Červenec 2003

Pryč se stranou!

Ivan Pfaff

Příběh antikomunistického a antisovětského hnutí ve východním bloku, které mohlo triumfovat až teprve v r. 1989 v důsledku rozpadu moskevského systému, začíná v našich učebnicích obvykle povstáním 17. června 1953 v NDR, jehož 50. výročí se nyní blíží. Jakkoliv byla tato vzpoura odvážná - sláva náleží dělníkům české Plzně, kteří povstali po Stalinově smrti jako první. I jejich protest se rozhořel na hospodářských požadavcích a rychlosti požáru přerostl v povstání proti režimu, které zachvátilo i jiná města. Sbor národní bezpečnosti a vojáci jej nakonec krvavé potlačili.

Stalin byl právě tři měsíce mrtev, když na západním konci jeho impéria zaplápolal oheň odporu proti sovětské nadvládě. 17. června 1953 demonstrovali dělníci východního Berlína a všude v NDR; tři roky později mělo dojít v Polsku ke generální stávce a v Maďarsku k národnímu povstání. Na začátku jsou ale Češi. Dělníci západočeské Plzně byli těmi prvními, kteří se dnes, přesně před 50 lety, v poslední květnový den r. 1953 pozvedli proti diktatuře.

Přitom od převzetí moci KSČ v Praže uplynulo teprve 5 let. Pomocí zastrašování, teroru a v neposlední řadě vlivem vměšování se Moskvy strhli komunisté (kteří z prvních svobodných voleb r. 1946 vyšli vítězné se 40 % hlasů voličů v Čechách a 30 % hlasů na Slovensku) pro sebe vládu a 7. června 1948 vytlačili z úřadu také prvního poválečného československého prezidenta Edvarda Beneše. Komunistický režim teroru ovládl brzo celou zem a státní policie (StB) utvořila stát ve státu. Členové ostatních politických stran byli eliminování, pronásledování, věznění, ba i dokonce vražděni. Benešův následovník, komunistický vůdce Klement Gottwald, se nezastavil ani před svojím nejbližším spolupracovníkem Rudolfem Slánským, obhájcem "nacionálních cest ke komunismu". S požehnáním Moskvy ho nechal usvědčit z "trockismu" a "titoismu" a v prosinci r. 1952 nechal popravit.

Již IX. sjezd strany r. 1949 zamítl Slánského myšlenky a usnesl se opustit tradiční lehký průmysl (textil, sklo aj.), díky kterému zaujímala ČSR před válkou 10. místo ze všech průmyslových států, a místo toho vybudovat těžký průmysl a vsadit především na zbrojení. Tato nová orientace vedla ale v krátkém čase k bezpříkladnému hospodářskému úpadku, ano, k pravidelnému hroucení hospodářského života a ke stoupajícímu strádání obyvatel. Právě dělnictvo to pocítilo velmi znatelně a bylo stále nespokojenější. Ani Gottwaldova smrt (dodnes ne úplně vyjasněná) 14. března 1953 po jeho návratu z Moskvy, kde se vůdce KSČ zúčastnil Stalinova pohřbu, se nezdála otevřít nové perspektivy.

Jsou strhávány rudé prapory a osvobozování vězňové. Konfrontováni naléhavým nedostatkem potravin (zemědělství bylo právě kolektivizováno), 28 %ní inflací a narůstajícím odpíráním práce, nevěděli si Gotwaldovi nástupci žádné jiné rady, než provést drastickou měnovou reformu, která 31. května 1953 znehodnotila peníze v hotovosti v poměru 50 : 1 (výplaty, renty a úspory pak 5 : 1). Tyto ztráty byly ale zmnohonásobeny zrušením potravinových lístků a ohromným zdražením na nově zavedeném "volném trhu". Současné zvýšení pevně určených pracovních norem o 23 % a nový systém odměňování (platů) vázaný vyšším výkonem rozdmychávaly explozivní náladu mezi dělníky ještě víc. Zvlášť když se viděli i podvedeni. Pouze 36 hodin před oznámením měnové reformy prezident státu Antonín Zápotocký ještě veřejně ujišťoval, že takový krok nepřichází vůbec v úvahu, poněvadž koruna (Kčs) je "pevná".

Večer 31. května ve 22 hodin přinesl rozhlas poprvé hlášení o měnové reformě. Rychlostí blesku se to rozšířilo v halách tradičního plzeňského strojírenského podniku Škoda; 17 000 dělníků noční směny vstoupilo spontánně do stávky. Po příchodu ranní směny v 6 hodin se rozhodli táhnout do města. Předtím měli být ještě zalarmováni kolegové že železáren v Ostravě a Kladnu i v dalších podnicích. Tu dochází k prvnímu konfliktu - padá výstřel, je krátce po sedmé, kdy podrážděný člen podnikové stráže se pokusil odradit rozhořčeně dělníky od útoku na zavřenou hlavní podnikovou bránu. Dotyčný strážný je dopálenými dělníky lynčován, celá stráž odzbrojena a vrata stržena. Krátce po deváté hodině dosahuje protestní průvod plzeňské hlavní náměstí.

Jako později demonstrantům ve východním Berlíně, také zde jde protestujícím lidem nejprve o ekonomické cíle. Ale již brzy se však hněv obrací zcela všeobecně proti pražskému režimu, především poté, co se jeden komunistický funkcionář pokusil rozvášněný lid zastrašit a přimět k návratu do závodu. Dav lidí soptících vzteky ho udupává k smrti.

Nyní už není udržení. K poledni zaútočí 6 000 dělníků na nádhernou starou radnici, vytáhnou ven spisy a spálí je veřejně na ulici. Otevřeně revoltující masa posílena a skoro 2 000 studentů z plzeňské fakulty strojírenství ovládá k večeru celé město. Lidé zřizují na přístupových ulicích barikády, obsazují telefonní a telegrafické centrály, krajské správy orgánů KSČ, StB a SNB a ničí jejich spisovou agendu; budova StB je v plamenech. Městská SNB a Lidová milice, které se ani nezmohly na velký odpor, jsou odzbrojovány a všechny výsostně znaky režimu, které se dostanou do rukou, jsou veřejně spáleny.

Dělnický revoluční výbor přebírá vedení a za pomoci ukořistěných zbraní zaútočí odpoledne na blízké vězení Bory - druhé největší vězení v Československu. Přes sto politických vězňů je volných a většině z nich se později daří útěk za hranice do Rakouska a Spolkové republiky Německo. Politická hesla naplňující vzduch a pokrývající stěny plzeňských domů, ukazují, jak se mění protest od demonstrace proti špatnému hospodářství až k povstání proti režimu: "Žádáme zvýšení platů!", "Žádáme snížení cen!", "Pryč s vykořisťováním dělníků!", "Pryč s rudými buržousty!", "Pryč s komunisty!", "Chceme svobodu!", "Chceme svobodné volby!", "Pryč s diktaturou!", "Chceme svobodné Československo!", "Pryč se stranou!", "Pryč s vládou!", "Pryč s katy národa!", "Smrt lidem od SNB!", "Vrazi!", "Upalte je zaživa!", "Fašisti, esesáci, gestapáci!", "Smrt zločincům!" Rudé prapory jsou trhány, stranické legitimace páleny. Nenávist lidu se obrací v prvé řadě proti StB a jejím konfidentům - tucty tajných policistů jsou zbity. Z arsenálu již dobytého vězení jsou přivlečeny další pušky. Místní protest hrozí stát se znamením národa.

Vláda v Praze propadá panice. Nyní již stávkují dělníci i na Kladně a v Ostravě. Je rozhodnuto okamžitě zasáhnout za použití násilí. Krátce po 20. hodině dosahují Plzeň dva pluky SNB o síle 8 000 mužů, posílené jednotkou armády s 2 500 vojáky a 80 tanky z Prahy. Jenže dělníci se postaví na odpor. Pokouší se lahvemi s benzínem zapalovat tanky a ačkoliv jsou pouze bídně vyzbrojeni, daří se rebelům zcela zničit devět tanků a dalších 20 zapálit. Dochází k pořádné pouliční bitvě, z mnoha domů, domovních vchodů a střech praskají výstřely. Několik esenbáků a vojáků umírá, je ale také zabito 40 povstalců. Teprve ke druhé hodině ranní se pražským oddílům podaří vytlačit dělníky ze středu města; o den později, dopoledne 2. června, se vzdávají i ti poslední, kteří se stáhli do objektů Škodovky.

Následuje vlna masového zatýkání, které padlo za oběť 650 lidí, na podzim 1954 je popraven údajný vůdce. V Ostravě a na Kladně dopadají represálie mnohem shovívavěji, protože většina tamějších dělníků (bylo jich dohromady více než 50 000) se při svém povstání omezila na podnikové areály a nedala se na pochod do města.

Došlo ke krvavé dohře. V jednom z mnoha trestních táborů v Uranových dolech Jáchymov se 2. června v ranních hodinách skupina 20 vězňů dozvěděla o plzeňském povstání. V domnění, že udeřila hodina svobody, přepadli své stráže z nichž tři zavraždili, vyloupili sklad zbraní a prchli se 14 nabitými samopaly směrem ke státní hranici. Než-li ji ale mohli vůbec dosáhnout, byli dostižení pátracím oddílem a došlo k mnohahodinové přestřelce mezi zabarikádovanými uprchlíky a mezi tajnými policisty operujícími ve volném terénu. Sedm státních úředníků zemřelo. Zahynulo také devět vězňů; ostatním jedenácti se útěk podařil.

Přes drakonickou reakci režimu se chopilo stávky a demonstrace dalších 19 velkopodniků v Čechách a na Moravě (pouze na Slovensku zůstalo vše v klidu): podniky těžkého strojírenství ČKD v Praze v Blansku, železárny a hutě v Třinci a Bohumíně, nedaleko od ostravské uhelné pánve, kde se stávkovalo také v hutích v Karviné. Krom toho se přidala automobilka a zbrojovka ve Strakonicích, zbrojařský velkopodnik v Brně, chemická a muniční továrna v Pardubicích, automobilky Škoda v Mladé Boleslavi, obrovské hutě NHKD ve Vítkovicích u Ostravy, komplex výroby leteckých motorů v Jinonicích u Prahy, výrobce strojního zařízení v Hradci Králové a Olomouci, továrna Tatra v Kopřivnici a vagónka ve Studénce, továrna na výrobu pneumatik v Otrokovicích, Stalinovy závody - chemický kombinát - se sídlem v Záluží u Mostu a v Litvínově a také strojírny v Jablonci n. N.

Všude se pokračovalo ve stávkách a demonstracích ještě skoro týden, až do noci z 5. na 6. červen. Celkově stávkovalo v celých Čechách a Moravě přibližně 360 000 dělníků. Počet těch, kteří ve městech k tomu i vyšli do ulic, byl nižší; dosahoval asi čtvrt miliónů. Bylo to povstání, které otřáslo celým státem a v pražské centrále moci vyvolalo hlubokou krizi - první od komunistického uchopení moci vůbec.

Vedení komunistické strany muselo poznat, že "nepřátelský proti státu" neprojevovali pouze jen dělníci samotní, nýbrž že při demonstracích spolupochodovali i členové KSČ. Na konferenci 10. června zjistili šokovaní straničtí sekretáři, že "ve velkých závodech stáli komunisté na špičce protistátních akci a Lidová milice se zdráhala zakročit".

Prezident státu Antonín Zápotocký dál najevo svoje rozhořčení, zároveň ale hned partajní soudruhy omlouval jako svedené nepřítelem: Nepokoje měly být dílo "imperialistických agentů". Zápotocký deklaroval politiku tvrdé ruky, a se souhlasem centrály odborů bylo rozhodnuto nemilosrdně pronásledovat původce nepokojů i lidi v zákulisí. K tomu vyhlásil ministr obrany 14. srpna (tedy dva a půl měsíce po bouřlivých událostech) nekompromisně, že každá budoucí vzpoura nebo odpor proti státní moci budou okamžitě znemožněny nasazením vojska.

Plzeň ale nyní platila za tradiční "pevnost" české sociální demokracie, a vskutku velký díl stávkujících se hlásil k této před pěti lety oficiálně zlikvidované straně (podobně jako v NDR byla nucené sjednocená s komunisty). Pro KSČ tedy dost příležitosti, aby ještě tvrději postupovala proti sociálním demokratům. Krajským sekretariátům bylo nařízeno, "důsledně odhalovat pravou tvář reakce, především sociálního demokratismu". A také v jejich zásadách o hospodářsko-politické situaci v ČSR, které byly schváleny vedením strany 2. srpna 1953, se nalézá stanovisko, že KSČ měla "být znatelně oslabena vinou nositelů občanské ideologie, především sociálního demokratismu".

V rezoluci o pár dní později, z 5. srpna, došla komunistická strana s konečnou platnosti k závěru: "Reakce v Plzní používala těch samých hesel, metod a způsobu boje jako také později, 17. června, činila reakce v Berlíně. To jen dokazuje, že její nepřátelské vystupování proti státu bylo řízeno západními imperialisty". Samozřejmě nic z toho není pravda - v samotné závěrečné zprávě plzeňské StB se lze doslova dozvědět, že při stávce a následném povstání ve městě se mělo jednat o nepřipravené a neplánované akce. Nebylo nejmenšího příznaku pro řízení že zahraničí.

Zcela bez účinku ale vzpoura přece jen nezůstala: Již 8. června se otřesený režim rozhodl vzít zpět všechna opatření z 31. května (s výjimkou měnové reformy) a rozhořčenému obyvatelstvu vyjít vstříc několika málo hospodářskými ústupky. Po této stránce přineslo povstání také naprosto hmatatelný úspěch.

Ovšem vlastní historický význam je ale jiný. Neboť zde, v přechodu od hospodářsko-sociálního protestu k odporu proti systému, se prvně ukázalo klasické schéma všech pozdějších dělnických nepokojů ve východním bloku - od 17. června k nepokojům v Polsku r.1976, které konec konců, po druhé vlně stávek r. 1980 měly vést k založení svobodných odboru Solidarita. Poprvé byl zde mocenský aparát jednoho že státu východního bloku konfrontován s odporem lidu, s masovými stávkami a demonstracemi. A režim musel rozpoznat, že ho zachránilo pouze násilí. Ale stát dělníků, který nechává střílet do dělníků - byl úplný morální bankrot.

Především se ale ukázalo, že se český národ nestál ani po téměř 14 letech diktatury (nejprve obsazení německými nacisty, pak komunistický režim) žádnou "apatickou" masou, nýbrž že si zachoval sílu k odporu proti zvůli a diktatuře. Samotné povstání Plzně stojí na začátku dlouhé cesty východoevropských státu ke svobodě. A když se dnes podíváme zpátky na tu dobu, kterou musíme svízelné vysvětlovat naším dětem se všemi jejími absurditami, zmatky a trápením, pak můžeme s pohledem na plzeňské dělníky říci: Oni byli ti první, oni šli kupředu.

(Die Zeit)