Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Červenec 2003


Že to ale trvalo! První odsouzený za 21. srpen 1968

Petruška Šustrová

Od okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy uplyne letos pětatřicet let, a je tedy pochopitelné, že mladší generace si už nepamatuje ani šok, jakým okupace byla pro ty, kdo ji přímo zažili, ani na její následky. Normalizaci sedmdesátých a osmdesátých let s celým jejím útlakem a odporným všeobecným pokrytectvím ovšem nenastolovali vojáci Rudé armády – práva československých občanů potlačoval československý mocenský aparát a rozhodovala o něm československá politická vrstva.

Jednoznačný odpor většiny společnosti, která “bratrské sovětské osvoboditele” naprosto nevítala, ovšem kolaborantům zabránil hrdě vystoupit a hlásit se k vlastním postojům a činům. A tak se nad zradou, jíž se na společnosti nepochybně dopustili, na dvacet let zavřela voda. Stejně jako se zavřela nad svobodným projevem vlastního názoru, sdělovacími prostředky bez cenzury i veřejnou diskusí. To byly vymoženosti druhé poloviny šedesátých let, a jejich likvidací režim prokázal, že nepřipustí reformu, která by se vymkla z otěží komunistické strany.

Po pádu komunismu se však ukázalo, že ani ve svobodné společnosti nebude snadné potrestat lidi, kteří se na české společnosti tolik provinili. Vlastizrada? Ale kdepak, vrtěli hlavou prokurátoři i soudcové. Taková právní kvalifikace se nedá uplatnit, ti lidé přece neporušili své vlastní komunistické zákony. Oni přece nechtěli zlikvidovat “socialistické společenský řád” ani narušit celistvost Československé socialistické republiky. To znamená, že všichni, kdo okupaci vnímali jako potupu a normalizaci jako násilné křivení národního charakteru, měli smůlu.

Karel Hoffmann jako ředitel nařídil zastavit vysílání rozhlasu, čímž znemožnil, aby se Čechoslováci dozvěděli, že tehdejší komunistická špička – ústřední výbor komunistické strany – okupaci odsuzuje. Pro velkou část československých občanů se tak stal vlastizrádcem, a je lhostejné, zda u soudu verdikt v tomto znění padne či nikoli.

Hoffmann byl včera (09.06.2003, pozn. red.) odsouzen na čtyři roky za zneužití pravomoci veřejného činitele a nikoli za vlastizradu. Trochu to připomíná odsouzení mafiánského šéfa Al Capona za daňové nedoplatky. Jenže: jak dokázat, že Hoffmann jednal v dohodě s “cizí mocí”? On přece možná ani žádnou dohodu nepotřeboval – myslel stejně jako nejvyšší komunističtí páni v Kremlu, potlačení svobody bylo i v jeho zájmu. A i kdyby se byl dohodl, dnes se k tomu on ani představitelé “cizí moci” nepřiznají.

(LN)



Zpátky