Červenec 2003

Výročí horké linky - prezidenti spolu nemluví. Píší si!

Petra Procházková

Červené telefony nejsou vůbec telefony, natož červené. Před 40 lety, 21. června 1963, podepsaly dvě jaderné velmoci, USA a SSSR, dohodu o ustanovení přímého spojení mezi Kremlem a Bílým domem, které se stalo slavné pod názvem “horká linka”.

Milovníci dobrodužných filmů budou zklamáni. Na stole prezidentů nikdy nestály červené telefony, které by jim umožňovaly hovořit spolu 24 hodin denně. Zařízení, které vzniklo na popud prezidenta USA Johna Kennedyho v roce 1963, rok po Karibské krizi, bylo mnohem prozaičtější a podobu skutečných telefonních aparátů nemělo nikdy.

Poučení z dob Karibské krize, kdy se vůdci domlouvali přes prostředníky a kdy ruský velvyslanec v USA Anatolij Dobrynin posílal důležité zprávy do Moskvy pomocí kurýra, který je na kole vozil do telegrafní agentury Western Union, přivedlo Moskvu i Washington k vytvoření přímé linky. Zpočátku šlo pouze o vylepšený dálnopis, ze kterého vylezla za tři minuty stránka textu. Až koncem 70. let byl vytvořeno družicové spojení doplněné podvodním kabelem.

Americký terminál horké linky je v Bílém domě a v Pentagonu. Pokud chce něco americký prezident sdělit ruskému, pošle zprávu v písemné podobě po chráněném kabelu do centra hlavního vojenského velení. Službu konající důstojník ověří zpětným dotazem, zda nejde o podvrh, pak text zakóduje a pošle do Moskvy. Tam vše probíhá obdobně. Písemné zprávy jsou dodnes používány proto, že eliminují nebezpečí osudové chyby, dávají oběma stranám možnost na rozmyšlenou při odpovědi a nepřenášejí nepřesné pocity, které mohou být vyvolány gestikulací či tónem hlasu. Všechny zprávy z USA do Ruska jsou v angličtině, z Ruska do USA v ruštině a azbukou. Překládá si je vždy přijímající strana.

Poprvé v historii byla horká linka použita ráno 5. června 1967. Tehdy prezident Johnson zvedl sluchátku ve své ložnici a uslyšel slova svého ministra obrany: “Horká linka z Moskvy se ozvala...” Rusové se dotazovali, zda není Amerika zamíchána do tzv. Šestidenní války. Sám předseda rady ministrů SSSR Alexej Kosygin byl prý překvapen, když zjistil, že v jednom z krytů pod Kremlem, kde bylo zařízení ukryto, nejsou vůbec žádné telefonní přístroje, natož červené barvy.

Poté byla horká linka použita v roce 1971, když vzrůstalo napětí mezi Indií a Pákistánem a za další dva roky během blízkovýchodního konfliktu. James Carter hovořil v roce 1979 po červené linii se svým protějškem Leonidem Brežněvem o sovětské invazi v Afghánistánu a traduje se, že Brežněv na dotaz svého amerického protějšku odpověděl: “O tomhle jsem tedy neslyšel, počkejte, zeptám se svého ministra obrany... ministr říká, že nic podobného se neděje.”

I když studená válka skončila, horká linka stále pracuje 24 hodin denně. Každou sudou hodinu je posílána zkušební zpráva z USA do Ruska a lichou naopak. Operátoři na obou stranách se znají ze státních návštěv, kterých se někdy účastní a aby se pocvičili, posílají si k překladům složité texty – verše klasiků, recepty či odborné statě. Každá sebemenší chyba v případě další krize by totiž mohla pokazit nejen vztahy dvou zemí.

(LN)