Červenec 2003

Z praxe českého soudnictví

Vladislav Svoboda

V roce 1993 jsem si splnil sen a coby sportovní novinář živící se tímto povoláním od roku 1977 jsem v Mladé Boleslavi založil soukromé noviny - čtrnáctideník a později po roce vycházení regionální týdeník. Společně s přibližně pěti šesti zaměstnanci jsme si vedli slušně, noviny Mladoboleslavsko byly stále populárnější. Samozřejmě to však stále byl boj o přežití coby malý soukromý podnikatel a vydavatel, zvláště v konkurenci penězi mrhajících německých nakladatelství Vltava, Labe a PN Press.

V dubnu 1994 jsem zaměstnal jako dealerku inzerce jistou paní Evu W. I když neuměla ani ťuknout na psacím stroji nebo počítači, pusu měla prořízlou a inzerci sehnala. Tomu odpovídala i její odměna, protože měla kromě základu 10 % provize z inzerce získané vlastní iniciativou. Na začátku roku 1995 jsem však zjistil, že ani 15 až 20 tisíc čistého jí nebylo málo a nárokovala si provize z inzerátů, které nezískala. Prostě inzerenti přišli do redakce sami, já tam často nebyl, protože jsem jezdil po akcích a tiskárnách, a ona si tyto provize přisvojovala. Když jsem na to přišel, bylo zle a po krátké úvaze jsem dotyčné dal okamžitou výpověď. Věc byla pro mne jasná - když zaměstnanec tímto způsobem jednal, tak okrádal firmu a to je samozřejmě porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Kdybych tehdy věděl, jak jsem naivní...

E. W. reagovala v duchu své drzosti a sprostoty. Poté, co jí bylo předloženo 16. ledna 1995 okamžité zrušení pracovního poměru, odmítla ho převzít, opustila redakci a navštívila policii, kde chtěla na mě podat trestní oznámení pro ublížení na zdraví. Samozřejmě se jednalo o holý výmysl potvrzený přítomnými dalšími mými zaměstnanci. Druhý den si došla ke známé paní doktorce N., která ji ochotně vystavila asi desetidenní neschopenku. To není v našich krajích nic zvláštního. Později se prokázalo u přestupkové komise MěÚ v Mladé Boleslavi, že E. W. si vše vymyslela.

E. W. nelenila a pomocí advokátky podala žalobu na neplatnost okamžité zrušení pracovního poměru. A od této chvíle se začal vyvíjet pro mě dnes již tragický příběh režírovaný předsedkyní senátu v Mladé Boleslavi JUDr. Zlatuší Jíchovou, kterážto soudí na okrese všechny občanskoprávní spory. Kdybych tehdy věděl, jaký je její poměr ke "kapitalistickým podnikatelům", tak jsem se zařídil ve sporu s E. W. jinak. Ale chyba lávky, najal jsem si advokáta a předpokládal, že tento spor nemohu prohrát. To mně také stále pan advokát M. K. tvrdil, ale později - až po několika letech - mně došlo, že soudní praxi znal příliš dobře a šlo mu jen o právní úkony - lépe řečeno tahat mně peníze z kapsy. Kdyby mně po pravdě řekl, že nemám šanci, protože soudkyně všechny podobné spory řeší ve prospěch "ukřivděných a nebohých" zaměstnanců, vůbec bych do sporu nešel. Chytřejší jsem však až nyní - ale pozdě!

Soud jsem prohrál a dnes vím proč. Přece zlý kapitalista nemůže takto utiskovat poctivou zaměstnankyni. Že krade? To nevadí! Podnikatel musí dostat za uši stůj co stůj. V praxi soudu to znamenalo, že pojem "inzerce získaná vlastní iniciativou" byl přeměněn na jakoukoliv inzerci. Nevěřil jsem svým uším, když soudkyně zcela vážně tvrdila, že veškerou inzerci získala E. W. vlastní iniciativou. Nic nebyly platné listinné důkazy firem, kde stálo černé na bílém, že E. W. u nich nic nevyjednávala, že ji neznaly, že inzerovaly jen o vlastní iniciativě. Zkrátka a dobře prý E. W. porušovala pracovní kázeň, ale ne s takovou intenzitou, aby mohla dostat okamžité zrušení pracovního poměru. Nepomohlo ani odvolání ke krajskému soudu, který se "ztotožnil s názorem okresního soudu" - jinými slovy - ničím se moc nezabýval, nic moc nezkoumal - s takovou malicherností nás neotravujte!

Po pár měsících od žaloby na neplatnost hodinové výpovědi podala E. W. další žalobu o náhradu mzdy. Tu už vypracoval další její právník, které střídala jako ponožky, protože jim vždy došla trpělivost, když jim nezaplatila. A tak skončila u advokáta ex offo - neboli přiděleného státem. Mezitím jsem z rodinných důvodů noviny prodal, odstěhoval se opět do Prahy s rodinou (kde jsem žil od roku 1973) a živil se jako zaměstnanec - novinář a později vydavatel odborného sportovního měsíčníku Stolní tenis. E. W. mě žalovala o náhradu přesahující půl milionu korun! Od začátku jsem tuto částku považoval za nejapný žert, nehledě na to, že její advokát žádal náhradu za rok 1996, ačkoliv žalobu podal v roce 1995. Protože vyhrála E. W. první spor, přišlo na druhý soud. A opět věc soudila Zlatuše Jíchová - jak jinak - nikdo jiný to v Mladé Boleslavi přece nedělá! Už jsem prokouknul vykuka svého advokáta a zřekl jsem se jeho chabých, ale drahých služeb a rozhodl se hájit sám. Pečlivě jsem si znovu prostudoval spis a zjistil, že E. W. nepožádala písemně ani jinak o další zaměstnávání v mé firmě. Z toho plynulo podle zákoníku práce, že i když byla výpověď soudem prohlášena za neplatnou, její pracovní poměr u mne skončil v den podání výpovědi a nemá tudíž nárok na uplatňované odstupné.

Tento můj trumf však musel být rozdrcen, protože přece není problém pro zlého kapitalistu vyplatit půl milionu nebohé zaměstnankyni, která už pět let byla střídavě nezaměstnanou a střídavě fluktuantkou v okrese s nejnižší nezaměstnaností v republice. Měla však mocného spojence - předsedkyni senátu Z. J. Ale nebylo to tak jednoduché a věc se pro E. W. nevyvíjela dobře. Byla soudkyní po mém vyžadování na třech jednáních vyzývána, aby předložila důkaz, že požádala o další zaměstnávání. Až na čtvrtém jednání najednou vítězoslavně předložil její obhájce soudu doslova cár zmačkaného průklepového papíru bez hlavičky, podpisu, prostě ničeho věrohodného. Byl to prý dopis, který mně byl zaslán. Ovšem lístek o doporučeném poslání stále chyběl. Dopis jsem nikdy neviděl, nebyl mně nikdy doručen. Původní advokátka E. W. však po zbavení mlčenlivosti při výpovědi bez uzardění prohlásila, že dopis určitě poslala doporučeně, protože je to její praxí. Když jsem se jí otázal, proč nemá k dispozici podací lístek, tak nevěděla. Když jsem se jí otázal, proč dopis nebo kopie nebyl přiložen k žalobě, nedokázala si to vysvětlit. Nedokázala to ani vysvětlit soudu.

Předsedkyně senátu však v duchu zajásala - konečně má důkaz proti mně. To přece nevadí, že žaloba neunesla důkazní břemeno a nepředložila důkaz o doporučeném zaslání. Řídíme se přece metodou volného hodnocení důkazů - neboli, když advokátka řekla, že je její praxí posílat dopisy doporučeně, tak přece i tento musela poslat. A navíc měla Z. T. po ruce můj dopis advokátce E. W., který neměl s jejich "pauzákem" nic společného. Přesto tvrdila, že můj dopis je vlastně odpovědí na tento dopis. Každý člověk, kterému jsem dával číst oba dopisy, prohlásil, že ten můj není v žádném případě odpovědí na tento cár papíru. Pro Z. J. však ano. I přes tuto "katastrofu" v logickém uvažování a hodnocení faktů jsem doufal, že bude E. W. tedy přiznáno jen šest měsíců náhrady mzdy. Jak jsem byl bláhový, netušil jsem, kolik zášti a nenávisti může být v duši "nezávislé" a "objektivní" soudní moci.

V prosincový den rozsudku roku 2000 všichni přítomní zaznamenali ještě jednu pozoruhodnou událost. Vynesení rozsudku se zpozdilo o hodinu. Nejprve dva přísedící samosoudci (dříve soudci z lidu) v její kanceláři tvrdili, že žaloba nepředložila pádný důkaz o žádosti o další zaměstnávání a tudíž jí náhrada nepřísluší. Oba však byli důkladně zpracováváni a přesvědčováni o opaku. Totéž se s velikým hlukem až řevem opakovalo znovu v soudní síni a vše bylo slyšitelné na chodbě, kde jsem čekal na ortel. Píši toto zcela otevřeně a pravdivě, protože mně to později potvrdil z očí do očí jeden ze samosoudců, ale na otázku, proč se nechali názorově zlomit, už nechtěl odpovídat. Rozsudek byl pro mne drakonický - zaměstnankyni, která mě okrádala, domáhala se falešného podání trestního oznámení, nechávala telefonicky vyhrožovat mně a rodině, soud přiznal náhradu cca 380 tisíc Kč. Po odvolání ke krajskému soudu se vše opakovalo jako minule. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresu, jen s tím rozdílem, že náhrada byla špatně vypočtena. Z 380 tisíc se pak stalo 253 tisíc Kč, tedy o dost méně, ale pro mne naprosto nepřijatelné při představě, že mám tuto sumu vyplatit člověku, který mě ještě okrádal.

Chtěl jsem se ještě bránit dovoláním k nejvyššímu soudu, ale moje advokátka (u "kraje" jsem si už musel právní zastoupení vzít) mně řekla, že k tomu nejsou splněny zákonné důvody. Toto mně potvrdil nezávisle na ní další advokát. Když jsem se s dalšími právníky radil, zda má šanci návrh na obnovu řízení (mezitím jsem E. W. vyzval, ať nastoupí do zaměstnání v mojí firmě - pobočce v Mladé Boleslavi, ale o to neměla v žádném případě zájem a neustále odmítala plnit si své pracovní povinnosti - jaký to rozpor s úpornou snahou dokázat, že trvala na dalším zaměstnávání), řekli shodně, že je to hodně nákladné a také to nemá šanci. Stížnost k ústavnímu soudu pro porušení zákona také nemá šanci. Prostě nemám šanci s ničím. Zcela stručně a jasně to vyjádřil jeden z advokátů: "Pane, co se divíte, většina soudců má pod kůží stále zažraný socialismus, kdy zaměstnanec je stále tvrdošíjně chráněn. Z devadesáti procent jsou případy vašeho typu rozhodnuty ve prospěch zaměstnance."

Kdybych věděl, že naši soudci takto hodnotí důkazy i 13 let po revoluci. Ale v mém případě to nebylo jen hodnocení důkazů, ale také obrovská zášť a nenávist vůči podnikatelům. Můj případ mě dokonale přesvědčil, že nežijeme v právním státě, že nežijeme v zemi, kde se člověk dovolá spravedlnosti. Žijeme ve státě, kde vítězí zloděj nad poctivým malým živnostníkem, který nemůže počítat ve statisících. Soudci dneska už při svých 50tisícícových a vyšších platech jsou úplně odtrženi od reality života, malé živnostníky a podnikatele házejí do stejného pytle. Nedělají vůbec rozdíl mezi někým, kdo zaměstnává dva, tři lidi a mladoboleslavskou Škodovkou nebo Novou hutí Ostrava.

Jednou bych se rád JUDr. Z. J. zeptal, zda slyšela o tom, že bylo soudem uznáno za právoplatné okamžité zrušení pracovního poměru v případě, kdy zaměstnanec si v pracovní době odeslal z počítače jeden soukromý e-mail. Zlodějna v řádu desetitisíců korun je však v tomto případě zřejmě prkotina.

P.S.: Vím, že případným zveřejněním těchto faktů se vystavují stíhání ze strany soudkyně okresního soudu - pokud budu vycházet z dalšího skandálního rozhodnutí z nedávna, kdy Petru Machovi byla uložena pokuta 400 tisíc korun za údajnou urážku soudu. Ale v mojí situaci chci, aby se o této kauze dovědělo co nejvíce lidí - pro případný precedens a varování pro všechny, kteří se dostanou do podobné situace. Prosím, pokud máte možnost, pomozte mi.