Srpen 2003

LEX SPECIALIS DOSTALIS

Milan Hulík

Vedle strašidla komunismu začalo Česko obcházet i strašidlo šlechtických restitucí. Kdyby k sobě neměly ideově tak daleko, mohly by obě strašidla chodit společně. Rozhodnutí Okresního soudu v Ústí n/Orlicí o povinnosti obce Újezd u Chocně vydat Františku Oldřichu Kinskému několik pozemkových parcel, vyvolalo mezi některými politiky paniku. Dokonce takovou, že se téměř podařilo obnovit Národní frontu. ČSSD, KSČM a ODS vykročily pravolevou nohou proti prolamování hráze “obecné politické shody”, která jak uvádí ministr Dostál, byla dosažena dohodou, že restituce nepůjdou před r.1948. Také některá média, jak to předvedla např. moderátorka TV NOVA Jana Bobošíková v televizní diskusi “Sedmička”, začala strašit. Ze řetězu však strašidlo vypustil televizní pořad “Klekánice”, dramaticky líčící vrácení majetku “nacistovi” F. O. Kinskému, ve které reportérka prohlásila, že “není možná daleko doba, kdy se o zkonfiskované majetky svých otců přihlásí třeba děti Adolfa Eichmanna, K. H. Franka či Reinharda Heydricha.” Předvedení této reportáže v Sedmičce vyvolalo souhlasné pokyvování hlavou předsedy parlamentu Zaorálka a stínového ministra zahraničí Zahradila. Podle obou jde o “skandální prolomení Benešových dekretů.” Ještě lepší demagogie byla předvedena v dalším pořadu TV NOVA “Kotel”, kde se rovněž stínový ministr, tentokráte vnitra, poslanec Langer, souhlasně rozčiloval s tázajícím se divákem, co říká tomu, že kolaborantské rodině Kinských se vrací majetek. Jemu sekundoval v Radiožurnálu následující den i další poslanec ODS Nečas. Tento útok neinformovaných politiků z řad pravice (nikdo z nich jak sami přiznali, rozsudek soudu nečetl), byl učiněn ve vzácné jednotě s některými levicovými politiky, mezi kterými hraje antirestituční prim ministr kultury Dostál. Tato hysterie vedla ke schůzce představitelů politických stran, předsedy sněmovny a vlády, ministra kultury a některých právních expertů, na které byly sondovány možnosti, jak zastavit F. O. Kinského a jeho 157 žalob na vydání rodového majetku. Tvrzení o “neoprávněné restituci, chybné interpretaci zákona soudy a jeho obcházení a nacistické minulosti Kinského” – to vše má vést ke krátké novele občanského zákona nebo podle premiéra Špidly k ústavní novele, která “povede ke sjednocení právního názoru”. Rozumějme: politiků a soudů. V posledních dnech panika vrcholí. Politici budou na Nejvyšším soudu ČR požadovat, aby vydal sjednocující stanovisko pro všechny soudy. Také prezident Klaus varoval před otevíráním otázek minulosti.

Kdyby to nebylo k smíchu, bylo by to k pláči. Byl by to totiž konec právního státu ještě dříve, než takovýto stát naplnil literu ústavy a začal opravdu fungovat. V soudech by se mohl objevit znovu transparent, který tam za minulého režimu často visel: “Úkoly x-tého sjezdu strany splníme.”

Ovšem vrcholu právního diletantismu dosáhla debata na téma Kinský v “Sedmičce” dne 6.7., kdy poslanci Nečas, Langer, Grebeníček a moderátorka Bobošíková mluvili o nějakém zákonu z napoleonských dob, podle kterého přece nebudeme vracet majetky potomkům nacistů. Advokáti šlechtických restituentů kličkují prý s nějakými dalšími zákony, kterými chtějí obejít jedině pravé restituční zákony a ožebračit náš lid, který to všechno bude muset zaplatit ze svého. Nikdo z nich nevěděl bohužel nic o tom, že rakouský občanský zákoník platil v českých zemích od r. 1811 do r. 1950. A že právě podle něj se posuzuje situace, jaká zde byla v r.1945, jestliže soudy projednávají určovací nebo vindikační žaloby, které nemají s restitučními zákony co dělat a které může podat každý občan bez ohledu, jaké má občanství.

Rod Kinských

Jenže, jak už napsal George Orwell: “Politický jazyk je stvořen k tomu, aby lži zněly pravdivě a vražda úctyhodně a daly tak zdání hustoty čistému vzduchu”. Je to zase “trochu” jinak. Pro ty nejméně informované z nováckého “Kotle”, kteří se rozčilují nad vracením majetku zrádcovské rodině Kinských, je třeba uvést, že rod Kinských má několik větví, které daly českému národu řadu vynikajících osobností. Můžeme vzpomenout např. Valdštejnova druha Viléma Kinského, zavražděného spolu s ním v Chebu, dále Nejvyššího kancléře Františka Ferdinanda Kinského, proslulého diplomata a nositele Řádu zlatého rouna, kterého v této funkci následoval Filip Kinský. František Josef Kinský, snad vůbec nejvýznamnější postava rodu proslul jako organizátor a sponzor českého vědeckého a uměleckého života v 18. století. Je považován i za nejvýznamnějšího českého pedagoga po Janu Ámosu Komenském. Berta Kinská-Suttnerová, zakladatelka pacifistického hnutí, se stala první ženou vyznamenanou Nobelovou cenou míru. Slavnou postavou byl i Zdeněk Radslav Kinský a pro jezdecký sport se stal legendou jeho syn téhož jména. Právě Kinský tohoto jména byl v r. 1938 spoluorganizátorem známého prohlášení představitelů české šlechty adresovaného prezidentu Benešovi, ve kterém se jeho signatáři postavili na obranu Československa proti hrozícímu nacistickému nebezpečí. Dodejme, že toto prohlášení na Hradě přečetl další z Kinských, tehdejší doyen českých rodů, František Kinský.

Nezletilý zrádce

Ve výčtu slavných Kinských bychom mohli pokračovat. Zrádce z nich neudělala ani skutečnost, že se i mezi nimi našly také černé ovce. Jednou z nich mohl být František Oldřich Kinský, otec dnešního restituenta stejného jména. Vítal na podzim 1938 Hitlera v Sudetech oblečen do uniformy SA. V zájmu objektivity uveďme, že zemřel dne 19.12.1938 a jeho synovi – dnešnímu žalobci Františku Oldřichu Kinskému ml. bylo v r.1945 devět let. Skutečně, ideální věk pro kolaboraci a spolupráci s nacisty, tím spíše, když od počátku války žil v cizině. Správnost či nesprávnost zařazení tohoto nezletilého vlastníka majetku pod konfiskační dekret prezidenta republiky č.12/1945 Sb. je tedy přinejmenším z morálního hlediska diskutabilní a z právního nesmyslná. Pokud národní výbory v r. 1945 konfiskovaly majetek F. O. Kinského st., tak konfiskovaly majetek osoby zemřelé, která již majetek vlastnit nemohla.

Jestliže konfiskovaly majetek F.O. Kinského ml., tak jej konfiskovaly v rozporu s ustanoveními dekretu, protože ten kolaborantem nebyl a ani nemohl být. Pokud bychom ovšem nepřistoupili na zásadu kolektivního trestu, tak smutně proslavenou právě nacistickým a pak komunistickým režimem.V případě určovací žaloby podané F. O. Kinským ml. u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, nejde pak o restituci, a dokonce ani o dekrety prezidenta Beneše, ale jen o obnovení vlastnického titulu z doby vydání dekretu svědčícího právě tomuto nezletilému vlastníku. Kníže František Oldřich Kinský ml., domovem původně v ČSR a stejně tak v Rakousku a Argentině, vlastník rodového majetku od smrti svého otce, totiž podal žaloby na určení svého vlastnictví ke zděděnému majetku. Tedy žaloby podle občanského zákona, podle jehož § 126 má každý vlastník právo domáhat se ochrany proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Je zbytečné zdůrazňovat, že právo na majetek je jedním ze základních lidských práv prioritně chráněných ústavou. Vzhledem k tomu, že vlastník F. O. Kinský ml. nemohl svým majetkem disponovat, podal také žalobu proti obci, na kterou tento majetek převedl stát, který jej získal konfiskací podle dekretu č.12/1945 Sb. Jenže získal jej opravdu ? Jak uvidíme dále, problém je v tom, že z onoho “konfiskačního aktu” není zřejmé, komu byl vlastně majetek konfiskován. O tom se vedl a ještě vede soudní spor, který rozčilil tolik politiků.

Rozsudek č. j. 9 C 14/2001

rozčilil především ty, kteří jej nečetli. V odsuzování neznámého textu má tato země bohatou tradici. Zná ji i bývalý disident, dnes ministr, Pavel Dostál. Proto je na pováženou, že v rozhovoru pro časopis “Týden” č. 27/2003 řekl: “ Když ale celá restituční legislativa stojí na základním politickém rozhodnutí, že se nepůjde před 25. únor 1948, musí si politici pohlídat i to, proč to není dodržováno.”

Takže začněme počítat omyly pana ministra. Tím prvním je skutečnost, že ne celá restituční legislativa stojí na tomto principu. Nestojí na něm totiž restituční zákon č. 243/1992 Sb. dovolující za některých předpokladů vydání majetku konfiskovaného právě prezidentským dekretem. Stejně tak prolamuje magickou “konsensuální” hranici roku 1948 zákon č. 116/1994 Sb. “o vydání židovského majetku”.

Kdybychom se zabývali věcí hlouběji, což pro náš případ není důležité, tak můžeme panu ministrovi říci, aby nemluvil o něčem, čemu nerozumí, když se diví, že někdo mohl něco odkázat někomu, kdo v době pořízení nebyl ještě na světě. F. O. Kinský mohl skutečně dědit teprve po svém pradědovi, neboť rakouský občanský zákoník (ABGB) měl ustanovení “O dědicích náhradních a o svěřenstvích,” který obsahoval institut svěřeneckého náhradnictví, podle kterého mohl dědic odkázat svůj majetek i osobě ještě nenarozené, což pan ministr neví. Snad ale ví, že tento zákoník, mimochodem nejlepší občanský zákoník, který kdy platil na našem území, byl zrušen až v r.1950 a nahražen tzv. středním (socialistickým) občanským zákoníkem.

Ovšem, již ne jen neznalé, ale právní stát ohrožující, je tvrzení pana ministra kultury: “ Je tu rozhodnutí soudu, které nepřímo zpochybňuje a obchází celý princip restitucí. Není jediné, ty procesy se mnohdy nevedou jako restituční, ale jsou zakamuflovány jako občanskoprávní. Proto je důležité se napříč stranami pobavit o tom, zda je možné legislativní cestou vytvořit takové podmínky, aby soudy už takto dál nerozhodovaly.” Aby soudy takto dál nerozhodovaly! Toto pronesl politik ve funkci ministra kultury České republiky! Nemám čas chodit k soudu jako žalovaný na ochranu osobnosti panem ministrem Dostálem a proto nenapíši, jaká historická reminiscence s jiným jeho resortním kolegou mě v této souvislosti napadla. Takže soudům je třeba přitáhnout uzdu a nařídit jim, jak mají rozhodovat! Nejlépe ústavní direktivou, že ve sporech státu a jedince o vydání majetku v držení státu, mají rozhodnout ve prospěch státu! Tím by mohla být úspěšně dokončena reforma justice. Pan ministr to ve svém rozhovoru konkretizuje: “Ale můžeme třeba ústavním zákonem říci, že pokud jde o majetek, který mezi léty 1945-1990 přešel na stát, o jeho navrácení do privátních rukou se musí rozhodovat podle restitučních zákonů.” Soudy by tedy již nemohly a nesměly rozhodovat o vadnosti či perfektnosti právních úkonů, o náležitostech těchto úkonů a byla by jim odepřena možnost, ať již ve sporech na základě žalob určovacích nebo vindikačních, přezkoumávat platnost či neplatnost právních úkonů podle ustanovení občanského zákona ve shora uvedené době. Zde mě napadla další, tentokráte literární paralela s názvem jednoho slavného románu Ernesta Hemingwaye. Tuto právní úvahu pana ministra by totiž bylo možno nadepsat: “Sbohem zákone, sbohem justice”.

Patřičnou odpověď však dává panu ministrovi samotný rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 8 C 14/2001: “ Konfiskační vyhláška označující za osobu postiženou konfiskací majetku osobu zemřelou je paaktem, neboť označila za osobu německé národnosti neexistující subjekt. Další vyhlášky vydané Okresním národním výborem v Chrudimi za tuto osobu označují osobu, u níž není uvedeno celé křestní jméno, pouze O. F. a příjmení. Ani v tomto případě není náležitým způsobem fyzická osoba označena. I tyto vyhlášky soud považuje za paakty, které nemohou vést ke vzniku,změně či zániku právního vztahu. Tyto vyhlášky podle názoru soudu nebyly správním aktem, kterým se završoval konfiskační proces, neboť tímto správním aktem měl být výměr. Ve výměru, který podle vládního nařízení vydávaly okresní úřady musí být uveden výrok, odůvodnění, označení úřadu, který jej vydal, datum a písemné vyhotovení má být doručeno, byť vyhláškou. Takovýto výměr nebyl soudu předložen. V tomto řízení tedy nebyl předložen správní akt, na základě kterého by mohlo být dovozeno, že ku dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. přešlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem na stát.” Podle názoru soudu vydáním dekretu byla splněna zákonná část konfiskace, ale nebyla naplněna její správní část – konfiskace nebyla završena správním aktem, který ani nemohl být předložen, protože neexistuje.

Pan ministr Dostál tyto nedostatky způsobující nicotnost konfiskačních aktů a tím i trvání vlastnického titulu původního majitele a dnešního žadatele v jedné osobě, považuje pouze za formální porušení dekretu. Jeho neúcta k právu a pohrdání zákonem připomíná jednoho komunistického politika, který při vyhlašování právnické dvouletky v letech 1949-1951, která zničila demokratický právní řád, prohlásil, že se tereziánskými patenty řídit nebudeme. Neřídili jsme se jimi 40 let a několik desetiletí bude trvat, než se z toho vzpamatujeme. Jsou si toho vědomi i mnozí soudci. “Počíná si jako vrchnostenský orgán v době totality…Když jsou splněny zákonné podmínky, vrátit se to občanovi musí, padni komu padni. Bez ohledu na majetek či původ,” řekl o počínání ministra kultury soudce Ústavního soudu JUDr. Antonín Procházka. Doplnil jej i místopředseda Nejvyššího soudu JUDr. Pavel Kučera: “Byli bychom špatní soudci, kdybychom se lekli politického zadupání.”

Co k tomu dodat? Snad, že se Charles Louis de Secondat Montesquieu obrací v hrobě. Jeho slavná teorie dělby moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní bude díky ministrovi Dostálovi nyní dualizována. České republice postačí jen rozdělení moci na moc zákonodárnou a výkonnou. Pak může být novelizováno i ustanovení paragrafu 126 občanského zákona: “Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje, s výjimkou Františka Oldřicha Kinského mladšího”.

Občanský zákoník jako zákon obecný bude tak mít i jedno zvláštní ustanovení – LEX SPECIALIS DOSTALIS. Ostatně, jeden takový podobný zákon již máme. Je to zákon č. 143/1947 Sb., zvaný také “LEX SCHWARZENBERG”.