Červenec 2003

Korejské slasti

Ota Ulč

V příští své reinkarnaci bych tuze nerad pobýval v řadě zemích: tam, kde je nejen klimaticky nevlídno a také tam, kde si obnovují středověk. Rovněž KLDR (Korejská lidově demokratická republika) by byla místem, jemuž půvabu by se snadno odolalo.

Ale zájemce o mnohá absurdna by si tam přišel na své. Leonida Brežněva kdysi doprovázel do hrobu nářek pražského tisku, s tvrzením, že i nadpřirozené živly projevily soustrast. Oblohu pokryla smuteční čerň, nebesa lkala. Ještě víc si příroda zařádila v souvislosti se skonem Kim Ir-sena, zakladatele a prvního prezidenta KLDR. On totiž oficiálně nikdy neumřel: u jeho jména se nadále uvádí jen datum narození. O prvním výročí jeho neoficiální smrti živly se dostavily s očividnou kondolencí. Vládní tisková agentura KCNA oznámila (7.července 1995), že stromy a keře znovu rozkvetly v popření přírodních zákonů, též přilétla hejna jestřábů a včel, kroužících kolem pomníku tamější totality. Dostavila se tma o polednách, důkladně pokryla truchlící zemi a děsně se rozpršelo. Leč vystoupil syn Kim Čong-il, následník na totalitním trůnu, zatleskal a obloha se rozsvítila, sluneční paprsky brilantně zazářily. Při uvedení Kima II. do nejvyšší funkce,v sychravém říjnu se květiny na počest rozhodly extra mimosezónně rozkvést.Táž tisková agentura (www.kcna.co.jp) charakterizuje dědice rudého žezla jako "největší osobnost na světě", velebí jeho "nesmrtelné hrdinské činy, vynikající krystalizaci blahovolné politiky lásky a důvěry." Věru nezbylo místa pro jakoukoliv legraci. Vtipkovat smí pouze Kim II., "největší ze všech velikánů, jehož kdy zrodila nebesa." Podle úředního sdělení je také "nedostižný mistr vtipných poznámek." Například se mu povedl výrok k popukání: "Důvěra plodí věrné občany, kdežto pochyby plodí zrádce."

Saddám Hussajn má víc prezidentských paláců, v krvelačné krutosti je téměř bez konkurence, ale v budování totality je to břídil v porovnání s Kimem II. Tomu se povedlo zavést systém, v němž je třeba policejního povolení k pronájmu bicyklu, policejní registrace a kastrace každého rozhlasové přijímače, že k slyšení je jen hlas velkého bratra, s nímž se v každé domácnosti denně vstává a uléhá. Není jiného národa, tolik odříznutého od světa. O oficiálně tam dosažené nirváně se nikdo neopováží pochybovat, ač tedy per capita příjem je tam třináctkrát nižší, než v jižní, té nekomunistické polovině země. V Kimově ráji zemřely v devadesátých letech dva miliony lidí hladem. Téměř polovina všech dětí trpí chronickou podvýživou a šest milionů obyvatel (z celkového počtu 22 milionů) přežívá jen díky milodarům ze zahraničí. V době hladomoru devadesátých let Kimova média varovala před nebezpečím, že dary od nekomunistických bratří z jihu jsou potřísněné smrtícím kyanidem. Též zdůrazňovala zdravotní blahodárnost odtučňování a televizní dokumenární záznam výchovně děsil národ případem člověka, který se tolik přejídal rýží, až mu puknul jeho nenasytný pupek. Ideologickou ošemetnost s darovanými potravinami ze zahnívajícího kapitalismu do prosperujícího socialismu oficiální propaganda vysvětlovala tím, že jde o tribute - daň, poplatek, hold, vyjádření úcty slabochů vůči vojensky a ideologicky superiorní mocnosti.

Stát má jiné priority. Na počest zakladatele tamějšího vědeckého socialismu došlo k vybudování 170 metrů vysokého pomníku a vynikající inženýrský výkon získal první cenu v mezinárodní soutěži v Bulharsku. Vyhazují se peníze na mamutí projekty, jakými je například stále nedostavěný hotel Ryugyong o 105 poschodích. Třetinu státního rozpočtu spotřebuje armáda o početní síle téměř jednoho milionu, jež od jihokorejské metropole Soulu dělí pouhých 20 mil, vzdálenost to z Prahy do Kladna. I bez použití atomové zbraně by rozprášili nepatrný počet 37 000 tam přítomných amerických vojáků.

Prezident George W. Bush ve svém výročním projevu k členům kongresu započítal Severní Koreu do trojice oné "osy zla." Vždyť již překonala Irák v úsilí získat atomovou bombu. V roce 1994 Pchjongjang podepsal s Washingtonem dohodu, v níž za konkrétní závazek USA darovat ropu, potravu a dodat vybavení pro výstavbu reaktoru na výrobu energie, se dostalo slibu deaktivovat program jaderné výzbroje. Slib ovšem nebyl dodržen, jak se ukázalo a věru předpokládat mělo. Proč tolik jiný washingtonský metr v porovnání s přísným postojem vůči Iráku? Američané zdůrazňují, že Severní Korea, na rozdíl od Iráku, se za poslední půl století žádné agrese nedopustila, je hospodářsky nemohoucí, nehrozí přílišnou destabilizací svému sousedství - a jak nelze přehlédnout, ve své hrsti drží atomový trumf čili to, o co Saddám usiluje a Bush mínil zabránit.

Koncem loňského roku 2002 při rostoucí pravděpodobnosti vojenského střetu s Irákem, Kim II. využil vážné situace a ze Severní Koreje vypudil inspektory IAEA (International Atomic Energy Agency). A v lednu 2003 Severní Korea jako první a prozatím jediný signatář odstoupila od mezinárodní dohody o nerozšiřování nukleárních zbraní (Nuclear Nonproliferation Treaty). Její velvyslanec u OSN rovněž sdělil varování, že případnou snahu Rady bezpečnosti OSN reagovat hospodářskými sankcemi bude provinilá strana považovat za vyhlášení války. Odhaduje se, že už má k dispozici jednu až dvě nukleární bomby, do půl roku jich může vyrobit půl tuctu a do pěti roků jedno sto. Rovněž zdárný je vývoj a výroba raket, schopných dodat zkázonosnou nálož na vyhlédnuté adresy. Úspěšné již byly zkoušky s doletem nad Japonsko a práce pokračuje na dokončení řízené střely Taepo-Dong 2, schopné nukleárně zasáhnout americký kontinent. Víc než krvelačné výhrůžky Pchjongjangu působí jeho ochota takové zboží prodávat kterémukoliv zájemci s potřebnými fondy, s nimiž tak oživovat jinak pramálo výkonné hospodářství.

Momentální neochota Ameriky dál zadarmo krmit svého nepřítele je Kimovým režimem pokládána za akt brutální agrese. Oprávněné starosti si dělá i tamější severovýchodní asijské sousedství - Jižní Korea, Japonsko, Čína a Rusko. Na rozdíl od Evropy, ani deset let po skončení studené války se v Asii nepodařilo vytvořit regionální ekvivalent NATO společenství. Japonsko, jak už je jeho dlouhodobým zvykem, starosti o vlastní bezpečnost přenechává Američanům. Rusko,v dřívější své sovětské podobě ten nejvýznamnější dodavatel válečné technologie , se teď tváří, jakoby nikdy o Severní Koreji dřív neslyšel. Čína sice kritizuje onen tzv. brinkmanship, politiku na okraji války, aniž ale míní zasahovat a tak ohrozit své obchodní zájmy.

Značně se ale změnil vztah Číny vůči korejskému poloostrovu. Zatímco jeho severní část je víc a víc považována za nepříjemný závazek, Jižní Korea se stává vítaným přínosem. V roce 2001 víc Číňanů (444 113 dle The New York Times, 3.1.2003) než Američanů navštívilo Jižní Koreu. Čína již vystrnadila USA z místa nejvýznamnějšího obchodního partnera. Důkaz o vzájemné vřelosti poskytuje rozsah jihokorejských investic v Číně: jedna miliarda dolarů, víc než kdekoliv jinde. Víc Jihokorejců se už učí čínsky než japonsky a 90 procent jich pokládá čínského souseda především jako obchodního partnera, zdroj vzájemně prospěšné příležitosti a nikoliv jako vojenskou hrozbu.

Značně se mění postoje Jižní Koreje jak vůči severnímu bratru, tak americkému dlouholetému ochránci, k potvrzení pravidla, že žádný dobrý skutek nemá zůstat nepotrestán. Před půl stoletím Amerika zachránila nezávislost Jižní Koreje, za cenu desítek tisíc amerických životů a miliardových výloh rok co rok až do dnešních dnů. A to, co se utratí v zahraničí, nelze užít k dobru doma, jak dobře známo (a nyní si připomínáme při seznamování s všelijakými účty, jako například s jednou miliardou dolarů, měsíčně utracených v Afghánistánu). S vědomím finančního a dalšího břemena, kterým byla postižena Spolková republika Německo rozpadem Dederónie, vláda Jižní Koreje víc než nukleární výzbroje se obává kolapsu KLDR. Soul se již delší dobu pokouší o rozproudění tzv. Sunshine policy, aniž u vábené strany dochází k příliš viditelnému opětování. Víc této politiky slunné, hodně vstřícné, nutno očekávat od nového, právě zvoleného prezidenta. Roh Moo Hyun, který nikdy USA nenavštívil, se už delší dobu domáhá odchodu Američanů ze země, kde prozatím setrvávají na žádost jihokorejské vlády. Nový prezident oznámil, že v případě konfliktu mezi Severní Koreou a USA, Jižní Korea bude zachovávat přísnou neutralitu. Tento druh myšlení je populární především u mladších generací, pro něž jakási válka před půl stoletím se severním sousedem je již něco příliš neskutečného. (Zajisté to je úkaz dost univerzální, jak potvrzují zkušenosti i z našich končin. Lidové noviny uveřejnily (15.1.2003) výsledky průzkumu vědomostí mládeže, narozené v historicky významném roce 1989. Dvěma třetinám respondentů neříká pojem 17. listopad či sametová revoluce vůbec nic. Necelá třetina měla ponětí, kdo že byl Lenin, přibližně polovina věděla, že Gottwald a Husák byli prezidenti, jen pětina věděla něco o srpnu 1968, a na otázku, co to bylo VŘSR, Velká říjnová socialistická revoluce, neodpověděl vůbec nikdo. Komunismus prý byl nějaký nesmysl, kvůli kterému byla zabita spousta lidí a nic pěkného. Chartisté měli něco společného s charitou.)

V prosinci 2002 došlo v Jižní Koreji k největší protiamerické demonstraci v zemi - statisíce rozhořčených občanů se domáhaly vypuzení všech Američanů. V restauracích se objevily nápisy, že Američany neobsluhují. Ministerstvo národní obrany již odstranilo označení Severní Koreje jako hlavního nepřítele. Gallupův ústav v září 2002 zjistil, že většina (téměř 60%) obyvatel Jižní Koreje nevěří v jakékoliv nebezpečí, které by mohlo příjít ze severu . Jihokorejská mládež se o jaderné zbraně Kima II. s patriotickou pýchou vyjadřuje jako o "naší zbrani." Dle NYT (22.12.2002), Pew Research Center v průzkumu veřejného mínění ve světě zjistil, že pouze Jižní Korea spolu s Argentinou byly ty jediné nemuslimské země, kde většina obyvatelstva nesouhlasila s iniciativou USA namířenou proti mezinárodnímu terorismu.

Jižní Korea má armádu o počtu 600 000 mužů a žen, tedy téměř dvacekrát víc než je tam pramálo vítaných Američanů. Už v sedmdesátých letech tehdejší prezident Carter uvažoval o jejich stažení, k němuž ale nedošlo kvůli tlaku ze strany Pentagonu a CIA. Teď se ale situace změnila a převládá již názor, že tamější přítomnost amerických jednotek je proti vlastním národním zájmům. Washington tak ušetří na výlohách, geopolitické zájmy lze obhajovat ze základen v Japonsku, Guamu či ještě vzdálenějšího vlastního území na havajských ostrovech. Před takovým zásadním krokem ale varují hlasy, obávající se destabilizace v celé oblasti, že například Čína by využila předpokládaného vakua útokem na Tchaj-wan, který by pak do konfliktu vtáhl jakkoliv momentálně vzdálené USA.

V Jižní Koreji uprchlíci ze severu nejsou příliš vítáni. Vláda se snaží tlumit jejich výpovědi o pravém stavu věcí a jejich doporučení, co by se mělo proti KLDR podniknout. Oni totiž doporučují řízné kroky, jako například zavedení ekonomické blokády a prolomení informační blokády dodávkami rozhlasových přijímačů, ať už jakoukoliv cestou.

Ve Washingtonu probíhá střet názorů, jak nejúčinněji zareagovat. Prosazovat vůči nezbedné straně sankce nebo ji přilákat k vyjednávacímu stolu a tak ji vlastně odměnit za nepěkné počínání? Kloním se k druhé alternativě: místo izolace navázat kontakt, započít se styky diplomatickými, hospodářskými, jakýmikoliv dalšími, čímž se jim ta až neskutečná orwelliánská totalita začne klížit a rozpadat. Pokud se to ovšem podaří stihnout dřív, než obdarovávaní zásobí mezinárodní teroristy smrtícím materiálem.