Červenec 2003

Týden poté

Petruška Šustrová

Referendum o vstupu Česka do Evropské unii sice bylo už před týdnem, ale rozhodně to nebyla jepičí událost, která jeden den zaplní novinové titulky a za týden o ní nikdo neví. Sjednocování stovky let rozhádané Evropy, která se ve druhé polovině dvacátého století rozhodla hledat cestu, jak se zbavit válečných konfliktů a najít cestu jednání a shody, je historický proces velikého dosahu. A fakt, že čeští občané rozhodli, aby se naše země k tomuto procesu připojila, tudíž bylo rovněž zásadní a důležité historické rozhodnutí.

Naše budoucnost záleží ovšem především na nás, to neříkám poprvé a nejsem ani jediná, kdo to bude opakovat ještě mnohokrát. Na našich schopnostech, na naší pracovitosti a spolehlivosti. A také na tom, abychom dokázali dobře zvážit, co můžeme do evropského společenství vnést jako svůj specifický, jedinečný vklad, pro který se staneme důležitým a žádoucím partnerem.

Stojí tedy za to se zamyslet, v čem jsme my Češi dobří. Neměli bychom si o sobě dělat velké iluze, ale neměli bychom se ani podceňovat. Čeští exulanti byli ve světě vždycky úspěšní. Ne všichni, samozřejmě, ale mnozí Češi dokázali vyniknout v oborech, které si zvolili, i v té nejsilnější světové konkurenci. Neschopní tedy nejsme, ani o nic horší, než jiní.

A umíme něco, co jinde není běžné. Česká vynalézavost a schopnost improvizace daleko překračují běžnou dávku těchto schopností. Desítky let komunismu tuto českou schopnost ještě posílily – skoro každý Čech si umí poradit ve složité situaci. Hospodyně si dovedly poradit i v době, kdy nebylo k dostání skoro nic a na nákup na rodinný oběd se chodilo skoro jako na lov, člověk nikdy nevěděl, co se mu podaří koupi. V době, kdy sehnat instalatéra bylo málem jako vyhrát v loterii, se kdejaký otec české rodiny naučil opravit vodovodní kohoutek, a protože koupit se nedalo skoro nic, dovedli jsme k virtuozitě umění nahradit nedostupnou věc něčím jiným. A tak si dnes dokážeme vědět rady skoro v každá situaci.

A je teď na nás, abychom se naučili tuto schopnost improvizace sesnoubit se životem v pevně organizovaném řádu. Ten nám dlouho scházel a nezavádí se snadno. Dokážeme-li se ale naučit hrát podle pravidel, a přitom dál přicházet s nápady a zjednodušeními, můžeme mít vyhráno. Každý evropský podnik, který za to stojí, bude chtít spolupracovat s nějakým tím Čechem, protože bude dobře vědět, že to stojí za to. A ještě něco: chceme-li se opravdu prosadit, musíme potlačit návyk, který byl za komunismu všeobecný a který se dal shrnout známým ošklivým heslem “Kdo nekrade, okrádá rodinu”.

(ČRo – Regina)

Poznámka redakce.

Čtěte v souvislosti s tímto článkem: Umění improvizace aneb Podělané české ručičky.