Červenec 2003

Budoucnost patří Číně. Říše středu sahá na supervelmocenské pozice Američanů

Daniel Novotný

Říše se rok 2050. Číňané spolu s Američany obsazují Blízký východ, aby si zajistili přístup k zásobám ropy. Peking také z velké části financuje boj proti AIDS v Africe, základy čínštiny patří hned po angličtině k běžné výbavě každého evropského ekonoma. To není vtip. Má-li někdo v budoucnu šanci ohrozit Spojené státy v postavení jediné světové supervelmoci, je to podle odborných prognóz právě Říše středu. Čína ostatně k těmto výhledům už mohutně nakročila a na dění ve světě je to znát.

Uzavřeni před světem

Před necelými šesti sty lety, počátkem 15. století, velel čínský admirál Zheng Ho flotile stovek lodí na jejich cestě až do vzdálené Perské říše a na africký ostrov Zanzibar. Byla to už admirálova sedmá daleká výprava, zatímco jeho velký evropský protějšek – Kolumbus – se ještě ani nenarodil. Nicméně v době objevení Ameriky koncem 15. století již Čína nebyla toutéž otevřenou zemí jako v době Zhangových objevných cest. Konfuciánští byrokraté dynastie Ming nastolili v obavách z útoku mongolských nájezdníků rigidní, do sebe uzavřený režim. Byla zakázána mořeplavba, všechny velké lodi měly být zničeny a kontakty se zahraničím omezeny na minimum. Od tohoto období se datuje čínský izolacionismus doprovázený postupným zaostáváním v oblasti ekonomické, společenské i v oblasti nových technologií.

Zabouchnutí pomyslných dveří přispělo i k vojenské zaostalosti Číny a tím i k její pozdější prohře s evropskými koloniálními mocnostmi. V 19. století porazili čínské vojsko Britové, Peking jim musel odstoupit neobydlený ostrov Hongkong a otevřít pět svých přístavů britskému obchodu. Podobné ponižující smlouvy otevírající Evropanům cestu k ekonomickému a politickému vlivu byla oslabená Čína nucena uzavřít i s dalšími koloniálními mocnostmi. Kdysi nejmocnější a civilizačně nejrozvinutější země světa šla od jedné porážky ke druhé. V roce 1895 ji rozdrtili moderně vyzbrojení Japonci, následkem čehož ztratila Čína jak ostrov Formosu (dnešní Tchaj-wan), tak i vliv na Korejském poloostrově, později následovala okupace značné části samotné Číny.

I po 2. světové válce pokračovala tehdy již komunistická Čína v tradici izolacionismu a šílené experimenty Maovy diktatury jen prohloubily její celkovou ekonomickou i technologickou zaostalost. Za poslední dvě století utržilo ohromné a pevně zakořeněné sebevědomí 5000 let starého čínského národa řadu ran a bylo mnohokrát nuceno snášet ponížení od vetřelců a „barbarů“ ze zámoří. Ale tato dvě staletí, během kterých se Číňané „plazili“ před cizími imperialisty, už skončila – to je fakt, o kterém se dnes nepochybuje v Číně ani mimo ni. „Jestliže patřilo 19. století Británii a 20. století Americe, je teď řada na Číně,“ říká Jim Rogers, americký ekonomický specialista na Dálný východ.

Barbaři zůstali

V rámcovém pohledu nejde jen o Čínu. Na úsvitu nového tisíciletí je Asie nejdynamičtěji se rozvíjejícím kontinentem. Žije v ní na 3,5 miliardy lidí, 70 % světové populace. Během příštích padesáti let se tento počet podle odhadu zvýší na 5,7 miliardy obyvatel, přičemž populace západního světa zůstane zhruba na současné jedné miliardě. Je jasné, že technologická či popkulturní převaha západního světa, především Ameriky, bude ještě dlouho udávat ve světě tón. Ale věci se pomalu mohou měnit.¨

Říše středu nedávno předstihla Spojené státy jakožto ekonomiku s největším přílivem zahraničních investic. Od první poloviny devadesátých let zaujímá pozici druhé ekonomiky světa a v roce 2000 se dostala na polovinu ekonomické výkonnosti USA. „Během jedné nebo dvou dekád se čínština pravděpodobně stane dominantním jazykem na internetu,“ míní profesor Joseph Nye z Harvardovy univerzity. Podle prognóz by se Čína mohla do roku 2050 stát největší ekonomikou světa. Ekonomičtí a političtí analytici se nyní dohadují, jak Čína s touto silou naloží.

V průběhu 19. století nazírala tamní mocenská a intelektuální elita svoje impérium coby „pupek světa“ nadřazený všem ostatním barbarským národům. Většinový názor mezi čínskou elitou byl, že čínská civilizace je civilizací jedinečnou a vyvolenou a že cizí barbaři půjdou nakonec sami pryč a zničí jeden druhého, nebo naopak přijmou vysoce civilizované zvyky a kulturu čínské společnosti.

Jak ukázaly dějiny 19. a 20. století, to se nakonec nestalo. Přesto ale, bez ohledu na porážky, úpadek či teror, kterými musela nacionalistická a později komunistická Čína projít, se na pohledu samotných Číňanů a čínských elit na postavení jejich země v dnešním světě příliš nezměnilo. Průměrný Číňan nahlíží na Západ a především USA pohledem, ve kterém se mísí obdiv s pohrdáním. Na jedné straně obdivuje vyspělé americké technologie a vysokou úroveň tamního školství a netrpělivě čeká na uvedení nového hollywoodského trháku, ale na straně druhé považuje tisíce let starou čínskou kulturu za nadřazenou a v Američanech vidí pokleslé barbary s dekadentní kulturou, kteří využívají svého technologického náskoku k zastrašování slabších národů. I v případě Tibetu běžní Číňané věří, že jejich země přináší dobro zaostalým primitivům.

V Číně nyní vládne kolektivní komunistická elita, která je jednotná v nutnosti zavést tržní ekonomiku a také v nutnosti nedovolit jakoukoli organizovanou opozici. Od léta 1989, kdy se odehrál poslední občanský střet s mocí na pekingském náměstí Nebeského klidu, čínská většinová společnost ve smíru s politickými poměry v zemi vydělává peníze. V době desátého výročí zmíněného masakru se sice v Pekingu demonstrovalo, ale proti Američanům, kteří se tehdy náhodou strefili raketou do čínské ambasády v Bělehradu.

Kde teče ropa

Zatímco japonská ekonomika stagnuje a indická se vydává jen na pomalou cestu růstu, ta čínská již přes dvě desetiletí přidává každým rokem průměrně 8 % HDP. Ekonomické krizi dokáže rudá velmoc čelit především díky uzavřenosti ekonomiky, v níž nehraje takovou roli krátkodobý kapitál. Čínská měna navíc není zatím volně směnitelná a je pevně připoutaná k americkému dolaru. Během ekonomické krize v jihovýchodní Asii koncem 90. let získala Čína značný kredit a uznání v zahraničí a zároveň poukázala na sílu své ekonomiky, když odolala všem tlakům a nedevalvovala na rozdíl od mnoha okolních zemí svou měnu.

S hospodářským růstem se automaticky zvyšuje i politický vliv, posilovaný samozřejmě i modernizací početné čínské armády. Od japonské expanze před 60 lety nebyla žádná asijská mocnost natolik silná, aby ohrozila rovnováhu moci a stabilitu udržovanou vlivem USA v oblasti. To by však mohla v dohledné době změnit právě Čína. Stručná „geopolitická prognóza“ časopisu Economist ji koncem 90. let zařadila na druhé místo mezi „vojenskými mocnostmi“ světa 2030 – za Spojené státy, ale před Rusko, spojenou Evropu, Japonsko a poslední islámský svět.

Zatímco v ekonomické rovině se Amerika i Čína vydaly cestou běžného obchodního partnerství, boj o strategické pozice v Asii pokračuje. V průběhu 90. let 20. století se Číně dařilo soustavně posilovat svůj vliv především v oblasti centrální a jihovýchodní Asie. To se však změnilo díky aktivní a ofenzivní zahraniční politice Washingtonu po teroristických útocích 11. září 2001. V Pákistánu se Spojeným státům podařilo významně eliminovat vliv Číny jako dlouholetého hlavního spojence a dodavatele zbraní. Americké jednotky jsou nasazeny v Afghánistánu a Washington rozšířil vojenskou spolupráci i s dalšími zeměmi centrální Asie, oblasti tak bohaté na ropu, do které se Čína dlouhodobě snaží rozšířit svůj ekonomický a politický vliv.

Se svým hospodářským růstem se stane Čína do roku 2020 zemí s druhou největší spotřebou ropy na světě. Ze dvou třetin bude přitom závislá na dovozu, což pro zemi, která ještě v polovině 90. let byla, co se ropy týče, naprosto soběstačná, bude obrovská novinka. Týdeník Economist v této souvislosti nedávno upozornil, že nutnost masivních dovozů změní pohled čínských politiků na bezpečnostní poměry ve světě. Jinými slovy – stejně jako Spojeným státům či Evropě jim bude záležet na bezproblémovém přístupu k ropným zásobám, a Čína se tak i v tomto ohledu stane globálně uvažující mocností. Proto také už dnes investuje miliardy dolarů do ropných polí v sousedním Kazachstánu, blízké Indonésii nebo i vzdálenějším Ázerbájdžánu a Íránu.

I vztahy mezi jihovýchodní Asií (Thajsko, Filipíny, Indonésie, Malajsie, Singapur) a Čínou snad nikdy v historii nebyly tak růžové. V prvních dvou desetiletích studené války neudržovala většina zemí regionu s Čínou žádné diplomatické styky. Thajsko a Filipíny byly hlavními spojenci Spojených států a další, jako například Indonésie a Malajsie, měly strach z komunistické infiltrace a považovaly rudou Čínu za hlavní hrozbu své národní bezpečnosti. Teprve se zlepšováním vztahů Spojených států s Čínou a s jejím vstupem do Světové obchodní organizace začaly i země jihovýchodní Asie pozvolna přistupovat k sblížení s Pekingem. Jejich šéfové podepisují s nově vznikající ekonomickou velmocí nejrůznější smlouvy – ekonomickými dohodami a urovnáním hraničních sporů počínaje a proklamacemi o věčném přátelství konče. Kromě specifického Tchaj-wanu, obsazeného někdejší protikomunistickou opozicí z pevninské Číny, nemá dnes Peking v Asii fatálnější spor. Otázka porušování lidských práv hraje při navazování nadějných obchodních kontaktů se sousedy minimální roli.

Na druhou stranu se však ukazuje, že tyto námluvy s Čínou mají stále své meze. Asijské země si uvědomují, že jejich vlastní bezpečnost a stabilita přímo závisí jak na rovnováze moci mezi Čínou a Japonskem, tak na vojenské a ekonomické přítomnosti USA.

Jak se dělá kšeft

Asie je z evropského pohledu specifický kontinent. Kromě Japonska a Indie tu neexistuje země co do demokratičnosti srovnatelná s Evropou, neexistuje bezvízový pohyb osob ani například kvalitní mezistátní silniční či železniční spojení. To se samozřejmě týká i Číny. Její obyvatelé potřebují k cestování povolení úřadů, spojení do okolních zemí je krkolomné. Směrem do střední Asie existují jen prašné cesty, do Mongolska či Ruska špatné asfaltky, do Pákistánu, Nepálu a dále do Indie se musí překonávat vysoké hory. Rozpínání Číny do světa tedy probíhá přes východ a jihovýchod, kde jsou také podstatně solventnější partneři. Ti však mají ze stále silnější Číny strach.

Čína nedávno přišla s návrhem zóny volného obchodu mezi ní a členy Sdružení zemí jihovýchodní Asie (ASEAN – kromě výše zmíněných zemí sem patří ještě sultanát Brunej, Kambodža, Laos, Vietnam a Barma). Jenže ASEAN má z jednostranného navázání na chanskou říši strach: jeho členové se dohodli na tom, že v budoucnosti budou všichni spolupracovat na vytváření asijských ekonomických a finančních institucí současně s Čínou, Japonskem a Jižní Koreou coby navzájem rovnocennými partnery. „Pokud chceme žít v míru, musí existovat rovnováha,“ říká bývalý singapurský premiér Lee. „Čína sama o sobě nemůže být vyvážena jen zbytkem jihovýchodní Asie.“

Čínské pokusy připoutat k sobě ASEAN se samozřejmě nelíbí jiné regionální mocnosti – Japonsku. Dva měsíce po čínském návrhu vyhlásil japonský premiér Koizumi „Iniciativu pro rozsáhlé ekonomické partnerství mezi Japonskem a zeměmi ASEAN“. Rovněž druhá miliardová mocnost Indie podniká kroky na vyvážení rostoucího čínského vlivu prostřednictvím sdružení Indie-ASEAN.

Asi největší obavy z úmyslů Pekingu mají Indonésie, Malajsie a Filipíny. Jejich vlády jsou přesvědčeny, že za projektem volné obchodní zóny nejsou jen ekonomické nebo i politické důvody. Země jihovýchodní Asie jsou domovem velmi silné čínské menšiny, která má v jejich ekonomikách zcela výsadní postavení. Podle posledních výzkumů kontroluje čínská menšina asi 90 % indonéské ekonomiky, 75 % thajské, 50–60 % malajsijské a celou ekonomiku Singapuru. To vede východoasijské politiky k tomu, aby veřejně varovali před „čínskou ekonomickou intervencí v regionu“, která by mohla využít právě vliv čínské menšiny a mohla by podle něj dokonce vést k ustavení Čínou řízených „loutkových vlád“.

Při těchto oblastních ekonomických pohybech lze již dnes pozorovat jeden praktický vliv silné Číny na region. Uzavírání smluv (na rozdíl od jednání se západními politiky) provází naprostý nezájem o porušování lidských práv. A to i v případě takových brutálních režimů, jako je barmský. Barma, vedle Severní Koreje nejhorší totalitní země oblasti, byla přijata do sdružení ASEAN a stává se stále více hýčkaným obchodním partnerem. Čína má v Barmě silnou menšinu, juntě dodává zbraně a uzavírá další obchodní smlouvy. O totéž se snaží Indie.

Boj o Cam Ranh Bay

Posilování čínských pozic ale neprobíhá jen na ekonomickém poli, ale také na vojenském. V roce 2004 vyprší Rusku pronájem strategicky významné námořní a letecké základny Cam Ranh Bay ve Vietnamu na březích Jihočínského moře, která by se podle mnoha pozorovatelů mohla stát místem příštího sporu velmocí. O další využití základny projevily zájem Moskva, Peking a také Spojené státy, které musely v roce 1992 opustit svou základnu na nedalekých Filipínách. Na jednu stranu si Hanoj uvědomuje, že by bylo i z ekonomických důvodů nerozumné si svého mocného čínského souseda rozzlobit, ale na druhou stranu si Vietnam pamatuje na poslední čínskou invazi z roku 1979. To je vysvětlením, proč podle amerických vyjednavačů vietnamští představitelé o pronájmu základny Americe vážně uvažují a opakovaně zdůrazňují, jak je pro jejich zemi přítomnost USA v regionu důležitá. I přes antiamerické nálady jsou Spojené státy i v této části světa stále zdaleka největším garantem bezpečnosti, zatímco případné čínské aktivity jsou vnímány jako pravý opak.

Ve srovnání se 47 tisíci amerických vojáků umístěných v Japonsku a více než 37 tisíci mužů ve zbrani na Korejském poloostrově je americká vojenská přítomnost v jihovýchodní Asii překvapivě malá – Spojené státy udržují posádku čítající 150 mužů v Singapuru. Tato část Asie je nicméně místem konání mnoha vojenských misí a operací. USA zde již po dvě desetiletí pořádají vojenská cvičení se zeměmi regionu, z nichž největší se koná každoročně s Thajskem, dlouholetým spojencem USA. Po předloňských teroristických útocích na New York a Washington se několik stovek amerických vojáků zapojilo po boku filipínské armády do bojů proti muslimským separatistům na jihu Filipín. V rámci boje proti teroru našel Bush spojence i v Singapuru a Malajsii. Po nedávných teroristických útocích na Bali má i indonéská vláda větší zájem o těsnější vojenské kontakty s Amerikou. Udržení Indonésie v současné podobě, jako jedné entity, stabilního a silného státu, je jedním ze strategických zájmů Spojených států. Jenom tak je toto největší souostroví světa schopno sloužit jako bariéra proti rozšíření čínského vlivu dále na jih.

Ekonomicky silná Čína se sice vyzbrojuje, díky americké přítomnosti ale konflikt se sousedy nepřipadá v úvahu. Čína se potřebuje v příštích dvaceti letech soustředit na budování tržní a prosperující ekonomiky, bez které by si naopak nemohla dovolit vybudování moderní a akceschopné armády. K tomu je však nezbytné, aby působila jako bezpečné a stabilní místo pro investice. Bez důvěry investorů, z nichž jedním z nejdůležitějších je i Tchaj-wan, a přílivu kapitálu a moderních technologií se Čína dnes jednoduše neobejde. Právě to je podle pozorovatelů ten hlavní důvod, proč je jakékoli útočné dobrodružství Pekingu v dohledné době de facto vyloučeno.

Autem na olympiádu

Čína je země s kulturní výhodou vlastního, národnostně homogenního státu s několikatisíciletým kontinuálním vývojem. Tím se nemůže pochlubit žádný jiný národ na světě. Vstupem do WTO se ještě urychlí transformace tamního státem řízeného hospodářství v tržní ekonomiku, Peking bude nucen postupně otevřít i bankovnictví a kapitálový trh. Stěhování milionů lidí z venkova do městských aglomerací způsobí velké sociální změny. Bohatnutí širokých vrstev čínské společnosti samozřejmě přinese mocný impuls „civilizaci spotřeby“. Modernizující se Čína už přijala s otevřenou náručí americký dolar, hamburgery McDonald’s, telefony Nokia a internetovou dálnici vedoucí k informacím ze svobodného světa. Podle některých varovných hlasů ovšem přijdou i potíže – například přesedlání mnohamilionové masy čínských cyklistů na motocykly či auta může vést k vážné ekologické krizi. Optimisté ovšem předpokládají, že to naopak jen podpoří hledání „udržitelných východisek“ – v tomto případě tedy vodíkového motoru.

Nejpomalejší změny Říše středu se dají očekávat v oblasti politické: zatím zde proběhly pouze první pokusy o relativně svobodné volby do místní samosprávy na úrovni malých obcí. Nicméně příklad Tchaj-wanu, kde nedávno proběhla historicky první demokratická změna vlády v rámci svobodných voleb, dokazuje, že i čínská společnost je schopná fungovat na liberálně-demokratických principech.

íše středu byla v minulosti mnohokrát v izolaci, zahleděná do sebe. Jak se dnes Čína otevírá, začíná sama sebe považovat za součást onoho opovrhovaného „barbarského“ světa. V očích mnoha Číňanů budou po vstupu do WTO další přelomovou událostí novodobých čínských dějin Olympijské hry v Pekingu. V roce 1964 byly Olympijské hry v Tokiu mnoha Japonci pojímány jako ukončení temné, imperiální minulosti, jako návrat Říše vycházejícího slunce do normálního světa. Ty čínské v roce 2008 jsou v Říši středu vnímány jako potvrzení úspěšnosti transformace, za vstupenku do „klubu velmocí“.

(Respekt)