Červenec 2003

Vyděrači

Petruška Šustrová

Vydírání je odporný trestný čin. A vyděrač je odporný člen lidské společnosti, i když své pohnutky vydává za sebevznešenější. Na tom se asi shodneme, ať naše politické sympatie směřují nalevo, napravo, do umírněného středu nebo kamkoli jinam.

Čeští vyděrači, o kterých jsme v posledních týdnech tolik slyšeli a četli, se vznešené pohnutky ani nesnaží předstírat. Mluví jasně: buď mi dáte peníze, nebo vyhodím do povětří most. Buď mi dáte peníze, nebo otrávím jídlo v pražských nemocnicích kyanidem. Jsou to nepochybně děsivé hrozby – a navíc je provázejí vskutku krkolomné požadavky, které objasňují, jak mají být vyděrači nebo vyděračům ty horentní částky doručeny.

Spojení hrozivých výhrůžek a krkolomných požadavků vytváří napínavý příběh, který médiím zaručuje sledovanost. Je co popisovat, je co ukazovat: policie hází z vrtulníků balíčky peněz, anebo zase vysvětluje, že nemůže ze dne na den obstarat statisíce platebních karet, které by vložila do pražského deníku Metro. A tak se vlastně všichni mohou radovat. Tedy – skoro všichni. Ti, kdo jsou přímo ohroženi, se asi příliš neradují. Ale ostatní, kteří nejsou v nemocnici, nemají tam nikoho blízkého a nechodí na severní Moravě přes most, si mohou připadat jako v napínavém filmu.

Novináři mají o čem psát a vysílat, nemusejí nic složitě zjišťovat, nad ničím příliš přemýšlet, a dokonce mohou podnikat různé akce: třeba i s kamerou proniknou do nemocniční kuchyně, čímž demonstrují, že vyděračova hrozba je proveditelná. Diváci, posluchači i čtenáři hltají zajímavé zpravodajství, sledovanost utěšeně stoupá. A policie zasedá, větší nebo menší štáby vymýšlejí, jak rafinované vyděrače oblafnout a chytit, a ministr vnitra rozdává uklidňující odpovědi na všechny strany. Nejvíc se ovšem radují vyděrači: stačí, aby otevřeli noviny nebo si pustili rozhlas či televizi, a hned zjišťují, že se o nich mluví a píše, že jsou v centru pozornosti. Stali se hvězdami, i když o tom vědí jen oni sami. Publicita je svůdná.

Proč se takovým případům věnují média, je vcelku srozumitelné. Proč však policie s vyděrači nejen vyjednává, ale ještě tak ochotně poskytuje všemožné informace sdělovacím prostředkům, to je už pochopitelné méně. Těžko si přece někdo může představovat, že kdyby vyděrač opravdu chtěl vyhodit do povětří most nebo otrávit jídlo v nemocnicích, zabránilo by mu v tom, kdyby dostal zaplaceno. Rozumnější pochopitelně je mosty a nemocniční kuchyně hlídat a snažit se vyděrače najít a potrestat.

A v tom je právě ten vtip – skutečným úkolem policie je snažit se zabránit zločinům a najít jejich pachatele. Ani jedno z toho se neprovádí prostřednictvím sdělovacích prostředků. Přímo naopak, dělá se to skrytě a tak, aby o tom zločinec nevěděl. Jenže poučka, že publicita je svůdná, neplatí jen pro vyděrače. A tak ministr vnitra chlácholí veřejnost a opakuje to, co by mělo být samozřejmé, a občas se zatváří tajemně nebo se pro změnu pousměje a ujistí nás, že všechno se veřejnost dozvědět nemůže.

Výhrůžkám se zabránit pochopitelně nedá a zájmu médií nejspíš taky ne. Jediný, kdo může v těchto politováníhodných příbězích změnit chování, jsou policisté. Měli by být v kontaktech s médii podstatně zdrženlivější. Vyděrači by tím přišli o to, o co jim podle všeho jde nejvíc – o pozornost veřejnosti a zvrácený pocit slávy.

První, kdo by si měli v této věci uložit bobříka mlčení, jsou samozřejmě ministr vnitra Stanislav Gross a policejní prezident Jiří Kolář. Kdyby novináři věděli, že od nich uslyší jen střízlivou a pokaždé stejnou odpověď, že policie dělá všechno, co je potřeba, neobraceli by se na ně tak často a zpravodajství by se mohlo věnovat důležitějším věcem. Jenomže ti dva pánové svá mediální vystoupení pokládají za součást své kariéry, je to přece něco, co jim zajišťuje přízeň veřejnosti. A přízeň veřejnosti je zase prostředek, který jakoby dokazoval, že jsou úspěšní a tudíž svou práci dělají dobře.

Jenomže úspěšnost policie a ministra vnitra by se měla měřit výhradně jejich účinností, nikoli mediální slávou. Jediná sláva, která by policistům odshora až dolů v tomto případě slušela, by byla sláva, jíž by se jim dostalo, kdyby vyděrače dopadli a předali k potrestání. Všechno to vystupování v médiích však zločincům jen nahrává a dodává jim chuť k dalším a dalším zvráceným výhrůžkám a požadavkům.

(ČRo 6)