Červenec 2003

Chvála neznalosti

Ivan Špaček

Život je plný pravd, které ”každý zná,” o kterých je ztrátou času diskutovat, které ”jsou jen tak.” Konvenční moudrost...

...jakmile uslyšíš větu ”každý to ví,” začni pochybovat..., abych parafrázoval kapitána Lazara Dlouhého.

Prohlášení typu ”pravda tě osvobodí,” či ”pravda vítězí” patří do této kategorie.

Pan Kohn nebyl příliš spokojen v Československé socialistické republice. Cítil, že mu represivní režim brání v plné realizaci jeho potenciálního, podle vlastního názoru, velikého talentu.

Doba se změnila, vyjádření touhy emigrovat sice stále ještě přinášelo jisté nepříjemnosti typu ztráty slušného zaměstnání - což panu Kohnovi příliš nevadilo, nebyl ani bohatý ani slavný - případně zmařené možnosti studia děti - ovšem pan Kohn děti nemaje, necítil ohrožení - a přímá hrozba pobytu v krajně nepříjemných institucích byla mizivá.

Pan Kohn zažádal o emigraci do Izraele. Jak každý ví, Izrael je sice situován v oblasti, která zrovna nevyniká ani vysokou životní úrovní, ani vysokým stupněm osobní svobody, ovšem jedná se o zem demokratickou, kde v kibucech rozesmátí osmahlí mladí Izraelci a Izraelky sbírají pomeranče, zatímco neméně rozesmátá Izraelčata si hrají s extrémně složitými hlavolamy rozloženými na prostém, ale bělostné čistém ubrusu, rozprostřeném na neméně prostém, ale šarmantně, až geniálně jednoduchém stole z dubových fošen. Každý z nich má sice v dosahu ruky samopal, ale to panu Kohnovi nevadilo, nedávno proběhnuvší Šestidenní válka dokázala, že Arabové jsou sice nevrlí, ale neschopní.

Pokud si někdo myslí, že přeháním, jedná se o dosti přesný popis konverzace s mladým emigrantem v městečku zvaném Zirndorf poblíž Norimberka. Psal se rok 1969, Arafát se snažil navrhovat technická zařízení a ne teroristické akce a byl Egypťanem, nikoliv Palestincem, holil se každý den, místo uniformy nosil sako a kravatu, nevyskytovala se ani čtverečkovaná utěrka na hlavě.

Nevím, jak to s ním dopadlo, tedy ne s předsedou, ale s oním mladíkem. Byl menší postavy typu zvaného ”paťatý,” nestereotypní blonďatá kudrnatá hlava a modré oči zvětšené silnými čočkami brejliček ze zlatě vyhlížejícího drátu. Nevím, jaká pravidla pro získání českými mladíky tolik milované modré knížky existují v Izraeli. V mysli mám obraz mladíka silně neatletickeho typu, včetně zlatých brejliček, stojícího u Zdi nářků, na hlavě komickou, táborový kotlík pripomínající přilbu, v polní uniformě IDF, automat v ruce, poněkud vyjevený výraz ve tváři. Poblíž Arab ve své verzi plné polní, nezdálo se, že by se díval na izraelskeho vojáka s přílišnou náklonností.

Jaký jej asi čekal osud? Zjistil, že kibuc je v podstatě poněkud funkčnější JZD? Uhořel v tanku na Golanských výšinách? Narazil na explodujícího arabského idealistu?

Co se týče pana Kohna, ten typický tvrdošíjně obtěžoval úřady, až dostal kýžený vystěhovalecký pas. Na rozdíl od mnoha ruských kolegů, skutečně odcestoval do Izraele, netoužil stát se taxikářem na Manhattanu.

Po prvním záchvatu štěstí, známého většině emigrantů ”What a country!”, zjistil, že ho sbírání pomerančů příliš intelektuálně nenaplňuje, Izraelky nejsou vždycky rozesmáté a Izraelci bývají někdy navlečení v sakách místo bílých rozhalených košil, sedí za stolem v kanceláří a chovají se jako byrokrati všude na světě. Plus pan Kohn zjišťuje, že akademická znalost jazyka není dostatečná pro každodenní život.

Stupeň nespokojenosti narůstá s rostoucím pocitem, že je cizinec, který neví, kolik spropitného má dát číšníkovi, vepřové není k dostání a vůbec... moře, ve kterém žije, je naplněno neznámými molekulami... maličkosti, které zná bez učení pouze ten, kdo se tam vylíhnul, nově příchozí je v pozici dítěte, ovšem nemá maminku a tatínka, kteří by mu laskavě a trpělivě vysvětlili, že dloubat se v nose se sluší pouze, když se nikdo nedívá.

Pan Kohn napíše kajícný dopis na patričné úřady státu, který sice nijak nezměnil svou podstatu, ale vzdáleností se stal žádoucím... ”zhřešil jsem, odpusťte mně, už to víckrát neudělám,” což se momentálně hodilo straně a vládě, neboť zrovna probíhala akce, ve které se, podle nezapomenutelně rozkošného článku v Květech referujícího o zrádných emigrantech, se ”prskající a slintající ježury” proměnily v neméně rozkošných slovech slovenského právníka, momentálně sídlícího na Hradě v Praze, v ”pomýlené.”

Pan Kohn přiletěl do Ruzyně, přivítán usmívajícím se celníkem - natáčeno pro večerní vysílání Televizních novin - vybalil kufry a urychleně se odebral ke Flekům. V Izraeli nedostupné knedlo-zélo-vepřo, zalité značným množstvím řízného černého moku, ho přivedlo do meditativního stavu, povolil si knoflík u jeans značky Levi´s zakoupených v Tel-Avivu spolu s bílým tričkem s nápisem Harvard University, ovšem to tričko spočívá na dně šuplíku v prádelníku - není vhodné dráždit úřady, řekl si pan Kohn – ve stavu blaženosti navozeném nadbytkem tuků, proteinů a škrobovin, který poněkud pod vlivem této myšlenky poklesl. Ale co, všude kolem sebe vidí rozesmáté obličeje, kdosi začal zpívat, udělal jsem dobře, pomyslí si pan Kohn a zaposlouchá se do slov písničky zpívané rozjařenými sousedy. Pan Kohn rozumí, umí německy rozhodně lépe než hebrejsky a rusky lépe než německy, vždyť z ruštiny také má státníci spolu s marx-leninskou filozofií a dějinami KSČ a mezinárodního dělnického hnutí, vzdělání v Izraeli nepříliš oceňované. Pan Kohn si začal poťukávat nohou do taktu lepkavé melodie, ovšem nahlas nezpívá, i když zná slova dobře.

Vor der Kaserne

Vor dem großen Tor

Stand eine Laterne

Und steht sie noch davor.

So woll'n wir uns da wieder seh'n

Bei der Laterne wollen wir steh'n

Wie einst Lili Marlen...

řvou rudnoucí obličeje německých turistů a pan Kohn vzpomněl si na ulice plně obličejů ještě méně rozesmátých než ty telavivskych byrokratů. Ucítil pohled nápadně nenápadného pana sedícího u vedlejšího stolu, který k nim jaksi nenáležel, nejenomže nezpíval, ale i tvář měl nehybnou jako posmrtnou masku. Určitě ho nezajímá, co si myslím o vraždě arcivévody Ferdinanda, bleskne hlavou panu Kohnovi, absurdita živoucí posmrtné masky brettschneidra se na něj dívá mrtvýma očima, mrtvý mezi živými, nenáležející, stejně jako pan Kohn nenáleží, proč vlastně lidé mají potřebu zalít obličej mrtvých sádrou, perverzita všeho dopadla na pana Kohna, studené vlhko lepící se na obličej, plní nos, ústa, pan Kohn se dusí pod tou představou, vynoří se nechtěná vzpomínka z letiště, zhasla světla televizního natáčení a zhasl i úsměv celníka, ruka natažena ne k přátelskému stisku ”…vítejte domů…,” ale domáhající se vydání drahocenného pasu, odjezd z letiště do hotelu, ne domů, do svého bytu – tam bydlí někdo jiný, sedí u stolu na staré vyřezávané židli, kterou pan Kohn objevil kdesi na půdě, vyčistil a natřel, pije kávu z mírně otrískaného hrníčku s cibulovým vzorem, který kdysi náležel mamince pana Kohna a pan Kohn ucítí úzkost uskutečněné noční můry každého emigranta, prudké štěstí návratu Domů z cizího místa, kde každá procházka znamená možnost zabloudění, ponížení žebravosti ”…kde eta ulica, kde etot dom…”, Doma, jsem doma! Následované momentem poznání, ano, jsem tu, ale jak se dostanu ven? Spadla klec, zarachotila závora, není cesty ven, emigrant se budí zborcen potem a je momentálně šťasten, že to byl jenom sen.

Pan Kohn jde domů – ne Domů - ulicí lhostejnosti, prázdné, šedivé obličeje, nápadně nenápadný muž na druhé straně ulice si se zájmem prohlíží prázdnou výlohu, tedy prázdnou ve smyslu nápisu nad obchodem, který tvrdí, že zde prodávají ovoce a zeleninu, což je v rozporu s obsahem výlohy, busta ovouseného plešatého muže s ušlechtile přiblblým výrazem na sádrové tváři, zlatá písmena na podkladu krvavě rudé látky, sto let prý uplynulo od narození a pan Kohn si vzpomněl, proč chtěl emigrovat, při pohledu do zrcadlového povrchu výlohy se setkal s očima nenápadného pana, ne, nestudoval rysy důvěrně známé tváře velikána, jeho zájem je jinde a pan Kohn musí bojovat s nutkáním zamávat o pomoc na kolemjdoucího policistu, protože to vlastně není policista, je to Orgán, končetina Strany a Vlády ve špatně pasující zelené rubášce přes kalhoty.

Zde se anekdota začíná lišit od pravděpodobnosti, neboť pan Kohn nereaguje realisticky, místo aby se stal menším a ještě menším, polil se močůvkou, aby zmátl vlčáky, tak zašel na úřady a zažádal o navrácení vystěhovaleckého pasu. Soudě podle faktu, že mu bylo vyhověno, asi něco slíbil, co, to zůstane mezi panem Kohnem a jeho referentem a ten nemluví, každé ráno v létě chodí na houby, v zimě do Špindlerova Mlýna, užívá si spravedlivé vysloužené penze a na otázky reaguje pokrčením rameny. Složka se jménem pana Kohna jakýmsi nedopatřením neskončila v papír žeroucí mašince, ovšem, to nevadí, není jediná, které narostly nožičky.

Pan Kohn se šťastné dívá na noční siluetu Tel-Avivu, příjemné exotické obrysy palem lemují ulice, arabští muži kují pikle nad nepatrnými šálečky silné vonící kávy, osadník s jarmulkou na hlavě a samopalem na zádech, návstěvou z ostnatým drátem obehnané usedlosti na druhé straně řeky Jordánu, se na ně zamračeně dívá a oni na něj neméně nepřívětivě a pocit štěstí pana Kohna začíná opouštět.

”Tak sakra, člověče, jak si to vlastně představujete?” ptá se Úředník, v podstatě jedno v jakém jazyce, všichni Úředníci jsou členy tajného spolku pro znepříjemňování života občanům, první skutečně univerzálně mezinárodní organizace užívající formy ptedype pro nonkomunikaci. Pan Kohn se nakloní, pokrčí rameny a špitne: ”Vědí, ono to v podstatě stojí za hovno tady i tam, ale cesta, ta je krásná!”

Úředníkovi nezbyde, než mu dát nové razítko ověřené nečitelným podpisem, s tímhle přece nelze polemizovat, a pan Kohn? Sedí v letadle mezi Prahou a Tel-Avivem a těší se.

Co se týče kamaráda pana Kohna, pana Roubíčka, ten má tabákovou farmu kdesi ve východním Ontariu. Nemá se špatně, boj proti tabákové neřesti mu nevadí, ve stodole má vedle pytlů se semínky tabákovníku i občasný pytel se semínky konopí, to až se vláda zřekne jednoho zdroje příjmů a nahradí jej druhým.