Červenec 2003

Rozhovor Lenky Kučerové s Jaroslavem Hutkou Návrat z emigrace je další emigrace

Postavil se na zadní. Se svým hudebním kolegou a kamarádem Vlastou Třešňákem se odmítli objevit na pódiu Národního divadla, aby zahráli bývalému kolegovi a kamarádovi Václavu Havlovi na rozloučenou při odchodu do prezidentské penze.

Proč jste odmítl jít na tu “zádušní mši” v Národním?

Já sem to odmítl zcela přirozeně. Hned jak jsem zjistil, že tam bude Vondráčková a Gott. Tak nějak jsem doufal, že ti organizátoři jsou rozumnější. Jenže celou akci organizuje právě manažér Vondráčkové a Gotta, takže co tam?

Vyjádřil se k vašemu odmítnutí nějak Havel?

Nevyjádřil. Vlastně ani nemohl. Když mě o vystoupení paní Havlová požádala, to bylo 28. října na Hradě, tak říkala, že je to pro Vaška překvapení. Že to bude dárek. Takže on oficiálně ani neví, kdo tam bude.

On se to ale nejspíš teď dočetl…

No, jestli čte noviny, tak se to dočetl. Ale nepředpokládám, že by na to byla od něj nějaká reakce. Samozřejmě by mě zajímalo, jak by se rozhodl, jestli my s Třešňákem, nebo ti zombíci Gott s Vondráčkovou. Ale nejsem si dnes úplně jist. To teprve uvidíme, jestli se skutečně vrací na pevnou zem a jestli mu ještě něco říkají stará přátelství.

Přátelé! Dá se říci že jste přátelé? Stýkáte se nějak?

My jsme se dost stýkali na začátku po Listopadu, i když to bylo trošku s rozpaky. Celé období přátelství fungovalo až do jara 89. Tehdy jsme se pohádali po telefonu z Rotterdamu do Prahy. Mně se nelíbilo to rozdělování peněz v rámci stockholmské Nadace Charty. Pan Janouch mě z ní před tím kvůli tomu vyhodil, i když jsem byl spoluzakladatelem. Ale jelikož to Havlovi tak vyhovovalo, tak jsem o tom dále mlčel, pouze jsem s tím nechtěl mít už nic společného. Od té doby jsou z jeho strany jakési rozpaky. Byly to takové pitomé a zbytečné intriky. Ale ten první rok, když jsem se vrátil, tak jsme se vídávali často. Nakonec i Olga byla kamarádka.

Vy jste signatář Charty. Ale nepodepsal jste ji hned…

Mám dojem že jsem ji podepsal až v říjnu 1977. V první várce nejsem, protože mě Havel přemluvil, abych to tehdy nepodepisoval. Mluvil jsem s ním o vánocích před uveřejněním Charty. Pak jsme ještě spálili Třešňákův podpis. Havel nás požádal, zcela rozumně, abychom, když ještě můžeme zpívat, tak ať raději zpíváme, že podpisů mají dost. To bylo strategicky chytré, protože jsme měli ještě půl roku naprosté svobody. Estébáci se vrhli na chartisty a nás písničkáře nechali na chvíli být. Takže když byl Havel poprvé v base, tak jsem mohl hrát zcela volně písničku Havlíčku, Havle. Sebrali mě kvůli ní až v květnu 1977.

Ale nakonec jste tu Chartu podepsal…

No jo, ale to už jsem měl takovej průser, že ten Havlův argument, že můžeme vystupovat, padl.

Sebrali vás. Jak taková akce vypadá?

No, přijeli v pět ráno. Hned začal výslech. Bylo to dost komické. Já jsem o tom tehdy napsal knížku: Utkání se skálou. Ale nevyšla, mám ji jen na www.hutka.cz. Ten výslech trval tři dny. Dvě noci jsem spal v cele. Téma výslechu bylo: O kom je písnička Havlíčku, Havle? Já poťouchle tvrdil, že o Havlíčku Borovském. A oni mi nedokázali, že to tak není. Takže, když mě potom propouštěli, tak takový tlusťoch, který se představil jako šéf, mi na rozloučenou říkal: "Jste chytrej, ale uvědomte si, kdo chce psa bíti, ten si hůl najde." Což měl pravdu. Ale tohle kolo jsem vyhrál. Byl tam ale jeden příjemný okamžik. Když jsem první noc, poprvé v životě, usínal v cele. Byla to podzemní kobka a měla u stropu otevřené okýnko. Byla tehdy teplá noc, taková opravdu májová. I v těch policejních kancelářích měli otevřená okna. Když jsem usínal, tak jsem zaslechl svoje písničky z koncertů. Tedy navíc s potleskem a s chechtáním lidí. Tak se mi usínalo strašně fajn.

Mělo to ještě nějaké dozvuky?

No, pak jsem našel ve svém spise takou příjemnou poznámku, že jsem příliš inteligentní na to, aby se mi snadno dala prokázat protistátní činnost. To je téměř státní vyznamenání.

Ale po té vyhrané bitvě jste se rozhodl k emigraci.

Ona to sice byla vyhraná bitva, ale šlo o válku. Oni - tedy estébáci- mě už dávno předtím přemlouvali, že bych měl emigrovat. Tehdy se mi to zdálo směšný. Měl jsem sice sérii trestních stíhání od příživnictví po výtržnost. Ale to vždycky nakonec stáhli. Asi jim to připadalo dost nešikovný, aby zrovna zpěvák měl takovéhle paragrafy. Ale pak přišli s paragrafem: nedovolené podnikán. To už vzniknul spis, pak už to bylo u prokurátora, vlastně se čekalo jen na moment, kdy začne proces. Od soudního znalce umění si nechali vypracovat posudek, že nejsem umělec, takže i všechny moje smlouvy se staly neplatnými. Prostě kdo chce psa bít… Tehdy mi řekli jasně, že buď budu emigrovat, nebo sedět. Ten estébák doslova řekl: "Po ulicích vás už běhat nenecháme." Tehdy mě přemluvila moje bývalá žena, abychom odešli. Já jsem měl pocit, že bych se možná spíš měl nechat zavřít. Prostě za hubu na hubu.

Kam jste se rozhodl odejít?

Do Holandska. Měl jsem tam trochu zázemí. Byl tam jeden známý, kterého jsme tady potkali při čundrování v jižních Čechách. Pak z něj vypadlo, že je členem parlamentu. Takže první tři měsíce, než jsme dostali byt, jsme u něj bydleli. Ale bylo to špatně, Holandsko pro našince není dobré na emigraci. Ale to člověk tehdy nevěděl. Byla to moje první cesta do zahraničí s takovým papírem, že nevědí kdo jsem, že neznámé státní příslušnosti a že odjíždím na "trvalo dní".

Co vám tam vadilo?

Přežít se tam dá. Sociálně je Holandsko zařízené dobře. Ale není to země jak na písničky, tak na poezii. Je to obchodnická, studená země. A holandština není příliš šťastný jazyk na zpívání. Já jsem se tam ale zpíváním i živil, vydal jsem tam dvě desky. Slavným jsem se nestal, ale uživil jsem se. To je pro emigranta úspěch. Písničky pro Holanďany moc neznamenají. Také se mi divili, proč zpívám holandsky a ne anglicky. Pro ně je prostě důležitý export.

Jak jste to řešil?

Já jsem se pořád nekonečně rozhodoval, kam se hnout dál. Ale když jsem emigroval, tak jsem neuměl jediný cizí jazyk. Když člověk neumí nic, tak ani neví, jak se učit. Nejdřív jsem to zkusil s angličtinou, pak jsem se vrhnul do holandštiny, když jsem ji nějak zvládnul a začal jsem vystupovat, tak jsem teprve pochopil, že to není ono. Tak jsem se začal učit německy. Jenže to jsou záležitosti na léta a je to děsně depresivní, když člověk udělá rozhodnutí a ví, že k realizaci může dojít nejdřív za dva, za tři roky. Možná. Mohl jsem se samozřejmě přestěhovat kamkoli, jenže v té další zemi bych už nedostal zakladní sociální pomoc. A jak se tedy živit, když jsem chtěl za každou cenu zůstat u zpívání. Bylo mi jasné, že ve chvíli, kdy to přeruším, tak už se k tomu nevrátím. Takže jsem paličatě zůstával u toho, že zpívám, ale v těch jiných jazycích. Česky jsem moc nemohl, protože se Svobodnou Evropou jsem se rozešel velmi rychle. Oni bohužel cenzurovali. A navíc české emigrantské spolky se zase rozešly se mnou, protože mě prohlásily za zrádce národa. Kvůli fejetonu Požár v bazaru. Dá se říci, že jsem byl vyhozený i z exilu. Několik let jsem si česky nezazpíval.

Jaký je to pocit, když člověk je vyděděný úplně odevšad?

Mně ten pocit zase tak strašně nevadil, věděl jsem proč to bylo. Takže to bylo svým způsobem i úsměvné. Horší byla ta bezmocnost, že člověk neumí jazyky. Byl jsem sice dospělý, ale v situaci malého děcka, které se neumí vyjádřit, a ničemu nerozumí. To je psychicky strašně těžké. To není, že je člověk na čtrnáct dní na dovolené, holt jim nerozumí, tak se vrátí. To je tam člověk napořád. Situace se nezlepší za další týden nebo měsíc, to je hrozně dlouhodobé. My jsme také odešli dva, čímž jsme se také stali na sobě hrozně závislí. Neslo to s sebou strašně sporů. V této situaci by bylo lepší, kdyby člověk emigroval sám. Spoustu času a energie jsme promarnili hádáním se v češtině a život míjel. To té bezvýchodnosti jen přidávalo.

Ten vztah se tím tedy rozpadl…

Trvalo to deset let, než se rozpadl. Možná to bylo nakonec z emigrace to nejtěžší.

Kdy jste se přesně vrátil?

Dvacátého pátého listopadu 1989. Já jsem říkal, že chci být u toho hned na začátku, protože za čtrnáct dní z toho nic nebude, jsme v Čechách. Takže jsem byl první, kdo se vrátil. Když jsem sem ale letěl, tak jsem ani moc nepočítal s možností, že mě pustí vůbec z letiště. Ostatně, čtyři hodiny mě tam drželi a tvrdili, že si musím do Haagu pro víza. Ale nakonec mě pustili. To zrovna byla ta "Letná", kde byla snad celá Praha i okolí. To byl milý šok. Ještě navíc se tam podařila moje písnička Náměšť. V tu chvíli se téměř stala hymnou té události. Kdyby se jednalo o revoluci, tak by se hymnou určitě stala. Jenže takhle zase odešla.

A co bylo dál?

Na začátku byly návratové rozpaky. Byl jsem najednou hvězdou. To bylo velmi nepříjemný. Můj obličej se stal veřejným majetkem. To byla jiná situace než před emigrací, kdy mě znali jen lidí, co chodili na představení. Vlastně jen mladá generace a znali mě jen kvůli písničkám. Najednou jsem byl nějaký symbol, písničky-nepísničky. Byla velká představení a zároveň nebylo kde bydlet. Přespával jsem u kamarádů, jezdil jsem do Německa za nynější ženou Kateřinou si vyprat. Po roce toho pendlování jsme dostali něco jako přístřeší. Bylo to absurdní, protože v Holandsku mně naprosto neznámému pomohli k bytu za tři měsíce. Tady jsem byl hvězdou, tykal si se všemi od prezidenta po všechny vlády. Když Kateřina přišla o rok později do jiného stavu, tak jsme dokonce začali uvažovat, jestli se nevrátíme ven. Říkali jsme si, že se tu s děckem nebudeme takhle trápit… A v tu chvíli se objevil byt. Tedy déle než po dvou letech po mém návratu. Já jsem z toho měl až takový pocit, že se snad Pánbu už rozčílil a řekl: "Hele, tak tohle se musí vyřešit!"

Jak se vyvíjel váš profesní život po návratu?

Nové začátky byly spíš smutné. Ta velká vlna popularity během roku odešla a zbyla z ní spíš jen kocovina. Navíc tahle vlna popularity odehnala spoustu kamarádů a lidí, kteří mě měli rádi předtím. Najednou jsem byl pro ně někdo cizí. A to chvilkové publikum, které chodilo na ta polistopadová obrovská představení zase zmizelo. Tenhle druh slávy, to je průchoďák. Pak nastala dost pustá léta, protože najednou tu byl rozpad státu, najednou tu byl Klaus s těmi jeho nemorálními kecy v rámci ekonomiky. Nikdo si nebyl ničím jistý, všichni doufali v nějaké vzdušné zámky. Nerad na to vzpomínám. S Hladíkem jsme obešli všechna možná vydavatelství, ale odmítli nás, byli jsme pro ně už jen mrtvoly. Návrat z emigrace je další emigrace.

Neuvažujete založit zase nějakou partu jako byl Šafrán?

Možná by to už zase dneska stálo za to, protože politika došla opět do situace: my a oni. Ale spíš ti mladí by si to neměli nechat líbit.

Ale s Třešňákem jste pořád ve spojení…

Jsme kamarádi. Ono je to také tím, že jsme spolu zažili emigraci. On šel napřed do Švédska. Já jsem ho přemlouval, ať jde do Německa, že je nám mentálně nejblíže. Neposlech. Ve Švédsku se Třešňák téměř oběsil, protože tam nejsou hospody. Pak se přeci jen přestěhoval do Německa. Žil tam jako Švéd. Dneska žije jako Švéd tady. On je Karlíňan se švédským pasem. Ostatně, ve Frankfurtu, kde bydlel, neměl na schránce napsáno Třešňák, ale Karlín. Takže, když mu chtěl někdo napsat, tak musel napsat: Karlín.

A jak vnímáte dnešek?

Naštěstí díky tomu, že se narodily děti, tak se to dostalo do jiné dimenze. Ale my svobodní písničkáři tím, že jsme byli s tím komunismem svou opozicí jaksi spojeni, jsme se dostali do balíku na vyhození, jako že s koncem toho režimu bychom měli také vypadnout. Jako že už nepatříme do téhle nové doby.

Jak to máte teď s publikem?

Jednu chvíli to vypadalo, že publikum zmizí zcela. To bylo nějak 1995-96. Bylo to asi tím, že ti lidé, kteří jsou tím naším publikem, tak na tom byli psychicky podobně, neměli chuť nikam chodit. Teď je to ustálené, začalo chodit docela dost lidí.

Co vás poslední dobou potěšilo?

Teď mi momentálně chodí krásné maily, reakce na to naše odmítnutí "Národního". Jsou většinou veselé, souhlasné a je jich překvapivě mnoho. Asi jde ještě o něco podstatnějšího než jen nebýt na jednom pódiu s těmi "zombíky". Nejspíš jsme tímhle s Třešňákem otevřeli nějaký dosud skrytý kanál, který se začíná vyplachovat. Ale taky mi někdo napsal, že i já jsem zombie, ať se jen podívám do zrcadla. Já mu odepsal, že zombie nejsem, ale docela pěkná zkamenělina.

(www.hutka.cz)