Červenec 2003

Kočka v kufru

Petruška Šustrová

Nedávno jsem byla v Bratislavě, bylo to těsně před slovenským referendem o vstupu do Evropské unie. Přátelé, kteří stejně jako já jeli na konferenci někdejší Polsko-československé solidarity, mě vzali autem. A vyprávěli, že málem z domova omylem odvezli svou kočku, která se schovala v kufru a museli ji z něj vyhnat. Zřejmě jí popletlo hlavu období lásky, které na ni přišlo prvně v jejím kočičím životě. Žertovali jsme o tom, že si dělala zuby na nějakého slovenského kocoura, aniž jsme tušili, že kočka v kufru pořád ještě sedí, protože si tam přece jen v nějakém nestřeženém okamžiku znovu vlezla. A tak jsme se na česko-slovenských hranicích asi nevědomky dopustili přestupku, protože přes hranice nesmějí bez úředního potvrzení ani zvířata.

První den konference trochu připomínal setkání veteránů – vzpomínalo se na nezávislé iniciativy a schůzky na hranicích za komunistického režimu, a někteří čeští a slovenští účastníci vyprávěli, co pro ně tenkrát v nesvobodě znamenala kultura i celkové ovzduší sousedního přece jen trochu svobodnějšího Polska.

A mně se vybavila příhoda z roku 1981. Přijela k nám na návštěvu známá z Teplic, a jak jsme si tak povídaly o všem možném, přišla řeč i na polskou Solidaritu. Myslela jsem si tenkrát, že polským dělníkům, kteří hájí svá práva, v Československu každý kromě komunistických vládců drží palce, jak jsem na to byla zvyklá mezi disidenty. Náramně mě tedy překvapilo, když má návštěvnice měla na věc úplně jiný názor. “Poláci stávkujou, protože se jim nechce dělat,” prohlásila přesvědčeně. A ještě dodala: “Nikdy se jim nechtělo dělat.” Byla to jen taková letmá vzpomínka, rychle jsem ji zaplašila z mysli.

Druhý den se na konferenci diskutovalo o budoucnosti a samozřejmě všichni mluvili o Evropské unii. Přišla řeč i na to, zda se v unii dokáží prosadit postoje menších států, a Ján Čarnogurský připomněl, že kdyby se například zástupci států Visegrádské čtyřky dokázali mezi sebou dohodnout, nepochybně by přehlasovali i leckterý velký stát.

Budou se naši představitelé umět mezi sebou dohodnout? Disidenti to tehdy měli v jistém smyslu snadné, šlo jim o stejnou věc. Jenže když pak komunistické režimy padly, bylo pro Poláky mnoho měsíců těžší dostat se do Československa než do západoevropských zemí, mohli k nám jezdit jen na pozvání. Důvod toho opatření zní dnes absurdně – československá vláda se obávala, že by Poláci do československého pohraničí jezdili nakupovat a vykoupili by například všechny vajíčka, takže by na nás už nezbyla.

Bylo to trochu jako memento: svoboda, o té se hezky mluví, ale vajíčka, to je důvod k hraniční závoře. A znovu se mi vybavila ta má teplická známá. Disidenti prostě měli jinou hodnotovou škálu, svoboda pro ně znamenala víc než pro ostatní občany. A když tak sleduji diskuse o vstupu do Evropské unie v českých médiích, obávám se, že se na tom mnoho nezměnilo. Euforie ze svobody vyprchala dost rychle, a velké myšlenky, na nichž je sjednocená Evropa založena, zajímají jen málokoho. Daleko víc jsou slyšet pochybnosti o tom, zda pro nás bude vstup do Evropy výhodný, zda dostaneme víc peněz. Jaksi není slyšet otázku, zda bude náš vstup výhodný pro Evropu, zda vůbec dokážeme do tohoto společenství přinést víc než nataženou ruku a zpupné přesvědčení, že všechno víme lépe.