Červenec 2003

Od soudruha prezidenta s láskou. Komunistické amnestie stále chrání totalitní vrahy

Robert Břešťan

Zatímco pro většinu společnosti neznamená fakt, že květen je měsícem obětí komunismu, závažnější zprávu, pro bývalé politické vězně je to moment, kdy si připomínají umučené kamarády a léta pobytu v komunistických koncentrácích. Je to ale i chvíle, kdy si znovu sečtou, kolik trýznitelů bylo za své činy odsouzeno. Výsledek je tristní. Jen za uplynulé tři měsíce byli bez trestu posláni domů tři významní vykonavatelé bolševického teroru. Všichni byli propuštěni s tím, že se na ně vztahuje amnestie komunistických prezidentů. Přitom už před deseti lety ústavní soud prohlásil, že je to nesmysl.

Novotného slovo platí

Nejde přitom o nějaké bezvýznamné případy. Spokojeně mohl například domů odejít Antonín Duba, který v padesátých letech velel komunistickému lágru Vojna. Podle svého návrhu zde navíc nechal vybudovat speciální korekci, které se říkalo bunkr. Tato kobka, kde se dospělý člověk nemohl narovnat, měla plochu jedenácti metrů čtverečních a byla bez oken. V jednu chvíli do ní bylo nacpáno i na třicet vězňů, kterým v létě na záda kapal rozpálený asfalt a v zimě byli nuceni stát po kolena ve zmrzlé vodě. Dalšími osvobozenými byli estébáci, kteří před jedenapadesáti lety zinscenovali „záškodnou činnost“ sedláků v Čisté, což mělo za následek jeden trest smrti a pět rozsudků od tří do dvaceti let. Díky amnestii zůstal bez trestu i komunistický prokurátor Ján Pješčak, který byl obviněn z justiční vraždy četaře Aloise Jeřábka.

To jsou ale jen čerstvé případy. „K dnešnímu dni jsme u padesáti pěti osob byli nuceni trestní stíhání buď zastavit, nebo ani nezahajovat kvůli tomu, že se na ně vztahovala jedna z amnestií prezidentů republiky,“ doplňuje výčet náměstek ředitele Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Pavel Bret. I po čtyřiceti letech kryje zločiny komunismu především Antonín Novotný, který v roce 1960 udělil rozsáhlou amnestii.

Pokojné stáří brutálních služebníků bolševické moci ale garantuje i přístup soudců k výkladu totalitního práva a ignorování výroků ústavního soudu, které se právní kontinuitě s totalitou věnují. Už v roce 1993 totiž tento soud (ve věci návrhu na zrušení zákona o protiprávnosti komunistického režimu) konstatoval, že sice máme „právní kontinuitu s komunismem, ale zároveň hodnotovou diskontinuitu“. Zjednodušeně to znamená, že i když jsme přebrali zákony z doby komunismu, neměli bychom se na ně stále dívat totalitníma očima. Letos v dubnu ústavní soud formuloval své stanovisko ještě lépe. „U případu odpírače vojenské služby Jána Káry z roku 1977 jsme jasně řekli, že když dnes soud aplikuje komunistické právo, musí to dělat v duchu současných ústavních hodnot,“ říká ústavní soudce Jiří Malenovský. Také Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku doporučil, aby soudy, když používají zákony pocházející z doby totality, vykládaly právo z hlediska hodnot demokratické společnosti.

Pečeť své doby

Jinak řečeno: kdyby české soudy nepřistupovaly k právu jen jako ke sledu za sebou jdoucích slov, nemohly by někdejší příslušníky StB osvobozovat jak na běžícím pásu. „Když mají soudy dostatek důkazů o mučení a o krutém zacházení s vězni, neměly by rozhodně případy uzavřít jen proto, že se na to kdysi vztahovala amnestie. Považuji to za absurdní,“ míní místopředsedkyně ústavního soudu Eliška Wagnerová.

Ústavní soud je však v naší justici se svým názorem osamocený. Například Nejvyšší státní zastupitelství na počátku května na podnět ÚDV ve věci amnestií znovu konstatovalo, že „trestní stíhání je v činech, na které se vztahuje amnestie prezidenta republiky, nepřípustné“.

Není proto divu, že soudci se vždy opřou o to, že amnestie z roku 1960 je stále platná. Podle tohoto scénáře se zachovala například předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 6 Kateřina Kohoutková, když zastavila trestní stíhání v již zmiňované akci StB v obci Čistá. Vysvětluje to tím, že amnestie prezidenta Novotného byla velmi široká. „Nařizuje nezavádět trestní stíhání, a pokud bylo zavedeno, zastavit je, s výjimkou taxativně uvedených trestných činů. A tento trestný čin tam uveden není,“ vysvětlila své rozhodnutí. O pohledu „z hlediska dnešních hodnot“ nechce ani slyšet: „Já se řídím zákony.“

Podobně postupoval i soudce Městského soudu v Praze Luboš Vlasák, který rozhodoval v kauze komunistického prokurátora Pješčaka, jehož státní zástupce vinil z justiční vraždy. „V tomto případě jsem věc zastavil hlavně proto, že případ jsem na rozdíl od žalobce nekvalifikoval jako vraždu, ale na základě důkazů jako porušení pravomocí veřejného činitele. A na to se vztahuje amnestie,“ vysvětluje. K nálezu ústavního soudu pak soudce Vlasák říká: „Zatím nikdo amnestie ani nezpochybnil, ani nezrušil. Soudy jsou tedy povinny se jimi řídit. Nejde také říci, že pro někoho amnestie platí a pro někoho ne a výklad si libovolně přizpůsobovat.“

Definitivní zrušení někdejších amnestií požadují bývalí muklové. „Připravujeme podnět k ústavnímu soudu, a až bude hotov, obrátíme se na parlament, kde nás snad podpoří,“ doufá předseda Konfederace politických vězňů Stanislav Drobný. Pomoc už ústy poslankyně ODS Aleny Páralové přislíbili někteří pravicoví poslanci: „Snahu Konfederace politických vězňů podpořím. Mám slíbeno, že by podnět podepsali i moji kolegové z ODS. Je přeci nabíledni, že amnestie z roku 1960 byla účelová.“

(Respekt)