Srpen 2003

Jeden za všechny, všechny za jeden a dva za čtyřmi

Milan Hulík

Kdo z nás tu knihu nečetl ? Román románů Alexandra Dumase st. o ušlechtilém přátelství čtyř mužů jemuž ve světové literatuře názvem a námětem sekunduje román Tři kamarádi od Ericha M. Remarquea.

Málokdo ví jak vznikl název této slavné knihy. Když její tvůrce přišel ke svému nakladateli s rukopisem románu s názvem “Athos, Porthos a Aramis”, podivil se nakladatel, co že to je ? “To je román o třech mušketýrech v době Ludvíka XIII.”, odpověděl A.Dumas. “Tak to nazvěme “Tři mušketýři”, řekl rozhodně nakladatel. “Ale oni byli vlastně čtyři”, řekl spisovatel. “Tím lépe, slíbíme čtenářům tři mušketýry a pak dostanou návdavkem ještě jednoho”, uzavřel rozhovor pan nakladatel.

Tato kniha měla pro mne osudový význam, protože jsem si díky jí zamiloval Francii a francouzštinu. Jazyk diplomacie, půvabných hereček a největší kultury na světě. Začalo to od emoce, na kterou jsem nikdy nezapomněl. Jsou to slova, která pronesl umírající D´Artagnan, zasažený dělovou koulí před hradbami dobývaného Maestrichtu. Svíraje v rukou maršálskou hůl, kterou právě obdržel, stačil ještě pronést: “Athos, Porthos, au revoire, Aramis adieu”. Ano, Porthos a Athos v této chvíli již byli po smrti a ze čtyřech kamarádů již zůstal na živu jen Aramis. Je třeba ale dočíst Tři mušketýry do úplného konce, kterým je poslední díl čtyřdílné epopeje Tři mušketýři ještě po 10 letech aneb Vikomt Bragelonne.

Při letošní cestě jsme se rozhodli jít po stopách všech mušketýrů. Zjistili jsme totiž, že všichni čtyři skutečně žili, i když jejich životní příběhy se v mnohém lišily od osudů Dumasových hrdinů.A protože všichni pocházeli z jednoho kraje, měli jsme naši úlohu usnadněnu. Naše cesta z Bayonne, Biarritz a Henday směřuje totiž do regionu Midi - Pyrénées. Analogicky k našemu Podkrkonoší bychom jej mohli nazvat Podpyrenejí. Na celé cestě nás proto budou z pravého obzoru provázet vrcholky modravých, temně šedých nebo azurových Pyrenejí. Ač skeptiky na začátku pátrání, došli jsme úspěchu, který jsme ani nečekali. Původně symbolické pátrání či spíše manifestační jízda po místech spojených s jejich jmény, přinesly netušené objevy a museli jsme opravit některé odbornou literaturou traktované údaje. Nebylo to poprvé, kdy jsme zjistili, jak důležité je nevěřit oficielním údajům.

ZA PRVNÍM

jsme vyjeli z Henday dálnicí A 63 a před Bayonne jsme najeli na A 64. Na obligátním kruhovém objezdu jsme zahnuli za směrovkou do Pau, rodiště Porthose a jinak také slavného francouzského krále Jindřicha IV. Navarrského. Pau je nejelegantnější město na hranici pyrenejského podhůří. Dodnes nese svoji královskou stopu se střízlivostí a rafinovaností slušící památce tohoto velkého krále, stejně jako stopu britského dědictví z časů, kdy historický region Aquitaine jako anglické území zdědil anglický král Jindřich II. A které teprve před r.1328 bylo připojeno k území ovládanému francouzským králem, protože právě Gaskoňsko zůstalo v držení Anglie nejdéle ze všech jejích držav ve Francii. Hledání zámku nám zabránilo prohlédnout si, podle průvodce prý řadu nádherných vil v anglickém stylu s velkými zahradami se skleníky a stájemi, kterými se vyznačuje anglický venkov. Náhoda nás ale při našem hledání zavedla na Boulevard des Pyrénées založený Napoleonem, který tvoří jakoby přirozenou terasu nad zeleným údolím vroubeným modrými Pyrenejemi a bílými čepci oblaků. Jeho perlou je park Beaumont s krásnými stromy, malým jezerem a městským kasinem.To se nám líbilo a stejně tak jsme cestou k hradu museli zastavit ve staré čtvrti, kde jsme viděli impozantní budovu starého navarrského parlamentu, kostel sv. Martina a Place du Marché, ve kterém se ve středověku vykonával trest smrti. Co jsme však nenašli, byla jakákoliv budova nebo její zbytek, kde se by se narodil ten, za kterým jsme přijeli:

Porthos, baron du Vallon de Bracieux de Pierrefonds se ve skutečnosti jmenoval Isaac de Portau a k mušketýrům byl přijat r. 1642. Z mušketýrského čtyřlístku se o něm ví nejméně, prakticky jen to, že byl bratrancem Athose i Aramise. Jestliže všichni čtyři ztělesňovali něco z Dumasových tužeb, Athos touhu po aristokratické noblese, Aramis po záhadách a tajných spolcích, d´Artagnan po odvaze a dobrodružství, fanfarónství a vzestupu venkovana v Paříži, tak Porthos fyzicky ztělesňoval Dumase samotného. Jeho impozantní a obrovitou personu, gurmánství, dobrosrdečnost a sílu.

Náhradou za Porthose, po kterém jsme v Pau nenašli nic, se nám staly jiné historické postavy. Gaston Fébus (1331-1391), Comte de Foix, Vicomte de Béarn, jehož sochu jsme našli pod hradem, byl zakladatelem mohutného hradu dominujícímu jižnímu přístupu k Pau. Jeho dominantou jsou Tour da la Monnaie a Tour du Parlement. Dne 13.12. 1553 se v něm narodil Jindřich Navarrský, příští král Jindřich IV. Ten významně zasáhl do dějin Francie a jsou s ním spojeny události známé i těm, kterým dějiny Francie jinak nic neříkají. Ve snaze dosáhnout náboženského smíru ve Francii rozdělené na katolíky a hugenoty (protestanty), vybrala si jej královna-matka a regentka Kateřina Medicejská jako ženicha pro svoji dceru Markétu z Valois, protože Jindřich zvaný rovněž Bourbonským, byl nejvýznamnějším předákem hugenotské šlechty. Jeho svatební noc z 24. 8. 1572 se stala nejtragičtější nocí Paříže. Od svítání následujícího dne byla zvána Nocí Bartolomějskou (Le Massacre de la Saint-Barthélemy). Stala se symbolem náboženské netolerance nejen proto, že signálem k vraždění nevinných svatebních hostů a dalších významných i nevýznamných hugenotů v Paříži byl zvon kostela St.Germain l´Auxerrois, ale především, že více než 3000 obětí bylo považováno za “svaté” vítězství papeže Řehoře XIII. a jeho nejkatoličtějšího Veličenstva, španělského krále Filipa II. Jen dva nejurozenější pod podmínkou přestupu ke katolicismu přežili - Jindřich Navarrský a Ludvík Condé. Jindřich, od roku 1572 král Navarrský, od roku 1589 jako první Bourbon král francouzský, vydal roku 1598 Edikt nantský, kterým zavedl náboženskou svobodu a zrovnoprávnil hugenoty v celé Francii. Nejen proto, ale i pro jeho další úspěchy na poli vojenském, ekonomickém, sociálním a ne v neposlední řadě i diplomatickém, byla jeho smrt v r. 1610 smrtí velkého krále. I ta vešla do dějin jako jedna z pařížských tragedií. V Rue de Ferronerie, nedaleko dnešního Forum des Halles, i dnes přecpané úzké uličce, byl králův kočár zatarasen povozem naloženým sudy s vínem. Volání jeho kočího: “Uvolněte cestu králi ” se mu stalo osudným - na stupátko vyskočil šílený mnich Ravaillac potulující se Paříží a dýkou krále ubodal. Na to vše si můžete zavzpomínat v nedaleké hospůdce Ravaillac.

I my jsme si pod hradem Pau odpočali u stolečku před krámkem s pohlednicemi a suvenýry. V panujícím vedru ledová kola osvěžila a po několika locích Martina zapózovala u velkého keře modré levandule před hradem. Listujíce brožurou o Pau, zjistili jsme, že na hradě se v r. 1527 odehrála i svatba navarrského krále Jindřicha d Albreta s Marguerite d´Angouleme, sestrou francouzského krále Františka I. a na svou dobu mimořádně vzdělanou ženou. Teprve potom jsme vyrazili do hradu. V něm jsme obdivovali překrásné tapiserie a gobeliny, nádherný “ La salle aux Cent Couverts ”, “ La chambre des Souverains ” a apartment císařovny Evženie, manželky Napoleona III. Nejlepší byl ale chládek, který v něm panoval.

ZA DRUHÝM

jsme pokračovali z Pau dálnicí A 64 do Tarbes, odkud r.1625 vyrazil na žluté herce ten, za kterým jedeme. Ti, kdo si vzpomenou na první kapitolu naší knihy vědí, že to bylo to v Meungu, městečku v údolí Loiry, kde se

d´Artagnan střetl s posmívajícím se mu hrabětem Rochefortem. V prvním dílu Tří mušketýrů se však o rodišti d´Artagnana nic nedozvíme. Východiskem pro naše pátrání po něm byl citát z jedné knihy literatury faktu: “Na návrší severozápadně od Auch se dodnes tyčí d Artagnanův rodný hrad Castelmore, kamenné šlechtické sídlo s kaplí a věžemi”. Takže z dálnice u Tarbes odbočujeme na silnici A 21 do Auch. Tento kus cesty je zatím nejmalebnější z letošní cesty. Kolem silnice je, už i ve Francii vzácné stromořadí, za nimi žlutohnědá již zaoraná pole, s nimiž ladí hnědožluté listí na stromech. Celek mírně zvlněné krajiny dýchá mírem v očekávání podzimu. V Auch, starobylém městě se středověkým jádrem, jsme hned našli parkoviště na svažujícím se Place Salinis před katedrálou Sainte-Marie přímo ve středu města. Bylo to strategické místo, za rohem byl Office du Tourisme, ze židlí ohrádky Brasserie Bar Le France jsme viděli na naše auto a při sklenicích minerálky jsme na mapce města a automapě zpracovávali informace, kterých se nám v “office” dostalo. To, že neměli žádný salát, ani minerálku s bublinkami, nám nevadilo tak, jako děsné vedro. Svlékl jsem starou a propocenou, na poslední cestu určenou košili a hodil ji rovnou do odpadkového koše. Nahradilo ji čisté a suché tričko, ve kterém jsem kolem sebe rozložil další knihy včetně Tří mušketýrů. Neměl jsem bohužel knihu, která inspirovala samotného Dumase “Paměti hraběte d Artagnana, kapitána-lieutnanta první setniny královských mušketýrů, obsahující množství podrobností o tajných věcech, jež se udály za vlády Ludvíka Velikého”. Nezbylo než zalistovat v knize přede mnou: “Pane”, promluvil kardinál, “jste z béarnských d´Artagnanů?” “Ano, monsignore,” odvětil muž. “V Tarbes a okolí je několik větví d´Artagnanů”, pravil kardinál, “z které větve pocházíte?” “Jsem synem toho, který bojoval v náboženských válkách po boku velikého krále Jindřicha, otce Jeho nejmilostivějšího Veličenstva.” Z toho, co již vím, je jasné, že se kardinál Richelieu mýlil. D´Artagnanův původ je nutno hledat zde, u Auch. Tady, 60 km na západ od Toulouse a 80 km na sever od zázračných Lourd. Vracím se do Office du Tourisme, “…ne, zde najdete jenom d´Artagnanovu sochu, kousek odtud”, zakresluje mi sympatická slečna z Informací cestu ke schodišti se sochou. “Kde je tedy ten hrad, kde se d Artagnan narodil”, ptám se znovu. “Musíte jet tudy, asi třicet kilometrů do vesnice Lupiac, tam je ten hrad”, říká slečna. Vracím se do ohrádky, kde Martina pořádá zmrzlinu, “pojď, musíme najít tu sochu, pak popojedeme dál k hradu”.

Martině se viditelně nechce, mně ale taky ne. Nedá se nic dělat, naším cílem je přece Capitaine des Mousquetaires du Roi. Musíme najít jeho sochu i hrad. Sestupujeme příkrými středověkými uličkami až do Rue Rabelais u nábřeží řeky Le Gers. Tam začíná monumentální patinou času ozdobené schodiště (L´Escalier monumental) vedoucí nahoru k La Tour d Armagnac, donjoinu mohutného hradu v Auch. Nahoře, na podestě stojí bronzová socha mladého muže v mušketýrském kabátci, ve vysokých ohrnutých škorních s kordem a velkým širákem. Je to bronzová socha pana Charlese de Batze de Castelmore, řečeného d´Artagnan. Martina se posadila na podstavec sochy a já hledal zespodu takový úhel, abych je měl na snímku oba. Tak sochu máme, takže zase zpět nahoru a jedinou odměnou, než se zase posadíme na chvilku do café, je v úzké příkře stoupající uličce deska na domě s nápisem Maison Henri IV. Čteme na ni: “Dans cette demeure, le futur Henri IV. encore Henri de Navarre, aurait séjourné avec Catherine de Médicis et Marguerite de Valois (la reine Margot),” (v tomto bydlišti, příští Jindřich IV., tehdy ještě Jindřich Navarrský, byl ubytován s Kateřinou Medicejskou a Markétou z Valois).

Auch je krásné městečko, nebýt vedro a dosud nenalezeného hradu, stálo by zato prohlédnout si jej více. Je zde Musée des Jacobins, Palais de Justice, Maison de Gascogne, La Colonne Napoléon a i samotná katedrála by stála za prohlídku. Chceme-li ale dojet před setměním do kempu a předtím najít Castelmore, musíme jet. Jdeme ještě pro pohlednice, pro rezervní Kodak-film a před vstupem do auta zapínáme klimatizaci, abychom v něm mohli vůbec dýchat.

Trochu se motáme po městě, než se nám podaří vyjet směrem na Mont-de-Marsan. Asi po 20 km ve Vic-Fézensac odbočujeme již přímo na Lupiac. Pod směrovkou je dokonce napsáno Chateau d Artagnan. Již odtud se rozhlížíme po obzoru hledajíce nějaké návrší s hradem. Nic takového ale nevidíme. V Lupiacu, malinké vesničce, zastavujeme u betonové budovy, zřejmě nějaké větší garáže, před kterou v miniparčíku mezi několika stromy sedí tři maminky s dětmi. “Ne, tady d Artagnanův hrad není, musíte na konec vesnice a tam doprava na La Perre a asi po pěti kilometrech to najdete.” Zahýbáme doprava a jedeme po asfaltce jako mezi našimi vesničkami. Opravdu nejedeme dále než pět km, když se po levé straně objevuje ve větru se pohybující otáčivý barevný pylon s postavou mušketýra a nápisem Centre d Artagnan. Centre je malá budova se sedlovou střechou, vypadající jako kostelík bez věže a právě se zde zavírá. Je po páté hodině, nahlížíme dovnitř a vidíme, že o nic nepřijdeme. Knížky, suvenýry, pohlednice. “Kde je ale ten hrad ?”, ptám se mladičké dívky, vyprovázející poslední návštěvníky. “Tam dále”, ukazuje dívenka rukou, asi pět kilometrů. Mám pocit, že si z nás dělají legraci. Existuje vůbec ten hrad ? A kde jsou nějaké kopce a návrší ? Pokračujeme v jízdě, koukáme do dálky a hledáme něco na obzoru. Málem jsme ale minuli malou cedulku s nápisem Chateau d Artagnan ukazující mezi vysoké keře doprava. Vjíždíme do malého pečlivě upraveného parčíku, na jehož konci je malý zámeček, který ze silnice za živým zeleným plotem není vůbec vidět. To je ten tyčící se hrad na návrší? Zase někdo psal o něčem, kde nebyl nebo jsme na nepravém místě. Jdu blíž a zajásám. Na zámečku je připevněna pamětní deska s nápisem: “Ici naquit vers 1615 d´Artagnan de son vrai nom Charles de Batz tué au siége de Maestricht en 1673” (zde se narodil kolem roku 1615 d´Artagnan, jehož pravé jméno bylo Charles de Batz, který padl při obléhání Maestrichtu v r. 1673). Fotografuji zámeček ze všech stran a lituji, že na zámečku je další nápis Proprietait privée (soukromý majetek). Vše kolem nás je tak čisté a úpravné, že to vyhlíží, jako bychom vjeli přímo do filmových kulis. Jen náš, na d´Artagnanovu dobu neobvyklý kočár bez koní, Ford Escort, zřejmě odrazuje d´Artagnana, aby ve svém modrém kabátci se stříbrným křížem a smeknutým širákem vyšel z Castelmore nás přivítat.

“Tento zámek, kdysi tvrz a několik bližších či vzdálenějších vsí patřily na začátku 17. století panu Bernardu de Batz de Castelmore de la Plague, který byl pravděpodobně potomkem obchodníků se suknem z nedalekého Lupiacu. V r. 1608 se tento muž, jehož šlechtictví poněkud budilo rozpaky, oženil s dámou z rodu mnohem staršího. Francoise de Montesquieu, dcera pana d´Artagnana, pocházela z nedalekého panství a do manželství přinesla kromě urozenosti i věno ve výši pět tisíc livrů. Panu Bernardovi prý dala osm dětí, z toho pět synů. Charles, budoucí Dumasův hrdina se narodil jako čtvrtý. Nepříliš bohatý rytíř s kupou potomků měl na rozdávání jen jedinou věc, tituly svých statečků. Se souhlasem příbuzných z matčiny strany a později i s nejmilostivějším svolením Ludvíka XIII. se do Charlesova užívání dostal i predikát d´Artagnan.” (Jiří Kovařík, “D´Artagnan a ti druzí”, Praha 1998). Tak d´Artagnana jsme našli, teď do kempu a zítra nás čeká Aramis.

ZA TŘETÍM

jsme se museli vrátit k dálnici A 64 a zpět přes Pau jsme projeli městečkem Oloron–Saint Marie do vesničky Aramits. Nejlépe jsme si ji prohlédli na pohlednici, pod nakupenými bílými oblaky a pásem hor v odstínech modré barvy se rozprostírala zvlněná krajina, ve které mezi obdélníky polí a tmavě zelenými obrazci lesů se nacházel shluk bílých domků s modrošedými střechami prostřídaných několika červenými. Tu jsme znali již mapy, ale co jsme dosud mohli zjistit o mušketýrovi, jehož obestíraly tajemství již v Dumasově románě ?

Kdo byl Aramis, vystupující v dalších dílech našich hrdinů i jako biskup Vanneský, pán d´Herblay či vévoda d´Alameda ? “Jeho pravé jméno znělo Henry d´Aramits. Z panství jehož jméno nosil, zbylo dnes jen malinkaté opatství v údolí potoka Vert jižně od Oloronu, tedy velice blízko rodiště Athosova i Porthosova. Pan d´Aramits se stal mušketýrem rovněž r.1640, ve službě strávil patnáct let a byl tudíž i d´Artagnanovým podřízeným, oženil se s prý velice hezkou Jeanne de Béarn-Bonasse, stal se otcem syna a dvou dcer a bylo mu dáno dožít se úctyhodného věku. Bohužel abbém, natož generálem jezuitů či vévodou se nestal.” I tady nám trochu pomohl shora uvedený autor, z jehož knihy jsme tuto informaci převzali. I ta však nebyla úplně přesná.

Co ještě dnes najdeme v této vesničce, pomysleli jsme si, když jsme ji celou projeli. Nic, nikde “Centre Aramis”, žádný panel, natož nějaký obraz mušketýra. Jen před vesnicí nás jedna tabule u silnice informovala, že jsme v kraji mušketýrů. Nevadí, byli jsme tady a někde zde běhal malý Aramis a hrál si se zdejšími kluky na mušketýry. Téměř na konci vesnice jsme zastavili u malé hospůdky Le Troquet. Bylo to malebné místečko. Z bílého domu s hnědými okenicemi vystupoval dřevěný štít, pod kterým tvořily ohrádku se dvěma stolky velké dřevěné květináče s pestrobarevnými kytkami. Madame nám přinesla kafe, pivko s doutníčkem a pohoda, kterou jsme na sluníčku měli, nás odškodnila za naši neúspěšnou misi do Aramisova rodiště. Po chvíli naši pohodu narušilo bručení těžké kubatury a před Le Troquet předjel postarší harley, s něhož seskočil netypický Francouz, vypadající ve svém koženém oděvu a vlasech svázaných v ohon, jako by přijel ze San Francisca. Po chvíli vyšel i on ven se sklenicí vína z hospůdky a přistihl Martinu, jak obchází jeho mašinu. Několik anglických slov stačilo, aby si k nám přisedl a mohl začít zajímavý rozhovor. Byl sociálním kurátorem, staral se o překvalifikaci nezaměstnaných a vyprávěl nám o svém rodném kraji Camargue v údolí Rhôny, známém chovem koní. “Tak příští rok nás tam uvidíte”, řekl jsem a oplátkou vyprávěl, jak každý rok cestujeme po Francii. “A co hledáte tady”, zeptal se, “v této vesnici”? “Mysleli jsme, že zde najdeme stopy po mušketýrovi Aramisovi, nic jsme nenašli, ale líbí se nám tady”, odpovídám. “Jak to, že tady nic není”, říká, “jsou tady zbytky jeho obydlí.” “A kde”, divím se zase já?” “No přece za rohem”, teď se diví zase on. “Za rohem, za jakým rohem”, opakuji, rozhlížeje se na všechny strany. “No tady přece, za tímhle rohem ”, ukazuje mi roh hospůdky pět metrů ode mne. Nedůvěřivě vstávám a jdu za roh. Za rohem je stanice Gendarmerie, ze které vlaje francouzská vlajka a za ní ve zdi jakási brána s kamenným portálem, za ní parčík s kostelíkem. Jdu k bráně a v ní je velký panel s postavou mušketýra, starými fotografiemi a francouzsko - anglicko - španělským textem: “Aramis, hrdina pláštěnky a meče se zde narodil kolem roku 1620. Pocházel z rodiny se slavnou vojenskou tradicí. Jeho děd, Pierre d´Aramits byl hugenotským kapitánem, který hrál důležitou roli během náboženských válek. Oženil se s Luisou de Sanguis, dcerou laického abbé v Saule, se kterou měl tři děti. Nejstarší syn Phébus zemřel v ranném věku. Marie, mladší dcera se provdala v roce 1597 za Jeana de Peyrer a o rok později se stala matkou pozdějšího hraběte de Tréville, kapitán-poručíka královských mušketýrů. Charles, druhý syn, byl první, který sloužil u této jednotky mušketýrů, kterým velel jeho synovec. Charles se oženil s Catherine de Raque, dcerou knížete z Espalengue. Měli tři děti, dvě dcery a syna Henryho, který inspiroval A. Dumase k vytvoření postavy románového Aramise. V květnu 1640 se Henry stal druhým mušketýrem své rodiny a sloužil se svým otcem, seržantem kavalerie. Ve vojenských archivech však nelze nalézt zprávu o jejích dalších vojenských osudech po zrušení jejich kompanie v roce 1646. Pouze se ví, že Henry d´Aramits jako protestant uzavřel v roce 1650 manželství s Jeanne de Béarn-Bonasse, pocházející z jedné z nejpřednější katolické rodiny v Béarnsku. Narodili se jim čtyři děti a nejmladší z nich Clément prodal rodinnou rezidenci v roce 1690.” Nakonec je připojena poznámka, že jméno Aramis prodělávalo změny, psalo se jako Aramitz i Aramits. Opisuji a fotografuji tento zajímavý text a pak věnuji pozornost dalšímu, který popisuje historii budovy, která stále na tomto místě.

Kamenný portál je poslední stopa po laickém opatství Aramits, které bylo definitivně odstraněno v roce 1980. Na připojených fotografiích je vidět zchátralou budovu s jedním křídlem, takový provinciální zbytek zašlé slávy, kterých je plno i v našich vesnicích. Kdysi to bylo opatství, které si tehdy mohla zakoupit i světská osoba příslušného postavení a žít z jeho příjmů. Mohlo přecházet v dědické linii, aniž majitel či členové jeho rodiny byli osoby duchovního stavu. Záleželo na významu a tradici takové nemovitosti, zda svého nového majitele povýšila či nikoliv. Rodině Aramisů vlastnictví této nemovitosti dodalo věhlasu, neboť opatství bylo zřízeno někdy kolem roku 1376 právě seigneurem tohoto kraje Gastonem Fébusem. Portál kdysi zdobil rodový erb Aramitsů, který však byl zničen na počátku revoluce roku 1789.

Dumas musel tedy zřejmě znát osudy i obydlí Aramisovy rodiny, jinak by tento mušketýr se těžko mohl vydávat v jeho románě za abbého, tím spíše, když lépe vládl mečem, než citoval z bible. Bylo tomu proto, že byl opravdu takovým světským abbé, jako opatství, z kterého pocházel?

Když jsem se vrátil, seděla už Martina na harleyi a vypadalo to, že na něm odjede i se svým novým přítelem. Věděl jsem, že hledání čtvrtého mušketýra ji příliš neláká, na štěstí se však začalo zatahovat a auto je v dešti přece jenom lepší než motorka. Takže dostala od přítele poslední radu, kde je nejbližší kemp a mohli jsme za ním vyrazit.

ZA ČTVRTÝM

Z historické literatury faktu jsme zjistili, že se v roce 1640 stal mušketýrem královské gardy Armand či Arnaud de Sillegues, pán na statcích Athos a Autevielle. Všechna tato tři jména by se měla nacházet v údolí říčky Oloron tekoucí z Pyrenejí kolem tohoto města nahoru. Tento šlechtic posloužil Dumasovi k vytvoření postavy mušketýra Athose, alkoholika, ale šlechtice s duchem pravého rytíře, postavy ušlechtilé, vznešené a z Dumasových hrdinů nejkrásnější. Kdo četl tento Dumasův román ví, že hrabě de la Fere byl ztělesněním noblesy a statečnosti. Jenže faktografická literatura lhala nebo měla přesnější mapy než my. Na automapě jsme místa Sillegues, Athos a Autevielle nenašli. Ač se v našich informacích uvádělo, že tato místa jsou v údolí bystřiny Oloron, tak jsme od stejnojmenného města, ve kterém už Oloron byl pořádnou řekou, až k začátku modré nitky vyznačující Oloron jako říčku a bystřinu, uvedená místa nenašli. Nebyla ani na čísle mapy 214 v našem tlustém autoatlasu Evropy a s pomocí lupy jsme marně pátrali i v tom nejpodrobnějším, co jsme měli k dispozici, v Michelinově autoatlasu Routier France. Jediná, jazykově podobná místa byla Athas a Lées-Athas. Má cenu tam jezdit ? Co nám tam kdo řekne ? Nakonec po zvážení, že to nebude taková zajížďka, tím spíše, že vedla do náruče Pyrenejí, jsme se tam vydali. Samozřejmě ani u benzinové pumpy, ani policajt s kastrolovitou čepicí nic nevěděli. Mousquetaire Athos ? Le comte de la Fere ? Ne, krčení rameny, kroucení hlavou. Obě místa byly typické francouzské městysy, protože jedině toto české označení na “něco” mezi vesnicí a městem se nejlépe hodilo na osady, které jsme projížděli. Ne tady jsme se netrefili. Už proto, že zde chyběla office du tourism. Věříme, že námi vypátraná místa existují, ale chyběla nám vojenská speciálka a nikdo nám neporadil. Hraběte de la Fere jsme tedy nenašli. Víme jen, že Sillegues d´Athos zemřel 21.12. 1643 ve farnosti Saint-Sulpice v Paříži, kam ho odnesli těžce zraněného ze známého soubojového místa Pré-aux-Clercs. Tato informace nám připomněla, že kostel Saint-Sulpice vystupuje i na jiných místech Dumasova románu a že je to druhý největší kostel po Notre-Dame v Paříži. Pamatuji si jeho nádherné fresky namalované Eugenem Delacroixem a jeho návštěvník může zavzpomínat i na to, že se v něm ženil proslulý francouzský žurnalista a revolucionář Camille Desmoulins (1760-1794) a že jedním z jeho svědků byl i ten, kdo jej poslal na smrt, jeho pozdější politický protivník Maximilien Robespierre (1758-1794). Měl zde svatbu 12.10. 1822 i Victor Hugo (1802-1885) s Adéle Foucherovou. Jejich svatebním svědkem byl slavný romantický básník Alfred de Vigny (1797-1863). Také Heinrich Heine si v tomto kostele vzal svoji vyvolenou. Byla jí prodavačka obuvi Crescentie Eugenie Miratová, zvaná Mathilde. A v semináři Saint-Sulpice, na druhé straně náměstí, přijímal rytíř de Grieux svoji nevěrnou milenku Manon Lescaut.

Naše pátrání po mušketýrech skončilo v Paříži, kam jsme tentokráte při naší cestě ani nedojeli. Nevypátrali jsme jistě všechno, viděli jsme ale kousek Francie spojený s našimi hrdiny. Projeli jsme krajem Tří mušketýrů, kteří byli ale čtyři, takže jsme kousek Francie museli přidat. To nevadilo, protože kousek po kousku poznáváme celou Francii a tyto její čtyři kouty nám byly obzvláště milé – i když zcela v duchu našich mušketýrů – jeden za všechny kraje, všechny za jeden a my dva za čtyřmi mušketýry.