Červenec 2003

Veřejní činitelé nastavují kapsy. Boj proti korupci není jen věc vlády, ale nás všech

Petruška Šustrová

Korupce je metla postkomunistických zemí. A není divu. Za komunismu se úplatky dávat prostě musely: jak jinak jste chtěli v obchodě získat, co zrovna nebylo k mání (a v této kategorii se přece objevovaly i položky tak neuvěřitelné, jako toaletní papír nebo dámské spodní kalhotky)? Jak jste jinak chtěli k ucpanému záchodu nebo nefungující ledničce dovléci instalatéra? O získání bytu, který se nedal koupit, lépe ani nemluvit.

Část korupčních možností samozřejmě fungující trh nenávratně odstranil – kdyby po vás řezník chtěl, abyste mu něco připlatili za kus jater nebo telecí kýty, nejspíš by vás už ve svém obchodě podruhé neuviděl. Všechny možnosti se ale odstranit nedají, existují věci, které budou nedostatkové vždycky. Jako třeba vládní zakázky.

Nevím, kolik stojí stíhačka, ale stejně jako každý, kdo aspoň občas chodí po ulicích a nahlédne do výlohy, vím, že slušný počítač se dá v maloobchodě pořídit za dvacet až třicet tisíc korun. Kam dali oči ministerští úředníci, kteří v rámci akce “internet do škol” pořizovali ve velkém jeden za víc než sto tisíc? Nejspíš do vlastní peněženky – jinak bychom museli připustit, že se v příslušném týmu sešli samí slabomyslní.

Další velké možnosti korupce nabízí křehký led přestupků. Co je lepší – zaplatit policistovi blokovou pokutu, nebo mu strčit poloviční počet stokorun do kapsy? Obávám se, že kdyby v anketě na toto téma dala veřejnost oběma možnostem zhruba stejný počet hlasů, svědčilo by to o pokrytectví.

Co zmůže NKÚ

Není tedy divu, že vláda chce proti korupci nějak zakročit – a není divu, že aspoň po letech přišel ministr konečně vnitra na to, že nedají-li se pokuty platit v hotovosti, odpadne tím policistům aspoň kousek pokušení. Jinde to vědí dávno, ale bohudík, že k tomuto poznání dospěli svéráznou českou cestou i u nás.

Také případné posílení pravomocí či možností Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) lze jen uvítat. Číst zprávy této instituce je záležitost pro lidi železného žaludku, neboť se z nich lze dozvědět, že státní a veřejné instituce mají občas sklon obrazně řečeno drbat se levou nohou za pravým uchem. Některé transakce se bez představy korupce nedají vůbec pochopit.

A co se stane? Nic. Odpověď zní – nedá se prokázat. Nebo – ten člověk už u nás nepracuje, co máme tedy dělat? A v lepším příkladě novináři vyšťourají, že “ten člověk” pracuje ve firmě, která zmíněnou zakázku dostala. A co se stane? Nic. Čtenářům zpráv NKÚ zůstanou jen oči pro pláč, protože i kdyby se stal zázrak a “ten člověk” byl potrestán, peníze jsou nenávratně v tahu. V duchu si představuji: co kdyby takhle mohl nějaký kontrolní orgán nakouknout do řízení dřív, než je pochybná transakce uzavřena? A co kdyby takhle měl pravomoc nejen sepsat zprávu, ale také převodu veřejných financí do soukromých kapes zabránit?

Věčná otázka: co dělat?

Smutnou skutečností však je, že takové kontrolní orgány samozřejmě každá instituce státní i veřejné zprávy má, jen nefungují. Že by jejich pracovníci neuměli počítat ani myslet? Obávám se, že to umějí až moc dobře, že umějí i psát. Počítání se jim hodí, aby zjistili, co může zmanipulovaná zakázka vynést jim osobně. Zamyslí se nad tím, na koho bude lepší se obrátit, kdo jim zajistí podíl. Psaní pak používají k tomu, aby svým nadřízeným rafinovaně sdělovali, že je všechno v pořádku.

Není ovšem pravda, že se nedá nic dělat. Dá. Každý z nás může proti korupci něco málo dělat. V té nejobecnější rovině volit jen lidi, které pokládá za neúplatné. Je-li někdo podezřelý, nemáme mu dávat hlas, ať nám pěje sebekrásnější předvolební písně a ať ústy vyznává sebevznešenější ideály. Každý, na koho se provalí skandál nebo vážné podezření, by měl být z voličské přízně vyřazen. Korupci totiž mohou účinně bránit jen politici, jejichž neúplatnosti se dá věřit. Úřad, který chce být věrohodný, nesmí před občany utajovat žádné své transakce.

Druhá naše možnost je konkrétnější: každou náznak žádosti o úplatek oznámit. A nedat se udolat nezájmem, opakovat vytrvale svou, obracet se na zastupitele na všech úrovních i na tisk. Nesměšujme tuhle občanskou povinnost s obavami, že budeme osočeni z udavačství, ty dvě věci spolu nijak nesouvisejí.

Korupční prostředí nás okrádá všechny, o tom jsme se za dobu svobody po komunismu nezvratně přesvědčili. Jenom tam, kde může strkat nezasloužené peníze do kapsy každý, kdo si k tomu umí najít příležitost, od policisty po ministra, nám také strany mohou na svých kandidátkách beztrestně nabízet lidi, kteří nepatří do zastupitelstva, ale za mříže. A jen tak mimochodem mě napadá – copak vlastně dělá bývalý ministr financí Ivo Svoboda a jeho kolegyně paní Snopková?

(LN)