Červenec 2003

Narozeniny a bible způsobily největší zvraty v čečenské válce

Petra Procházková

Hezky by se vyprávěla legenda o statečných čečenských zemědělcích, kteří se starodávnými puškami přemohli ruskou armádu vyzbrojenou tanky a raketami. Pravda to je jen poloviční. Na podzim roku 1994, kdy bylo v Moskvě definitivně rozhodnuto o zahájení invaze, už tehdejší čečenský vůdce Džochar Dudajev disponoval armádou o 13 tisíci ozbrojených mužích a zhruba 2 500 dobrovolníky z okolních i vzdálenějších zemí. “Je tam jen 250 vousatých banditů,” tvrdil tehdy svým kolegům velitel ruských výsadkářských vojsk Eduard Podkolzin. Ani slovo nepadlo o tom, že Čečenci přes svůj vrozený odpor ke kolektivní disciplíně vytvořily účinný systém skládající se z regulérní armády, vojsk ministerstva vnitra, oddílů státní bezpečnosti, domobrany a osobní ochranky vysoce postavených osob. Čečenci byli navíc vybaveni mnohem větší motivací, než ruští vojáci. A právě ona touha zvítězit, fatální chyby a někdy až komický lidský faktor, o kterých se ve vojenských svodkách příliš nepíše, způsobily několik dramatických zvratů ve válce, která de facto trvá dodnes.

Gračov a slavná novoroční bitva

11. prosince 1994 vstoupilo na území Čečenska ze tří stran asi 40 tisíc ruských vojáků. Původní předpoklad ruského velení byl, že blesková válka bude trvat několik týdnů. Silvestrovská noc z 31. prosince 1994 na 1. ledna 1995 však všechny tyto naivní plány smetla ze stolu. Už před tím Rusové museli sáhnout k bombardování města plného civilistů, obklíčili ho tanky, ale Groznyj splnil účel, za kterým byl v roce 1818 jako carská ruská vojenská pevnost založen. Odolával. Není úředně zdokumentováno, zda při osudném rozhodnutí o útoku na město sehrála hlavní roli událost, která do vojenských dějin ani nepatří. I když lidské slabosti leckdy tvoří historii více, než mezinárodní konference. Pavel Gračov měl narozeniny. A Pavel Gračov byl ministrem obrany. Hnutí jeho mysli zcela popsáno není, zato je prokazatelné, že několik měsíců před tím pronesl toto: “Nikdy bych nedopustil, aby se tanky použily v městské zástavbě. To je vrchol amatérismu. Jedním výsadkářským plukem za dvě hodiny je možné všechno vyřešit!” Snad alkohol či zatemnění mysli mohly způsobit, že generál Gračov učinil přesně to, čemu se nedlouho před tím vysmíval. Nahnal do Grozného 250 tanků. Vrátila se mu z nich hrstka. Většina z nich se stala hroby pro jejich posádky. Rusové utrpěli první šok. V zimě 1995 se operace z obou stran účastnilo už přes 120 tisíc mužů ve zbrani.

Přes zoufalý odpor Čečenců se Rusové k jaru 1995 dostali do hor. V posledních květnových dnech byl generál Šamil Basajev, jeden z nejtalentovanějších čečenských velitelů, viděn v lesích nad horskou obcí Viděno, jak si čte bibli. Chopil se svaté knihy svých úhlavních nepřátel poté, co mu ruská bomba ve vesničce Ca-Věděno zabila 11 příbuzných. Nikdo neví, co se mu při čtení honilo hlavou ovázanou zelenou páskou s nápisem Alláh Akbar. Známé je pouze to, co ho napadlo. Zaútočit na Rusy v jejich týlu, použít i metody považované za teroristické. K večeru v ten památný den svolal své nejbližší spolubojovníky Aslanbeka Abdulhadžijeva a Aslanbeka Ismailova a se svým plánem, který způsobil totální zvrat ve válce, je seznámil.

Mírové rozhovory jako důvod k odpočinku

Útok na porodnici v jihoruském městě Buďonnovsk byl nečekaný. Čečenci zde zajali kolem 2 tisíc převážně žen s novorozenci, či nastávajících matek. Uvázali je do oken prostěradly a nechaly je zastřelit ruským speciálním komandem Alfa. Po několika dnech ruské politické vedení v Moskvě pod obrovským tlakem veřejného mínění kapitulovalo. Čečenci odjeli do svých hor, ženy, co přežily, odešly domů a Alfa měla ostudu. Otřesená Moskva musela přistoupit na požadavky čečenského velení a byla zahájena mírová jednání. Bratr Basajeva Širání usedal ke stolu s Rusy, kteří nemohli při pohledu na něj polknout vlastní slinu. Čečenci vyhráli tzv. 1. válku. Alespoň na chvíli.

Ani jedna strana nebyla zralá na mír. Protivníci se připravovali na další boj, ve který evolučně jednání přerostla. Byla to opravdu jen přestávka na svačinu. Bez velkých zvratů Rusové obnovili bombardování a Čečenci se uchýlili k guerillové taktice. Opakovala se situace z jara 1995, kdy čečenské oddíly pobíhaly po horách a těžkopádné ruské tanky je s blátem obalenými pásy marně honily.

V dubnu 1996 byl ruskou raketou, údajně přesně zacílenou na družicový telefon čečenského prezidenta, Džochar Dudajev zabit, právě když telefonoval. Rusové se domnívali, že odpor dramaticky zeslábne, ale na frontě se nic významného nestalo. Hory patřily horalům, nížina byla stále úspěšně okupována a hlavní město Groznyj připomínalo vojenské ležení. Až do chvíle, než se zřejmě do stejného rozpoložení, jako kdysi Šamil Basajev, dostal další z čečenských brigádních generálů a nejgeniálnější stratég na čečenské straně, Aslanbek Ismailov. To on vymyslel plán, zpočátku hodnocený, opět stejně jako výprava Basajeva do Ruska, za šílený. Spočíval ve vyhnání desetitisíců ruských vojáků z Grozného a vztyčení čečenské vlajky nad hromadami, co zbyly z prezidentského paláce. V polovině srpna 96 dodnes neznámý počet čečenských bojovníků v čele s Ismailovem vtrhnul do města a za 11 dnů ho měl pod kontrolou. Ruská mnohonásobná přesila byla obklíčena malými čečenskými oddíly a ruští vojáci je museli s bílým praporem prosit, aby jim dovolili dojít si potupně s kýblem pro vodu. Konec 2. čečenské války. Podpis Chasavjurtských mírových smluv znamenal, že Moskva de facto přiznala nezávislost Čečenska. Ruská armáda do zimy 1997 opustila Čečensko. Následovalo několik let pokusů čečenského vůdce a později řádně zvoleného prezidenta Aslana Maschadova o kontrolu nad miliónovou zemičkou.

Nikdo asi už nezjistí, co se opět stalo ve válkou unaveném mozku generála Šamila Basajeva, který mohl svůj život pohodlně dožít jako válečný hrdina. Namísto toho, tentokrát není známo zda akci předcházelo čtení bible, zaútočil v létě 1999 na sousední Dagestán, na území Ruské federace. “Utiskovali tam naše bratry muslimy,” řekl mi v rozhovoru během bojů na čečensko-dagestánském pohraničí. Je příliš pragmatický a příliš inteligentní na to, aby toto byl jediný důvod šíleného dobrodružství. Pravdu zná ale jen on.

Guerilla, výsadkáři a motostřelecká divize

Důsledky byly strašlivé a došlo k zatím poslednímu, ale nejzásadnějšímu zvratu ve vývoji, opět zvratu, který nikdo nečekal. Začala zatím poslední, 3. rusko-čečenská válka, bylo definitivně zničeno hlavní město Groznyj a partyzáni opět utekli do hor.

V Čečensku je dnes asi 80 tisíc ruských vojáků. Základ tvoří nechvalně proslavená 42. motostřelecká divize o 15 mužích a 3 tisíce výsadkářů. Speciálních operací se zúčastňují i zvláštní jednotky OMON a SOBR spolu s 10 tisíci policisty a vojáky ministerstva vnitra, na hranicích stojí 10 tisíc pohraničníků. Groznyj zase připomíná vojenské ležení. Basajev přišel při marné obraně Grozného o nohu a prý teď přemýslí ještě víc, než kdykoliv před tím.

Historický přehled

Čečenská republika, čečensky Ičkeria, rozloha – 17 000 km2, asi 1 000 000 obyvatel vyznávajících převážně islám. Území je osídleno od paleolitu. První zprávy o Čečencích pocházejí ze 7. století. První státní útvar – imamát – vzniká v roce 1780. Rusko se zajímá o Kavkaz už od poloviny 16. století. S Čečenci jako s posledním vzdorujícícm kavkazským národem bojuje do 2. poloviny 19. století. V roce 1917 byl Groznyj obsazen bolševiky. V průběhu 2. světové války na Kavkaz pronikli nacisté. V roce 1944 byli všichni Čečenci na příkaz Stalina deportováni na Sibiř za údajnou kolaboraci s Němci. Domů se mohli vrátit až v roce 1957.

Zatím poslední pokus o zbavení se ruské nadvlády učinili Čečenci 27.11.1990, kdy přijali Deklaraci o suverenitě. Na scéně se objevuje i generál strategického letectva SSSR, Čečenec Džochar Dudajev, zvolený prezidentem Čečenska. To vše vyvrcholilo v roce 1994 ozbrojeným konfliktem, který měl několik etap. Sami Čečenci si dělí válečné operace na: 1. válka /1994 až červen 1995/, 2. válka /podzim 1995 až srpen 1996/, 3. válka /léto 1999 trvá dodnes/.

(Lidové noviny)