Srpen 2003

Anabáze T. G. Masaryka

Stanislav Berton

Na počátku března 2000 se konaly v České republice, i po celém krajanském světě, oslavy 150. výročí narozenin prvního prezidenta Československé republiky Tomáše Masaryka, narozeného 7. března 1850 v Hodoníně. Vděčný národ ho poctil titulem prezidenta Osvoboditele, protože se více než jiný jedinec zasloužil o vznik velkočeského státu - Československé republiky.

Jak se podařilo synkovi panského kočího a kuchařky, nakrátko kovářského učedníka, odmocnit moc habsburské monarchie? V tuto netušenou možnost by před zahájením I. světové války v srpnu 1914 nevěřil ani sám Masaryk. Jaký vývoj události vytvořil předpoklady k nepředstavitelnému a nepředvídanému úspěchu? Masarykův životopis se čte jako dobrodružný napínavý neuvěřitelný poutavý román. Úsilí o nezávislost Čechů a připojení Slováků ke společnému státu mu vyšlo, jak sám napsal, jako v pohádce.

V rychlém postupu po společenském žebříčku mu nezabránil ani původ z chudé, národnostně smíšené rodiny. Otec byl Slovák, matka Němka. Masaryk hovořil a četl jako mladý hoch a muž lépe německy než česky a slovensky. Jak jsme se dozvěděli z prvotřídního televizního dokumentárního filmu Zdeňka Mahlera "Ano, Masaryk," mladý Tomáš paličatě vyslovoval latinu a řečtinu českým způsobem a ne německým, protože věřil, že to tak bylo správné. Z brněnského gymnázia byl vyloučen proto, že odmítl chodit ke zpovědi. Ředitel gymnázia Kuerchenbauer se snažil Masaryka přesvědčit, aby ke zpovědi chodil, že to byla jen formalita, prý "sám těm popským hokuspokusům nevěří". Masaryk mu řekl nebojácně do očí: "Kdo jedná ve sporu se svým přesvědčením je Schuft (pokrytec)!"

V korespondenci se Zdenkou Šemberovou z Vysokého mýta, z období od června 1875 do února 1886, se podepisoval - jak bylo tehdy v módě – jako Vlastimil Tomáš Masaryk. ( T. Vlastimil se Masaryk podepisoval i v některých článcích. Např. "Zora", Almanach moravské omladiny, 1877) Zachovalo se 133 Vlastimilových dopisů, psaných nevytříbenou češtinou, ale jenom pět Zdenčiných. V jednom z nich Masaryk vyjádřil přesvědčení, že "ho táhne něco nevidomého jako osud." Hned však dodal: "Víru v Prozřetelnost si může dovolit jen duše silná, ta, jež sama osud dotváří činy. Nesmí to být pasivní spolehnutí na osud, to by bylo pouhé "sprosté osudověrství".

Výborná znalost němčiny umožnila Masarykovi život a studium ve Vídni. Živil se doučováním dětí bohatých židů. Jeden ze studentů složil v r. 1876 s úspěchem maturitu. Jeho otec byl tak nadšený, že za odměnu poslal syna i Masaryka na studium do Lipska. Tam se seznámil s budoucí manželkou Charlottou Garrigueovou, Američankou dánského původu.

Masaryk se stal v r. 1879 docentem vídeňské univerzity. V r. 1882 mimořádným profesorem univerzity Karlovy v Praze, kde se po dlouhých bojích s rakouskými úřady a německými profesory začalo po několika stoletích přednášet opět česky. Podle vlastních slov se v Praze "necítil doma". Ve srovnání s Vídní se mu zrychleným tempem počešťovaná Praha zdála příliš maloměstskou. Rychle se však zapojil do akademického, kulturního a politického života obrozovaného národa. Uvědomělých Čechů bylo na sklonku XIX. století jen pár tisíc. V r. 1868, u příležitosti oslav 50. výročí založení Národního muzea, řekl Palacký přítomným vlasteneckým buditelům a budovatelům: "Kdyby z vůle Boží se na nás v tuto chvíli zřítil strop, bylo by po české otázce!"

V r. 1883 se na Masaryka usmálo neočekávané Štěstí. Jeden z jeho studentů se při zájezdu do Berlína oběsil. Z pozůstalosti vyplatila nešťastná rodina Masarykovi 62 tisíc zlatých! Masaryk ponechal polovinu dědictví rodině sebevraha a zařídil svému bratrovi tiskárnu v Hodoníně. Finančně nezávislý zahájil budování kariéry, která mu přivodila tolik společenských a politických problémů a nepoetických přívlastků. Masaryk si zřejmě uvědomil, že ten, kdo chce ovlivňovat veřejné mínění, musí mít odvahu postavit se někdy, někdy velmi často - i proti němu.

Masarykovým mravním vzorem byl mistr Jan Hus. Husitství považoval za nejdůležitější údobí českých dějin. V r. 1880 vystoupil z římsko-katolické církve, což mohlo ohrozit jeho akademickou kariéru. Stal se členem Církve reformované, ale i s touto církví se brzo rozešel. Masaryk byl příliš silnou osobností, než aby se dobrovolně podřídil církevním dogmatům, zejména usnesení Vatikánského kongresu z r. 1868 o papežské neomylnosti. Stal se hlavním ideologem hnutí "Pryč od Říma!", míněno od Vatikánu, o němž se domníval, že již nebyl schopný další existence. Dokonce si po nějaký čas pohrával s myšlenkou založit novou církev. Jeho stoupenci i protivníci - tito posměšně - ho nazývali "pastýřem".

Paní Charlotta byla členkou Christian Science. Tato sekta nedovoluje jakoukoli lékařskou pomoc. Masarykova dcera Olga nepovolila operaci zánětu slepého střeva svého syna Revilliona, což přivodilo jeho předčasnou smrt.

V r. 1886 se zúčastnil vášnivých debat o pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Přidal se ke skupince vědců, kteří prohlásili rukopisy za podvrh. (Mezi nimi byl otec Z. Šemberové.) To nebylo snadné rozhodnutí. Vždyť pravost rukopisů uznávaly takové autority jako byl Josef Jungmann a "otec národa" František Palacký! Zápolení za národní obrození pomocí padělaných literárních děl mu bylo nepřijatelné.

V prosinci téhož roku začal Masaryk se skupinou přátel vydávat čtrnáctideník "Čas". V prvním čísle vyšel provokující článek Huberta Schauera "Naše dvě otázky", vyslovující pochyby o životaschopnosti českého národa, jestliže jeho rozháraní předáci nezmění zásadní principy politického programu. "Jen tam je národ", napsal mj. Schauer, " kde je pevná, nepřetržená a nepřetržitá souvislost mezi minulosti, přítomností a budoucností, kde existuje skutečný vnitřní zákon rozvoje, kde je jednotný duch a cíl. Bez ideálů, bez vědomí mravního povolání není národa".

17. února 1887 zveřejnily "Národní listy" článek "Filozofové sebevraždy", jehož autor vyobcoval Masaryka z národa slovy: "Jdi k čertu, ohavný zrádče".

Lyrický básník Adolf Heyduk napsal na adresu Masaryka v básni "Zlatá Praha":

Proč přišli jste, vy prorokové bludní?

Proč kal metáte v křišťál našich studní?

Proč otravný po Čechách třete kvas? ...

Vás věru nezrodila matka česká,

spíš netvorná, zlo sálající saň,

jež nad hlavou nám perutěmi tleská

a stále žádá české krve daň.

Kéž v národě již vstanou bohatýři,

zde mocný Trut, tam jasný světec Jiří,

a pravdy ostřím rozpolí Vám skráň.

Političtí protivníci předhazovali Masarykovi národní vlažnost. To však neodpovídá jeho proslovům na Českém sněmu, jehož se stal poslancem v r. 1891. Například: 18. listopadu 1892 obhajoval zrychlený biologický růst českého národa, který Němci obviňovali z rozpínavosti. Při této příležitosti poukázal na brožurku Matěje Ratkovského, prefekta a knihovníka c. a k. tereziánské akademie, pod titulem "Právo a povinnost poněmčit Čechy a Slovince". Masaryk upozornil poslance také na několik říšskoněmeckých historiků, hospodářských znalců a filozofů, kteří rovněž hlásali poněmčení Čechů, Maďarů, ba dokonce i Rakušanů. Adolf Hitler se vší pravděpodobností dobře prostudoval tyto ideology protislovanského, protirakouského a protimaďarského pangermanismu, než začal psát "Mein Kampf".

Masaryk připomenul také násilné poněmčování a kupování polských duší na Poznaňsku. Zakončil svůj proslov slovy: "Nuže pánové, to jsou smutné a znepokojivé úkazy, a veliké hnutí v národě českém...není než odpovědí na toto soustavné ohrožování. Proto se nedivte, má-li se český lid nejen na pozoru, ale organizuje-li stráž” (má na mysli zřejmě Sokol, SB), “o níž starší pokolení vlastenecké v Čechách nemělo ponětí".

Nepůjdu do podrobností o Masarykově činnosti novinářské a spisovatelské, musím se však stručně zmínit o několika epizodkách Masarykovy veřejné činnosti, která připravila půdu pro úkol nejdůležitější. V historii jedince i národů vše souvisí se vším.

V březnu 1899 byla v lese u Polné nalezena mrtvá dívka Anežka Hrůzová s velkou řeznou ránou na krku. Na místě, kde ležela, nebyla nalezena ani kapka krve, což vyvolalo pověsti o rituální vraždě. Židé prý dávají do macesů křesťanskou krev. Podezření padlo na Leopolda Hilsnera z Polné. Masaryk Hilsnera neobhajoval. Zavrhl však "rituální pověru, nemyšlení, vášnivou ukvapenost, přímo nelidskost, až krutost", které označil za "abnormální stav českého a rakouského života vůbec". Původní Hilsnerův trest smrti byl změněný na doživotí. Mimochodem, až na smrtelném lůžku se přiznal bratr Anežky Hrůzové, že zavraždil svou sestru pro dědictví.

Masarykovy názory zveřejnila nejprve vídeňská "Neue Freie Presse" a potom všechny vlivné časopisy v Evropě a v Americe. Tzv. hilsneriáda byla přirovnávána k smutně proslulé Dreyfusově aféře ve Francii. Masaryk si svým humanistickým postojem začal dělat světové jméno. Udělal si však také mnoho nepřátel mezi českým obyvatelstvem.

Podle vzpomínek Františka Kubky vypukla v Praze i na venkově surová kampaň. Masaryk byl prohlášen za placeného agenta židů. Satirické mladočeské "Šípy" zveřejňovaly ošklivé Masarykovy karikatury, kluci na ulicích si spílali "Ty Masaříku!", učitelé poučovali žáky: "Masaryk má raději židy než vlastní národ!" Při rabování židovských krámů se křičelo: "Pryč s Masarykem!" Z kazatelny kostela na Emauzích zazněla slova: "Neblahý onen Masaryk." Okna Masarykova bytu byla roztříštěna kameny.

Univerzitní studenti demonstrovali proti svému profesorovi na nádvoří Klementina, i v posluchárně, kde byl Masaryk vypískán. Když se po týdenním přerušení vrátil do přednáškové síně, plné bouchání, pískání a řevu, napsal zády k přítomným na tabuli: "Já jsem se nebál přijít, žádám tedy za slovo. Vystoupil jsem, poznav (ve věci polenské) klerikální antisemitism, jejž pokládám za národní zlo... Přicházím k otázce, má-li v Čechách svoboda svědomí, cítění zachována být, má-li míti v Čechách svobodu i na stolci vysokého učení, smím-li to, co pokládám za správné pověděti nebo ne. Nerad dělám fráze, ale na univerzitě, na které učil Hus - já se nechci s ním srovnávati - na univerzitě, kde za pravdu stál Hus, kde se vybojovala svoboda svědomí, již před sty lety, směla by se utloukati svoboda zdůvodněného mínění?... Opakuji, nedám se nikým znásilňovati. Prodělal jsem rukopisných a jiných sporů dost, nebál jsem se a nebojím se. Stojím za svým míněním, které budu hájiti ze všech sil, a očekávám od vás, že budete hájiti mou svobodu také vy, neboť v moji svobodě vaše svoboda, ve vaší svobodě svoboda moje". Rád bych věděl, zda studenti po Masarykových vskutku vznešených věčně inspirujících slovech zahanbeně zmlkli, tleskali anebo ještě někdo zahvízdl.

Na přelomu předcházejících století klesla Masarykova popularita hluboko pod bod mrazu. V r. 1902 přijal pravděpodobně s velkou úlevou pozvání vlivného bohatého výrobce ocele Charlese R. Cranea k přednáškám na Chicagské univerzitě. Crane financoval fakultu slovanské literatury. Třitýdenních přednášek o "Filozofii historie malých národů" se zúčastnilo zhruba šedesát posluchačů, mezi nimi asi tucet Čechů a Slováků. Velice nízký počet, uvážíme-li, že v té době žilo v Chicagu a okolí - po Praze a Vídni třetím největším českém městě na světě - na sto tisíc přistěhovalců z českých zemí.

Po návratu z Ameriky, kam se chtěl, mnoha horlivými vlastenci, i klerikály doslova uštvaný, Masaryk vystěhovat, se zapojil do boje o všeobecné hlasovací právo. V r. 1907 navštívil potřetí Ameriku (Poprvé v r. 1878, kdy se oženil s Charlottou), kde se zúčastnil sjezdu pro svobodu náboženství. V témže roce se stal opět poslancem říšské rady ve Vídni a to za nejmenší českou stranu Realistickou lidovou, pro niž v r. 1911 hlasovalo jenom šest desetin jednoho procenta voličů, méně než 5 000 hlasů. Do říšské rady se dostal jen díky českoslovanským sociálním demokratům, kteří mu v druhém kole předali hlasy. (Výraz československý se nesměl na přání Maďarů v Rakousko-Uhersku používat.)

Masaryk byl jako naprostá většina českých politických činitelů pro zachování Rakousko - Uherska. ale přebudovaného podle zásady romantického německého ctitele Slovanů Johanna Herdera: "Není přirozeného práva národa nad národem". České politiky ovlivňoval nejen Palackého názor o nutnosti existence silného, národnostně spravedlivého Rakouska, jako ochrany proti Německu a Rusku, ale bezpochyby také zájmy velkotržní. V českých zemích byly soustředěny převážně v rukou českých Němců - dvě třetiny veškerého průmyslu habsburské monarchie.

Další epizodky naznačují mezníky Masarykovy politické přeorientace. V r. 1908 vyšlo II. vydání "České otázky" (I. vydání v r. 1895). Masaryk mj. napsal, že přestal odporovat principu reformní revoluce.

9. ledna 1908 napsal Karlu Kramářovi, jednomu z nejvýznamnějších politiků své doby: "Vy máte o Rakousko strach! Já ne! Palacký pravil: Byli jsme před Rakouskem a budeme i po něm. Byla-li to však u Palackého jenom fráze, já chci, aby se to stalo skutečností".

K rozšíření Masarykova světového renomé přispěl i soudní proces s chorvatskými a srbskými vlastenci, kteří byli v r. 1909 rakouskou vládou obžalováni z příprav velezrady. Masaryk zajel na několik dní do Záhřebu a Bělehradu, pozoroval soudní přelíčení a pak v říšské radě dokázal, že obžaloba byla připravena na podkladě padělaných dokumentů a činnosti policejních provokatérů. Nic nového pod sluncem.

Ernest Denis, profesor Sorbonnské univerzity, ocenil v r. 1910 Masarykovo statečné počínání slovy: "Jeho zásluhou malý český národ stál veliký a vznešený před celým světem. Bylo vidět, že rod Husův, Komenských, Palackých a Havlíčkův dosud nevymřel".

Při oslavě 60. narozenin v r. 1910 řekl Masaryk redaktorovi "Času” Janu Herbenovi: "Měli bychom položit pod Rakousko tyčku dynamitu a vyhodit je do povětří. Nic jiného si nezaslouží".

Zatím co Masarykův věhlas ve světě rostl, jeho domácí popularita klesla v r. 1914 hluboko pod bod sibiřského mrazu. Zavinila to tzv. Švihova aféra. Dr. Karel Šviha byl předsedou Strany národně sociální ve Vídni. Pražské "Národní listy" ho obvinily z policejního konfidentství. Masaryk Švihu hájil jak u soudu, tak v tisku. (Když se po r. 1918 otevřely archivy rakouské tajné policie, našly se důkazy, že Šviha policejním špiclem skutečně byl.) Tímto počínáním se Masaryk prakticky sám vystrnadil na periférii české politiky. V předvečer I. světové války mohl Masaryk spočítat své přátele na prstech jedné ruky. Může se někdo divit jeho někdejšímu nápadu "sbalit kufry" a vystěhovat se do Ameriky? Od tohoto úmyslu ho odradila paní Charlotta slovy, že jeho osud je spjat s rodnou zemí.

Uvážíme-li se, jak velice nepřátelské zaslepené mínění měli o Masarykovi skoro všichni jeho vrstevníci, musíme se opravdu divit, jak se mohl tento osamocený vyštvanec z české politické scény, Ferdinand Peroutka ho nazval "outsiderem", stát vůdcem národního osvobození.

Brzo po zvolení prezidentem ČSR v listopadu 1918 Masaryk prohlásil: "Přinesl jsem národu svobodu na talíři". Tak zcela jednoduché to nebylo. Ve skutečnosti odboj a ozbrojený boj proti Rakousku zahájili čeští a slovenští vystěhovalci téměř rok před Masarykem.

V druhé polovině XIX. století, vzdor průmyslové revoluci, se z českých zemí vystěhovalo 650 tisíc osob do Rakouska a Uherska, 250 tisíc do Německa, přes 70 tisíc do Ruska a na Ukrajinu, mnohé tisíce do Anglie, Francie, Rumunska, Srbska a jiných zemí. V r. 1910 žilo v Americe 539 tisíc Čechů a 284 tisíc Slováků. Když Josef Kajetán Tyl, který sám po celý život těžce živořil, skládal verše pro píseň "Kde domov můj?", musel mít nasazeny silné brýle mámení. Země česká byla, a dosud je, rájem na pohled, ale za Tylova života byla pro otřesnou životní úroveň - stejně jako jiné evropské země, včetně Ameriky - peklem na zemi.

28. července 1914, čtyři týdny po sarajevském atentátu na Františka Ferdinanda d´Este, následníka trůnu a jeho manželku, vyhlásilo Rakousko válku Srbsku. Z lokálního konfliktu se během několika týdnů vyvinula příšerná válka evropská, později světová.

Již 1. srpna pařížští sokolové založili vojenskou skupinu "Nazdar", zařazenou do Cizinecké legie. 9. srpna vznikl Výbor osady a dobrovolníků českých v Paříži. Od 15. ledna 1915 začal vydávat časopis "L´Indépendence Tcheque".

3. srpna vydali londýnští sokolové manifest, v němž prohlásili, že budou - v případě války - bojovat po boku Anglie.

17. srpna prohlásili zástupci Slováků v časopise varšavského spolku Beseda: "Preč s Rakúsko-Uherskom! Nech žijú slobodné Čechy a Slovensko!"

20. srpna vznikla v Kyjevě na podnět starosty místního Sokola Vácslava Vondráka Česká družina, jako samostatný oddíl v ruské armádě. Bylo v ní: 775 Čechů, 5 Slováků, 15 Rusů, 2 Poláci, 2 Černohorci a jeden Chorvat.

První požadavek české nezávislosti, nebo alespoň autonomie, byl zveřejněn v americkém časopise "Osvěta" 12. srpna 1914. 2. září bylo v Chicagu založeno České národní sdružení. Na počátku srpna byl americký tisk zaplavený zprávami o krvavě potlačené revoluci v Praze. "The Moldau is red with Czech blood", hlásaly titulky novin. Masaryk, Kramář a Klofáč prý padli za oběť masakrům.

Pro zajímavost: pár dní po vypuknutí II. světové války na počátku září 1939 byl britský tisk plný zpráv o povstání v českých zemích. V každé válce, učí dějiny, je první obětí pravda.

Masaryk se v den vyhlášení války nacházel v Německu. Po pár týdnů bystře pozoroval, co se odehrávalo kolem a zkoumal veřejné mínění. Po návratu do Prahy měl rozhovory s politickými předáky, sdružených v tajné organizaci, v "Maffii". Jim důvěrně sdělil své rozhodnutí odejít do zahraničí a zahájit politický boj proti Rakousku. Masaryk zaznamenal jednání o schůzce 1. října 1914 v zápisníků, který později našla v jeho knihovně rakouská policie. Na základě tohoto záznamu bylo několik členů "Maffie" zatčeno. Z nepochopitelných důvodů mu byly povoleny dvě návštěvy tehdy neutrálního Holandska. Úředníci c. a k. pasového oddělení byli buďto naprosto bezpečnostně negramotní anebo drželi Masarykovi palce. Masarykovo krycí jméno pro tajnou korespondenci mezi domácím a zahraničním odbojem bylo "Hradecký". Hrad - ecký. Nomen omen?

Pro první cestu v září 1914 použil jako záminku doprovod švagrové, vracející se do Ameriky. Z Holandska napsal profesoru Denisovi, Wickhamu Steedovi, redaktorovi londýnských "The Times", kterého dobře znal z Vídně a profesoru Robertu Setonu-Watsonovi. Oba Angličané spolupracovali s britskou Secret Intelligence Service. Poslal jim prostřednictvím česko-amerického James Bonda, Emanuela Vosky, tajné zprávy, které Voska zašil po podrážek bot. Voskova dcera Villa měla tajné dokumenty zašity v korzetu.

Voska pracoval během II. světové války jako zpravodajec pro americký Úřad válečných informací v Turecku. Po skončení války se usadil v Čechách. V r. 1954 byl, ve věku 75 let, v tajném procesu odsouzen komunisty jako "agent amerického imperialismu" k deseti letům vězení. Počátkem r. 1960 byl těžce nemocný propuštěn z vězeňské nemocnice na Pankráci. Zemřel v Praze 1. dubna 1960.

Masaryk se sešel se Setonem-Watsonem v Holandsku v říjnu r. 1914. Předal mu nejen informace o rakouských perzekucích, ale také zprávy hospodářské, politické, průmyslové a vojenské, za které by, jak sám napsal, "byla šibenice jistá". Jeden z vídeňských starousedlíků byl komorníkem rakouského ministra vnitra. Posílal po celou válku Masarykovi a Benešovi kopie opravdu státních tajemství. Na základě několikadenních rozhovorů s Masarykem připravil Seton-Watson memorandum o české otázce pro britskou a ruskou vládu.

V Holandsku obdržel Masaryk první dolary od amerických krajanů, a to z tajného fondu Sokola, který v r. 1909, u příležitosti I. sokolského sletu v Americe založil starosta České obce sokolské, Josef Scheiner. Na rozdíl od Masaryka a Beneše - domácí sokolové očekávali válku brzo po bosenské krizi v r. 1908. Mimochodem: Scheiner byl první Čech, pozváný k proslovu na tribuně amerického kongresu. Takové pocty se Masarykovi nedostalo. (Po shlédnutí sokolského sletu v Praze v r. 1912 řekl jeden francouzský novinář: "To nejsou gymnasté - to je vojsko!")

18. prosince 1914 odjel Masaryk do Itálie, v doprovodu dcery Olgy, která mu po celou válku dělala sekretářku. Před odjezdem dostal od starosty Sokola 10 000 zlatých. Masaryk měl v úmyslu se vrátit do Prahy, byl ale varován, že mu hrozí zatčení. Dopisovateli "Času", se kterým se setkal v Benátkách, řekl: "Od tohoto dne mě už nikdo neumlčí". Z Itálie odjel v lednu 1915 do Švýcarska, kam za ním v únoru přijel Edvard Beneš. C. a k. pasoví úředníci zřejmě ještě nečetli v novinách, že Rakousko vede válku. Beneš se po pár týdnech jednání vrátil do Čech.

18. února 1915 Masaryk poslal první tajný vzkaz do Prahy. Oznámil "Maffii", že "Čechové jsou v cizině neznámí". Upozornil domácí odboj na nutnost nějaké akce proti Rakousku, která by mu umožnila vystoupit veřejně za hranicemi. "Čekám až a že Rusové okupují české země - pak nastane rozhodný okamžik. Povedu tak, abyste doma mohli za prolitou krev vždy žádat od Vídně politické náhrady. Ale - za hranicí se musí vystoupit! I kdybychom neměli vyhrát!"

21. března opět požádal "Maffii" o akci proti Rakousku, neboť "jsme v cizině neznámí hanebně". Masaryk prozíravě varoval proti "stavění jen na ruskou kartu".

V květnu r. 1915 navštívil Masaryk Londýn. Připravil pro britský Foreign Office memorandum "Independent Bohemia", v němž vyslovil názor, že Evropa by měla být přeorganizována na "moderním národnostním principu". Pokud šlo o státní formu, Masaryk zdůraznil: "Čechy jsou projektovány jakožto stát monarchistický, česká republika je zastávána jen několika radikálními politiky... Dynastie mohla být dosazena Spojenci, kteří by dodali některého ze svých princů... Ruská dynastie v jakékoli formě by byla nejpopulárnější. V každém případě si čeští politici přejí zřízení Království českého v plné shodě s Ruskem". (O popularitě ruské dynastie v Čechách psal Masaryk ještě počátkem ledna 1917, v časopise "Ruskaja volja", který vydával ruský ministr vnitra A. D. Protopopov - známý jako "hrobař Ruska" - oblíbenec Rasputinův.) Masaryk navrhl vytvoření Spojeného království českoslovinského, spojeného koridorem podél maďarsko-rakouské hranice.

Koncem května 1915 začala ruská armáda nečekaně ustupovat. Masaryk znovu požádal domácí politiky o veřejné vystoupení proti Rakousku, neboť "bez toho vystoupení by se o nás nejednalo". V případě, že by Rakousko vyhrálo, byl Masaryk rozhodnut zůstat v zahraničí a "nebudou-li mladší" dělat vnější "emigrační politiku" jako Poláci a Maďaři. (Protiruští Poláci a Ukrajinci vkládali po celou válku velké naděje na politickou podporu Berlína!)

Po návratu do Ženevy v polovině června Masaryk informoval "Maffii" o svých jednáních v Paříži a Londýně. Znovu opakoval: "O Češích se ví málo... Všude se vytýká, že Praha mlčí... Bez vystoupení veřejného nemyslitelno, že by se o nás seriosně jednalo... Proti Rakousku musí být národ v opozici, i kdyby vyhrálo". Podobných tajných vzkazů poslal Masaryk "Maffii" ještě několik. (Po celou válku v nich pokračoval Beneš a Lev Sychrava.) Domácí odboj však požádal o odklad veřejného vystoupení "z obavy před neznámem a strachem vydat lidi perzekuci". Členové "Maffie" se obávali - v případě předčasného povstání - říšskoněmecké invaze.

S myšlenkou úmyslně vyprovokovaných represálií, které by vzbudily český národ a vynutily zájem spojenců na české otázce, přišel první Lev Borský na sjezdu Strany státoprávně pokrokové v květnu 1914.

Za II. světové války použil tuto bezohlednou taktiku Edvard Beneš, prezident české zahraniční vlády v Londýně. Na počátku září 1939 souhlasil s plánem britské Secret Intelligence Service vyvolat povstání v českých zemích, k němuž nedošlo pro nečekaně rychlou porážku Polska, napadeného 17. září také Sovětským svazem.

Koncem září 1941 Beneš rozkázal atentát na R. Heydricha, plánovaný původně na 28. října. Měl být signálem k celonárodnímu povstání. V důsledku atentátu došlo k Lidicím, Ležákům a popravám kolem 5 000 českých odbojářů a jejich rodin. Z Terezína bylo odesláno do vyhlazovacího tábora Osvětimi 3 000 českých židů, z nichž žádný nepřežil.

Masaryk zahájil veřejnou zahraniční akci 6. července 1915 v Ženevě, projevem při pětistému výročí upálení mistra Jana Husa. Vyslovil požadavek československé samostatnosti a rozbití habsburské monarchie.

15. září se podařilo Benešovi vyjet na falešný pas do Švýcarska.

22. října 1915 uzavřeli v Clevelandu zástupci Českého národního sdružení a Slovenské ligy dohodu, v níž žádali samostatnost historických zemí a spojení českého a slovenského národa ve federativním svazku.

14. listopadu vydal v Paříži Český zahraniční komitét: Josef Durych, Masaryk a dalších jedenáct představitelů krajanských organizací v Evropě a Americe, prohlášení s programem "zcela nezávislého československého státu". (Benešův podpis na prohlášení není.) Komitét byl v únoru 1916, po příjezdu Slováka Štefana Osuského z Ameriky a zapojení Milana R. Štefánika do osvobozovací akce přejmenován v Národní radu česko-slovenskou (nadále Národní rada). Francouzský titul zněl Conseil national des pays Tcheques - Národní výbor zemí českých. Podle Beneše prý na přání Štefánika, protože přidáním neznámého Slovenska by svět nevěděl, o kterou zemi vlastně běží. Beneš k tomu přidal v říjnu 1918 “a slovenských”. Nakonec změnil název na země československé. Co záleží na slovíčku, když se dělá revoluce.

Masaryk se usadil v Londýně, kde přednášel (od října 1915, až do konce dubna 1917, kdy odjel do Ruska) v nově zřízeném Ústavu pro slovanská studia při Královské koleji. Začal vydávat měsíčník "The New Europe".

Beneš, na přání Masaryka, pracoval zatím anonymně. (Během činnosti byl třikrát zatčen anglickou policií a dvakrát francouzskou. Vždy ho vysvobodil Masaryk.) Byl zaměstnán francouzským ministerstvem války, v oddělení pro propagandu.

Štefánik vykonával delší dobu různé úkoly pro francouzskou armádu, hlavně zpravodajské. Měl výborné kontakty nejen společenské, ale i na důležité francouzské činitele. V únoru 1916 uvedl Masaryka a Beneše k ministru zahraničí Aristidu Briandovi. Bez Štefánika (podle názoru Jana Beneše) by Masaryk a Beneš zůstali "jen dvěma z mnoha postav obletujících dohodové (i trojspolkové) vlády a generální štáby. Štefánik byl nespokojený s dosavadní pouze propagační činností Národní rady, psaním dopisů, memorand a vydávání časopisů. Trval na odboji vojenském. Ve snaze zorganizovat velkou čs. armádu navštívil - vždy především v zájmu Francie - Srbsko, Itálii, Rusko, Rumunsko a Spojené státy. Masaryk přijal - podle Beneše - Štefánikovy velkorysé plány nejprve s rezervou, ale na konci roku řekl Benešovi: "Bez vojny to nepůjde".

V září 1916 poslala francouzská vláda Štefánika do Ruska. Carská vláda hromadné získávání čs. zajatců pro pracovní, ve skutečnosti vojenské nasazení ve Francii, nechtěla povolit. Neoficiální nábor dobrovolníků v rámci ruské armády probíhal jen díky vojenskému veliteli ukrajinské fronty generálovi Alexejovi Brusilovovi, který byl velice spokojený s výkonem "starodružiníků" (tak se říkalo členům České družiny). Čeští rozvědčíci byli "jeho očima". Mezi nimi vynikl Zdeněk Fierlinger, v r. 1948 jeden ze zrádců české demokracie. Rusové očekávali na počátku války české povstání. Čs. dobrovolníky přijímali s úmyslem použit je jako partyzány během okupace Slovenska a českých zemí.

Od počátku války až do konce února 1918 velice výkonná čs. náborová komise, tzv. emisaři, zaevidovala kolem 137 tisíc zajatců v 5 128 opravdu příšerných ruských koncentračních táborech. Do boje proti Rakousku se přihlásilo kolem 46 tisíc mužů. Během sibiřské anabaze dalších 15 tisíc.

Štefánik prosazoval v jednáních s ruskými úřady a diplomatickými a vojenskými zástupci Francie a V. Británie Masarykovu myšlenku malých království podél východní hranice Německa, jako valu proti "Drang nach Osten". To vzbudilo nelibost velitele francouzské armády generála J. Joffra. Štefánik se také zamíchal do ideologických rozporů mezi krajanskými spolky. Vyřadil ze zahraniční akce příliš proruského Josefa Durycha. Naprostá většina krajanů, až na slovenské slavjanofily, kteří si přáli připojení Slovenska k carské říši (Gustáv Husák nebyl první, jenž přišel v r. 1944 s podobným nápadem.), uznala Masaryka za vůdce protirakouského boje. To se příčilo carské vládě, která zahrnovala české země a Slovensko do své sféry budoucích zájmů ve Střední Evropě. Podezřívala Masaryka, že byl ve službách V. Británie. Staronový problém české orientace na Západ - Východ se vynořil i v I. světové válce.

Vyhlídky na obnovení nezávislého českého státu v historických hranicích a připojení Slovenska nebyly až do jara 1918 valné. Francie a Velká Británie si nepřály zničit Rakousko - Uhersko, které hrálo významnou roli v udržování mocenské rovnováhy v Evropě. O této možnosti uvažovali jenom Rusové. První doporučilo vznik nezávislého Česko-Slovenska důvěrné memorandum ruského ministerstva zahraničních věcí 30. října 1916, určené hlavnímu štábu ruské armády.

10. ledna 1917 odpověděly britsko-francouzské vlády na dotaz Wilsona, u příležitosti jeho mírového návrhu z 18. prosince 1916. Uvedly mj. že usilují také "o osvobození Italů, Slovanů, Rumunů a Čecho-Slováků z cizí nadvlády". Z odtajněných dokumentů ale vysvítá, že 8. února 1917 Wilson důvěrně navrhl britské vládě, aby dala Rakousko-Uhersku záruky, že říše nebude rozčleněna. Wilson měl za to, že "rozsáhlá míra autonomie, oněm starším částem již zaručená, jest dostatečnou zárukou míru a stability v této části Evropy".

Lloyd George, ministerský předseda britské vlády, odpověděl 11. února: "Britská vláda...nemá námitek, aby si rakouský císař podržel Uhry a Čechy. Britská vláda "neviděla důvodu k rozčlenění Rakouska odtržením Uher a Čech". Naštěstí pro českou věc rakouská vláda odpověděla Spojencům, že nebude jednat o separátním míru a od Německa se neodloučí.

24. ledna 1917 dostala zahraniční osvobozovací akce ránu pod pás. Předsednictvo Českého svazu poslanců na říšském sněmu ve Vídni vydalo vrtichvostské prohlášení, v němž se mj. praví: "Národ český jako vždy v minulosti, tak také v přítomnosti a době příští jen pod žezlem habsburským vidí svou budoucnost a podmínky svého vývoje".

Viktor Dyk začal psát ve vězení nesmrtelnou báseň o Matce zemi, která varuje ty, kdož ji opustí a zradí její zájmy. Dykovy verše nebyly namířeny proti zrádným emigrantům, jak to od února 1948 denně našeptávala českému národu komunistická propaganda, nýbrž proti domácím zbabělým politikům, kteří nepochopili význam a nabízené možnosti probíhajících světoborných válečných událostí.

Proti kolaborantskému Českému svazu vystoupilo na podnět Jaroslava Kvapila 222 statečných českých spisovatelů a vědců. První podepsal jejich Manifest Alois Jirásek.

V březnu 1917 se zhroutil carský svět. Mikuláš II. abdikoval. Podle Lva Prchaly to byla neuvěřitelná událost, horší než zemětřesení. Únorová revoluce neúmyslně připravila půdu pro Vladimíra Lenina a další protidemokratické spiklence, které prozíraví velitelé německé armády dopravili v druhé polovině dubna v zapečetěných vagónech z Curychu do Petrohradu. Lenin dostal půjčku 30 milionů říšských marek od banky Baruch v Bochumi. Lev Trocký byl na počátku března v New Yorku. Na cestě do Ruska byl zadržen britskými orgány, ale na přání (!) ruské prozatímní vlády byl propuštěn. Dostal půjčku 7 milionů dolarů od banky Baruch ve Filadelfii.

4. dubna 1917 prohlásil Pavel N. Miljukov, zahraniční ministr prozatímní vlady, Masarykův dobrý známý, že "osvobození slovanských národů žijících v Rakousko-Uhersku... a vytvoření Československa... bude jedním z úkolů budoucí mírové konference".

6. dubna 1917 vyhlásily Spojené státy americké Německu válku.

Masaryk přijel do Petrohradu 15. května 1917, krátce po carově pádu. Vstup do Ruska mu byl předtím zakázán, protože v r. 1913 vydal v Německu proticarskou knihu "Rusko a Evropa". Měl britský pas na jméno Thomas Marsden. Všude, kam přijel, napsal, se střílelo. Ihned začal vyjednávat s vládnoucími kruhy o rychlejším tempu organizace čs. armády a výjezdu 30 000 zajatců do Francie. Masaryk snil o pochodu v čele čs. vojska přes Berlín a Drážďany do Prahy. Přibližně ve stejnou dobu jako Masaryk přijel do Ruska francouzský ministr pro zbrojení Albert Thomas. Podařilo se mu přesvědčit Alexandra Kerenského, ministra války, aby obnovit boj s německou armádou.

18. května, na první schůzi krajanů v Petrohradě, Masaryk zaujal stanovisko k probíhajícím politickým změnám: "Nemíchat se do ruských poměrů. Ne že bychom nesympatizovali, ne že bychom neměli radost z revoluce a demokracie, ovšem z revoluce pořádku a práce... Zejména bychom nemohli připustiti, aby se našeho vojska snad užívalo k tomu, dělat nějaký pořádek". Kdyby hovořil proti revoluci, byl by buď vypovězen anebo postaven ke zdi. Na jedné z pozdějších schůzi v Kyjevě Masaryk přiznal, že byl "taky levičák". Paní Charlotta chodila na 1. máje v průvodů sociálních demokratů.

Masaryk netušil, s kolika problémy bude muset zápolit. Nejobtížnější hlavolamy způsobili Lenin a bolševici, kteří během r. 1917 bezohledně nezadržitelně přebírali veškerou moc v Rusku. Vyhlásili heslo světové revoluce, mír bez anexí a odškodnění, odmítli podporovat snahy "národních šovinistů" po samostatnosti, vyzvali zajatce všech národností, aby obrátili zbraň proti své vládnoucí třídě a bojovali po boku ruského proletariátu. Bolševickými hesly byli svedení hlavně finští, maďarští, němečtí a rakouští zajatci, na jejichž bodácích (podle názoru Victora Fice) v jarních měsících r. 1918 spočívala Leninova moc. Čs. armáda mohla v tomto údobí bolševiky snadno porazit a "spasit Rusko". V tomto smyslu hovořil Masaryk na první schůzi ministerské rady v prosinci 1918.

Bolševická "Pravda" poprvé zaútočila proti Masarykovi a Národní radě 22. listopadu 1917. Označila je za "reakcionářskou kliku". Vyzvala čs. vojáky, aby složili zbraně a přešli na stranu revoluce. 17. prosince obvinila "Pravda" Národní radu, že byla financovaná francouzskými a anglickými bankami. Čs. armáda prý "byl protirevoluční vojenský sbor, který by se nerozpakoval potlačit skutečné revoluční síly v Rusku".

Leninovi bolševici našli horlivé spojence jenom v řadách českých a slovenských sociálních demokratů, kteří ihned začali agitovat mezi vojáky. Časopis "Průkopník" (List Česko-Slovenské komunistické strany (bolševiků) ostře útočil proti Masarykovi a jeho spolupracovníkům. Podle Prchaly naprostá většina Čechů a Slováků v Rusku rychle pochopila, že bolševici byli noví nepřátelé národních aspirací.

Do "Průkopníku" napsal několik článků i Jaroslav Hašek, pozdější autor "Dobrého vojáka Švejka". V jednom z nich čteme: "Nezradíme Rusko. Nebudeme sloužit imperialistům. Nepůjdeme do Francie. Jsme přesvědčeni, že kdyby každý muž čs. armády byl obeznámen s naším stanoviskem, celý sbor jako jeden muž, by povstal proti zrádnému velení. Jsme si jisti, že armáda by vyslovila svoji ochotu bojovat na straně ruské revoluce za všech okolností a do posledního muže". Hašek se nejdříve neschopným českým bolševikům posmíval, pak se k nim přidal, ale brzo prohlédl jejich falešné sliby, brutalitu a svévolné ničení. Na prvním sjezdu čs. bolševiků v Moskvě v květnu 1918 byl ze strany vyloučen.

Koncem prosince 1917 Masaryk připravil memorandum pro velení čs. armády. Byl ochoten ponechat vojáky v Rusku, aby vytvořili základ obnovené Ruské armády. Čs. vojsko mělo opustit Rusko, až bylo naprosto jasné, že další pobyt v Rusku neměl žádný smysl. Protože armáda neměla mnoho těžkých zbraní nesměla se zamíchat do žádných protibolševických akcí. Měla být dodržovaná přísná neutralita. Masaryk se domníval, že uchopení moci Leninem je přechodné. "Bylo by absurdní myslet, že by (bolševici) mohli udržet svůj režim (v Petrohradě), natož nastolit jej v celém Rusku. Jejich radikalismus se brzo vyčerpá a potom jejich organizace zanikne. Prozatímní ústavní shromáždění převezme moc".

Masaryk odmítal jakoukoliv ozbrojenou pomoc čs. vojáků ruským a ukrajinským protivníkům bolševiků. Pravděpodobně by postupoval jinak, kdyby spojenci vyhlásili otevřeně bolševikům válku.

Na 16. - 17. února 1918 byl svolán sjezd všech čs. organizací a zástupců armády do Kyjeva. Čeští bolševici potají plánovali převzetí výkonného výboru. To se jim však díky řečnickému umění a politickému manévrování Masaryka nepodařilo.

Počátkem března uzavřel Masaryk dohodu s Josifem Stalinem o odjezdu lehce ozbrojené, prakticky odzbrojené čs. armády do Francie a sám se vydal na nebezpečnou cestu Sibiří do Spojených států.

Zatímco Masaryk působil v Rusku, byla 30. května 1917 zahájena říšská rada ve Vídni. Při této příležitosti vyslovili poslanci Antonín Kalina a Josef Kutnar požadavek zřízení samostatného československého státu. Kostky byly vrženy nejen v zahraničí, ale i ve vídeňském parlamentě. O tomto historickém prohlášení se ani Masarykovy, ani Benešovy paměti kupodivu nezmiňují.

2. července 1917 vyhráli čs. vojáci první slavnou historickou bitvu u Zborova. Měla světový ohlas jako v r. 1942 atentát na Reinharda Heydricha. Česko-Slovensko se objevilo na mapě spojeneckého světa. Romantičtí bojovníci za svobodu přestali být vláčeni událostmi. Začali dějiny dělat.

6. ledna 1918 se konalo v pražském Reprezentačním domě shromáždění všech českých zemských a říšských poslanců, víceméně generální sněm českých zemí. V jejich prohlášení už nebyla zmínka o loajalitě Habsburkům. Český národ "se přihlásil o samostatnost, opíraje se o historické právo státní, ve svém svrchovaném, plnoprávném, demokratickém státě, v hranicích historických zemí a sídel, a své větve slovenské". Prohlášení uvítal Masaryk a Beneš zajisté s nadšením, protože se na ně mohli odvolávat v pozdějších jednáních se spojenci. Boje za osvobození se tudíž zúčastnili Češi jak doma, tak v zahraničí. Byli článkem jednoho řetězu historických souvislostí.

Shodou okolností téhož dne přednesl Wilson v kongresu XIV. bodů, v nichž byly vysloveny zásady k ukončení války. V X. bodě hovořil pouze o autonomii pro národy rakouské monarchie.

15. února 1918 Wilson tajně nabídl Rakousku finanční pomoc Spojených států amerických v případě, že se odtrhne od Německa a sjedná se spojenci separátní mír. V zápisech o tajných jednáních na počátku března ve Švýcarsku není ani jedna zmínka o české otázce.

Namísto diplomatů se dostali k dalšímu rozhodujícímu činu vojáci. V bitvě u Bachmače ve dnech 3. - 8. března 1918 zastavila čs. armáda, bojující - poprvé a naposledy - po boku bolševiků, německá vojska pronikající na Ukrajinu. Vácslav Vondrák, zakladatel České družiny, byl zajat v Kyjevě Němci a odsouzen k smrti. Ve vězeňské cele si jednoho dne pískal cellovou partituru ze Schubertova kvarteta "Smrt a dívka". Naštěstí německý dozorce byl také milovníkem hudby. Hrál v kvartetu první housle. Umožnil Vondrákovi útěk.

Teprve po vítězství u Bachmače si britští a francouzští vojevůdci uvědomili strategické možnosti čs. armády v Rusku. Britští diplomaté navázali první neoficiální styk s Edvardem Benešem, generálním tajemníkem Česko-Slovenské národní rady v Paříži, 1. dubna 1918. Naznačili mu, že odměnou za vojenskou spolupráci na Sibiři by mohlo následovat uznání Národní rady za prozatímní vládu.

Teprve po Bachmači dal Kerenský souhlas k organizaci I. čs. armádního sboru. S čs. bojovníky za svobodu přímo opovrhoval. Prý měli povstat proti Rakousku v rodné zemi.

Masaryk přijel do Tokia 7. dubna 1928 po desetiměsíčním problémů plném pobytu v Rusku a na Ukrajině. Během dlouhé cesty Sibiří z Moskvy do Vladivostoku začal načrtávat studii "Nová Evropa" a napsal memorandum pro amerického prezidenta. 16. dubna zveřejnil tokijský "Oznamovatel" rozhovor s Masarykem pod palcovým titulkem: "RAKOUSKÝ PROFESOR DOPORUČUJE: UZNEJTE BOLŠEVIKY". Masaryk doporučil Woodrowu Wilsonovi uznat bolševiky, navázání styků a poskytnutí hospodářské pomoci. Jen touto cestou budou Spojenci s to bolševiky ovlivnit k spolupráci při nastolení demokratické soustavy. Není divu, že ho jeden americký diplomatický úředník označil za agenta, ba dokonce člena bolševické vlády.

Masaryk vytvořil optimistickým, ale - jak ukázal vývoj - neprozíravým postojem vůči bolševikům precendens pro Beneše, který v r. 1943 se snažil v podobném smyslu ovlivnit prezidenta Franka D. Roosevelta, i Václava Havla, jenž v r. 1990 požádal americký kongres, aby Spojené státy ze všech sil podporovaly politiku Michaela Gorbačeva.

Vlády spojenců rozpoznaly bolševické nebezpečí okamžitě. Například Winston Churchill pravil: "Dítě bolševismu se mělo zardousit hned v kolébce." Po podepsání Brest-litevského míru mezi Německem a sovětským Ruskem 3. března 1918 bylo spojencům jasné, že Lenin neměl zájem bojovat proti Německu, nýbrž jenom proti kapitalistickému světu. Třídně genocidní teorie myslel smrtelně vážně.

Když se Štefánik dozvěděl o Masarykově memorandu vybuchl zlostí. Uvažoval dokonce o převzetí velení čs. armády. Při druhé návštěvě Ruska v listopadu 1918 prohlašoval ve všech projevech k vojákům: "Bolševismus je požár, který ohrožuje celý svět... Bolševismus je nepřítelem lidstva a my s ním musíme bojovat".

14. dubna podepsali v pražském Obecním domě čeští představitelé Národní přísahu, v níž byli mj. ostře napadeni "velezrádci, doufající ve vítězství německo-rakouské Dohody". Do vlasteneckého kabátu sotva převlečený předseda Českého svazu František Staněk (v lednu 1917 podepsal loajalitu Habsburkům!) mj. prohlásil: "Národ československý by nezasloužil, aby jej země nosila, kdyby poklesl na němého raba velkoněmeckého imperialismu".

Masaryk přijel do Chicaga 5. května 1918. Byl přivítán obrovskými zástupy českých a slovenských přistěhovalců. Jedny noviny odhadly počet přítomných na dvě stě tisíc! Krajané provolávali Masarykovi slávu, nazvali ho prvním čs. prezidentem a Tatíčkem. Legionáři ho zvali diktátorem, on sám sebe jejich kvartýrmajstrem.

Masarykova návštěva Ameriky byla výborně připravená Karlem Perglerem, vydavatelem Česko-Slovanské tiskové služby, zpravodajcem Voskou, Vojtou Benešem (dostal povolení k zájezdu do Ameriky za účelem studia a nákupu umělých náhradních končetin), členem kongresu Josefem Sabathem a mnoha dalšími spolupracovníky Národní rady.

Prezident Wilson však odkládal žádosti Masaryka, i české věci nakloněných amerických přátel a diplomatů, o schůzku. Dokonce nevyhověl ani dvěma přáním C. R. Cranea, jenž financoval poslední prezidentskou volební kampaň a jeho syna Richarda, sekretáře ministra zahraničí Roberta Lansinga! Podle názoru Josefa Kalvody byl Lenin pro Wilsona větším nepřítelem než německý císař Vilém II. Kalvoda a také Antonín Kalina usuzují, že Masarykovo probolševické memorandum bylo hlavním důvodem, proč musel čekat na první přijetí americkým prezidentem skoro šest týdnů.

Lstivá historie si vyšlapovala po svém nevyšlapanou stezkou. 14. května došlo v Čeljabinsku ke konfliktu mezi bolševiky a legionáři, kteří se vydali v osmdesáti vlacích (každý měl 40-45 vagónů) na cestu přes Sibiř do Vladivostoku. Lev Trocký vydal osudný rozkaz: "Všechny ozbrojené Čechoslováky na linii železniční dráhy na místě zastřelit!" Od 25. května začaly podél sibiřské dráhy krvavé konflikty. Od toho dne začal o vítězstvích legionářů psát spojenecký tisk. Od toho dne mohutněla prestiž Masarykovy zahraniční osvoboditelské akce. Namísto slovy se začalo za čs. svobodu bojovat železem a platit krví.

16. května byly zahájeny oslavy 50. výročí založení Národního divadla. Vlastenecky naladění Pražané vyrukovali do ulic, zpívali hymny potlačených národů a revoluční písně. Na Václavském náměstí provolával velký dav slávu Masarykovi a Wilsonovi. "Neue Freie Presse" napsala: " Slavnosti byly pláštíkem pro rejdy Masarykovců".

O všech manifestačních projevech domácí vůle po nezávislosti referoval bez prodlení zahraniční tisk. Domácí demonstrace usnadňovaly jednání vůdců v zahraničí. Mohli plným právem tvrdit, že představují tužby českého a slovenského národa.

24. května se několik desítek Slováků na tajné poradě Národní strany v Turčanském sv. Martině vyslovilo pro společný stát.

Masaryk nezahálel. Objížděl města s čs. menšinami, pořádal přednášky, tiskové konference, jednal s vlivnými Američany a se zástupci jiných národů. Získal pro svůj také program americké židy (vděčné za jeho akci v záležitosti Hilsnera) a zednáře (dopis Masaryka odeslaný 31. října 1918 Benešovi).

30. .května 1918 napsal a podepsal v Pittsburku se zástupci Slovenské ligy ujednání o autonomním postavení Slováků ve společném státě. Opatrní slovenští činitelé chtěli mít české sliby černé na bílém. Masaryk je ubezpečil, že bude mít zájmy Slováků na srdci, protože byl po otci Slovák.

Na tento slib bohužel zapomněl. Pittsburskou dohodu později prohlásil za nezávaznou, protože byla sjednána s americkými občany. V září 1921 dokonce prohlásil v rozhovoru s dopisovatelem časopisu "Le Petit Parisien", že slovenský národ neexistuje. Prý to byl vynález maďarské propagandy. To je opravdu legrační. Maďarský ministerský předseda Tisza prohlásil nedlouho před I. světovou válkou, že slovenský národ byl vynález propagandy české!

Jeden americký novinářský vtipálek nazval Masaryka "pánem Sibiře a poloviny Ruska", ale ani tyto přívlastky mu neotevřely dveře do Bílého domu. Masaryk byl v této čekací nejisté době na pokraji politického zoufalství. Podle vyprávění novináře Iraye Bennetta, Masaryk napsal v záchvatu pesimismu pojednání o autonomii českého království s Habsburkem jako králem! (S autonomií počítal Beneš jako s minimálním programem na počátku války.) Dokonce se obával, že by mohl zůstat se svými spolupracovníky v protirakouském exilu.

Ze zachovalých svědectví vysvítá, že Masaryk byl osobou činorodou i obezřetnou. Ignace Paderewského, jednoho z vůdců polského osvobozovacího boje, zaráželo, že Masaryk postupoval po pídích tam, kde by se měl rozmáchnout. Americkým přátelům české věci se zdálo, že "neumí jít do toho". Cítili, že ho musí postrkovat.

K první schůzce Masaryka s Wilsonem došlo 19. června. Wilson už byl informován o tom, že legionáři vypověděli Masarykovi poslušnost. Masaryk stále trval na doporučeních svého memoranda. To se Wilsonovi zřejmě nelíbilo. Masaryk - ve Wilsonových očích prakticky politická nula - si troufl doporučovat americkému prezidentovi, co Amerika a Spojenci smějí a nesmějí v Rusku dělat. Masaryk dokonce Wilsona důvěrně (např. v dopise Lansingovi) i veřejně věcně kritizoval. To svědčí o jeho statečnosti hájit své názory i před jedním z nejmocnějších mužů tehdejšího světa. Také Beneš psal na počátku r. 1918 ostře zcela nediplomaticky proti nerozhodnosti Francie, V. Británie a Wilsona uznat právo Čechů a Slováků na vlastní stát.

Pomoc přišla konečně z jiné strany.

29. června prohlásila francouzská vláda právo čs. národa na samostatnost a veřejně uznala Národní radu Česko-Slovenskou. Diplomatické nóty a zprávy tisku používaly během I. světové války termínu Česko-Slovensko, Čecho-Slováci, česko-slovenský, taktéž mírové smlouvy s Německem a Rakouskem.

13. července se v Praze ustavil Národní výbor československý (nadále Národní výbor). Předsedou byl zvolen Karel Kramář. Mezi osmatřiceti členy nebyl ani jeden Slovák.

24. července oznámil Masaryk Wilsonovi změnu svých stanovisek. Doporučil Wilsonovi silnou ozbrojenou intervenci spojenců proti bolševikům, nasazení dvou japonských pluků na Sibiř a zastavení hospodářské pomoci Rusku. Wilson opět rozhodl jinak. Vyslovil se proti intervenci. Údaje o tom, jak Masaryk přesvědčoval Wilsona "krok za krokem" patří k výplodům pozdějšího kultu osobnosti. Mapa, kterou Masaryk předal v září Wilsonovi, nese titul "Spojené státy zemí koruny česko-slovenské". Není na ní Velký Žitný ostrov, ale zato Kladsko a Lužice.

9. srpna uznala Národní radu Velká Británie. 3. září konečně také Spojené státy. Wilson, jak jsme se dozvěděli z dokumentů, odtajněných - na přání Beneše - až po 50 letech, vyškrtl v textu uznání Masarykovo jméno!

14. října 1918 oznámil Beneš spojencům ustavení Prozatímní vlády zemí československých. Vláda byla uznána 15. října Francií, 23. října V. Britanií a Srbskem, 24. října Itálií. K americkému uznání nedošlo, protože vývoj událostí nečekal na rozhodnutí váhavého, v tu dobu již těžce nemocného amerického prezidenta.

Shodou okolností téhož dne započala v českých zemích generální stávka. Socialistická rada vyhlásila samostatnou socialistickou Československou republiku. Přízrak bolševismu se poprvé objevil v českých zemích. Vojenský velitel Prahy poslal do ulic vojáky a rozestavil kulomety. Bylo to poslední gesto rakouské moci.

Národní výbor, spolupracující s Masarykovou akcí, odsoudil počínání sociálních demokratů a národních sociálů jako "neuvážené". Zatím - ale jenom na pár dní - se řídil Benešovými tajnými vzkazy nezahájit bez pokynu ze zahraničí žádnou revoluci, protože válka, podle odhadů spojenců, by mohla skončit na jaře nebo až na podzim r. 1919. Beneš se obával, že by domácí odboj mohl vyřadit zahraniční odboj z podílu na moci.

16. října vyhlásil rakouský císař Karel I. federalizaci Rakouska. Historické území koruny české mělo být rozděleno mezi český a německý národní stát. Slováci měli zůstat částí Maďarska. Události už ale tento plán předběhly. Nikdo z českých předáků jej nebral vážně.

Masaryk, jako politický protitah, napsal s velkou redakční pomocí sedmi převážně amerických přátel, prohlášení nezávislosti. Bylo zveřejněno 18. října 1918. Podle Masarykova tehdejšího spolupracovníka J. B. Kozáka přišel s nápadem prohlášení již 11. října Američan Nichols. "Užasl, když Masaryk nejdříve odmítal. Řekl, že takové prohlášení už učinili mluvčí Čechů a Slováků doma".

Ve dnech 23.-26. října probíhal ve Filadelfii sjezd Středoevropské unie. Přítomní zástupci Rusínů zahájili na radu Wilsona jednání s Masarykem o připojení Podkarpatské Rusi k budoucímu státu, při zaručení autonomie. Jednání bylo schváleno Národní radou (amerických) uherských Rusínů 18. listopadu. Hlasovalo se v kostelích po bohoslužbách. 67 % Rusínů se vyslovilo pro Československo. S usnesením amerických Rusínů vyslovila souhlas schůze rusínských rad v Užhorodě 8. května 1919. V případě Podkarpatské Rusi dohoda mezi Masarykem a americkými krajany platila. Jen na autonomii se zapomnělo.

25. října odjela z Prahy do Švýcarska - s císařským souhlasem - delegace Národního výboru, vedená Karlem Kramářem. Delegáti vyslovili souhlas se zahraniční činností Česko-Slovenské národní rady, prohlásili kategoricky, že "není a nebude nikdy již žádného svazku mezi národem a dynastií Habsburků" a dohodli se na republikánské formě státu, s Masarykem v čele. Delegáti se vrátili do Prahy 3. listopadu.

Štefánik proti některým bodům prohlášení nezávislosti a ženevského ujednání (zejména o republice) protestoval v dopise Masarykovi, poslaném z Tokia 2. listopadu 1918. Podle jeho názoru Masaryk, Beneš a delegáti Národního výboru "nemali právo nahradzovať vôlu ľudu ani ju predbiehať... Inšpirujeme sa poučením z dejín bez toho, že bysme otrocky podlahli tlaku toho, čo sa neprávom volá orientáciou moderného myslenia".

Zasvitl 28. říjen 1918. Rakousko přijalo Wilsonovy podmínky a vyslovilo ochotu jednat o příměří. Jinými slovy: kapitulovalo. (Rakousko zrušilo spojeneckou smlouvu s Německem 24. října.) V 19.00 hodin vydal Národní výbor první zákon o zřízení samostatného státu československého. Pražané začali strhávat z veřejných budov rakouské znaky, vítat a oslavovat návrat svobody.

29. října jednal Národní výbor s rakouským místodržitelem o převzetí moci. Dohodli se o spoluřízení veřejné správy. Důležitou roli sehrály ukázněné sokolské oddíly, vedené starostou Scheinerem, jenž se stal prvním velitelem čs. armády. Oběma stranám šlo o to zabránit revolučnímu krveprolití. 28. říjen byl ve skutečností první "sametovou" revolucí.

30. října rakouské vojenské velení předalo moc Národnímu výboru. C. a k. úředníci se domnívali, že probíhající změny byly v souladu s císařským manifestem ze 16. října. Nejen čeští, ale i maďarští a rumunští vojáci odmítli použít zbraní. Také toužili po nezávislosti.

Radikální Viktor Dyk, ideolog programu "Čechy počeštit, anebo zahynout", napsal báseň o noci 28. října. Varoval osvobozené občany: "Boj teprve nám začíná!" Měl pravdu.

Čeští Němci odmítli nabídku Národního výboru spolupracovat na vytváření nového státu. Pod vlivem císařského prohlášení ze 16. října vyhlásili zřízení provincií Deutschböhmen, Sudetenland, Deutschsüdmähren a Böhmerwaldgau, které se měly začlenit jako autonomní území do německého Rakouska. České orgány za pomocí sokolů, obsadily celé historické území do koncem 1918 - celkem bez velkých problémů a ztrát. Během protestních demonstrací bylo zastřeleno kolem 50 Němců. Britská vláda tehdy uvažovala o invazi do Čech, aby zabránila většímu krveprolití.

A nakonec téměř humornou epizodku: 29. října 1918 odpověděl Wilson na žádost kongresmana Sabatha prohlásit 8. listopad za čs. národní den. Wilson vyslovil sympatie s cítěním a pohnutkou Sabatha a praví: "Musím Vám však upřímně říci, že nemyslím, že by bylo moudré takto jednati nyní. Jsem velmi potěšen vírou, že tužby Čecho-Slováků mají být konečně uskutečněny, ale myslím, že předčasné jejich zdůraznění veřejným činem toho druhu, jaký Vy navrhujete, by jim spíše uškodilo, než-li prospělo, protože by taková věc vyvolala dojem, že bylo už docíleno víc, než opravdu je. Zbývá ještě hodně krušné práce, ale pevně věřím, že jednoho dne oslavíme šťastné dokončení".

Troufám si vyslovit názor, že kdyby v Praze nedošlo k 28. říjnu, kdyby Češi čekali na laskavé povolení amerického prezidenta prohlásit nezávislost, možná že by nevznikla ČSR. Naštěstí členové Národního výboru rozpoznali dozrání historické chvíle, chopili se moci a postavili Wilsona a svět před hotovou věc.

O tom, co se odehrávalo v Praze neměli ponětí představitelé Slováků, kteří se sešli 30. října v Turčianském sv. Martině. Prohlásili se za "čiastku i rečově i kultúrno-historicky” jednotného česko-slovenského národa, pro který "žiadame i my neobmedzené samourčovací právo na základe úplnej neodvislosti". Slováci se v ten den nepřihlásili ke společnému státu. Ten vznikl de facto českou okupací a se souhlasem Spojenců, kteří ultimativně rozkázali maďarským vojskům vyklidit slovenské území.

21. prosince 1918 byl Masaryk triumfálně uvítán v Praze. Podle Jiřího Kovtuna jedna z jeho prvních vět byla otázka: "Žijeme v pohádce?"

Pár let po skončení I. světové války se dotázal jeden anglický novinář Lloyda George, kdo byl největším vítězem? Bývalý britský ministerský předseda odpověděl bez rozmyšlení: "Masaryk!"

I když kolem Masarykovy činnosti v zahraničí byly později vytvořeny různé legendy, podle Václava Klofáče prý "Wilson nebo kdokoliv jiný neřekl nikdy nic, co by nedostal napsáno od Masaryka nebo od Beneše", nepopíratelným faktem je, že ze všech zahraničních i domácích bojovníků za osvobození měl Masaryk zásluhy největší.

(Předneseno ve zkrácené formě na oslavách 150. výročí narozenin T. G. Masaryka v Národním domě Sokola v Sydney, dne 5. března 2000, pod záštitou generálního konzula České republiky JUDr. Ivana Záleského, Sokola v Sydney, Česko-australského Artspectra a sokolského Ponrepa.)

Prameny knižní:

Armáda a národ, sborník, 1938

Beneš Edvard, Světová válka a naše revoluce, 1935

Borský Lev, Znovudobytí samostatnosti, 1928

Československé dějiny v datech, 1986

Dějiny Koruny české v datech, 1998

Encyclopaedia Britannica, 1964

Fic Victor M., Revolutionary War for Independence and the Russian Question, 1977

Holotík Ľudovít, Štefánikovská legenda a vznik ČSR, 1960

Kalina Antonín, Krví a železem, 1938

Kalina A., Boj o Československo, 1982

Kalvoda Josef, The Genesis of Czechoslovakia, 1986

Kalvoda J., Z bojů o zítřek, III., 1998

Kárníková Ludmila, Vývoj obyvatelstva v českých zemích 1754 - 1914, 1965

Kozák J. B., T. G. Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918, 1968

Kovtun Jiří, Masarykův triumf, 1987

Kubka František, Mezi válkami, 1969

Kuras Benjamin, Češi na vlásku, 1996

Mamatey Victor S., Building Czechoslovakia in America (1914 - 1918), 1976

Masaryk a Beneš ve svých dopisech z doby pařížských mírových jednání v r. 1919, II., 1994, uspořádal Zdeněk Šolle

Matoušek Stanislav, Vznik a vývoj společného státu Čechů a Slováků, 1980.

Moravec František, Špión, jemuž nevěřili, 1977

Peroutka Ferdinand, Budování státu, 1-3 (americké vydání), 1974-1980-1981

Skilling H. Gordon, T.G. Masaryk - Proti proudu - 1882 - 1914, 1995

Soukup František, Syn dělníka vítězem nad Habsburky, 1920

Šolc Jiří, Podpalte Československo, 1991

Šolle Zdeněk, Století české politiky, 1998

T. G. Masarykovi k 60. narozeninám, 1930.

Wilson Woodrow, Life and Letters, VIII.

Za právo a stát 1848-1918, 1928

Zákony a nařízení Státu Česko-Slovenského, nakl. A. Píša, Brno 1919.

Zeman Zbyněk, The Masaryks, 1976

Zeman Z., Edvard Beneš, 2000

Prameny časopisecké:

Cieslav Jiří, Masarykův švih, Respekt, 16. 12. 1996

Čermák Josef, TGM, jak jsem ho neznal, Satellite (Kanada), seriál od 30. 10. 1997 do 7. 3. 1998.

Denní Hlasatel, Joint Resolution for Bohemian Independence, 28. 10. 1984

Kulíšek Vladimír, Úloha čechoslovakismus ve vztazích Čechů a Slováků, Historický časopis, 1964/1

Javor Pavel, recenze, Draga B. Shillinglaw: The Lectures of Profesor T. G. Masaryk at the University of Chicago, Summer 1902, Proměny, 1979

Kalina Antonín, Americký Sokol prvý v boji o Československo, Sokol americký, 7/8 1962

Kohák Erazim, Masarykova Evropa, Mosty, 3. 3. 1997

Masarykův lid, 11. 1998, Dopis Masaryka Benešovi, z archivu Karla Kučery

Tomeš Josef, Žena, která byla při tom, Nedělní Lidové noviny, 8. 8. 1992

Rozhovor s armádním gen. Lvem Prchalou v Londýně v r. 1948 a s JUDr. Vácslavem Vondrákem v Paříži v r. 1949.

Autor děkuje Janu Benešovi za opoznámkování a doplnění rukopisu.

Zpátky