Červenec 2003

Kolaborace s komunistickým režimem

Petruška Šustrová

Před nedávnem se televizi podařilo kromobyčejně se strefit do diváckého zájmu. Celodenní připomenutí historie Československé televize na programu ČT 2 sledovalo čtyřiadvacet procent diváků, a to je pro veřejnoprávní druhý program číslo vskutku úctyhodné. V neděli 25. května se tématem večera na ČT 2 stala opět televize sama.

Tematický večer byl trochu jiný než předchozí pásmo starých pořadů. Tentokrát to bylo několik dokumentárních a publicistických filmů, které sice hodně čerpaly z archivních materiálů, ale důraz se kladl na pohled na minulost. Pamětníci vyprávěli, jak vypadala v padesátých a šedesátých letech cenzura, jak ji obcházeli a bojovali s ní, a jak po okupaci v roce 1968 nastoupila s novým vedením tvrdá autocenzura.

Česká televize se tímto tematickým večerem velmi šťastně vrátila k jedné ze svých úloh, kterou už dlouho plní jen z maličké části. Myslím tím reflexi minulosti. Když jeden z pamětníků vyprávěl, jak se mnohé snahy zařadit do programu vážné aktuální problémy nedařily, poznamenal, že těm, které komunistický režim tvrdě postihl, mohla práce televizních tvůrců zvenčí připadat jako kolaborace s režimem. Z jeho slov bylo cítit rozpaky – jistě režimu pomáhat nechtěl a vyhýbal se tomu, jak to šlo, jenže si nebyl jist, jak se na jeho práci dívá člověk, který tehdy seděl kvůli politice ve vězení. Uměl by pochopit, že zatímco on byl nespravedlivě vězněn, snažil se někdo jiný bavit lidi a bránit tomu, aby se vysílaly jen propagandistické pitomosti?

Kolaborace s komunistickým režimem je nepochybně velké téma pro veřejnou diskusi a nelze pro ni najít lepší fórum, než je televizní obrazovka. Tato diskuse po listopadu 1989 dosud neproběhla, veřejnosti nikdo nenabídl příležitost se nad otázkou zamyslet a je zřejmé, že naše kolektivní vědomí chodí kolem ní po špičkách.

Česká společnost je v tomto ohledu bolestně rozdělená. Zjednodušeně se dá říci, že na jedné straně stojí ti, kdo komunistický režim proklínají do horoucích pekel, čtou si v seznamech spolupracovníků Státní bezpečnosti a zastávají nesmiřitelné postoje. Na druhé straně se nacházejí stoupenci tlusté čáry za minulostí, kteří říkají – zapletli jsme se všichni, ale už je to dávno pryč, zapomeňme na to. A pak jsou tu ovšem ti, kteří z režimu profitovali, a ti jsou náramně rádi, že se o kolaboraci nediskutuje.

O některých věcech nemá smysl diskutovat, zločin je prostě zločin, a kdo se ho dopustil, je zločinec. To je samozřejmé. Ale většina z nás se přece žádných zločinů nedopustila, a přesto je mnoho takových, kteří si z komunistické minulosti nesou neurčitý pocit provinění. A právě o tom bychom měli mluvit.

Je nepochybně velmi žádoucí se dohodnout, dospět k nějakému konsensu o tom, kde vlastně začínala kolaborace, která režimu pomáhala setrvávat u vesla. Rozhodně přitom nesmí jít o soud jedněch nad druhými, ani o vykřičení, že se ten nebo onen choval nečestně a neslušně. A vůbec už ne o to, poplácávat někoho po rameni za nějaké bývalé zásluhy.

Jde o to, že bychom si měli po zpustošení, jaké po sobě komunismus ve společenském vědomí zanechal, začít znovu budovat normy a meze toho, co je a není čestné a co je a není slušné. Bez všeobecně uznávaných nepsaných pravidel totiž společnost nemůže zdravě fungovat ani se dál vyvíjet – to samozřejmě platí pro českou společnost jako pro každou jinou.

Je totiž velký omyl si myslet, že ta nepsaná pravidla zná každý slušný člověk sám od sebe. Co je přijatelné pro mne, nemusí být přijatelné pro mého souseda nebo kolegu v práci. Řada lidí pociťuje trpkost při pohledu na lidi, kteří se za komunismu domohli postavení a posléze i majetku tím, že ničemnému režimu sloužili bez ohledu na jakoukoli slušnost a na úkor druhých. Jsou ale i lidé, kterým taková bezohledná dravost imponuje. I to by stálo za debatu – lze si vážit člověka, který se sice drží v mezích zákona, ale překračuje přitom meze lidské slušnosti?

Československá televize se takovým diskusním tématům v šedesátých letech hojně věnovala. Jistě, mohla to dělat jen tak, jak jí cenzura dovolila a umožnila, a přece, přes všechna omezení a všechno, co se nesmělo vyslovit, měly pořady s touto tematikou velký společenský dopad. O to lépe by je mohla dělat nyní, kdy ji žádná cenzura nesvazuje.

(ČRo 6)