Červenec 2003

Čtrnáct dní před - (pár slov v semináři 30.května 2003 v Olomouci)

Ota Ulč

Čtrnáct příspěvků na totéž téma se svým dopadem blíží tuctům symfonií starých mistrů, všech obtížně odlišitelných a spolehlivě uspávajících Trošku se pokusím o tématickou disonanci, totiž pohledem z opačného břehu Atlantiku, mé trvalé adresy. Když občas přejíždím tento veliký americký kontinent s oblastmi s věčným sněhem, pouštěmi, džunglemi, s možností být pozřen krokodýlem i polárním medvědem, tak mě občas napadne, kolik bych za jeden den takové jízdy asi absolvoval států Evropy. Je to ovšem jalové porovnávání jablek s pomeranči, odvrátím-li se od kilometrů ke chronologickým, historickým dimenzím. Starý kontinent se vytvářel po tisíciletí, kdežto za mořem vznikla pluralistická demokracie úsilím víc než padesáti milionů přes oceán se odváživších Evropanů. Opustili tu kterou mateřskou a v mnoha případech macešskou vlast, poznamenanou zpravidla selektivní dějinnou pamětí triumfů a utrpení, nikoliv však páchaných vlastních nepravostí.

A teď starý evropský kontinent, kolébka mnoha dobrého i zlého, má realistickou naději stát se tím největším, nejbohatším, nejnáramněji prosperujícím kolosem světa. V vzhledem k jeho značně krvavé historii je to vskutku zázrak, který drží pohromadě to, čemu se dát říct an enightened self-interest - poučený, osvícený sebezájem, třeba i sobectví.

Ale co ty vzájemné kulturní, jazykové a další překážky? Za svého vydatného pobíhání po této planetě jsem nahlédl do většiny států a mohu vyjmenovat některé značně heterogenní útvary , které se úspěšně zfederalizovaly -například Malajsie, kde z národů jsou opravdu různých. Mohamedánští Malajci, konfuciánsko-buddhističtí Číňané, hinduističtí Indové, zbytky křesťanských bělochů a za mořem na Borneu k tomu patří ještě dva státy - Sarawak a Sabah, s převahou úplně jiných domorodců včetně Dajáků, donedávna ještě lovců lebek. A takové skupenství různých ras, jazyků, písma, náboženství, kultury, temperamentu docela dobře funguje. Povedlo se jim, co zkrachovalo mezi převážně slovanskými příbuznými na Balkáně.

Velikost se vyplácí nejen mocensky a ekonomicky. Do Evropské unie přibyde 75 milionů obyvatel, z toho polovina Poláků. Ale co naše suverenita?, strachují se euroskeptici. Těm připomeňme, že právě ta ve dvacátém století nikterak nezabránila masakrům přímo apokalyptických rozměrů. I když nutno teď uvážit zásahy, skutečné či smyšlené, jak je formulují byrokrati v Bruselu: obsah eurosalámů, tvar eurobanánů, zákaz českého rumu a moravských syrečků - pohroma a potupa, hrozící právě této hanácké metropoli. (Mělo-li by se toto stát skutečností, předpokládám, že se najde cesta, jak všelijaké úřednické nesmysly neutralizovat.)

Krátkodobé problémy versus dlouhodobé plusy. Počáteční zvykání na lavinu nových předpisů, nářky na počáteční používání nestejného metru v dotacích, podporách, výhodách a nevýhodách, dohadování a výčitky, kdo doplácí na koho. Roční per capita příjem v České republice je v dolarech odhadován na 8 900, téměř dvojnásobek úrovně na Slovensku (4 900 USD), ale jen pouhá jediná třetina takového příjmu v Německu. Bohatší část Evropy se obává převálcování těmi chudšími příbuznými, kteří sdílejí tytéž obavy, přicházející z opačného směru. Dlouhodobá prognóza má však daleko fundamentálnější váhu: sjednocení přispívá nejen politické stabilitě kontinentu, ale k postupnému odstraňování kontrastů v rozvoji ekonomickém a dosažené životní úrovni. Jako výtečný precedens tu slouží příklad Řecka, Španělska, Portugalska a Irska, čtveřice evropských donedávna chuďasů.

Evropa se momentálně potýká s řadou závažných starostí - hospodářstvím spíš stagnujícím než kvetoucím, do nekonečna již neudržitelnou šlechetností sociálního státu, přívalem nevítaných přistěhovalců z východu a z třetího světa, a nikoliv jen teoretickou hrozbou mezinárodního terorismu. Rovněž relativní blízkost Afriky a Středního východu jsou spíš problematická pozitiva. Evropa je kolos, který - slovy vlivného poblicisty Roberta Kagana - vyniká zejména v ochotě prosazovat mír skutečně za každou cenu, včetně té mnichovanské. Nebyla schopna a ochotna postarat se o vyřešení balkánského konfliktu ve svém nejbližším sousedství. Holandské vojenské jednotky mírumilovně přihlížely k jatečním obřadům ve Srebrenici.

USA vítají rozšíření Evropské unie, nepokládané za konkurenta jediné existující supervelmoci, ale jako partnera, který se bude užitečně podílet na řešení mezinárodních krizí, jichž nikdy není nedostatek. Poněvadž dopad konfliktu s Francií kvůli Iráku nebude mít jen jepičí trvání, pozornosti si zaslouží důraz ministra obrany Donalda Rumsfelda na na Evropě té "nové", kde Amerika má víc přátel, kde antiamerické nálady jsou méně zlověstné, než tomu je v západní Evropě, o jejíž svobodu a prosperitu se s velkorysou pomocí před půl stoletím Amerika hodně zasloužila.

Francouzský prezident Jacques Chirac mluví o Evropě "vyšší" a té ostatní a peskoval kandidáty na členství unie za jejich opovážlivost se vyjádřit ke konfliktu v Iráku, proti zájmům Saddáma Hussajna, přítele a nejlepšího zákazníka Francie. Všem tento výraz neomalené nadřazenosti v tradici bývalé koloniální mocnosti vadil, s výjimkou českých a moravských komunistů, někdejších internacionalistů a nynějších tolik háklivých patriotů. Teď naléhají na své souvěrce hlasovat proti vstupu do unie, což po čtyřech desetiletích jejich mizerného vládnutí je samo o sobě dostatečným důvodem velmi značně o vstup usilovat. Nenechat si od nich radit a nebažit po alternativě východního spojenectví třeba s Běloruskem a Turkmenistánem. Z hlediska bolševiků, doufejme že nejenom dočasně zbavených monopolu moci, to je postoj racionální. Vstup České republiky povede k prosperitě, která by věru nebyla k prospěchu KSČM(b), jež by se pak svou dinosauří orientací v Evropě rozplynula.