Červenec 2003

Jednejte, páni ministři!

Petruška Šustrová

Loni na podzim jsem chtěla navštívit Bělorusko a k takovému výletu našinec potřebuje vízum. Po několikatýdenních tahanicích a mnoha hodinách pročekaných na běloruském konzulátě jsem se však dozvěděla, že vízum prostě nedostanu, ačkoli jsem v Bělorusku jaktěživa nic špatného neprovedla ani provést nehodlala. Bylo to ponižující, a tak jsem se škodolibě zaradovala, když bezprostředně potom nedostal české vízum běloruský diktátor Lukašenko. Dobře mu tak, říkala jsem si, a cítila jsem se pomstěná.

Rozhodla jsem se, že už na běloruský konzulát nepáchnu. Ať si ten můj pas sežerou, říkala jsem si, stejně mám ještě jeden. Dokud se to nešťastné Bělorusko nezbaví utlačovatele, nechci mít s jeho pražskými úředníky, kterým říkám kágébáci, nic společného. Jenže ouha! Dostala jsem pozvání na seminář o volbách na Ukrajině, a tam se našinec pochopitelně bez víza taky nedostane. A v mém pase je sice dost místa na razítka, ale žádný volný list, na který by se dalo nalepit ukrajinské vízum.

Nezbylo tedy, než se s prosíkem vydat k Bělorusům. Byl to zážitek, který bych ochotně prodala hluboko pod cenou. Na chodbě stála fronta lidí, kteří vypadali, jako by tam čekali už od loňska. Poprosila jsem je, zda by mě nepustili bez čekání, protože nejdu nic vyřizovat, ale jen si vyzvednout pas, který se tam zbůhdarma válí. Sklíčeně mi vyhověli, a z jejich fatalistických pohledů bylo jasné, že jsou připraveni na předlouhé čekání.

Opravdu jsem si myslela, že to vyřídím raz dva. Slušně jsem se představila a požádala o svůj pas. Úřednice mi však sdělila, že můj pas má u sebe pan konzul a že si to musím vyřídit s ním. Z jejího výrazu bylo zřejmé, že se pan konzul hned tak neukáže, a až se jednou ukáže, nebude na mne stejně mít čas. Je totiž, jak mi na podzim vysvětlil, zavalen prací, a na obtížné žadatele moc času nemá.

Ztratila jsem nervy a začala křičet. Úřednice i další úředník, kterého jsem si pamatovala už od podzimu, se usmívali tak blaženě, jako bych jim přinesla báječný dort. Viděla jsem, jak se pasou na mé bezmoci. Jsou přece zvyklí, že k nim lidé přicházejí s prosíkem, že bez odporu nesmyslně dlouho čekají a nebrání se, protože něco potřebují.

Jenže já nic nepotřebovala, vízum, které jsem chtěla na podzim, mi přece odepřeli a tak jsem se sebrala a odešla, rozhodnutá, že to tak nenechám. Nový pas mi příslušný pražský obvodní úřad vystavil do druhého dne, a já děkovala Bohu, že jsem měla štěstí a narodila se v Praze a ne v Minsku. Jen tak na okraj – každý, kdo má pocit, že pořád vázneme nejméně jednou nohou v komunismu, by si měl občas podat žádost o běloruské vízum, aby si připomněl, jak to kdysi chodilo i u nás.

Ale jak už jsem řekla, rozhodla jsem se, že to tak nenechám. A tak se teď obracím na vás, pane ministře vnitra Grossi a na vás, pane ministře zahraničí Svobodo. Nejde jen o mne. Na druhé straně každého českého pasu stojí: Tento cestovní pas je majetkem České republiky. Sděluji vám tedy touto cestou, že běloruský konzulát mi svévolně odepřel vydat majetek České republiky, jehož jsem právoplatnou držitelkou. Nevím, zda s mým pasem podniká něco nekalého, doufám, že ne. Ale v žádném případě nemá právo mi ho zadržovat. Jednejte prosím, páni ministři, v zájmu naší země, kterou zastupujete, a jednejte rychle!

(BBC)