Červenec 2003

Holocaust: milník pokroku - Sociolog Zygmunt Bauman ve své knize odmítá černobílý pohled na vyhlazování Židů (recenze)

Dana Packová

V čem se nacistická genocida 20. století lišila od masového vraždění a pogromů v minulosti? Jak vůbec mohlo k holocaustu dojít v civilizované společnosti? A konečně: Může se něco takového opakovat? Odpovědi, ke kterým v knize Modernosť a holokaust dochází sociolog polského původu Zygmunt Bauman, jsou překvapivé a znepokojující.

Ještě v roce 1941 mnozí evropští Židé nevěřili, že by mohlo k holocaustu dojít. Říkali: "Přece mě nemůžou jen tak zabít!" Ale i je zanedlouho čekal transport - většinou bez návratu. O "konečném řešení" židovské otázky se přitom hovořilo už dlouhou dobu, třebaže klíčovou součástí tohoto nacistického plánu bylo utajování jeho skutečné povahy. Nacisti nejprve Židům brali věci: osobní majetek, byty, peníze. Pak začali požadovat jejich osobní svobodu. A nakonec chtěli život. Přestože nacistům nešlo o nic menšího než o naprosté vyhlazení Židů, tato "etapovitá destrukce" vytvořila zdání, že někteří mohou přežít, budou-li se chovat racionálně a vše podřídí snaze zůstat naživu. Ani o rok později mnozí nechtěli uvěřit, i když už slyšeli o deportacích, o "vysídlování na východ" za "prací", které ve skutečnosti končilo v plynových komorách. Říkali: "Přece nemůžou povraždit celý národ!" Bylo to něco nepředstavitelného. Stejně jako to, že k byrokraticky řízenému vyhlazení šesti milionů lidí nakonec velkou měrou přispěla "obyčejná" lidská lhostejnost, antisemitská propaganda a spolupráce vědeckých institucí i samotných obětí.

Uběhly desítky let a "otrávené" dědictví holocaustu nás pronásleduje dodnes. Žijeme stále lepší a pohodlnější život. Důvěřujeme, že instituce, které jsme si k tomu účelu vytvořili, nás dostatečně chrání - a ochrání před jakoukoli případnou hrozbou, píše Zygmunt Bauman v knize Modernosť a holokaust, jejíž překlad vydalo slovenské nakladatelství Kalligram. Může se tedy zdát, že i holocaust je jednou provždy věcí minulosti. Je tomu tak skutečně? Ne, protože je dodnes živý. Neumíme se s ním vyrovnat, mimo jiné i proto, že mu stále nerozumíme. Nechápeme úplně důvody, proč k němu došlo. Jeho poselství ale stejně neunikneme. Zkušenost holocaustu totiž obsahuje klíčové informace o společnosti, k níž my všichni patříme.

Boření mýtu

Sociolog Zygmunt Bauman (*1925), jehož přesné analýzy moderní a postmoderní společnosti známe i u nás, začal psát svou knihu o holocaustu nedlouho poté, co jeho žena knižně publikovala vzpomínky na život ve varšavském ghettu. Jak sám přiznává, do té doby měl na nacistické vyhlazování Židů jen povrchní a schematický pohled - jako většina lidí. Ve své práci, kterou se rozhodl napsat, se však nechtěl pouze vyrovnat s utrpením, s nímž žije jemu blízký člověk. A proto je jeho kniha tak důležitá a naléhavá. Ovšem bolest, kterou holocaust způsobil, je tak hluboká a nikdo ji zatím nedokázal ani symbolicky zahojit, že pro spoustu čtenářů - Židů i Nežidů - bude Baumanova kniha nepřijatelná. Autor totiž odmítá pokračovat ve vyprávění mýtu o holocaustu, kde je vše jasně dané: jsou tu vrazi, kteří vraždili, protože byli ďábelsky zlí a šílení - a na opačné straně stojí jejich bezbranné oběti, jež neměly žádnou šanci. Autor nahlíží a hodnotí vše mnohem nejednoznačněji a přitom se snaží zjistit, co se za tímto mýtem ve skutečnosti skrývá. Všichni pachatelé holocaustu nebyli zlí ani šílení, píše Bauman. Vlastně byli jako většina z nás. Milovali své ženy, rozmazlovali děti a pomáhali svým přátelům. Je to jedna z nejděsivějších skutečností, kterou si ohledně holocaustu musíme přiznat, připomíná autor: tito docela obyčejní lidé byli za určitých okolností schopni stát se vrahy - a něčeho takového jsme schopni i my. Tady a teď. Jak je to možné?

Sociologové zjistili, že moderní technologie rodí anonymní vztahy, které jsou nutně potřebné pro fungování stále komplikovanější společnosti. Život v moderní společnosti nutí člověka, aby se o ostatní příliš nezajímal, a téměř vše, co lidé dělají, se stále více řídí byrokratickými, "racionálními" rozhodnutími neosobních institucí. Bauman v této souvislosti připomíná známý pokus Stanleyho Milgrama. Americký psycholog v něm dokázal svou hypotézu, že krutě se nechovají krutí a zlí jedinci, ale obyčejní muži a ženy, pokud "jen" poslouchají příkazy a snaží se dobře plnit své povinnosti. Účastníky experimentu Milgram rozdělil do dvou skupin: "mučitelé" dostali naprostou moc nad "oběťmi", které měli trestat elektrickými šoky, pokud nejednaly předepsaným způsobem. Pokus ukázal, že krutost "mučitelů" sílí úměrně tomu, jak se zvětšuje fyzická a psychologická vzdálenost obou skupin - největší intenzity dosáhla, když "oběti" byly ve vedlejší místnosti a nebylo slyšet jejich výkřiky ani nářek. Ve skutečnosti se šoky na "oběti" nepřenášely, což ovšem "mučitelé" nevěděli. "Mučitelé" byli schopni neposlušné "oběti" na dálku trýznit až k smrti uškvařením - vždyť plnili jen uložené zadání. Bauman se domnívá, že na obdobném, ba ještě sofistikovanějším principu probíhal celý holocaust.

Byrokratizace celého procesu přitom zajišťovala, že se na něm podílely masy "obyčejných", mravně lhostejných lidí a že konečný výsledek byl nezávislý na osobních projevech, názorech, víře a emocích kteréhokoli z nich. Protože dělali jenom to, co se jim řeklo, co autority tehdejší společnosti prohlašovaly za správné, neměli pociťovat vinu ani nést odpovědnost za své činy.

V bezvýchodné situaci

Ale ani všechny oběti nacistické genocidy nebyly bezmocné loutky. Představitelé židovských samospráv, kteří měli za úkol vybírat lidi do transportu (a v táborech do plynu), zdánlivě neměli na výběr: když požadovaný počet jedinců nedodají, půjdou na smrt všichni, včetně nich samých. Jako mnozí i oni podle Baumana podlehli ďábelskému klamu, že spoluprací lze aspoň někoho zachránit. Postoj "musíme obětovat některé, abychom zachránili mnohé" však vedl přímo do pekla. Židé se tím paradoxně sami starali o bezchybně fungující organizaci vlastního vyhlazování. Nakonec obětovali mnohé a zachránili jen některé. Bohatí Židé se snažili "vykoupit". Korupce však jejich osud jenom oddálila. Podle dochovaných svědectví například ve varšavském ghettu ležely na ulicích mrtvoly těch, co peníze neměli a umřeli hlady, a kolem nevšímavě chodili jejich bohatší "spoluobčané". I u nich bylo jen otázkou času, kdy o vše přijdou a skončí stejně. A tak se rovněž židovská ghetta stále víc proměňovala ve společnosti spoluviníků vraždění, kde rostla morální necitlivost a hrubost. Holocaust je pro nás dodnes morální výzvou. Židé byli v bezvýchodné situaci a neměli na výběr - a jejich mučitelé a vrazi zase museli poslouchat rozkazy. Ale všichni měli možnost volby, říká Bauman. Každý si mohl zvolit, zda s nacisty na konečném řešení bude, nebo nebude spolupracovat. Mezi Židy byli takoví, kteří se vzepřeli moci: spáchali sebevraždu nebo šli přímo do transportu. Rozhodli se jako svobodní lidé a svým činem ukázali, že jakékoli "smlouvání s mocí" je nebezpečný sebeklam. Ve shodě s filozofem Emmanuelem Lévinasem autor zdůrazňuje, že bytí s druhými, tedy každý mezilidský vztah, znamená v prazákladu odpovědnost. Je to odpovědnost totální, přesahující hranice našeho vlastního konání. Nezáleží na tom, kolik z lidí, kteří prošli holocaustem, zvolilo morální zodpovědnost před rozhodnutím, že si jakkoli zachrání život. Důležité je, že to někteří udělali. Zlo není všemocné, říká Bauman, a v tom dnes z poselství holocaustu můžeme čerpat asi největší naději.

Produkt moderní doby

Ke vzniku holocaustu přispěly podle autora dvě zásadní okolnosti. Jednak se historicky sešly faktory, jež jsou obvykle oddělené, jednak došlo k úpadku bezpečnostních mechanismů moderní společnosti. Radikální antisemitismus nacistického typu (rasistický a vyhlazovací) se proměnil v praktickou politiku silného, centralizovaného státu, který měl k dispozici obrovský a efektivní byrokratický aparát. Svou roli sehrály i válečné podmínky, jež dovolovaly uskutečnit to, co by v mírových dobách vzbudilo odpor. A konečně tu byla lhostejnost obyvatelstva, které všechno pasivně přijímalo ve víře, že "až všechno skončí, bude líp". V době, kdy se prosazovalo tzv. konečné řešení, byly nadto všechny pojistné mechanismy společnosti vystaveny těžké zkoušce a všechny selhaly - jeden po druhém a všechny najednou. Nejnápadnější bylo selhání vědeckých institucí i vědců samých, kteří nepřímo napomohli holocaustu tím, že smrt svých spoluobčanů řešili jako technický problém, ale morálně byli "hluší a němí". Mlčky holocaustu přitakaly i všechny církve. Ani jedna z nich (na rozdíl od jednotlivých věřících) nepřijala odpovědnost za to, co se dělo v místě, kde působila, a za lidi, které měla chránit.

I proto není holocaust jen tzv. německý, nacistický zločin. Je problémem nás všech. A na druhé straně se netýkal jen Židů. Nacisti systematicky vyhlazovali také Romy a mimo to poslali do plynových komor i desítky tisíc Němců - svoje mentálně retardované, tělesně postižené a "sexuálně úchylné" spoluobčany.

Genocida, která má cíl

Na počátku byla vize, smělá představa lepší a odlišné společnosti, a na konci masové vyvražďování, organizované jako průmyslový podnik. Jinak tomu ani nemohlo být - naši dobu charakterizuje idea změny a pokroku stejně jako technologický rozvoj a průmyslová výroba. A moderní společnost se také neobejde bez plánování lidské činnosti a bez racionálního rozvrhování toho, jak cílů a záměrů co nejefektivněji dosáhnout. Z tohoto pohledu je holocaust typicky moderní, je projevem sociálního inženýrství, jež má stvořit společenský pořádek, který se podřizuje plánu dokonalé společnosti. Cílem nebylo zbavit se stigmatizovaného protivníka - holocaust se naopak stal prostředkem k dosažení vznešené ideje, jíž bylo vybudování ideálního světa podléhajícího normám vyšší krásy. Aby se mohla uskutečnit vize světa jako "dokonale uspořádané zahrady", musel nacistický "zahradník" především odstranit "plevel" tedy všechno to, co hyzdí harmonii zamýšleného "uměleckého díla". On sám navíc rozhodl, kdo je tímto zbytečným a škodlivým "odpadem", a vypracoval plán, podle kterého jej bylo třeba systematicky ničit. Oběťmi se tak de facto měli stát všichni, kdo vyprojektovanému pořádku nevyhovovali. Genocida se liší od jiného vraždění tím, že jejím objektem je rovnou celá kategorie lidí bez ohledu na jejich věk, pohlaví, osobní kvality nebo povahu. Genocidě lze přitom vystavit jen abstraktního Žida, Roma, třídního nepřítele (jako ve stalinských gulazích) či příslušníka jiného kmene (jako nedávno ve Rwandě). Nutnost abstrahovat je základem, ale i konečným projevem modernity, bez jejíhož rámce by se holocaust nikdy neuskutečnil. A jak se dnes ukazuje, otázka po podstatě společnosti, ve které se holocaust zrodil, je důležitější než to, co se stalo v době třetí říše.

Holocaust a my

Dokud bude holocaust dál a dál vytvářet nové mučedníky, své "dědičné oběti", a dokud bude představovat výnosný politický kapitál a jeho jednostranné výklady budou dál odvracet pozornost od skutečných hrozeb dneška - včetně možnosti nového holocaustu -, nic jsme se z jeho poselství nenaučili. Jak autor píše, holocaust se spíš než obrazu na stěně podobá oknu a jestliže se jím budeme opravdu chtít podívat, uvidíme věci, které se týkají nás všech, nejen pachatelů a obětí. Je tomu tak proto, že holocaust není trhlinou v normálním běhu historie, rakovinným nádorem na těle společnosti ani výhradně věcí židovského národa, či uzavřenou historií, kterou se zabývají jen odborníci a zájemci. Zygmunt Bauman napsal svou studii z přesvědčení, že lekci holocaustu je naopak nezbytné vtělit do hlavního proudu teorie modernity, úvah o civilizačním procesu a jeho důsledcích. Protože holocaust se nestal "kdysi dávno někomu jinému". Je ze své podstaty něčím, co tu je jako možnost extrémního řešení společenských problémů stále s námi.

Zygmunt Bauman: Modernosť a holokaust. V překladu Michaely Chorváthové vydalo nakladatelství Kalligram, Bratislava 2002. 336 stran, náklad a cena neuvedeny.

(Lidové noviny)