Srpen 2003

Stát žaluje politické vězně. Úředníci si stěžují, že lidé z gulagů v nich vyvolávají depresi

Ondřej Kundra

Anabáze lidí odvlečených po druhé světové válce Stalinovými agenty z Československa do sibiřských lágrů nebere konce. Ačkoli stát po dlouhém polistopadovém přešlapování schválil před rokem zákon na jejich odškodnění, rozhodl se jim nyní znepříjemnit život. Místo zmírnění utrpení dodatečnou nápravou křivd pohnal tyto lidi za jejich kritiku pomalého odškodňování před soud.

Ve hře jsou peníze

Stalinovy vězně se rozhodla umlčet Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ), která má podle zákona finanční satisfakce vyplácet (za každý započatý měsíc v lágru dvanáct tisíc korun pro přímé účastníky, polovinu pro pozůstalé). Její vedení v čele s ředitelem Jiřím Hoidekrem už podalo žalobu na ochranu své dobré pověsti za to, že postižení veřejně promluvili o byrokratických průtazích úředníků správy při vyřizování odškodnění. ČSSZ mimo jiné žaluje, že ji zástupci výboru Oni byli první, který Stalinovy oběti sdružuje, obvinili z „nekorektního postupu“ a z toho, že svými obstrukcemi „znevažuje oběti komunistických represí“. Vedení správy si navíc stěžuje, že „stranou nelze ponechat ani depresivní účinky na své zaměstnance“, které jim kritika jejich práce údajně způsobila. Jak se „depresivní účinky“ projevují, ale žaloba nekonkretizuje. ČSSZ navíc požaduje po bývalých vězních či jejich dětech, kteří žádají o skromné odškodnění, aby zaplatili v celostátním deníku omluvu (ve formě inzerátu, pozn. red. CS-magazínu).

Fakta přitom jasně mluví pro poškozené: výplata odškodnění již několik měsíců stojí, protože správa stále „zjišťuje skutkový stav věci“. Z dvě stě čtyřiceti šesti žádostí jich ČSSZ dosud stačila vyřídit necelou polovinu. Až na čtrnáct výjimek všechny zamítla. Důvody, které ji k tomu vedly, přitom odmítá správa sdělit. „To prostě neexistuje, abych vám k jakémukoli případu poskytla nějaké informace. Jde o dost velké státní peníze, a proto musíme postupovat obezřetně,“ utíná hovor Jaromíra Janďourková z ČSSZ, která odškodnění vyřizuje. Konkrétní informace nechce podat ani ředitel správy Jiří Hoidekr, který na toto téma opakovaně odmítl schůzku. Poškozených se ujal advokát Tomáš Sokol. „Vzal jsem to proto, že jde o velmi zajímavý případ, ale hlavně ti lidé to potřebují. U soudu chci dokázat, že správa odkladem výplat poškozuje zákonná práva mých klientů, a chci pro ně zjednat nápravu,“ říká Sokol, podle něhož chce správa podáním žaloby Stalinovy oběti zastrašit. „ČSSZ jim chce zabránit v jejich svobodě projevu. Není ale možné, aby státní úředník místo naplňování zákona vyhrožoval soudy a podával žaloby kvůli tomu, že se cítí kritikou své práce dotčen. To je naprosto absurdní stav,“ míní Sokol. „Z hlediska správního řízení vyplatit odškodnění o rok či dva později jistě nehraje roli. Z hlediska křivdy, která se ale stala před více než padesáti lety, je každý den průtahu nesmírně bolestivý. Jak vidno, úředníci správy vůbec nepochopili lidskou dimenzi celé kauzy,“ říká Vladimír Bystrov z výboru Oni byli první.

O žalobě na tento výbor byl podle všeho informován i ministr práce Zdeněk Škromach (ČSSD), pod něhož správa spadá. „Jestli jsem o žalobě dopředu věděl? Bez komentáře! A nekomentuji ani to, jestli s ní souhlasím,“ odsekává Škromach.

Budu dál bojovat

Jednou z postižených je i paní Olga Hulínová, která již dvanáct let s českým státem marně bojuje, aby odškodnil jejího zemřelého otce Vladimíra Dmitrijeviče Chyleckého. Toho těsně po druhé světové válce z Prahy odvlekla od manželky a šestnáctileté dcery Olgy jednotka tajné ruské policie Smerš (Smrt špionům /Směrt špiónam, pozn. red. CS-magazínu/). Bolševici ho tak trestali za to, že se v roce 1917 postavil v Rusku proti jejich rudému teroru. Když po svém krvavém vítězství rozpoutali na své oponenty hon, uprchl před nimi pan Chylecký do Československa, kde dostal občanství. V Kyjevě, kam ho Stalinovi agenti odvlekli, byl v roce 1945 po vykonstruovaném procesu odsouzen na pět let vyhnanství v donbaských dolech. Nakonec si odseděl dvojnásobek. Věznění ho nadosmrti poznamenalo – po mrtvici oněměl a ochrnul na levou část těla. Když se mu v roce 1956 podařilo vrátit se do totalitního Československa (téhož roku prohlásil Nejvyšší soud SSSR jeho věznění za protiprávní), přišel další šok. Zjistil, že jeho manželka mezitím zemřela na těžkou ledvinovou nemoc. On sám pak zemřel ve čtyřiasedmdesáti letech, v roce 1973.

I když paní Hulínová předložila ČSSZ všechny požadované dokumenty (potvrzení o tom, že její otec byl československý občan, potvrzení o jeho věznění v Rusku a úmrtní list), správa loni v listopadu vyřízení jejího případu přerušila do letošního podzimu – aby zjistila, jestli náhodou její otec (za války vězněný nacisty) nebyl „pravomocně odsouzen pro zločiny směřující proti demokratickému Československu“ a zda nebyl odškodněn již v minulosti na Slovensku. Proč úředníci správy paní Hulínovou šikanují nekonečně dlouhými průtahy, odmítá správa sdělit. „Nemůžu vám poskytovat jakékoli informace o třetí osobě. To prostě nejde,“ odbývá dotaz Jaromíra Janďourková z ČSSZ. „Je otřesné, že tyto dvě formality ČSSZ prověřuje už přes půl roku. Zůstává mi nad tím rozum stát. Jestli si ale někdo myslí, že se vzdám, tak se velmi mýlí. Už jen kvůli ostatním poškozeným budu dál bojovat,“ říká čtyřiasedmdesátiletá paní Hulínová. „Jestli se vůbec někdy dožiji odškodnění, chtěla bych ty peníze dát na opravu otcova hrobu a uctění jeho památky.“

(Respekt)