Srpen 2003

Raději kopat do hrobů, než krást. Soudci hlídají mravní výchovu mládeže

Hana Čápová

Do života šestičlenné ústecké rodiny zasáhla ruka státu víc než drsně. Nejdřív putovali do ústavu dva starší synové Jiří a Miroslav – kvůli záškoláctví a krádežím sladkostí v samoobsluhách. Za jejich špatnou výchovu šli pak do vězení i oba rodiče. Doma zůstala čtrnáctiletá Helena a osmiletý Martin, oba s vážnou vadou sluchu. Tady se ale příběh láme do naděje, že se u nás přece jen začíná cosi měnit k lepšímu. Opuštěné děti totiž neskončily jako obvykle v ústavu. Helena odešla k tetě a Martina si vzala domů sociální pracovnice ze společnosti Člověk v tísni Barbora Marešová.

Pusťte ženu domů

„Já umím,“ vyskakuje Martin radostně od stolu po prosbě Barbory Marešové, zda by neskočil do obchodu za roh koupit kafe. V kanceláři Člověka v tísni v ústecké Matiční ulici tráví s mladou terénní pracovnicí už třetí týden. Začalo to vlastně náhodou. „Martinův tatínek za mnou přišel koncem března,“ vzpomíná Barbora. „Chtěl, abych mu pomohla dostat manželku z vězení dřív, než on tam nastoupí, aby se měl kdo starat o děti.“ Pomohla mu sepsat žádost o propuštění ženy v půlce trestu. Protože od soudu v Havlíčkově Brodě nepřišla na žádost žádná odpověď (ostatně neodpověděl dodnes a soudce Jan Doležal zatím neví, kdy a jak rozhodne), rozhodl se Martinův otec, že do vězení nenastoupí a bude s dětmi, dokud se manželka nevrátí. Po dvou měsících si pro něj přijela policie. „Byli jsme domluveni, že mi v takovém případě dá vědět. Helena mohla jít k příbuzným, ale příliš živého Martina nikdo z tet a strýců nechtěl. Slíbila jsem mu, že se o chlapce postarám,“ říká Barbora.

Vše mohlo zkrachovat na nesouhlasu sociálního odboru ústeckého magistrátu. Běžná praxe je taková, že děti jdou v podobných případech bez řečí do ústavu. Vedoucí Ivana Šťastná však odhodlání dívky postarat se o Martina podpořila. „Standardní to není. Ale snažíme se být k dětem co nejšetrnější,“ vysvětluje. „Poslat dítě do ústavu je krajní, a pro něj to nejhorší řešení.“

Podle jména soudím

Magistrát převzal sociálně právní ochranu dětí letos na začátku roku od zaniklého okresu a je plný odhodlání dělat ji jinak a lépe. „Chceme nastolit nový trend. Pracovat intenzivně s rodinou, a ne jí brát děti,“ říká Ivana Šťastná. Právě osud Martinovy rodiny dokumentuje ničivost „starého“ přístupu se vší krutostí.

Do ústavu šel nejdřív ve svých jedenácti letech dnes sedmnáctiletý Jiří, pak ho následoval i o rok mladší Miroslav. Oba proto, že nechodili pravidelně do školy a občas něco ukradli – sladkosti v samoobsluze, v noci cigarety z opuštěného stánku. Výsledek ústavní péče je zdrcující. Jiří má vinou častých útěků domů ještě víc neomluvených absencí, než měl, dokud žil s rodiči. Miroslav je po smrti. Loni začátkem července – po dvou letech v ústavu – jej našli mrtvého v lese, když se předávkoval drogami.

Zatímco ústav za selhání při výchově nikdo nesoudí, oba manželé dostali od okresního soudu v Ústí nad Labem rok za trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže. „Umožnili synům vést zahálčivý život. Tím, že netrvali na jejich přítomnosti v místě bydliště v nočních hodinách, umožnili jim dopouštět se majetkové trestné činnosti,“ zdůvodnila verdikt soudkyně Ladislava Hejduková.

Na rozsudku na první pohled zarazí jedna věc: česká justice nezná za poslední léta případ, kdy by podle téhož paragrafu byli souzeni rodiče například nezletilých neonacistů, kteří v nočních hodinách místo krádeží třeba rozkopávali židovské hřbitovy nebo zapalovali romské byty. Paragraf o „ohrožování výchovy“ je používán takřka výhradně na romské rodiče.

Předsedkyně ústeckého okresního soudu Eleonora Studničková si ale justičním poměřováním rodičů podle „rasy“ hlavu neláme. Netrápí ji ani to, že rozhodnutí soudu zabránilo Martinovým rodičům starat se o další dvě děti. „Už podle jména usuzuji, že to jsou Romové,“ říká Eleonora Studničková. „Předpokládám, že jestli jejich další děti zatím nechodí za školu a nekradou, tak je to jen z důvodu jejich nízkého věku.“

Pro Barboru Marešovou je nové nejen to, že má ze dne na den dítě. Zároveň po třech letech profesionální pomoci poprvé na vlastní kůži zažívá, jak těžké je být Romem. „Myslela jsem, že letos v září půjde Martin do školy. Má už druhý odklad,“ říká. „Přestože je šikovný a vnímavý, jeho obvodní lékařka mi řekla, že určitě dostane odklad další. Když všichni jeho sourozenci chodili do zvláštní školy, dá se prý předpokládat, že i on je mentálně postižený a možná by do školy nemusel vůbec. Docela ráda jsem položila telefon.“

Ať už se matka vrátí z vězení dřív nebo později, nebude to mít snadné. Kromě zpřetrhaných vazeb s dětmi ji čeká další nesnáz. Nedávno přišla rodina o byt. „Byty v domě, kde žili, město prodávalo. Protože Martinův otec neměl na koupi peníze, souhlasil s tím, že byt koupí soused. Udělal tu chybu, že mu podepsal nájemní smlouvu na tři měsíce. I když platil nájem, nový majitel mu smlouvu neprodloužil,“ říká Barbora Marešová. Za jednu místnost v nuzné ubytovně bude rodina napříště platit ještě o něco víc než za dvě místnosti s kuchyní v jedné z nejlepších ústeckých čtvrtí.

(Respekt)