Srpen 2003

U.S.A.

Stanislav Komárek

Snad žádná druhá země nevyvolávala od minulého století tolik nejprotichůdnějších asociací, nadšení i zděšení jako právě Spojené státy americké. Kondenzovat dojmy z nich do několika málo stránek je záležitost kromobyčejně ošidná, jako ostatně každé globální nahlédnutí - ke každému tvrzení se vynoří celá řada protitvrzení, pravdivých, a přece nepopírajících to původní. Je to něco podobného jako Haeckelovo biogenetické pravidlo o individuálním vývoji jakožto opakování fylogenetického - jako metafora a v globále to tak je a je to neobyčejně vtipné, v detailu to však namnoze "pravda" není (této povahy je většina učebnicových moudrostí a shrnujících výroků, ale vzhledem k tomu, že jen málo lidí do nějaké problematiky hlouběji pronikne a zná všechna její úskalí, čtou se takové věci dobře - ostatně smysl kresby na křídlech motýla, složené ze šupinek, nevynikne pod mikroskopem, ale až pohledem z odstupu, který má právě zastřením houštiny jednotlivostí svůj půvab).

Americká krajina se liší od evropské na první pohled a zcela podstatně především téměř naprostou rovinatostí - až na Apalače a několik hřbetů Skalistých hor je valná většina Spojených států zcela plochá a na mnoha místech (Mississippská pánev) je k nejbližšímu kopečku tisíc i více kilometrů daleko. I mnohé oblasti, jevící se na mapě jako hornaté, jsou ve skutečnosti náhorními rovinami. Jen minimum z těchto krajin je na pohled pěkných - krajinářská či přírodní nádhera národních parků je vyvážena stovkami kilometrů cesty mezi dvěma kukuřičnými či pšeničnými poli bez nejmenšího přerušení. I kompaktní severské jehličnaté lesy, přerušované jen tu a tam nějakým rašeliništěm, působí po celodenní jízdě skrz ně zdrcujícím dojmem a vyprávění o zbloudilých a zešílevších kanadských dřevorubcích náhle nabývají na věrohodnosti. Člověk lépe nahlédne, že sama o sobě členitá evropská krajina je čímsi jako uměleckým dílem, vytvářeným už od neolitu, umně založenou a jakoby k estetickým cílům produkovanou mozaikou lesíčků, rybníčků, políček, vesniček atd.

Americká krajina bez výrazného výškového členění, skočivší z mezolitu přímo do 19. století, byla namnoze poškozena velice těžce - celé obrovské plochy byly bezezbytku vykáceny či rozorány a není divu, že v minulém století celá řada živočišných druhů překvapivě rychle zmizela beze stopy (v Evropě se i takové obludy jako zubr či pratur držely nad očekávání dlouho). Pro absenci příčných horstev mohla většina severoamerických živočišných i rostlinných druhů ustoupit za ledových dob bez obtíží k jihu a opět se vrátit, takže evropský biolog je šokován počtem druhů listnatých i jehličnatých stromů a vůbec výrazně "pozdně třetihorním" rázem lesů východního pobřeží. Živočišných i rostlinných druhů v krajině je jaksi víc, byť se v globále těm evropským podobají - v lese lze uvidět u země několik "pater" různých druhů borůvek, v Nové Anglii nám pouze stromový dikobraz na bříze a masožravá rostlina Sarracenia v mechu připomenou, že nejsme na šumavských pláních.

Některé přírodní "parkové" krajiny, např. v Arizoně, jsou velice krásné - celkově bylo v Americe stepních a lesostepních oblastí výrazně víc, než by se podle mapy srážek dalo čekat - s tím je spojena i "lokální móda" vysokých a bohatě rozvětvených rostlin z rodů, jejichž příbuzné v Evropě známe vesměs jako mnohem nižší. Celkově lze najít analoga nejrůznějších eurasijských typů krajin - tak Yellowstone nápadně připomíná třeba okolí Bajkalu či mongolský Altaj.

Ve Spojených státech lze najít téměř všechny kombinace klimatických faktorů, na které pomyslíme, tj. kombinace škály sucho-vlhko a chladno-teplo navzájem a v závislosti na ročních dobách. Je to právě jen klima, kterým se většina amerických měst od sebe liší: obvyklý obraz trsu mrakodrapů - trčícího z roviny, obklopeného zčásti zpustlým starým městem, obývaným barevnými minoritami, a zčásti hektary a hektary rodinných domků - je ubíjejícím způsobem stereotypní. Na historické památky je tato země bohatá asi jako Sibiř - staré hřbitůvky a pár budov v Bostonu, sahající do 18. a zčásti i 17. století, jsou asi takovou výjimkou jako irkutské chrámy.

Paralely mezi sovětským Ruskem a Amerikou jsou známým a v literatuře i ústních vyprávěnkách často omílaným tématem - sklony k megalomanii, vzhlédnutí se v sobě samých, tíhnutí k extrémnímu patriotismu, ryze kvantitativním měřítkům, soutěživosti atd. jsou skutečně tytéž. Kdyby obě země jedna druhou nepřipomínaly, nefascinovaly a zároveň nepředstavovaly navzájem svůj jungovský stín, stěží by se kdy dostaly do polohy lítých nepřátel a konkurentů.

Sovětské Rusko Ameriku ve svých raných stadiích obdivovalo a aktivně napodobovalo (některá, později už petrifikovaná slova, např. "pioněr", o tom podnes svědčí), ale na druhé straně byl oběma společný i naivně technokratický optimismus s "přetvářením přírody" na velkých plochách: i Amerika měla svého Mičurina (Luther Burbank) a pavlovovský a makarenkovský optimismus s neomezeným podmiňováním a výchovou lidí (i zvířat), představujících zcela formovatelnou "tabulam rasam", sdílela i behavioristická škola v čele s F. Skinnerem.

Počínaje koncem minulého století zachvacovalo Evropu periodicky nadšení ze Spojených států, země, která je nej... (za železnou oponou se uchovalo nejdéle, u těch, kdo tuto zemi nespatřili, namnoze dodnes). Zcela zvláštním a v evropském kontextu ojedinělým hnutím je fenomén českého trampství, napodobující svérázným způsobem v Posázaví či v Českém krasu některé domnělé fenomény reality amerického Západu pro ty, jimž nedostatek odvahy nebo i peněz bránily se tam vydat. Zvláště pikantní je pohled na pozůstatky českého trampingu mezi těmi z emigrantů, kteří reálně na americkém Západě žijí - připomíná to každoroční pláč nad zbořením chrámu v ortodoxních čtvrtích Jeruzaléma, ač de facto nic nebrání tomu, aby se postavil nový.

Nedostatek původní struktury v zemi a velké přírodní zdroje přímo predestinují k velkovýrobě a plýtvání. Nejen k tomu - i k neobyčejné koncentraci nejrozmanitějších fenoménů na určitou plochu a jejich absenci jinde - obrovské polní monokultury, obrovské koncentrace dobytka v pastevních oblastech, ale také průmyslových objektů jednoho odvětví či třeba černochů a Portorikánců v ghettech či homosexuálů v San Francisku (v zásadě jediném z evropského hlediska úhledném a pěkném městě). Vzhledem k tomu, že téměř každý fenomén je roztomilý, je-li ho málo, a přízračný, je-li ho příliš (asi v relaci pejsek-velkopsinec), mají Spojené státy děsivých a neutěšených aspektů mnoho. Celá země je pro občany vlastně výběhem a není důvodu se pro zvýšení platu o pár dolarů nepřestěhovat na druhý konec - rozdíl je pouze klimatický (takovou míru homogenity a zglajchšaltování, jakou docílily USA "po dobrém", nikdy nedosáhl ani Sovětský svaz s celou jeho násilnou mocí - vždy mě děsily naprosto stejné normované žampiony a kostičky červené řepy v salátech firmy Burgerking v Los Angeles jako ve Filadelfii).

Stát a jeho orgány se omezují jen na základní minimum a byrokratická kostra téměř chybí (kromě třeba parkinsonovského rejdiště State Departmentu). Krystalizačními centry jsou jednotlivé velké firmy, hrající jako zaměstnavatelé i úběžník všeho konání v lidském životě neobyčejnou roli. Svou "company" je nutno i milovat a dobře o ní mluvit, jinak se stane peklem. Firmy se stěhují podle surovinových či lidských zdrojů po celé ploše "výběhu" a lidé za nimi, zanechavše za sebou nezřídka přízraky poloopuštěných měst. Stát se rovněž o občany stará jen mírně a má o jejich počtu a rozmístění asi takovou povědomost jako naši myslivci o lovné zvěři. Stát této velikosti a rozlehlosti nelze spravovat byrokratickými prostředky a zároveň udržet jakous takous demokracii, jak se daří např. v Německu - americké státní sociální programy se vždy ukázaly jako nekontrolovatelné a nakonec se od nich upustilo. Zdá se, že i Rusko může oscilovat pro svou rozlehlost jen mezi modelem americkým a sovětským.

Krystalickým příkladem amerických problémů je třeba zdravotní péče, z jednoho aspektu nejlepší na světě, z jiného záludná a pro jedince za určitých okolností ruinózní. Jako cokoli jiného ani ji nelze zreformovat, společnost běží samospádem a stále stejně. Úctu k zákonům, včetně těch absurdních a lokálních, doprovází jejich občasné flagrantní nedodržování. Už představa, že soudce by měl být ne specializovaný profesionál, ale bezúhonný občan vybavený pro nás nevídanou pravomocí, evokuje spíše archaické představy westernových městeček z éry "pušky a pádla".

V americké společnosti nacházíme zcela jinou distribuci pokrytectví a upřímnosti, ohledů a bezohlednosti, mazanosti a naivity, brutality a soucitu atd. než kdekoli v Evropě, dokonce i jinak než v Rusku, Turecku či jiných přilehlých zemích Asie. Anglický vzor sice rozeznat lze, ale celá řada jednotlivostí je designovaná právě v opozici k němu. Evropskému návštěvníku připadají emfatická gestika a zatuhlé úsměvy děsivé, atmosféra večírků jalová a falešná. Oproti Evropě, kde tvoří přátelství poměrně značnou citovou oporu, je v Americe tento potenciál přenesen na partnerské vztahy a "přátelé" mají většinou jen formální a účelovou úlohu.

Rovněž celková sexualizace společenské atmosféry, zčásti vyhřezle zjevná a zčásti dusně potlačená, je čímsi podivným a vysvětluje lavinovité rozšíření Freudova učení v poválečných letech (je myslitelný Freud v Brazílii?). Freudův stín se proplétá se stínem Josefa K. v zemi tonoucí v soudních procesech, dnes zčásti také sexuálního obsahu. Oscilace mezi mravností a počestností a skandálem spojeným s reklamou je cosi zcela typického. Ne náhodou je filmový průmysl jako univerzální pramen přeludů kolébkou právě ve Spojených státech - Hollywood je jaksi přízračný už krajinářsko-urbanisticky, aniž bychom věděli, co skrývá. Toto dusno se podivně proplétá s vírou v poctivou tvrdost a selfmademanství londonovského typu, byť už se dnes jedná z větší části o minulostní fikci (početní nepoměr telegrafních poslíčků a milionářů napovídá cosi o atypičnosti této cesty a osrstněné zvířecí inkarnace těchto "tvrďáků" v románech E. T. Setona už zvolna vycházejí z módy).

Není dobré zapomínat, že Američané se od Evropanů velmi výrazně liší i geneticky - vždy se vystěhovávala jen určitá frakce obyvatelstva se sníženou vazbou na místní tradici, zároveň také vybavená sebevědomím a důvěrou, někdy i jistou dětinskostí (soudný a "dospělý" člověk usedlého typu by v minulosti za oceán těžko odjel). Údajně je tento fenomén patrný v zesílené míře i na obyvatelích západního pobřeží proti východnímu (San Francisco mívalo největší incidenci sebevražd - leží na konci pevniny a dál už nelze). Kdo někdy přejel Velké pláně autobusem, stěží si umí představit onu kombinaci strachu, nouze, chtivosti a optimismu, která umožňovala prvním osadníkům překonat je s volskými kárami (něco z modrooké naivity oněch chlapců, kteří s biblí a soudkem prachu vyráželi na zaplachtovaném voze do pustin, zůstalo některým Američanům posud). I k vystěhování na východní pobřeží, snad kromě příjemné Nové Anglie, byla asi nutná veliká dávka perzekuce a nouze, vůbec si neumím představit, jak "otcové poutníci" pořádali žně v čtyřicetistupňovém letním vlhkém dusnu, které se po pár pěkných podzimních dnech změní v mrazivou zimu s blizzardy (západní pobřeží je svým suchým teplem nejen podnebně příjemnější, ale i jaksi svobodomyslnější a méně kalvínsky zakřečované).

Spojené státy jsou radikálně jiné než Evropa už ve dvou dimenzích - jsou velmi archaické, v zásadě osvícenské - základní "mustry" myšlení 18. století, počínaje ústavou, jsou tam platné podnes, a jakýmsi bezčasím, které sice nebrání technickému pokroku, ale jehož poslední zcela zásadní vnitropolitickou událostí byla válka Severu proti Jihu (osvícenství 18. věku, byť spíš ve své násilné petrovské podobě nežli ve francouzsko-anglické verzi, ostatně straší podnes i v Rusku).

Kupodivu se zdá, že k "zmoudření" Evropy přispěly významně obě světové války prožité na vlastní kůži - Švýcarsko podnes připomíná 19. století a jihoafričtí Búrové neprodělali ani osvícenství a podnes kopírují evropskou mentalitu doby třicetileté války se směsí pohostinnosti, poctivosti a statečnosti s pomalostí, umíněností a "duchovním záhoráctvím". Kalvínský a obecně protestantský vliv, akcentující nade všechny meze práci, zbožnost a morálku, je všudypřítomný, plynně přechází v pokrytectví neuvěřitelného kalibru a po odeznění religiózních motivů v divokou odvázanost a nemravnost konzumerismu (Kalvínovo přesvědčení, že společenská úspěšnost je neklamnou známkou vyvolení jednotlivce ke spáse, je jedním ze základních duchovních zdrojů Spojených států - Max Weber by zajásal - a zároveň nejděsivější myšlenkou, kterou křesťanské přemýšlení zrodilo).

Kromě skotského je tu ostatně dobře patrný i holandský a fríský vliv - městečka Nové Anglie jako by z oka vypadla severoněmeckým a při vyhlašování nezávislosti se vážně uvažovalo o tom, zda snad úředním jazykem nemá být němčina. Celková extrémní ochrana práv jedince, která mají proti právům kolektivu vždy vrch a vyhánějí v podstatě ve starogermánském precedenčním právu nejneuvěřitelnější květy, má i svou rubovou stránku v mozaice drobných nesvobod, které oplétají zemi. Nejneuvěřitelnější enklávy a mikrosvěty spravované v zásadě zcela netolerantně a autokraticky tu mají vždy své místo - sekty zcela ovládané svými vůdci, nejrůznější korporace a mafie, univerzitní kampusy či uprášená a zcela izolovaná městečka v severozápadních prériích, v jejichž lokálních novinových plátcích se zračí celý soběstačný mikrokosmos. Celková atmosféra je proti Evropě velmi náboženská, a to ve fundamentalistickém směru.

I věda je traktována paranábožensky a je neobyčejně bojovná a sebejistá, stejně jako kreacionistické fundamentalismy (asi čtyřicet procent Američanů věří na stvoření světa v sedmi dnech zhruba před šesti tisíciletími). Vůbec, i ve vědeckých kruzích, je patrná velká bojovnost a snaha přesvědčit, přehádat, utlouci protivníka argumenty - styl práce Svědků Jehovových jako by byl kvintesencí odvrácené strany amerického myšlení vůbec. I politika, zejména zahraniční, je chápána buď jako aplikovaná teologie, nebo jako aplikovaná sociologie. Snaha o spasitelství, o celosvětové udržování řádu, je neobyčejná (vždy alternuje s izolacionismem, ale po pár letech opět vystrčí růžky) a má na svém kontě některé neobyčejně grandiózní činy (osvobození Evropy od nacismu a následující redemokratizaci s Marshallovým plánem, kolaps Sovětského svazu pod tlakem zbrojení atd.); některé národy Latinské Ameriky o těchto zahraničních angažmá soudí jinak.

I ve vnitřní politice je pozorovatelná podobná vášnivost a křečovitost (segregace černochů a jejich soukromé lynčování přešly velmi záhy v politiku "politické korektnosti", sužující dnes americké univerzity - obrana práv kterékoli skupiny se stává nakonec hlavním kamenem úrazu).

Evropan má při spatření Spojených států vždy dojem, že země je v hluboké krizi a sami Američané, zejména američtí intelektuálové, typičtí svým hyperkritickým radikalismem, jsou o tom periodicky přesvědčení (v periodách opačných nastává obecné nadšení nad vlastní zemí). Skutečnost, že dvacet procent obyvatel je prakticky negramotných a chudinské čtvrti představují do sebe uzavřené světy se systémem tolika zpětných vazeb, že z nich prakticky není úniku, by byla v Evropě alarmující (nejděsivější obrazy tohoto života, zdaleka přetrumfnuvší všechny propagandistické brožurky východních politbyr o zahnívání imperialismu, jsem viděl právě v Bronxu), ne však v Americe. Je sice pravda, že nepoměr příjmů mezi spodními vrstvami a vrstvou "formálních analytiků" typu yuppies se stále rozevírá, ale to nějakým způsobem k obrazu země trvale patří, stejně jako prozatímnost všeho. Evropská města jsou stavěna "na věčné časy", v těch amerických čtvrti stárnou a odumírají a před konečným zbouráním jsou kompaktně osídleny společenskou spodinou. Není nezajímavé si uvědomit, že i američtí černoši prodělali cosi jako radikální genetickou selekci. Oproti běžným představám je obchodníci většinou v Africe nechytali sami, ale odkupovali od domorodých panovníků, kteří jim prodávali ze svých poddaných přednostně ty "nepoužitelné". Kdo z nich pak díky osobní průraznosti přežil inferno otrokářských lodí, dal, po mírném smíšení s genomem dozorců na plantážích, vznik nové populaci. Domnívám se, že výrazný rozdíl, který je na černých Američanech patrný při srovnání s obyvateli subsaharské Afriky, je dán převážně touto selekcí.

O propastném rozdílu bílého a černého světa a jeho mentalitě bylo už mnoho napsáno a černý svět jistě není výrazně nakloněn civilizaci kalvínského typu - akcentování "živočišné" stránky člověka, kalvinismem zahnané do stínu: rytmu, hudby, sexu atd. V prvních osadnících jistě vznikal dojem, že jedinými skutečnými lidmi jsou oni - i na indiány, na rozdíl třeba od španělských držav, bylo pohlíženo tu jako na divou zvěř, tu jako na zajímavou přírodninu, hodnou uchování v rezervacích (velké přírodní rezervace jsou ostatně americkým vynálezem). Podnes mají přírodní a mimoevropské národy např. v Muzeu přírodní historie v New Yorku místo hned vedle vycpanin a koster dinosaurů.

Je překvapující, jak málo se americká společnost za léta své existence změnila - Tocquevillova kniha Demokracie v Americe z první poloviny minulého století dostatečně a zcela plasticky popisuje všechny přednosti i úskalí americké politiky. Jakkoli leží Spojené státy jaksi ještě "před" totalitaristickou periodou evropských dějin, zdá se, že jsou proti podobným proudům dosti imunní (i když např. sociobiologie, jedno z "vědeckých náboženství" současné Ameriky, snící o sociálním inženýrství, tyto parametry bohatě splňuje). Zdá se, že ploché anglosaské myšlení, tendující k řešením buď ryze pragmatickým, nebo ryze ve stylu svaté války, je méně nebezpečné než myšlení kontinentální, zejména německé, které mezi nimi dovede najít mezipolohu a svou komplexností mnohem lépe chápe lidskou přirozenost. To mu pak dovoluje uvádět do pohybu katastrofy velkého stylu, na které by americké myšlení, proti německému jednoduché jako kafemlejnek, ale namnoze jaksi "zdravější", nikdy nebylo stavu připadnout. Dosti typickou ukázkou je audience Alberta Einsteina u prezidenta Trumana těsně po konstrukci atomové bomby, spojená se žádostí, aby ihned, dokud má monopol, dobyl celý svět, a tak zabránil naprosté katastrofě. Uvážlivý kupec z Missouri tehdy naštěstí odmítl.

Spojené státy jsou spíše způsobem života a myšlení než konkrétní zemí a po celém světě se najdou jedinci, které takovýto styl přitahuje. Darmo nebývají v astrologii spojovány s Jupiterem - tatíkovské rachocení hromem, barnumské reklamy, sklon k nadměrnosti, přepychu a slavnostem, širé krajiny a koneckonců i orel ve znaku. Pokud jde o mne, dovedl bych si představit život v Ankaře i v Cuzku, ve Spojených státech ne. Obávám se, že tato země byla tak dokonale projektována jako negace polofeudální Evropy, že její měřítka jsou na náš jen lehce postfeudální kontinent přenosná jen s největší opatrností.

(Prostor)