Červenec 2003

Pokus o výstup na Chilai Shan a festival Spring Scream (1. - 7. dubna 1998)

Miroslav Rozehnal

1.4.

Celé odpoledne toho dne, kdy máme naplánovaný odjezd musím učit, od jedné až do sedmi do večera. Ale v půjčovně aut zavírají už v pět. Proto musí tentokrát vyzvednout auto Miro. Jsme domluveni, že mne bude v sedm čekat před domem. Takže odučím, pouštím studenty raději o pár minut dřív, jen abych nezmeškal. Rychle osedlávám motorku a kvapem fičím ulicemi Tchaj-pej domů. Tam popadnu už ráno nabalené batohy a stojím v pozoru u dveří. Samozřejmě, o půl osmé zazvoní telefon a Miro mi klidným hlasem oznamuje, že právě vyjíždí. Tchj-pej je jako ostatně každý večer nacpané auty k prasknutí, Miro musí jet přes celé město, čili mám minimálně hodinku času. I vařím si ještě kávu a stahuju poslední e-maily.

Když přijede Miro, sbíhám dolů a hážu věci do auta. Sedáme a vyrážíme - tentokrát máme půjčený van Mitsubishi Varica. Proplétáme se ulicemi Greater Taipei - předměstí Yungho a Hsintien. Pak už ven z města směrem na Ilan. Silnice do Ilanu je plná aut, doprava vázne - všichni se už těšíme, až konečně otevřou novou dálnici Tchaj-pej - Ilan, která povede z valné části v tunelu. (Poznámka po pěti letech: dálnice doposud není v provozu, i když se prý má otevírat během tohoto roku, tj. 2003. Zpoždění bylo způsobeno tím, že se stavbařům zřítil drahý razicí stroj za několik miliard dolarů a než ho dostali ven z propasti a než ho opravili, celá stavba stála.) Někde v polovině cesty se stavujeme na večeři a kafe.

Projíždíme Ilanem, kde se akorát zastavujeme na nákup v obchodě 7-11. To je síť obchodů, které jsou na Tchaj-wanu na každém rohu dva a které mají otevřeno 24 hodin denně. Konkurují jim ale i další podobné sítě, např. Family Mart, OK, Hi-Life a jiné. A pak už jedeme do hor, směrem na Lishan. Takhle pozdě v noci (to už je po půlnoci) jsou cesty v horách prázdné a tak jsme pány silnice. Větší pauzu si děláme až v horském středisku Lishan, kde si dáváme kávu a protahujeme těla. Ulice jsou liduprázdné, po dlouhé době v Tchaj-pej, které je 24 hodin denně plné lidí, je to pro nás dost velký nezvyk.

Z Lishanu dojíždíme posledních asi třicet kilometrů do sedla Tayuling (zhruba 2 600 m nad mořem), kde chceme nocovat. Ukazují se výhody dodávky. Protože už jsou asi tři ráno a v šest chceme vstávat, nemá smysl platit za hotel -- natáhneme se každý na jedno sedadlo, dáme si po pivu a cigaretě a za chvilku pohodlně spíme.

2.4.

Budím se jako první hned po svítání. V noci byla čistá obloha, hvězdy a měsíc svítily jak lucerny, ale po ránu se nám nějak zatahuje. Dole v údolí je mlha a tady nahoře se tvoří další příkrov mraků. Rychle vyjíždíme nahoru na nejvyšší bod cesty (mimochodem nejvyšší bod na Tchaj-wanu, kam se dá dojet autem, 3275 m nad mořem). Máme dnes v plánu zlézt horu Chilaishan. Vaříme ranní kávu a mudrujeme o našich šancích na dnešní výstup.

Obloha se zatahuje čím dál víc. Než se voda uvaří a než vypijeme kávu, je celý vrchol hory v černých mracích a fouká silný vítr. Miro si před nedávnem koupil novou kameru, takže teďka jako divý natáčí všechno, co se dá. Ještě chvilku čekáme, jak se to vyvrbí, ale vypadá to víc a víc beznadějně. Když je jasné, že z výstupu pro tentokrát sejde, sedáme do auta a vracíme se zpátky do Tayulingu a pak dolů na východní pobřeží. Brzo vjíždíme do mlhy. Když z ní vyjedeme, jsme už skoro v soutěsce Taroko.

Najednou se vyskytuje překážka - vidíme před sebou stát dlouhou kolonu aut. Zařadíme se na konec a já se jdu podívat dopředu, co se stalo. Samozřejmě, klasický problém všech horských cest - zával! Naď silnicí se utrhl kus země a celé se to sesunulo na cestu. Činí se tam bagry a buldozery, ale cestáři přesto říkají, že to bude trvat minimálně hodinku až dvě, než bude úsek průjezdný. Máme ale štěstí, nemohlo se to stát v lepším místě. Je tu jedna turistická stezka - zpřístupněná část staré silnice, kde je jeden tunel za druhým, vodopády a krásné hory. Dáváme auto na parkoviště, bereme baterku a kameru a jdeme. Miro opět točí a točí. Dojdeme až k nádhernému vodopádu Paiyang a pak ještě kousek za něj, do tunelu, ve kterém je tzv. vodní opona - neboli vodopád, který protrhl obložení tunelu a vytvořil z tunelu atrakcí, která návštěvníkům doslova bere dech. Za celou dobu potkáváme jen tři lidí, jinak jsme tam sami - ticho, jen řeka šumí.

Když se vrátíme zpět, cesta už je v pořádku a můžeme vyrazit dál. Opět po měsíci projíždíme Tarokem, což (připomínám) je veliká turistická atrakce Tchaj-wanu - dlouhý hluboký kaňon v horách, soutěsky, jeskyně, tunely, vodopády, chrámy atd. Nám už to ovšem zevšednělo, protože jsme tu už byli mockrát. Brzo jsme dole na pobřeží Pacifiku a dojíždíme poslední kilometry do města Hualien. Zastavujeme se tu na večeři a kávu. Jelikož už je tma, nemá cenu jet po pobřežní silnici, která se vině po útesech nad mořem, těsně vklíněna pod hřebenem hor. Bereme tzv. horskou silnici, která jede mezi dvěma hřebeny hor a je široká a rovná. Šlapu na plyn a za dvě hodinky jsme v Taitungu hluboko na jihovýchodě Tchaj-wanu.

Máme namířeno do přímořského letoviska Kenting, které je úplně na jižní špičce Tchaj-wanu a kde zítra začíná rockový festival Spring Scream. Dneska chceme přespat pokud možno co nejblíž, ale ne zase úplně až na místě, protože hotely teď stojí čtyřnásobek normální ceny. Takže dojedeme asi deset kilometrů od Kentingu, do městečka Heng-chuen a ubytováváme se v pohodlném a celkem levném motelu. V přízemí je garáž, do které můžete zamknout auto, takže nemusíte brát peníze a drahé věci do pokoje a nad tím v patře je pokoj.

3.4.

Ráno nás opět obligátně budí až telefonát z recepce, že je jim to nesmírně trapné, ale už je poledne a "nás čas vypršel". Dojíždíme poslední kilometry do Kentingu. Počasí je nádherné, jen sem tam mráček, jinak modrá obloha a horko. Dotazy v několika hotelech zjišťujeme, že skutečně cena za pokoj je čtyřnásobná! Jelikož jsme se na dnešek pohodlně vyspali, můžeme si dovolit aspoň jednu noc prožít pravou festivalovou atmosféru a spát přímo na pláži. Ale do večera je ještě daleko.

Dáváme si nějaké jídlo a pití a vyrazíme na místní "scenic spots" natáčet krásy Kentingu Mirovou novou kamerou. Tím zabijeme zbytek dne a po návratu do Kentingu je už večer - ani jsme se nestihli vykoupat. Všude už je plno lidí, máme problémy najít místo k parkování. Dáváme si dobrou večeři v restauraci "Warung Didi". Majitel je nějaký Francouz, který prožil dlouhá léta v jihovýchodní Asii, naučil se tam vařit a teď dělá různé malajské a thajské speciality.

Pak už jdeme na Spring Scream. Usadíme se na pláži, popíjíme pivko a posloucháme hudbu. Skupiny se střídají jedna za druhou, lidí se začínají odvažovat. Všude je samozřejmě spousta známých z Tchaj-pej. Tak večer plyne, nové a nové tváře na pódiu a okolo nás, nová a nová piva v žaludku, Míro natáčí - protože má profesionální kameru, vypadá jako odněkud z televize a všichni před ním mají náležitý respekt. Naď námi čistá obloha, měsíc a hvězdy, od moře vane vlahý větřík. Spát jdeme až k ránu - stačí si vybrat pěkný kus pláže, rozložit deky a dobrou noc!

4.4.

Pláž samozřejmě ožívá brzy po svítání, takže se moc nevyspíme. Kromě toho hned po ránu už pěkně peče sluníčko a ani se spát nedá. Proto se balíme, jdeme do auta, zapínáme klimatizaci a jedeme na projížďku. Zaparkujeme někde dál od lidí a ještě chvilku spíme.

Po návratu si dáváme "americkou snídani" - tak to stojí na jídelním lístku. Pomerančový džus, slanina, vajíčka, smažené brambory a meloun. Pak samozřejmě kávu. Oba jsme pěkně unaveni (a přiznejme si to, máme i menší kocovinku), takže si bereme hotel, kde ještě dospáváme minulou noc.

Zbytek dne už se jenom tak poflakujeme po Kentingu, pocházíme po obchodech a tak. Večer jdeme opět na festival. Dneska je hlavní den, všude lidí jak máku. Hraje se zase celou noc, ale tentokrát na to nemáme žaludek, takže jdeme spát poměrně brzy (asi ve tři).

5.4.

Ráno po snídani vyrazíme na pláž Nan-wan neboli South Bay. To je moje oblíbená pláž v Kentingu - samozřejmě jich tady je moc, v podstatě celé pobřeží je jedna velká pláž, někde se dá pěkně koupat, jinde je to zase na rybaření a potápění, ale South Bay je stejně nejlepší. Najímáme si slunečník a plážová sedátka a velkou část dne tady lenošíme. Popíjíme, pokuřujeme, jíme různé barbecue, které neustále nabízejí plážoví prodavači a samozřejmě se koupeme. Přesto, že si dávám pozor a trávím většinu času ve stínu, podaří se mi mírně se připálit.

Po sprše v hotelu a po večeři se jdeme podívat na koncert. Dneska je poslední večer, lidí ubylo, hraje se na několika místech naráz, celkové je atmosféra taková utichající. Pocházíme po areálu festivalu, i po vlastním Kentingu. Vysedáváme v různých plážových restauracích a popíjíme točený Tiger (to je ležák odněkud z Thajska či Singapuru). Opět ale umírněně. Je to náš poslední večer v Kentingu, takže si to náležitě vychutnáváme.

6.4.

Vstáváme opět pozdě, sprchujeme se a balíme si věci. Dáváme je do auta a pomaličku obědváme. Nechce se nám odjet z Kentingu, z té krásné lenivé plážové atmosféry a vrátit se zpátky do hlučného špinavého Tchaj-pej. Okolo jedné odpoledne sedáme s konečnou platnosti do auta a odjíždíme. Původně jsme chtěli jet po dálnici po západním pobřeží, ale jelikož je poslední den volna, dálnice bude ucpaná a jeli bychom tam krokem. Proto opět volíme východní pobřeží, kde je aut méně a které je krásnější. Miro zase natáčí různá skaliska nad Pacifikem.

Zastavujeme se v lázních Chihpen. Máme tam nějaké známé, kteří mají hotel a nechají nás zadarmo se vykoupat v bazénu - velký bazén, který má tři části - jedna část je s horkou vodou asi 60 stupňů, druhá má zhruba 30 stupňů a třetí část má vodu studenou. Různé ty bazény střídáme, prý to má léčivé účinky. Než se odtud dostaneme, už je zase večer a tma. Opět jedeme tzv. horskou silnicí na sever do Hualienu. Tam se dostaneme těsně před půlnoci, takže ještě stihneme kávu v McDonaldu (ten má do půlnoci).

7.4.

Den se přehoupl a my jedeme tentokrát po pobřeží směrem na Su-ao. Cesta mezi Hualienem a Su-ao je taky krásná, skály vystupují přímo z oceánu a cesta je do nich vysekaná, je tu spousta tunelu a zákrut. Ale ve tmě z toho stejně moc nemáme. Že Su-ao je to kousek do Ilanu (už po rovině) a z Ilanu slabé dvě hodinky přes jeden horský hřeben do Tchaj-pej. Tam dojíždíme ve čtyři ráno, Miro mne vyhazuje před domem a sám odjíždí k sobě domů. Doma ani nevybaluji a upadám do bezvědomí. Jsem opět v Tchaj-pej a odpoledne už musím do práce.