Srpen 2003

Poselství lidem a národům střední Evropy

Erik von Kuehnelt-Leddihn

Češi

Budeme-li upřímní, musíme si přiznat, že národy v srdci Evropy se v minulosti nikdy valně nesnášely, a tak jistě mají na tragických dějinách Evropy dost viny. Snad mnohem víc než národy Západu, Severu a Jihu. To se týká i zemí svatováclavské koruny, v níž leží jedno bitevní pole vedle druhého. Bismarck jistě neřekl zcela neprávem, že kdo ovládá Čechy, je svým způsobem pánem celé Evropy. To však neplatí jen ve smyslu vojenském, nýbrž a především ve smyslu duchovním a uměleckém, neboť velké politické, filozofické a náboženské proudy Evropy vždy zasáhly a křižovaly právě tímto horami obepjatým územím.

Zde se narodili nejen znamenití katoličtí světci, nýbrž zde se i zrodilo první hnutí reformace na kontinentě. Avšak samozřejmě nejen pozitivní ideje se svářely a plodně ovlivňovaly toto jazykově i kmenově, rasově i konfesijně tak různorodé teritorium. Byly tu i negativní ideje a ideologie. V každém případě zde vznikaly nové syntézy a nové dynamické myšlenkové smíšeniny. Byla to demokracie, nacionalismus, ale také nacionální socialismus obou národních skupin, které se dotkly a ovlivnily Čechy a Moravany, ale také Sasy, Slezany a Izraelity.

Praha nebyla jen městem s první univerzitou svaté říše římské. Byla zároveň rezidencí českých králů různých dynastií. Nebyla jen nejstarším izraelitským kulturním centrem ve střední Evropě, ale také sídlem římských císařů, jakými byli Karel IV. a Rudolf II., kteří srdci Evropy vládli. A nesmírné duchovní bohatství nalezneme také tehdy, když si připomeneme básníky, filozofy a umělce, jakými byli Chelčický, Milíč z Kroměříže, Komenský, Vrchlický, Jaroslav Durych. Totéž platí o řadě spisovatelů: Stifter, Bolzano, Rilke, Ebnerová-Eschenbachová, Werfel, Kafka. A co teprve hudba! Snad postačí, zmíníme-li skladatele světové pověsti Dvořáka, Smetanu, Janáčka, Weinbergera, Suka. A co státníci či generálové? Kdo by neznal jméno Žižkovo, Valdštejnovo, Radeckého, Karla a Felixe Schwarzenberga nebo Karla Kramáře. Tolik mužů, u nichž musíme předpokládat, že pro rozličné cíle nasadili všechno své vědění, svůj um a svoji odvahu.

Slováci

Ti Slováci! V minulosti byli doslova převálcováni nečekaným vpádem Maďarů, ale dnes tu stojí mnohem rozhodněji než kdy dříve. Za vlády Rastislava utvářeli část velkomoravské říše, kde Cyril a Metoděj šířili křesťanskou víru pověřeni nejen byzantským císařem, nýbrž i papežem. A tak tu křesťanství zapustilo hluboké kořeny více než kdekoli jinde; bylo to celonárodní křesťanství, které přežilo všechny politické a sociální převraty.

Slováci ztratili svou starou vládnoucí vrstvu, která se velmi rychle maďarizovala. Kolik maďarských šlechticů prozrazuje ve svých jménech slovenský původ a - také nutno poznamenat - kolik maďarských církevních knížat přišlo ze severu Slovenska.

Bohužel, po roce 1867 udělal nacionalismus - to nové evropské zlo! - jak zjistil František Hrušovský, z uherského státu stát maďarský a tím vznikl pro Slováky nový problém. Avšak ta pravá kultura národa je nezničitelná. Nedá se totiž vykořenit, a tak my všichni musíme být vděčni za přítomnost Slováků, kteří této evropské paletě propůjčují další z barev, sahajíce od vrcholků Tater až k Váhu a Hronu.

Poláci

Kde bychom však všichni byli bez Poláků? Tento skrz naskrz šlechtický národ - szlachcic na zagrodzie rowne wojewodzie! (malý šlechtic ve své chatrči je roven magnátovi ve svém paláci) - zachránil svou bezmeznou, snad někdy až příliš velkou touhou po svobodě třikrát Evropu. Poprvé dokonce v porážce se slezským rytířstvem u Lešna v roce 1241 za vlády posledních Piastovců. Mongolové a Tataři tam sice porazili Poláky a Němce, ale jejich ztráty byly tak velké, že se neodvážili proniknout dál přes velkou severoevropskou plošinu až do Francie. Obrátili se tedy směrem na Moravu a Uhry.

Přesto nesmíme opomenout, že se Hunové dostali až na sto padesát kilometrů východně od Paříže a Arabové až na dvě stě kilometrů jihozápadně od Paříže. Přežití Evropy bylo stále na ostří nože! Podruhé nás zachránili Poláci v roce 1683, když Vídni hrozilo, že bude dobyta Turky, a když rezidenci římského císaře přispěchal na pomoc polský král Jan Sobieski.

A potřetí, v roce 1920, zachránila Západ polská statečnost a strategický génius generála Rozwadowského, který zastavil Rudou armádu "zázrakem na Visle". Revolucí opředená Evropa se ocitla ve smrtelném nebezpečí. K čemu došlo ve Vídni, mohlo nastat i ve Varšavě (rudé organizace v Německu, Francii a Itálii už také čekaly na svou příležitost) a mohlo to znamenat konec křesťanství v Evropě.

Polsko - bojovná země. Díky své nezkrotné touze po svobodě zakusila tragická století - cudcych królow gromic a grozic swojemu (cizího krále zbíti a svému pohroziti). Ale je to i země básníků, filozofů a zpěváků. Ano, příliš svobody se může stát osudné, ačkoli někteří muži tomuto ideálu holdují - Kósciuszko a Kazimierz Pulaski bojovali za svou nezávislost v Americe a Pulaski, jako jediný generál Unie, padl za mladou republiku.

Hovoříme-li o básnících a filozofech, vzpomeneme si na Mickiewicze, Konráda-Korzeniowského, Słowackého, Miłosze, Lema a Lece. Dodejme také, že všichni ti muži, kteří tu byli vyjmenováni, se narodili na územích, která byla dlouhá léta pod kontrolou sovětské vlády.

Němci

Hovoříme-li o srdci Evropy, samozřejmě že nesmíme opomenout německý národ, který tu se Slovany, Maďary, příslušníky pobaltských národů, ba dokonce s Rumuny žil půl tisíciletí zcela integrován, skoro až v určitém druhu symbiózy. Němci a Rakušané tvořili zhruba polovinu obyvatelstva střední Evropy a společně s Izraelity stavěli a obydlovali mnoho měst na východ od svých uzavřených území.

Před oním - Evropě osudovým - rokem 1789 žili lidé vertikálně; existoval pro ně Bůh - Otec na nebi, svatý Otec v Římě (pro katolické křesťany), králové jako otcové vlasti (a jako hlavy církve pro evangelické křesťany) a otcové jako králové rodin. Po roce 1789 se stala naše politika, kultura a civilizace horizontální: lidé už nevzhlíželi ani dolů, ani nahoru, zato častokrát závistivě a podezíravě upínali své ostré zraky na svého souseda. Nacionalismus, který se začal projevovat už v 15. století, se stal skutečným nebezpečím. V Čechách přibývalo stále více lidí, kteří se velmi hlasitě vymezovali etnicky a jazykově jako Češi, anebo Němci, a nikoli jen jako Češi (Böhmen, ve smyslu zemském). I v Maďarsku se zdálo být stále důležitější, jestli je člověk Maďarem, Sasem, Švábem, nebo Slovákem.

Němci byli všude. Kazimír Veliký, král polský, povolal Němce a Izraelity do země za účelem stavby nových měst. Němečtí řemeslníci, stavitelé a umělci se podíleli na tomto budování v celých Čechách, na Moravě, v zemi Slováků, Poláků a Maďarů. Byli loajálními poddanými svých králů. Když Prusko anektovalo Gdaňsk, který tím ztratil svou roli jako polské královské nezávislé město, měšťanstvo proti tomu protestovalo a rodina filozofa Schopenhauera byla nucena vystěhovat se do Hamburku. Ono heslo "jeden národ, jedna říše, jeden vůdce" by před dvěma sty lety nepadlo na úrodnou půdu. Často bylo sporné, jestli ten či onen umělec nebo filozof patří tomu či onomu národu. Byli Koperník, Chodowiecki nebo Przywara Němci, nebo Poláci? Liszt Němec, nebo Maďar? Zrinyi Maďar, nebo Chorvát? Kafka nebo Krenek Němci, nebo Češi?

Nacionalismus zničil dobré vztahy mezi národy. Začalo se hovořit o většinách a menšinách aritmeticky, v nelidském jazyce čísel. Jenomže lidé nejsou pouhé algebraické jednotky, nedají se sčítat ani odčítat.

Teď mají většiny svá vládnoucí práva, menšiny se v nejlepším případě tolerují. Proto tedy ony ne zas tak nelogické hrůzy minulosti: ty "popravy" celých společenských vrstev, masové vraždění, masové vyhánění. A tak jsme byli svědky, jak Němci jako "národ středu", svaté říše římské, jejichž předním úkolem měla být soudržnost národů, zradili zcela toto jim Bohem přiřčené poslání.

Maďaři

Uhři! Ti Maďaři! Uhři se osvědčili před celým světem, právě před tímto zbloudilým světem 20. století. Zvláště uvážíme-li, že Maďaři vnikli na území Karpat až v roce 896 jako zcela divoký jezdecký národ s turko-tatarskou vládnoucí vrstvou a že byli za vlády Arpáda postrachem celé Evropy. Lupičské hordy Maďarů pronikaly do Španělska, Normandie, severního Německa, Polska, jižní Itálie a až před brány Konstantinopole.

A furore Hungarorum preserva nos Domine! (Před zběsilostí Maďarů ochraň nás, Pane!) se modlili věřící v kostelích. Avšak o sto let později už panoval Wajk, svatý Štěpán, za jehož vlády se země stala křesťanskou a naprosto se změnila. Tím se prokázalo, že to není rasa, nýbrž víra, kultura a ideologie, které národ skutečně formují.

Žádná dynastie nedarovala církvi tolik svatých a blahoslavených jako rod Arpádovců. Je tu nejen svatý Štěpán, ale i svatý Jeremiáš, svatý Ladislav, svatá Alžběta, blahoslavená Jolanta, svatá Markéta uherská, ale také svatá Markéta skotská, která byla vnučkou svatého Štěpána.

Těžký kříž museli nést Maďaři v dějinách: Megbunhodte már e nép a multat s jovendot! (Tento národ pykal už za všechny hříchy předků a potomstva!)

Ve středověku se Maďarsko pyšnilo svou vskutku vzkvétající kulturou, avšak při nájezdu Mongolů a Tatarů byla zničena během pouhého jednoho roku celá země. Maďarsko se ale brzy vzchopilo a stalo se v období renesance střediskem kultury. Corvinia byla jednou z předních knihoven Evropy. Kostely, hrady a paláce krášlily celou zem.

Po vpádu Turků byly tisíce lidí odvedeny do asijského otroctví, po osvobození však Maďarsko povstalo jako fénix z popele. Poté následovala rozepře s Rakouskem a v letech 1849, 1920, 1941, 1945, 1956 se přidala celá řada osudových ran, opravdová via dolorosa, i když naděje a vůle přežít nedopustily, aby tento osamělý národ v samém srdci našeho kontinentu zmizel. Maďarsko se znovu vzkřísilo.

Chorvati

Mezi Baltem a Jadranem leží ještě další tisícileté království: Chorvatsko, které tkví uvnitř a vně Balkánského poloostrova a jehož střed nebyl nikdy dobyt Turky - tím se liší Chorvati od jiných balkánských národů. Také u nich se setkáváme se starou, ale se západním světem spojenou kulturou. Chorvati už od pradávna udržovali nejužší styky s Rakouskem, Benátkami a Maďarskem. A přeci se tu střetáváme s národem, který musel bojovat za svou identitu. Všichni ti chorvatští myslitelé, Krizanicem a Strossmayerem počínaje, hledali pro tento malý národ určitou pevnou hranici, kterou nikdy jednoznačně nenašli. (To ovšem platí také pro Rakušany.)

Chorvati jsou známí svou udatností. Takový horský národ, jako jsou z velké části Chorvati, je vždy svobodomyslný. Jak přeci vyřkl jejich básník Ivan Mazuranic: "Oro gnijezdo vrh timora vije, jer slobode u ravnici nije!" (Orel si staví své hnízdo v horách, neboť v nížině není svobody!) K životu člověk potřebuje svobodu a toto rozhodnutí Chorvatů pro svobodu ukazuje na srdce Evropy a tím i na celou Evropu!

Slovinci

Ti Slovinci! Je to takzvaný nehistorický národ, i když se podílí na vytváření dějin už po tisíciletí. Jak? Kde? V Rakousku! Převážná část dnešního Rakouska byla obydlena Slovinci až po salcburský Lungau, východní Tyroly, jižní Horní Rakousko a Štýrsko. Tito Slovinci byli kolonizováni a poněmčeni Bavorskem, oproti tomu Slovinci z jižního Korutanska, jižního Štýrska, Krajiny a Přímoří jsou jediní negermanizovaní Rakušané.

Podíváme-li se na to zblízka, pochopíme také, proč místní názvy v těch nejvzdálenějších částech Rakouska - hory, řeky, údolí, průsmyky, ale také vesnice a města - mají slovinská jména. Folklór, hudba a temperament Slovinců jsou typicky velehorské, tím jsou stejně tak málo jako Chorvati národ balkánský: tedy ne okraj Evropy, nýbrž střed Evropy. Jejich města působí právě tak jako v malém Rakousku.

Mají-li Rakušané ve svém státě strach z požadavků Slovinců, musí se to chápat z větší části jako nejen národní, ale i politický problém: byly to obavy před rudými sousedy a také možná určitý "prastrach" z vlastního původu. Smíšené rasy? To jsou všechny národy: vždyť i Francouzi nosí jména německého původu, v jejich jazyce existují stovky germánských slov a někdy se cítí jako Románi, častěji ale jako potomci Keltů, kteří u nás také žili.

Poselství

S velkým zármutkem se musíme přiznat, že téměř všechny národy v srdci Evropy projevily vůči jiným národům nejen podezření a opovržení, ale také je urážely, pronásledovaly, potlačovaly, vyháněly a vraždily. Vznikl tak strašný rejstřík viny a hříchu, který se nedá popřít ani zapomenout.

Co bylo v minulosti spácháno ve znamení nacionalismu a rasismu, se nesmí nikdy více opakovat. Právě zde, v srdci sjednocující se Evropy, nesmí po tom všem, co se stalo, vládnout jen jakýsi "mír", nýbrž vzájemná úcta, obdiv a - řekněme si to otevřeně - láska.

Jsme jeden na druhého odkázáni a zároveň bychom měli mít radost z toho, že se tu setkáváme s větší rozmanitostí než kdekoli jinde v Evropě. Pomysleme přitom na slova svatého Štěpána, která adresoval svému synu Jeremiášovi: "Říše, v níž vládnou jen jedna řeč a jeden zvyk, můj synu, je křehká a slabomyslná." A jestliže o tom víme, měli bychom to také hlouběji vnímat a pochopit.

Patříme k sobě ve znamení kříže a Panevropy! Už nikdy se nesmíme oddělit!

(Přeložila Alžběta Šofrová)

(Prostor)