Červenec 2003

Poláci hlasovali pro EU

Petruška Šustrová

Když v neděli 8. června polská televize těsně po osmé hodině večer oznámila, že se podle odhadů referenda o vstupu do Evropské unie zúčastnilo sedmapadesát procent oprávněných polských voličů, spadl mnoha lidem kámen ze srdce. Bylo to totiž poprvé za existenci takzvané Třetí Rzeczpospolitej, třetí polské republiky, co se uskutečnilo platné referendum. Ani k jednomu z předcházejících referend se nadpolovičně většina oprávněných voličů nedostavila. Nadpoloviční většina polských voličů ostatně nepřišla ani k parlamentním volbám, a tak není divu, že mnoho Poláků očekávalo referendum s obavami.

Po sečtení výsledků se v pondělí ukázalo, že nedělní odhad byl téměř přesný, takže vstupu Polska do Evropské unie už nic nebrání. Přestože předchozí průzkumy veřejného mínění vypovídaly o velkém zájmu polské veřejnosti o vstup do EU, nebylo až do neděle vůbec jasné, jak to s účastí dopadne. O nejistotě politické vrstvy svědčí mimo jiné skutečnost, že na rozdíl od všech dosavadních voleb bylo toto referendum rozprostřeno na dva dny, na sobotu a neděli, a navíc politici rozhodli, že veřejnost bude v sobotu večer seznámena s tím, kolik lidí k hlasovacím urnám první den referenda přišlo.

Politici měli k obavám víc důvodů, než jen zkušenosti s předchozími referendy a parlamentními volbami. Polská společnost totiž má mnoho důvodů k nespokojenosti. Nezaměstnanost dosahuje v řadě polských regionů osmnácti procent a čtvrtinu společnosti tvoří rolníci, z nichž mnozí mají z poměrů v unii obavy.

Navíc Poláci už několik měsíců mohou na obrazovkách svých televizí v mnohahodinových přímých přenosech sledovat práci parlamentní vyšetřovací komise, která se zabývá takzvanou Rywinovou aférou. Nejsou to příliš povzbudivé pořady: v Rywinově aféře jde o údajný vysoký úplatek, a komise velmi podrobně vyslechla celou řadu veřejně známých osobností včetně premiéra Leszka Millera. Média se shodují, že tato aféra je jednou z příčin, kvůli nimž má současné vlády nejnižší podporu, jakou kdy polská vláda po roce 1989 měla.

A referendum nebylo dost dobře možné nevnímat jako vládní akci – stejně jako v České republice totiž kampaň za vstup do Evropské unie vedla především vláda, a stejně jako v České republice byla tato kampaň hojně kritizována jako jednostranná. Podobné výtky ovšem provázely i kampaně téměř ve všech ostatních kandidátských zemích, a je otázka, zda je vůbec možné vést kampaň, která by kritiky nadchla.

Polští voliči se však k urnám dostavili, a to znamená, že velké členské státy západní Evropy dostanou v unii protiváhu. Polsko se dá s malou nadsázkou označit za kandidátského obra – má víc obyvatel, než všechny ostatní kandidátské země dohromady, jeho hrubý domácí produkt je skoro tak vysoký, jako všechny jejich hrubé domácí produkty. V choulostivé otázce, jak se budou dál vyvíjet vztahy mezi Evropou a Spojenými státy, zaujímá Polsko velmi jednoznačný postoj. Prokázalo ve válce o Irák, že na rozdíl od Německa a Francie trvá pevně na euroatlantickém spojenectví, a bylo za to odměněno správou jedné z okupačních zón v Iráku.

Dalo by se tedy předvídat, že se před Polskem v Evropské unii otvírá báječná dráha, že jako druhý hlavní americký spojenec v Evropě bude mít při své velikosti silný hlas. Není však zdaleka ještě rozhodnuto – polská ekonomická váha se totiž jeho váze politické zdaleka nevyrovná. Přece jen je to země poničená desítkami let komunistického systému, a to je něco, co dobře známe i u nás v Česku.

Přesto však má nyní Polsko naději tak či onak naplnit slova, kterými polské věřící povzbudil k zájmu o Evropskou unii Jan Pavel II., který suverénně vítězí ve všech polských anketách o nejslavnějšího Poláka všech dob. Polský papež pronesl heslo: “Od lublinské unie do evropské unie”. Tím připomněl slavné období polských dějin, polsko-litevskou unii, za jejíhož trvání se s Polskem v Evropě počítalo. Zdá se, že jeho krajané tuto výzvu, vztahující se k všeobecnému polskému zájmu o národní dějiny a adresovanou drtivé většině katolických Poláků, výzvu Jana Pavla II. vyslyšeli.

(ČRo 6)