Srpen 2003

Poutník referendum pozoruje

Luděk Frýbort

Je mi, jako by se mně začal uzavírat nějaký kruh. Toulával jsem se různými končinami celého světa, až mě teď, na stará kolena, cosi ponouklo vrátit se tam, odkud jsem vyšel, ještě jednou se projít krajinami mého mládí. Pomalu, pěšky, v rozporu s duchem tohoto času, kdy už lidé málem nevědí, k čemu jim narostly nohy. Má to své výhody: v chůzi se lépe pozoruje, přemýšlí, vnímá se krajina, setkává se s lidmi, lépe mohu porovnávat a zjišťovat, co se tady změnilo za více než půl století. Procházím tedy Podkrkonoším, už se mi na obzoru objevily Orlické hory ... leda že je celý ten kraj mimo města jaksi vylidněný. Venkovský, ale nějak divně, nevenkovsky, neselsky. Málokdy potkám živáčka, ve vesnicích míjím slepá okna a opadané fasády druhdy výstavných statků, ze zašlých nápisů ještě mohu vyčíst, že tady býval mlýn, hostinec, snad lufťácký hotel ... a nic, prázdno, i ty hospody jsou většinou otevřené jen od pátku do neděle. Můj Bože! Co bývalo hospod v každé české vesnici, po pěti, po sedmi, a dnes jsem rád, najdu-li jednu, abych mohl sklenicí piva spláchnout celodenní vyprahlost.

Jinde naopak míjím domy a chalupy pečlivě udržované, roubené, podkrkonošská stavení jako z obrázku, ale nedám se mýlit; i je přetvořil duch času, způsobivší, že z krajiny hospodářské, plné života a lidského úsilí, se stala krajina rekreantská, otvírající se životu jako ty okenice roubených chaloupek, jen na neděli. A to ještě kdo ví, na jak dlouho. Nedělní chalupnictví vzniklo za časů, kdy bývalo zvykem odlajdačit čas mezi pondělkem a pátkem v předstírané práci, aby se ve zbývajících dvou dnech vykonalo fortelné dílo na vlastním. Na chalupě. Co se ale stane s rekreantskou krajinou, musí-li lidé opravdu pracovat i v týdnu, takže se jim nechce do chalupářské dřiny? Až si řeknou - raději si připlatím a odpočinu si v nějakém penzionu, a třeba i v cizině, u moře, však se nadělám i tak dost? Je mi, jako bych viděl kraj v předposledním stadiu sestupného vývoje, zahájeného kdysi zkolchozničením českého venkova. Zpustne jednou úplně, protože jej už nikomu nebude třeba, ani k práci, ani k odpočinku? Nebo se ještě něco obrátí a vrátí se do něj lidský nesváteční ruch?

Ale zapovídal jsem se, promiňte. Co tak táhnu od Nové Paky k Náchodu, probíhá právě slavná chvíle národa českého, na níž se sice jakožto emigrant nesmím zúčastnit, ale zaměstnává mě velice: bylť řečený národ vyzván, aby hlasoval o vstupu do Evropské unie. Zajímá mě, jak se zdejší lidé k té věci staví, i zapřádám hovory, zkoumám názory, pokouším se z nich vyvodit, sejde-li se v urnách víc cedulek s ANO nežli s pochmurným NE, jakož i kolik lidí ponechá slavnou chvíli proběhnout bez povšimnutí. Zatím se zdá, že skoro snad všichni. Nejsem, přiznávám se, z výsledků svého průzkumu zvlášť chytrý. »No jo,« bručí strejcové u piva neochotně, »ale co já z toho budu mít. Co bude mít z tý Evropy malej člověk.« Celé je to jaksi nemastné a neslané. Kdyby mi někdo aspoň od srdce a z plné huby řekl, že chce hlasovat cedulkou NE, protože to by byl přinejmenším nějaký názor. Takhle ... jako by všechno bylo podmalované podezřením, že na nás zase nějací panáci něco šijí, aby oni se z toho měli dobře, a my to odskáčeme. Neboť taková je zkušenost českého venkova posledních šedesáti let. I měl jsem své obavy ohledně výsledků referenda.

Přišel však sobotní večer a všechno bylo jinak a líp: pětapadesát procent účasti, vida, a přes tři čtvrtiny kladných hlasů. Jsme v Evropě, sláva. Jen jedno mě ještě znepokojuje: znamená to, že všichni ti na půl huby odpovídající a k velkému hovoru o možnostech připojení se nemající mi něco předstírali? Že bručeli, ale šli a hlasovali pro Unii, jelikož nejsou na hlavu padlí, ale raději o tom nikomu nevykládají, aby nebyli pro smích? Že se za své evropanství stydí? Stalo se totiž v Čechách směšností být pro něco. Mít naději, skládat v cosi důvěru. Hele, podívejte se ho, naivku, ukazovali by si lidé prstem, on ještě v něco věří, jako by dávno už každý nevěděl, že všechno je lumpárna, od pánů nikdy nic dobrého nepřijde a člověk udělá nejlíp, když se stará sám o sebe.

Dosti ulehčeně zjišťuji, že celá ta nabručená pochybovačnost je jen maskou duše ještě upřímné, lecjakého idealismu schopné, jen o něm nerada mluví, aby nebyla za blázna. Ještě že se v tom referendu hlasovalo tajně, povím vám, protože ruku by kurážně, soused sousedu na očích, asi sotva kdo zvedl.

Ale nic, konec dobrý, všechno... Počkejme; že konec? Leda toho hlasování, jinak teprve všechno začíná. Zdálo se mi občas, jako by ti podkrkonošští lidé viděli v EU nějakého nového pána, snad hodnějšího, než byli ti předešlí, s nímž se - jestli to ovšem zas není nějaký švindl - budou mít líp. Uleví se jim v robotě.

Pravím tedy, že první podmínkou úspěšného členství v spojené Evropě musí být opuštění téhle poddanské mentality, vštěpované českému člověku už od dob Lomikarových a korunované vše pronikajícím poddanstvím komunistickým. Čeká nás pro mnohého těžko představitelný mentální zlom, bez nějž nám ani devatero Evropských unií k bohatšímu, funkčnějšímu živobytí nepomůže: musíme si zvykat, že jsme svobodní. A nechápejme svobodu zase jen v tom starém, poddanském smyslu, jako možnost odmlouvat panstvu a nebýt za to potrestáni. Nikoliv. Svoboda, toť vlastní vůle, vlastní výběr, vlastní rozhodování. Záleží jen na síle a schopnostech svobodného člověka, vyústí-li jeho snaha ve vyšší, kvalitnější životní způsob, nebo naopak selže. Ti, kteří ukazují velice hlasitě neomylné cesty k štěstí a blahobytu, bývají obvykle podvodníci. Cesta svobodného člověka - a není jiné, aby nevedla ke zklamání - má v sobě zakletu obojí možnost, úspěchu i ztroskotání. A jít na to kličkami, po chytrácku, jak bývá zvykem poddaných robotězů, nelze. Svoboda je příležitost, nic víc, nic méně.

Vstup do Evropské unie není poukázkou na zázraky, jak někteří z nejapnosti tvrdí a jiní jim to celkem po právu nevěří. Je to zvýšení, zmnožení oné příležitosti, již poskytuje svoboda. O tom všem jsem z vlastní zkušenosti vykládal lidem, jež jsem cestou potkal: o Irsku, ještě před nemnoha lety chudobné, zaostalé zemi na kamenité výspě Evropy, která se však chopila příležitosti, našla v sobě ukrytou schopnost a v krátké době se stala moderní, dobře rozvinutou zemí, kam se sjíždějí za prací kvalifikovaní lidé z celého evropského Západu. O Finsku jsem vyprávěl, zemi rovněž kdysi chudé, navíc závislé do značné míry svou produkcí na Rusku, ale která nedlouho po přístupu k EU vyrostla ke špičkám výrobců moderních technologií. Daly by se jmenovat i další příklady, jen možná ne tak výrazné: vzestupu výkonnosti a z ní plynoucí životní kvality stála vždy za kmotru Evropská unie. Což je všeobecně a dávno již známo. Opravdu, ale opravdu se musím divit způsobu, jímž ledakdo dělá, jako by se Unie z chaosu univerza vylíhla včera a my ji teprve museli opatrně očichávat, než zjistíme, co je zač.

Ale zajisté, mluvím o příležitostech, jež poskytuje schopným Evropská unie, ne o rohu hojnosti, z nějž se sypou vlastním přičiněním nezasloužené miliardy subvencí. Mluvím o vysvobození ze svázanosti do úzkého prostoru nacionálního státu, již tak mnohý - obávám se, že ne bez jistého úmyslu - hodlá prodávat za suverenitu.

Přičemž se odvažuji říci, že příležitost, jíž se východoevropským zemím včetně České republiky dostává vstupem do EU, je daleko větší a zásadnější než ta, již užily k rozvoji země západní Evropy. Španělé nebo Irové by se možná - možná, pravím - dostali na úroveň vyspělejších evropských národů i sami. My ne. Irové ani Španělé totiž nebyli před vstupem ukováni do pout nezákonnosti korupce a staroestébáckých vztahů. Nebyli tolik odkázáni na pomoc zvenčí, bez níž bychom se my Češi - nic si nenamlouvejme - nedokázali z pout vyprostit. Slyšme jen hlasy těch, kteří si říkají euroskeptici, a rozluštěme jejich vzkaz správně. Nejsou hloupí; oni dobře vědí, kudy a kam vede evropská cestička. Vědí také, že příležitost, otvírající se české zemi vstupem do EU, je zároveň začátkem konce jejich vlastní příležitosti k neomezenému kořistění. Je zatím těžké odhadnout, jak tvrdý a úspěšný bude tlak Evropské unie na postkomunistické manýry, a jak dlouho může trvat, než zlomí moc tuzemských chytráků. Ale kdyby se to stalo třeba i jen z malé míry, je to víc, než k čemu by se politika této země, sama sobě ponechaná, dopracovala za sto let.

Doufejme tedy, že bruselský dohled bude spíš tvrdší, ať tím třeba utrpí suverenita některých vybraných pánů. České zákony že budou bedlivě přezkoumány, a kde se v nich najdou příhodné mezery a skulinky, bude vydán příkaz k jejich utěsnění. Že bude bez okolků zhodnocena činnost českých soudů i jiných institucí a učiněny důrazné kroky k jejich funkčnosti dle západního vzoru. A že službičky i protislužbičky prostřednictvím tu tlusté obálky, tu zas výhodné zakázky, budou měřeny metrem užívaným v blízkém i vzdálenějším Zašumaví. A je-li zváno ztrátou suverenity toto, tedy jen houšť. Protože - opakuji pro jistotu už poněkolikáté - sami z postkomunistického močálu vybříst nedokážeme.

Nevím, budu-li mít za dalších deset let ještě sílu vzít na záda ranec a znovu se pustit krajinami Podkrkonoší i jinými kouty mého mládí. Jestli ano, chci doufat, že je najdu takové, jak odpovídá schopnostem českého člověka a jaké mohly být bez půlstoletého zotročení: ne dosluhující krajiny opadaných fasád a dávno zrušených živností, krajiny nejvýš rekreantské, pro neděli, po zbytek týdne dřímající v nehybnosti, nýbrž kraj živý, dýchající úspěšnou podnikavostí, jaká vede zemi k prosperitě, aniž by ji přitom změnila v ukoptěnou průmyslovou poušť, kteroužto dovedností oplývá socialismus. Lidi pak že najdu otevřené, nebručlavé, ochotné k přátelskému rozhovoru, k němuž nebude nutno se dobývat slupkou opatrné nedůvěry. To vše bych přál líbezným krajům českým, jak se tomu nyní úspěšným referendem otevřela příležitost.

Ale ovšemže není příležitosti, aby nemohla být promarněna. Stane-li se tak, nedokáže-li český člověk užít své svobody, zůstane-li i nadále poddaným, vzhlížejícím k tomu, kdo by ho obšťastnil, k plnému stolu za ručku přivedl, ať zámecký pán, ať bruselská komise ... darmo pak bude se zlobit, na zlého pána po poddansku nadávat. Jen sám sebe může člověk opravdu pozvednout, jen z vlastních zdrojů a schopností může vzkvést země, zvenčí může být pouze poskytnuta pomoc k přetržení starých pout. Buďme za ni vděčni - ostatně pozoruji, jak i kousek vděku nenáleží dnes v království českém k vlastnostem právě všeobecným.