Srpen 2003

Minulost a konce sociálního státu

Luděk Frýbort

Již jest zima přišla, slyšte, odraní. Kterak ste tak dlúho spali, a šatu není! (Píseň veselé chudiny, 14. století)

Jo jo. Jednou je každé legrace konec a začnou starosti. Je pozoruhodné, jak republika česká a Německo, země v mnoha ohledech nesouměřitelné, téměř současně narazily na hranice svých možností. Ještě se všelijak kroutí, ještě se pokoušejí nějak nakrmit vlčka reforem, aniž by doznala úhony kozička sociálního státu, ale už je znát, že to stěží půjde. Reformičky naoko, aby to moc nestálo a nikoho nebolelo, nebudou moc platné, co se neudělá teď, bude se muset dohnat, až bude ještě úžeji ve státní truhličce a ještě naléhavěji se ozve - slyšte, odraní! Věru, odraný až na kůži je sociální systém obojí země, a zima jest přišla. Jak se všechno domotalo až sem? A co dělat dál? Dá se vůbec ještě něco dělat?

Na počátku byl Stát. A to ne stát ledajaký, nýbrž pruský. Vyznačoval se pořádkem, spravedlností a výkonností. Každý v něm měl své místo a vyžadovalo se od něj, aby vykonával svěřené dílo svědomitě. Dvě skupiny obyvatelstva požívaly nejvyšší vážnosti, neboť byly dle tehdejšího názoru pro stát nejdůležitější: vojsko a úřednictvo. Armádní kariéra byla snem všech mladých mužů a ani nejbohatší rodina neváhala provdat svou dceru za poručíka kavalerie, ne pro majetek, ani pro vliv, nýbrž čistě pro lesk a slávu vojenského stavu, jakkoli nám to dnes může přijít divné. Úřednictvo pak bylo výkonné, neúplatné, oddané nikoli vlastnímu, nýbrž státnímu zájmu (také taková podivnost), což bylo oceněno způsobem, jenž v c. k. rakouském a posléze i československém podání vešel do obecného povědomí pod názvem definitiva. Díky neochvějné efektivnosti svého úřednictva se z Pruska, původně chudobné severoněmecké končiny, stal prosperující, vlivný stát, který postupně získával na síle, až se stal základem císařského Německa. Ve zbytku Evropy ovšem bismarckovské Německo velké lásky nedošlo; bylť to stát výbojný, dravě se rozšiřující. Ne že by jiné evropské mocnosti těch časů byly takových pokušení prosty, ale jen Německo k tomu mělo předpoklady, mezi nimiž na prvním místě stála dokonalá státní správa.

Bylo ovšem nutno nějak uspokojit i obyvatelskou většinu, nejsoucí ani oficíry, ani úředníky. Pochopitelně že pruský stát nebyl zvlášť altruistický a slovo sociální malovalo u vyšších tříd na zeď představu revoluce, gilotin a rabování; na druhou stranu ale nebylo sporu o tom, že chudoba a životní nejistota velkého dílu poddaných jsou státu nebezpečnější než všechny francouzské regimenty. Byl proto vypracován důchodový systém, do nějž každý nevelkým obnosem přispíval, začež se mu na stará kolena dostalo sice nijak zvlášť překypující, ale k skromnému živobytí dostačující penze.

Pruská zdatnost nakonec vyústila do představy o vlastní nepřekonatelnosti, ba přímo o dějinném poslání aplikovat německé hodnoty na celý svět a tak jej uzdravit z jeho zmatků a nedostatků. To ovšem je odjakživa přímá jízdenka k cestě do pekel, jejíž průběh není nutno zvlášť líčit. S koncem německé výbojnosti zanikl i sám pojem Pruska, jen semínko, zaseté kdysi Bismarckem za účelem zklidnění poddaných vrstev, přetrvalo do dnešních dnů. A nejen přetrvalo: idea sociálního státu se rozrostla a rozšířila, až posléze ovládla téměř celý civilizovaný svět. Z původně vedlejší, účelové myšlenky se stala priorita, měřítko všeho a mnohdy svůj vlastní účel. Jako všechny původně krásné a užitečné ideje měl i sociální stát tendenci se rozpínat, pohlcovat stále větší prostředky a zasahovat stále rozsáhlejší oblast občanského života, až se z dobrodiní stal neúnosnou zátěží a stojí nyní před mezí svých možností. Uznávají to, ač nerady, dokonce i socialistické vlády včetně české a německé, a hledají východisko.

Jenže jaké? S jedním bludem abychom se vyrovnali hned: že je možno stabilizovat sociální stát v jeho dosavadní formě, jen nalezneme-li způsob, jak by mohl fungovat levněji. Ne že by se nedalo zamezit tisíci a jednomu nehoráznému plýtvání; ale pohlédneme-li do minulosti, zjistíme, že hypertrofie sociálního státu není vyvrcholením jakýchsi náhod, nýbrž důsledek zákonitého vývoje. Jako by v sobě měl zaklet svůj pruský původ, má i on tendenci se rozpínat a rozpínat až k bodu zániku. Přirozený vývoj se ještě nikde a nikomu nepodařilo zastavit; co tedy s tím? Nahradit erární péči soukromou, jak se o tom občas poněkud stydlivě mluví? Uznat, že svobodného občana netřeba spoutávat sítěmi státního dobrodiní, jelikož se o sebe většinou dokáže postarat sám? V USA to tak z většího dílu funguje; možná by to fungovalo i u nás. Ale jen možná; nelze v tom propočtu vynechat v podstatě poddanskou mentalitu evropského člověka, českého pak obzvláště. Jinou teoretickou možností by byl návrat k skromným počátkům, z nich vyšla pruská sociální péče, přičemž je nutno vědět, že byla opravdu skromná, jako celé tehdejší živobytí. Skromně se najíst, skromně obléknout, skromnou střechu nad hlavou ... a to bylo asi tak všechno. Běžná domácnost sestávala ze čtyř židlí, hrubě tesaného stolu a pruhované peřiny; nebylo ledniček, praček, vodovodů, telefonu a všeho ostatního, o čem je i chudší příslušník dnešní společnosti přesvědčen, že nejen nezbytně potřebuje, ale že na to má i jakýsi vyššími principy daný nárok.

Druhý z nenasytných zhoubců sociálního státu, zdravotní péče, byl před sto lety rovněž daleko nenáročnější, neboť mu stačil tu a tam prášek, sáček sušených bylinek, páně doktorova moudrá rada. Od těch časů se možnosti medicíny znásobily převelice a její finanční spotřeba ještě daleko víc a pokračování už není možné. K svému provozu si pruský či rakouský stát vystačil se zhruba desetiprocentní daňovou zátěží. Poskytovala mu dostatek prostředků nejen na veškeré sociální výdaje, nýbrž i na velké a slavné války, avšak jelikož se konaly šavlemi a flintami-jehlovkami, byly i ony finančně relativně nenáročné. Nemůžeme, i kdybychom si dali obě nohy na krk, přenášet tehdejší metody na dnešní vysoce ztechnizovaný stav, protože i zdanění občanstva má svou nejzazší mez, jíž bylo právě dosaženo.

Ze všeho vlastně vyplývá jen jediné: vrátit sociální stát k jeho skromným a levným počátkům ve formě nějaké nejzákladnější a jen nejprostším požadavkům dostačující renty; pro uspokojení nároků vyšších a dnešnímu životnímu stylu odpovídajících přejít na systém soukromých pojištění a celoživotně zúročovaných osobních fondů. Muselo by se s tím ale začít brzy, protože je nutno počítat s přechodnou dobou nejméně dvaceti let, aby se z nezbytné reformy nestala především pro starší lidi katastrofa. Netěšme se však příliš; ještě dlouho z toho asi nic nebude, leda velké množství reformních projektů, návrhů, konferencí a vůbec řečí. Vývoj sociálního státu až za samou mez únosnosti s sebou totiž přinesl i jiné výdobytky, jež bude ještě obtížnější překonat než obtížnost financování. Prvním z nich je obrovská, ze sociálních systémů vyrostlá a na nich parazitující byrokratická soustava. Vymýtit přebujelou byrokracii už hodlali římští císařové, ale nepovedlo se to ani jim, ani nikomu jinému od těch časů, protože byrokracie není amorfní hydra, nýbrž sestává ze statisíců lidských osudů, každého s vlastním pudem sebezáchovy. Co s nepotřebným úředníkem? Těžko radit, zvlášť mají-li redukci byrokracie provádět sami byrokraté.

A jsou i horší okolnosti. Nad společností rozprostřená, hustě tkaná sociální síť dává těm, kdo drží v rukou její provazce, obrovskou moc. Proto jsou mnozí vysoce postavení pánové, jimž jinak zájem bližních nikterak osrdím nelomcuje, tak převelice sociální, proto se sociální tématiky tak pevně drží partaje a především odbory, jejichž předáky by člověk nesměl znát, aby uvěřil, že za jejich radikálními požadavky tkví něco jiného než starost o vlastní dobře honorovanou existenci.

Ale i kdyby se našel způsob řešení pro všechny jmenované složitosti: jak chceme roztít gordický uzel současné západní společnosti s její převahou stáří nad mládím? Paradoxně jej zauzlil sám vyspělý sociální stát. Životní pojistkou dnes není hojnost dětí, jež by se postaraly o rodiče ve stáří, takže jich už vlastně není třeba, a nejsou tudíž ani přiváděny na svět, leda nedopatřením nebo z jakéhosi zatvrzelého atavismu. Nabádavě ušlechtilé řeči o zdravé rodině a etických závazcích si můžeme v této otázce strčit za klobouk; člověk se od přírody neřídí jimi, nýbrž snahou se zhostit co možná nejpohodlněji daných starostí a jiné si nepřidělávat. Nelze popřít, že nejpohodlnější, nejbezstarostnější je život bezdětný. Strany a vlády mají sklon řešit tento problém rovněž co nejpohodlněji, totiž přidáním nějaké té stovky k výdělku; ale jak můžeme pozorovat, platné to není nic, neboť stovka navíc nikoho k usilovnějšímu množení neinspiruje. Je třeba zkoumat, co by inspirovalo. Chci znovu upozornit na takovou možnost, i když vím, že předpokladem k jejímu uplatnění by bylo nabourání jisté posvátnosti, na něž je zatím hrůza pomyslet.

Dnešní západní člověk se nerozhoduje pro bezdětnost z nedostatku financí (to by leckde v Africe nesměly žít děti vůbec žádné), nýbrž pro citelné omezení osobní volnosti, jež s sebou četnější rodina přináší. Omezení má z největšího dílu jméno škola. Okamžikem, kdy dítko dosáhne šesti let, stojí jeho rodiče před neradostnou vyhlídkou: po dvanáct i více let nebudou pány svého času, o němž bude místo nich rozhodovat učitelstvo. Dovolenou budou nuceni trávit v nejnepříjemnější době roku, kdy všude vládne přecpanost, horko a drahota. Květen, září i jiné krásné měsíce jim budou odebrány a vyhrazeny bezdětným. Nad tím nelze mávnout rukou. V dnešní společnosti hraje volný čas velmi podstatnou roli, nesrovnatelnou s počátky sociálního státu. Je třeba tento nárok uznat a vyslovit poctivě, že není úkolem rodiny se přizpůsobovat škole, nýbrž škola rodině. Aspoň částečným řešením krize sociálních systémů by mohlo být uvolnění školního režimu, náhrada strnulého prázdninového řádu výběrem dovolené podle vlastní potřeby, místo současného velkoprodukčního vyučování by musel být zaveden systém pohyblivých kursů, v nichž by si každý našel jemu odpovídající tempo výuky i rozvržení volného času. Školství by se muselo postavit zpět z hlavy na nohy, muselo by přestat být ctihodným samoúčelem, musel by být uznán vlastní účel vzdělání, jímž není pohodlná existence školy a ministerských úředníků. Snad k prohlédnutí dojde dřív, než zkolabuje veškerý stát včetně sociálního a naše civilizace utone v temných proudech imigrace z chaotických končin světa.