Srpen 2003

Signály z jiného tisíciletí

Emanuel Mandler

Úvodem

Na tomto místě budu víceméně pravidelně publikovat "signály" - jakýsi druh vzpomínek. Nejde ovšem o regulérní vzpomínky. Takové útržkovité vyprávění o tom, co kdo z nás zažil, má funkci signálů, které přicházejí z velké dálky. Doba, o které mohu vypovídat, je jen poslední čtvrtina minulého století. Jenže století, které máme právě za sebou, chápeme těžko my, kteří jsme jeho kousek prožili; už dnes je všechno jinak než tehdy A jak potom budou chápat tuto dobu ti, kteří přijdou po nás? Jak už to bývá, budou se z učebnic a z médií dozvídat podivné věci, které jim nejspíš popletou hlavu. O syntetické pojetí - bude-li jaké - bude mít zájem jen malá část veřejnosti, protože takové poznávání minulosti zabírá spoustu času a je namáhavé. Takže signály, které z této doby vycházejí, mají, doufám, svůj smysl. Soustředil jsem se na instituce, v nichž jsem buď pracoval, nebo s nimiž jsem přišel do bližšího styku, a - přirozeně - na zajímavé lidi a lidičky, s nimiž jsem se setkal. Pokud pak jsem již o nich vyprávěl, uvádím tu tato vyprávění - buď v původním znění, nebo upravené. Uvádím-li někdy smyšlené jméno (jen tenkrát, mám-li pro to dobrý důvod), označuji je hvězdičkou

Některé z příhod a událostí, jichž jsem byl svědkem, jsou pro mne dodnes zajímavé. Těšilo by mě, kdyby aspoň část z nich zaujala i čtenáře.

I. OBTÍŽNÉ POČÁTKY

Archiv, kriminál a ministerstvo vnitra

Jednoho červencového dne roku 1956 jsem odjížděl vlakem do Benešova, abych nastoupil místo v archivu. Měl jsem po promoci a cítil jsem se jako vítěz. Tehdy totiž historik po promoci (stejně jako kdokoli, kdo vystudoval jiný obor) nastupoval do zaměstnání na takzvanou umístěnku. Jinak místo ve svém oboru nedostal. Nás historiky čekaly archivy, a to s malými výjimkami v místě bydliště. Byli jsme dva (manželka a já) s malým dítětem, a tak jsem považoval za samozřejmé, že dostanu umístěnku do Prahy. Nakonec to dopadlo tak, že úsilí dostat umístěnku vyústilo v drama.

Když už všichni ostatní věděli, kde budou pracovat, my s mou tehdejší ženou jsme nevěděli o svém příštím zaměstnání nic. Vypadalo to znepokojivě, a to tak, že začneme na dlažbě. Byl jsem natolik mladistvě nezkušený, že jsem si neuvědomoval, co všechno znamená, když archivy spadají pod ministerstvo vnitra. Nakonec nás po četných urgencí povolali do Státního úředního archivu, kde jsme museli vyplnit obrovský dotazník, z něhož si dosud nejvíc pamatuji rubriku s otázkami "Byl jste raněn?", "Uveďte bližší okolnosti zranění", a pak nás pracovníci ministerstva vnitra podrobně vyslýchali. Ani se příliš netajili tím, že k nám chovají nedůvěru, a že ta nedůvěra má politickou povahu. Pak nám řekli, abychom přišli za týden, ale abychom se zaměstnáním v Praze nepočítali, protože v Praze už jsou všechna volná místa obsazena. Nakonec jsem dostal umístěnku jen já a manželce "doporučili" velmi špatně placené místo na sekretariátu ČSM v Břevnově. Dostala je, zatímco já jsem byl umístěn v patrimonijním archivu v Benešově.

A tak jsem tedy onoho červencového dne jel vlakem do Benešova, v aktovce jsem měl adresu archivu a přemýšlel, co vlastně způsobilo takovou nevlídnost ministerských orgánů. Bylo možné, že měla politické pozadí; bůhví který z kolegů (nebo stranický výbor) mne mohl udat a asi také udal. Mnoho se změnilo od doby, kdy jsem dělal přijímací pohovory na Vysokou školu politických a hospodářských věd a přijímací komise byla bez sebe z toho, že dovedu všechno tak hezky marxisticky objasnit. Toto svazácké nadšení ze mne během studia vyprchalo a v posledních dvou ročnících jsem se netajil kritickým vztahem ke komunismu a jeho ideologii. Měl jsem ho tajit, ovšem. Ale byl jsem ještě mladý a nezkušený…

Jenomže tak nezkušený už jsem nebyl, abych nevěděl, že jsou tu pádnější důvody. Bylo teprve několik let po procesech "s protistranickým centrem" vedeným Rudolfem Slánským. Prožíval jsem jejich groteskní tragiku - a později jsem o tom v Kritické příloze Revolver revue vyprávěl v odpovědi na otázku Adam Drdy.

Někteří lidé vzpomínají na všeobjímající strach, který cítili v 50. letech všude kolem sebe...

Všeobjímací, to je dobrý termín. Samozřejmě, každý cítil strach jinak, v jiné intenzitě, a taky ve společnosti se rozkládal různě po jednotlivých rocích a sociálních skupinách. Ale muselo ho tu být plno už proto, že strach byl konstitutivním prvkem tehdejšího vládnutí. … Mne ovanul umrtvujícím způsobem v době procesů se Slánského "protistátním a protistranickým centrem" - a kdyby už nebylo ničeho jiného, myslím, že by mi to vystačilo na celá padesátá léta. Bylo to tak. Znal jsem se z gymnázia s Tomášem F., synem čelného komunistického národohospodáře a funkcionáře. Jednou v oktávě jsem se ho přišel zeptat, jestli je pravda, jak jsem to zaslechl z Hlasu Ameriky, že zatkli jeho otce. Tomáš tvrdil, že nic neví, ale druhý den mě vyhledal a byl celý rozčilený, co že si to kdo vymýšlí, on že večer řekl otci o jeho údajném zatčení a otec prý se smál až se za břicho popadal.

To bylo vše, chodili jsme každý do jiné třídy a já jsem ho pak dlouho neviděl. V prvním roce na VŠPHV za mnou přišel, právě když začal soud s oním "centrem". Nevydržel to a musel mi říci, jak to bylo: jeho otce zatkli právě v ten den, kdy on mi celou věc dementoval. Ačkoli jsme nebyli nijak důvěrní přátelé, chodili jsme potom dvakrát spolu dlouho po Praze a Tomáš se mi svěřoval, byl z toho hrozného procesu, ve kterém byl jeho otec jedním z hlavních obžalovaných, nesmírně deprimován. Nemohu tomu věřit, říkal, že by otec udělal něco vlastizrádného, přijel nedávno z Moskvy a ještě ho vidím, jak nám u večeře se slzami v očích vyprávěl, že mu v Kremlu podal ruku sám soudruh Stalin. Proces se "spiklenci" pokračoval a jeho průběh mě po rozmluvách s Tomášem mnohem víc odpuzoval a zároveň přitahoval. Každý den jsem pozorně četl ty hrozné věci, které Rudé právo otiskovalo s jakousi pompou: jak Slánský zabil Švermu tím, že mu dal malé boty, co by podle Gustiny řekl záškodnické činnosti obžalovaných Julius Fučík, jak každý z obžalovaných už od dětství myslel hlavně na to, jak jednou poškodí komunistickou stranu.

Nejen z inkvizitorských projevů prokurátora, ale snad ještě víc z toho, co vypovídali ti lidé o sobě a jak denuncovali spoluobžalované, šel největší strach: jako kdyby do každodenního života zasahovala jakási nadpřirozená síla, která je schopna mávnutím kouzelného proutku udělat z kohokoli zločince a adepta na trest smrti. To byl opravdu všeobjímající strach a jeho působení se znásobilo, když jsem si jednou přečetl v novinách dopis, ve kterém Tomáš F. žádal, aby nad jeho zrádným otcem vynesli trest nejvyšší. To se také stalo a stalo by se to i bez nešťastného dopisu jeho syna. A tak mi to vše vystačilo na pár let bolestivého přemýšlení. (Léto 1996)

Během přemýšlení ve vlaku jsem si postupně ujasňoval (také na základě osobních zkušeností), jak významnou úlohu v politice KSČ a státu hraje antisemitismus. Vždyť procesy se Slánským a dalšími byly vedeny v obludně antisemitském duchu. Bylo jednak zřejmé, že nejde jen o domácí kořeny antisemitismu, ale že byl podporován ze Sovětského svazu; kromě toho následky oněch strašlivých procesů v myslích lidí musely být dlouhodobé. Moji předkové z otcovy strany nebyli árijci a já jsem se tehdy domníval, že to byl pravý důvod nevraživosti ministerstva vnitra ke mně a k celé mé rodině. Teď po dlouhých letech si to myslím tím spíš. Je-li tomu tak, pak jsem konec konců dopadl ještě docela dobře.

V Benešově jsem byl poprvé a bylo to tam jednoduché. Zeptal jsem se jedné ženy na adresu a ona mi ochotně ukázala ulici, v níž byl archiv. Snadno jsem našel dům s číslem, které mi na archivní správě dali a než jsem zazvonil na zvonek, na němž stálo "Archiv", letmo jsem si dům prohlédl a ustrnul jsem. Byla to věznice.

S úlevou jsem zjistil, že tato solidní budova už ani částečně neslouží svému účelu, nýbrž že hostí pouze archiv, do něhož se svážely - byla to doba tuhé centralizace - dokumenty z archivů v širokém okolí. Takže přízemí dvoupatrové budovy bylo nacpáno krabicemi a přivážely se stále nové.

Tomu, kdo sem přišel s podobným posláním jako já, cosi ve vzhledu benešovského archivu vadilo. Uvnitř byly sice archiválie, ale vzhledem budova zůstávala kriminálem. Snad ani maličkosti se tu nezměnily. Uprostřed nádvoří bylo vidět na okna všech poschodí a všechna byla zamřížovaná, dveře do jednotlivých cel bezvadně fungovaly, takže kdyby snad do některé z nich někoho zavřeli, neutekl by. Mříže nebyly korodované, ale poměrně čerstvě nalakované. Připadalo mi to všechno velmi zvláštní. Zvláštní bylo také mé první pracoviště.

Mým příchodem se vedoucí benešovského archivu dr. Miroslav Drobný, štíhlý, přísně vyzírající muž, který byl o patnáct let starší než já, teprve stal šéfem v pravém smyslu. Až dosud měl jediného podřízeného, Emila Bouzka, teď přibyl další. Bylo by tedy v řádu věci, kdyby vedoucí archivu měl radost z toho, že mu přidělili novou pracovní sílu. Ale ani on, ani Bouzek na můj příchod nereagovali příliš nadšeně. Vedoucí archivu mi sdělil, že první měsíce budu mít spolu s Bouzkem na starosti odnášení archivních krabic z přízemí do druhého patra. Přivážejí se další archiválie, a tak je třeba přízemí co nejrychleji uvolňovat. Byl jsem ohromen, takhle jsem si práci v archivu nepředstavoval. Nesměle jsem se zeptal, zda k takové práci archiv nenajímá pomocné síly. Drobný mi chladně odpověděl, že na to nejsou peníze, ostatně že to patří mezi práce archiváře.

Dr. Drobný si ode mne udržoval značný odstup, hovořil se mnou jen o služebních záležitostech a tyto hovory se nevyznačovaly ani délkou, ani srdečností. Něco takového jsem od vedoucího archivu nečekal. Věděl jsem od známých z Týnce nad Sázavou, že je horlivý katolík a nijaký příznivec komunistického režimu. Přede mnou svou katolickou konfesi skrýval. Proč ne, byla to doba, kdy režim katolickou církev pronásledoval. Že se však vedoucí archivu bude stavět do pózy neobyčejně loajálního občana, takřka příznivce režimu, to pro mne bylo překvapení. Teprve postupně jsem se dovídal, co mu vadilo. Dozvěděl se z archivní správy ministerstva vnitra, že jsem první dva ročníky studia absolvoval na Vysoké škole politických a hospodářských věd (pak ji zrušili a já jsem spolu s mnoha dalšími přešel na filosofickou fakultu UK). Z termínu školy - VŠPHV - šéf usoudil, že jsem tajný komunista, a pravděpodobně se domníval, že mě nasadili do benešovského archivu, abych ho špehoval. Komunikace mezi námi byla velmi skromná, nemohl jsem říci nic normálního, protože, ať to bylo cokoli, okamžitě si má slova vyložil jako nástrahu.

Náš stále chladnější vztah ještě zhoršovalo to, že jsem neuměl zaujmout "přátelský" vztah ke kolegovi Bouzkovi. Emil Bouzek by mohl být docela dobrý chlapík, ale nějak se rodičům nevyvedl. Po první hodině pokusů o konverzaci s ním jsem zjistil, že to dost dobře nejde; Bouzek byl, chudák, napůl debil. A to v pravém slova smyslu. Jak mohl vystudovat? To prozrazoval Drobný tím, že se k němu choval takřka patolízalsky. Bouzek toho mnoho o světě nevěděl, ale co věděl, to pověděl. A tak pro mne už druhého dne nebylo tajemstvím, že jeho otec je významný právní expert a že mu různými protekcemi zajistil zaměstnání v benešovském archivu. Cítil se tam bezpečně jak slepice v kurníku. Skoro jsem mu to záviděl - já jsem se v Benešově ani trochu dobře necítil.

Jak bych také mohl! Jezdil jsem denně dvě hodiny z Prahy do zaměstnání a dvě hodiny zpět. Už ani nevím, jak se mi po dosti dlouhé době podařilo dosáhnout toho, že jsem směl jezdit s velkou slevou rychlíkem - to bylo o polovinu rychlejší. Navíc spolu s tím, jak se zhoršovaly poměry v Polsku i v Maďarsku, houstlo politické klima také u nás. Má první žena byla ještě nezkušenější než já a zřejmě také stále ještě podléhala vlivu marxistických myšlenek. Trpěla na pracovišti (na sekretariátu ČSM), kde podléhala hrubému, zcela nevzdělanému tajemníkovi. Když se konala v Břevnově obvodní konference ČSM, nevydržela toto napětí a veřejně vytkla svému nadřízenému, že je napůl negramotný. Měla pádné argumenty: například to, že pravidelně před ní začal číst "Komsomolskou pravdu", jenomže ji většinou držel obráceně. Oč pádnější byly její argumenty, o to rychleji přišla o zaměstnání. Naštěstí tehdy odcházela z místa sekretářky v Historickém ústavu Jiřina Šiklová na lepší místo a ona mohla nastoupit místo ní.

Já jsem zůstal v benešovském archivu a líbilo se mi tam čím dál tím méně. Je pravda, že jsme nemuseli nosit krabice celý den (to by tak ještě chybělo), protože bylo zapotřebí dokumenty alespoň zhruba roztřídit. Mohli jsme si je tak někdy i prohlédnout; byly německé a to prospívalo mým chatrným znalostem němčiny. Většina naší práce byla ovšem špeditérská. Nosili jsme krabice do prvního, ale většinou do druhého poschodí. Zlobilo mě, jak to bylo amatérsky organizováno - stačilo přece vyříznout v jednom okně mříž, vyrobit primitivní kladku, a tak zbavit celou naši stěhovací práci zbytečné námahy. Několikrát jsem to šéfovi navrhl, on ale na mé návrhy nereagoval. Podal jsem tedy ministerstvu vnitra zlepšovací návrh na odstranění aspoň části mříže v jednom okně v přízemí a v jednom okně v druhém patře. Okna měla být spojena kladkou. Když se to šéf dozvěděl, jeho vztah ke mně se ještě více ochladil.

Pak přišla zdánlivě nevýznamná příhoda. Jako ostatně celý život měl jsem i tehdy potíže s ranním vstáváním a s včasnou docházkou do práce. Jenomže do Benešova jsem jezdil vlakem a vlak na mne nečekal. Několikrát se mi podařilo jej zmeškat, a pak mi nezbývalo než dostat se do Benešova stopem. Obvykle jsem v takovém případě přišel do archivu později - o pár nebo i o hodně minut později - a šéfovi jsem vše vysvětlil. Nadšen ani v jednom případě nebyl, přestože jsem ztracený čas bohatě nahradil.

Jednou jsem přijel mimořádně pozdě, protože jsem zdařile zaspal. K mému překvapení mne v archivu čekal nejen dr. Drobný, ale také soudruh kapitán Toman, vedoucí archivní správy. Vedli se mnou dost nevlídný hovor, který se mnohem méně soustřeďoval na mou pozdní docházku než na to, že jsem jel stopem. Kapitán Toman mne přísným tónem upozorňoval, že stopování je pro ministerstvo vnitra nepřijatelné, protože buď může být v autě ukryt nepřítel, nebo může vůz jet kolem mne s bůhvíjakým účelem. Ani civilní pracovník ministerstva vnitra, jímž jsem jako archivář byl, v žádném případě nesmí stopovat, to je hrubé porušení kázně. Byla to výstraha. A zároveň, což jsem ještě tehdy netušil, to byl počátek zvláštního řízení s mou osobou, která se mně samému v celém ohromném soukolí ministerstva zdála tak nedůležitou, že bych zvláštní řízení právě se mnou nepovažoval za možné. Inu, mládí je bezstarostné…

Očekával jsem, že se mé vztahy s vedoucím archivu po rozhovoru s kapitánem Tomanem rychle zhorší. K mému údivu se tak nestalo, vše zůstalo jako dřív. Ale ne nadlouho. Dvakrát přijeli do benešovského archivu "na brigádu" pracovníci archivní správy ministerstva vnitra. Bylo jich několik; s překvapením jsem zjistil, že je sice velmi povrchně, ale přece jen znám z Vysoké školy politických a hospodářských věd. Měli nám pomoci s tříděním archiválií (abychom Bouzek a já mohli nosit víc krabic do druhého patra), nijak se nesedřeli, ale nějakou práci odvedli. Stejně jako oni ke mně, ani já k nim jsem nepociťoval averzi. Tykali jsme si, chodili jsme společně na oběd - a to byla lahůdka pro dr. Drobného. Jestli potřeboval důkaz o mé konspirativní činnosti, zde ho měl.

Do jaké míry se ti hoši za mě přimluvili u kapitána Tomana, to nevím. Po nějaké době ale přijel na brigádu on sám a vedl se mnou mezi čtyřma očima dlouhý a poměrně přátelský hovor. Dost mi o sobě vyprávěl. Byl za války členem partyzánského oddílu a s rozkoší na to vzpomínal. Zaujalo mne, že nejraději povídal o brutálních scénách, a bylo patrné, že jich musel zažít dost. Například - na to si vzpomínám, jako by to vyprávěl před týdnem - jak partyzáni v horkém létě na horách chytli Němce a přivázali ho nahého k osamocenému stromu a chodili se dívat, jak se připéká na slunci. Po nějaké době začal křičet bolestí a křičel stále hlasitěji, až pojednou umlkl a upadl do bezvědomí. Pak už je nezajímal, nechali ho tam samotného umřít.

Kromě líčení takových příhod, které vyvolávaly mrazení v zádech, hovořil kapitán Toman s upřímnou kritičností o vnitropolitické situaci. Uvědomoval si, že ve vedení státu je zapotřebí změn, přičemž zvláště měl zálusk na ministra Václava Kopeckého. Já jsem nadšeně souhlasil a doplňoval jsem další kritické připomínky. Celkem jsem se však maskoval: dával jsem pozor, aby si kapitán Toman nemohl dát dohromady nic z mých pravých názorů (od kolegů z archivní správy jsem věděl, že Toman je osobním přítelem Antonína Novotného.). Snažil jsem se tedy k němu chovat asi tak jako dr. Drobný ke mně. Ani jsem si neuvědomil, že ne vždy se mi to podařilo - neměl jsem ještě zkušenosti s praktickým životem v komunistickém režimu, ani s pracovníky ministerstva vnitra.

Přitom to byla doba, kdy záleželo na každém slůvku. Netrvalo dlouho, propuklo budapešťské povstání a několik dní, až do sovětské intervence, byla vnitropolitická situace dosti napjatá. Poslouchal jsem polskou Svobodnou Evropu, abych věděl, jaká je situace v Maďarsku. Jaká byla situace u nás doma, to jsem kupodivu z dojíždění do práce věděl až moc dobře. Až do počátku maďarského povstání to ve vlacích vypadalo pořád stejně, lidé seděli, někteří pospávali, jiní něco četli a další si povídali o osobních věcech. Povstáním v Budapešti se jízda vlakem změnila.Po těch pár dní se vždy v kupé našel někdo, kdo si začal pochvalovat, jak v Maďarsku s komunisty zatočili, a nikdy nebylo nikoho, kdo by se postavil na odpor. Nešlo to, většina s protikomunistickým agitátorem souhlasila nebo aspoň nebyla proti. Zažil jsem scény tohoto druhu:

A: Teda ti to v tý Budapešti pěkně roztočili. Škoda, že to nejde o něco rychleji.

B: Jen se nebojte, vono se to rozšíří na celý Maďarsko.

C: Je to dobrý, už jsem slyšel, že tam komunisty začali věšet.

A: To by se u nás stát nemohlo, my na to nemáme.

B: Ale máme, počkejte si jen chvilku a uvidíte, jak budeme věšet komunisty i u nás.

Až do té doby jsem si myslel, že jsem se už vyrovnal s ideologií, kterou jsem v posledních dvou třídách na gymnáziu horlivě přijímal a jíž jsem byl zcela obklopen v dalším studiu. Teď jsem si musel přiznat, že se dívám na svět skrz brýle mnoha předsudků. O českém národě jsem si až dosud myslel, že je povahy mírné, nevznětlivé. Když jsem ale tyto hovory slyšel, kladl jsem si otázku: jsou ti lidé opravdu tak krvelační, nebo jen využívají vhodné doby, aby se vypovídali? Teprve o hodně později jsem přišel na to, že platí obojí.

Do benešovského archivu jako by se vzrušené klima roku 1956 nepřenášelo. Snad jen s tím rozdílem, že dr. Drobný nám přikazoval odnášet stále větší dávky do druhého patra; zřejmě proto, abychom neměli čas na zbytečné myšlenky. V případě kolegy Bouzka to ovšem byla starost zcela zbytečná, přebytek myšlenek ho nesužoval, a pokud jde o mne, byl jsem čím dál tím vzteklejší, protože jsem si představoval, že až do důchodu budu odborně pracovat nošením krabic v archivu. Vztek ale není dobrý rádce.

Netrvalo dlouho a kapitán Toman svolal aktiv všech archivních pracovníků středních Čech. Doba byla stále ještě vzrušená a on zřejmě potřeboval svůj odbor organizačně zajistit a upevnit kázeň. Tomu odpovídala i odpověď správy budov ministerstva vnitra na můj zlepšovací návrh: zamítá se, protože by šlo o akci pracovně i finančně náročnou, a především nelze vyloučit, že budova bude v budoucnosti opět sloužit svému původnímu účelu, takže destrukce mříží na dvou oknech by v takovém případě byla na závadu. Dostal jsem zlost a s přítomným zástupcem správy budov jsem se vztekle pohádal. Tím jsem ovšem těžce narušil původní účel porady, která přece měla upevnit disciplinu, zajistit klid a zabránit zbytečným aktivitám.

Druhý den se dr. Drobný povytáhl na chvilku ze své ulity a řekl mi, že jsem to neměl dělat. To jsem ale už věděl i bez něho. A zhruba za týden pro mne přijel služebním autem kapitán Toman a odvezl mne do Prahy, že si se mnou chce promluvit. Chodil jsem s ním kolem Botiče (bylo to blízko mého bydliště) a naslouchal, jak mi otcovským tónem udílí přátelské rady. Říkal, že si mne docela oblíbil, že se mu se mnou docela dobře povídá, jenomže politické názory, které mám, nejsou vždy v souladu s tím, jak by měl uvažovat pracovník ministerstva vnitra, i když jde jen o pracovníka civilního. On by to snad i toleroval, ale co ti ostatní na ministerstvu? Jsou pobouřeni mou snahou poškodit budovu, která se opravdu může v brzké budoucnosti zase stát věznicí. Kromě toho jsem vzpurný, což se projevuje na mém vztahu k dr. Drobnému i ke kolegovi Bouzkovi, a mám-li se stát kvalifikovaným archivářem, nepochybně potřebuji nějaký čas k tomu, abych duševně dozrál a dospěl. Neříká mi to proto, že by mi ministerstvo vnitra chtělo dát okamžitě výpověď, co když ale nastane zase nějaký další konflikt? On osobně mě při tom posledním konfliktu se zlepšovacím návrhem chápal a udělal vše proto, abych nebyl nějak postižen. Ovšem mou kariéru v archivu vidí chmurně a sám za svou osobu mi radí, abych se s ministerstvem vnitra dohodl na rozvázání pracovního poměru. Samozřejmě, že to nemusím udělat, ale rozhodně by to bylo lepší, než kdybych třeba za čtvrt roku dostal výpověď.

A tak jsem získával zkušenosti. Teď už mi bylo jasné, že se musím mít před policajty na pozoru víc, než jsem si dosud myslel. Kapitán Toman se navíc ani nesnažil skrýt, že dr. Drobný si na mne stěžoval (od nikoho jiného nemohl vědět, jak vycházím s Bouzkem a některé další věci), a tak jsem si všechno mohl dát dohromady hned po Tomanově proslovu. Poděkoval jsem mu za pochopení, které projevil, a řekl jsem, že ho samozřejmě poslechnu. Během dvou měsíců jsem přestal být archivářem a - což bylo důležitější - zaměstnancem ministerstva vnitra.

Dovedl jsem si představit, s jakým asi posudkem z ministerstva vnitra odcházím. Můj odchod však proběhl hladce a já jsem si to vysvětloval intervencemi mých bývalých spolužáků z VŠPHV na archivní správě MV. Že by povaha kapitána Tomana byla mírná, to mě tenkrát ani nenapadlo. A což teprve, když jsem se za několik let dozvěděl, že brzy po mém odchodu byl vyloučen z řad KSČ, a to na schůzi, jíž se účastnil i jeho přítel Antonín Novotný. Kapitán Toman prý svou manželku několikrát týdně večer přivázal ke dveřím a jakýmsi druhem pomlázky ji bil. Chudinka to tutlala, protože se bála Tomanovy pomsty. Až jednou to nevydržela a stěžovala si přímo Nejvyššímu. Což vypadalo na Tomanův konec. Nebyl. V době, kdy jsem se tuto zvěst dozvěděl, byl prý už Toman opět členem KSČ. V jaké pracoval funkci, to mi tehdy neřekli.

Také mi to bylo jedno. Zajímalo mne hlavně to, že jsem byl bez místa a že nové zaměstnání jen tak neseženu. Archivy byly pro mne uzavřeny. A existovala nějaká instituce, která by za daného stavu věcí byla ochotna mne přijmout? Bezmocně jsem přihlížel, jak se přibližuje doba, kdy zůstanu bez zaměstnání.

Pod okap

Když jsem z benešovského archivu odcházel, cítil jsem se hůř. Nejen proto, že se poměry v archivu, tedy náš vzájemný vztah s jeho šéfem dr. Drobným, pohybovaly pod bodem mrazu, ale hlavně proto, že jsem si představoval, co se mnou bude, až uplynou dva měsíce, po které jsem ještě byl civilním zaměstnancem Ministerstva vnitra. I když jsem se vyptával, zda někdo ze známých neví o nějakém vhodném zaměstnání, byl výsledek žalostný. Pomalu, ale jistě jsem si zoufal a připravoval jsem se na to, že se bude opakovat situace ze studia, kdy jsem po narození dítěte půl roku pracoval jako závozník. Ale osud připravuje překvapení.

Jednou večer k nám přišla Eva K. Studovali jsme spolu a brzy jsme ztratili vzájemný kontakt; byl jsem pro ni málo levicový, ona pro mne přespříliš. Zachovala se ke mně hezky: když se dozvěděla se o mé situaci, sama mi nabídla místo. Řekla mi, oč jde (byla to funkce tajemníka Československého svazu mládeže na Vysoké škole chemicko-technologické), a já jsem na ni vyvalil oči a odpověděl jsem, že to snad nemyslí vážně. Vylíčil jsem jí celkem upřímně, že jsem musel odejít z archivu z politických důvodů. Na ni to příliš velký dojem neudělalo, řekla, že má známého s takovými konexemi, že dostat mne na místo tajemníka ČSM nebude problém. Byl bych si měl vyžádat aspoň den na rozmyšlenou, ale neudělal jsem to. Čas do odchodu z archivu se krátil a já jsem si nemohl vybírat, když nebylo z čeho. Hned druhého dne jsem vyplnil dotazník (opět to byl velký dotazník) a dva dni před odchodem jsem dostal zprávu, že jsem přijat. Měl jsem se hned po ukončení pracovního poměru v archivu dostavit na obvodní sekretariát ČSM na Vítězném náměstí v Dejvicích.

S chutí jsem pospíchal do Dejvic. Dostal jsem razítko do občanské legitimace, což bylo tenkrát neobyčejně důležité, protože bez razítka, to znamená bez pracovního poměru, mohl být člověk stíhán pro příživnictví. A byl jsem "přijat" první tajemnící obvodního sekretariátu, soudružkou Zemanovou. Byla to statná podmračená žena, na jejímž vzhledu nepochybně zanechaly stopy značné osobní problémy. Po celou dobu našeho hovoru se na mne neúspěšně pokoušela usmát, čímž náš hovor dostal zvláštní kolorit. Takže si na něj pamatuji dodnes. Soudružka Zemanová mi vysvětlila, jak politicky významnou práci budu vykonávat - doba je vážná a projevuje se to rovněž na školách. Studenti dnes mají mnohem chladnější vztah nejen ke svazu mládeže, ale k režimu vůbec; je třeba dát do pořádku formální náležitosti (nábor nových členů, vybírání známek do legitimací, pořádání schůzí, účast na brigádách), které se na VŠCHT, proč bychom si to nepřiznali, zcela zhroutily. Nu a na základě toho teprve bude možné dělat politickou práci v pravém slova smyslu.

Pochopil jsem - a odpovídalo to skutečnosti -, že vlastně mou pracovní náplní bude administrativa, a měl jsem z toho nelíčenou radost. Když jsem se seznámil se situací na škole, radost poněkud pohasla. "Organizace" svazu mládeže na VŠCHT byla zcela rozložena a pro mne, který jsem musel uvést administrativu alespoň do zdánlivě existujícího stavu, byla VŠCHT jako objekt mého zaměstnání o to obtížnější, že šlo o velkou školu s třemi fakultami. Když jsem nastoupil, nepřipadaly schůze a vybírání známek v úvahu a mně nezbývalo než obrátit se na asistenty, kteří měli kladný vztah k ČSM. Bylo jich málo, ale existovali. Buď to byli komunisté, nebo se chystali stát se komunisty. Zval jsem je na "sekretariát" - byl to takový větší kurník hned vedle vojenské katedry - snažil jsem se s nimi přátelsky hovořit a získat je pro to, aby pomohli získat v jednotlivých ročnících aspoň někoho, kdo by vybíral známky. Prodávat známky a posílat je na konto obvodního výboru ČSM, to nepochybně byla viditelná činnost takového svazáckého pracovníka, jako jsem byl já.

S asistenty se mi podařilo navázat více méně lidský kontakt. Chodili za mnou a svěřovali se mi se svými starostmi. Tak jsem se pozvolna seznamoval s politickou situací na VŠCHT. Bylo to v době, kdy revoluce v Maďarsku byla potlačena a náčelníci v Kremlu rozhodli, že v Československu se žádné uvolnění trpět nebude. To ovšem tehdy ještě nikdo nemohl vědět. Ale tlak ÚV a ústředních úřadů sílil a valil se přes nesmělé aktivity, jejichž účelem bylo zvýšit společenskou toleranci. Politické klima houstlo. Na Vysoké škole chemicko-technologické se to zatím projevovalo nepříliš znatelně. A přitom kdesi v pozadí, jak jsem se to dozvídal od prosvazáckých asistentů, se připravoval hon na vyštvání hlavy reakce z VŠCHT. Když člověk slyšel ty soudruhy mluvit, nabýval dojmu, že na škole existuje reakční skupina spojená umnou organizační sítí. V čele této nebezpečné skupiny pak stála sama mezinárodně uznávaná autorita, akademik Otto Wichterle.

Podle toho, co říkali asistenti, působil akademik Wichterle na vysoké škole chemické svobodomyslně a využil doby kolem maďarského povstání a politických pohybů v Polsku k tomu, aby se mezi studenty netajil svými nikterak marxistickými názory. Komunisté na VŠCHT si zapisovali do paměti všechny jeho protikomunistické výroky a Wichterle jako osobnost je přiváděl k vytržení – nepříjemnému, ovšem. Věděli, že bude obtížné se s ním vyrovnat, protože byl dobře znám za hranicemi, a tak chodili, šuškali a vymýšleli, jak ho z VŠCHT dostat pryč. Zase tak příliš těžké to nebylo, protože rektor VŠCHT prof. Maděra neobyčejně ochotně jednal podle příkazů obvodního, městského, ústředního - prostě jakéhokoli sekretariátu KSČ.

Asistenti se mnou hovořili, jako bych patřil mezi ně. Nemohl jsem jim říci, jak se na připravovanou kampaň proti prof. Wichterlovi dívám; oni mi však mi usnadňovali mou roli tím, že přede mnou vylévali své nitro, a co si myslím já, je nezajímalo, takže mně stačilo moudře naslouchat a tvářit se chápavě. Beztak to byla přetvářka a jak tak šel týden za týdnem, vznikl a sílil ve mně komplex, že dělám něco, co bych dělat neměl. Že když to tak půjde dál, stane se ze mne opravdový pomocník komunistů. Samozřejmě, mohl jsem se nějakým způsobem vzbouřit, ale nevěděl jsem jak.

Můj komplex z činnosti na VŠPHV byl ovšem hlubší, než jsem stačil naznačit. Je těžký život v zaměstnání, kde vás berou vážně asi jako náramkové hodinky. Prosvazáčtí odborní asistenti se ke mně aspoň chodili vypovídat, ale při různých příležitostech (například když se vyjednával termín pro nějakou schůzi) jsem musel také jednat s "normálními" odbornými učiteli, docenty a profesory. Nemohu říci, že by mi dávali najevo nějaké přezírání; prostě svazáckého tajemníka nebrali na vědomí. Bylo to nepříjemné.

Ke všemu ještě jsem nedodržel své předsevzetí, že se nebudu plést do věcných záležitostí svazácké "organizace". Jenomže právě v té době sílícího politického tlaku se aktivnější členové svazu mládeže na škole začali skutečně organizovat. A předseda hlavního výboru ČSM Nerad byl ostrý hoch. Šel s duchem doby a rozhodl se, že je třeba aktivizovat práci svazu mládeže tím, že výbor vezme studenty "u huby" - nebude se s nimi hádat, handrkovat, přesvědčovat je. Prostě se za pomoci odborných pracovníků i administrativy školy hlavní věci (především, že každý student musí být členem ČSM) nařídí a bude to. Poměrně ostře jsem proti němu vystoupil. Na půdě svazu mládeže a ještě k tomu v té době jsem samozřejmě nemohl vyhrát, nicméně podařilo se mi získat v celoškolském výboru ČSM několik příznivců, a tak se spor o to, máme-li "brát studenty u huby" rozhoříval. Měl jsem čím dál tím intenzivnější pocit, že to nedopadne dobře.

Do toho zasáhl osud. Dostal jsem žloutenku, musel jsem do nemocnice a několik týdnů jsem nemohl chodit do práce. Nerad měl zelenou. Když jsem byl v pracovní neschopnosti, mohl podle své chuti vzít studenty "u huby". Pokusil se o to a zjistil, že to není tak jednoduché. Místo toho, aby se všichni student stali členy svazu mládeže, bylo dost takových, kteří z ČSM vystoupili, a administrativa školy je nedokázala potrestat. Nerad se umírnil a když jsem se vrátil do práce, mohli jsme spolu víceméně normálně komunikovat.

Nastalo pro mne na VŠCHT poměrně klidné období, ve kterém měl můj spleen dostatek příležitosti, aby mne jak se patří zneklidňoval. Jakýmsi vyrušením byly studentské grotesky, které se odehrávaly vedle, na vojenské katedře. Můj "sekretariát" byl umístěn vedle místnosti vojenské katedry a hned vedle ní bylo pánské WC. Na vojenské katedře sídlila starší žena viktoriánského vzezření - dříve se takovému stvoření říkalo stará panna. Muselo to jednou přijít a opravdu se stalo, že si některý ze studentů spletl dveře a místo na WC vešel na vojenskou katedru a pak … Reakce té paní byla hrozná a to vedlo studenty k tomu, že toto jakoby opomenutí sem tam opakovali. Mně to příliš zábavné nepřipadalo. Ostatně práce jsem měl dost: vybíral jsem příspěvky, snažil se, aby alespoň někdo chodil na schůze, sháněl studenty na brigády, vyplňoval různé formuláře a věnoval se podobným administrativním činnostem.

Dlouho to netrvalo a najednou se vše úplně změnilo. Dostal jsem poprvé a naposled písemnou pozvánku do rektorské rady. Ani jsem při svém svazáckém flegmatismu netušil, že taková instituce existuje, a nechápal jsem, proč bych se zrovna já měl tak vznešené porady zúčastnit. Byl jsem však poučen, že jsem "složka", a tudíž jako takový mám být zván na každou poradu rektorské rady.

A právě tato jediná porada, na kterou mě pozvali, byla mimořádně důležitá. Hned úvodem rektor prohlásil, že mnozí z nás v přestálé zkoušce - to byl vztah k maďarskému povstání - prokázali nedostatek uvědomění a že je z toho třeba vyvodit patřičná ponaučení. Pochopil jsem, že jsem přítomen součásti protiwichterlovského tažení, brzy však vyšlo najevo, že jde ještě o další důležitou věc. Rektor ve svém úvodním projevu pokračoval, že se dokonce našel jedinec, který chtěl organizovat studenty a pedagogy proti straně. S tímto protistranickým přístupem se musíme vypořádat.

Předvolali toho člověka, jehož jméno jsem už dávno zapomněl, musel před námi stát jak malý kluk, díval se do země a bylo jasné, že kdyby mohl, utekl by někam hodně daleko. Od první chvíle bylo patrné, že se proti němu domluvili. V době maďarské krize prý se vyjadřoval v tom smyslu, že se má s komunisty zatočit i u nás, což zaslechla soudružka z kádrového oddělení a teď to tady tomu člověku přede všemi dosvědčí. Jenže v organizaci tohoto monstrprocesu byly zjevné chyby. Soudružka z kádrového oddělení místo toho, aby svědčila, začala popotahovat, za chvíli brečet a svědectví pořád nikde.

"Obžalovaného" jsem neznal a nedělal na mne nejlepší dojem. To je ale asi těžké, aby člověk v takové situaci vypadal sympaticky. Vzpomněl jsem si na procesy s protistátním a protistranickým centrem, na umrtvující řeči prokurátora i na vynucená přiznání obviněných a měl jsem pocit, že musím něco udělat, že to tak nemohu nechat. (Když jsem po letech o tom přemýšlel, pochopil jsem, že moje jednání bylo tehdy silně ovlivněno mým komplexem přetvařujícího se svazáckého tajemníka.) A rychle jsem se rozhodl.

Přihlásil jsem se o slovo, což přítomní přijali se zjevným uspokojením: mládežnická složka přiloží polínko do ohně, doutnajícího pod pohanem. Jenže do mne to vjelo a pronesl jsem ve prospěch toho člověka, kterého mezitím vykázali z místnosti, dlouhou obhajobu. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Přesvědčivě jsem mluvil o tom, jak jsem v době maďarských událostí jezdil denně do Benešova a jaké hrozné věci nejrůznější živly ve vlaku veřejně povídaly a plánovaly; proti tomu se tenhle člověk choval jako jehňátko. Pokračoval jsem, že se nesmí zapomenout na neurotičnost zcela nedávné doby, na tlak třídního nepřítele a další podobné hlouposti. Ke konci proslovu jsem se začal potit. Co když řeknou: a co ty, soudruhu? Jak jsi se zachoval, když jsi ve vlaku poslouchal ty živly? Uvědomil jsi patřičná místa?

Obával jsem se zbytečně. Oni čekali vše možné jenom ne útok z této "vlastní" strany. Byli ohromení, bezradní a tak se mi toho chlapíka opravdu z toho podařilo dostat. Dál už jsem se o něho nestaral (samozřejmě, že ho brzy potom beztak vyhodili, i když údajně s lepším posudkem, než původně plánovali). Mé advokátské vystoupení bylo celkem až příliš úspěšné. Ani jeden z prosvazáckých asistentů si nemyslel, že mé jednání vedla ruka třídního nepřítele. Byli naopak sebekritičtí: měli jsme tě předem instruovat, říkali, příště už se taková chyba opakovat nebude. Ostatně museli mít černé svědomí, vysvětlovali mi, že bych se mýlil, kdybych jim podkládal jiné, než nejčistší úmysly. Dostali totiž z obvodního výboru strany za úkol vyvodit závěry z maďarských událostí, přirozeně včetně závěrů personálních. Museli někoho vyhodit, aby škola zůstala před vyššími orgány čistá, a tak vybrali asistenta, který byl odborně neschopný. Poprvé, aniž jsem si toho byl vědom, jsem se setkal s "českou cestou". Takhle se to u nás dělalo a dělá.

Proti názoru komunistů, které mé vystoupení na rektorské radě spíše utvrdilo v přesvědčení, že jsem "jejich", dospěla "reakce" mezi studenty - a ta byla na VŠCHT dosti silná - k závěru sice pochopitelnému, ale bohužel značně přehnanému. Mysleli si, že jsem obdařen mimořádnou mocí a že dokážu, co si zamanu. Začali za mnou chodit a svěřovat se mi. Ocitl jsem se v situaci opravdu schizofrenní, protože se mi svěřovali komunisté i jejich odpůrci - a do toho přišla příhoda s uneseným letadlem.

Bylo to tak. Vrcholem snažení nekomunistických studentů z VŠCHT byl únos letadla na lince Praha-Bratislava. Byly toho plné noviny, protože pečlivě zorganizovaný únos se nezdařil. Strana a Rudé právo triumfovaly. Pro mne bylo vše velmi nepříjemné: začali za mnou chodit známí zavřených studentů, abych únosce dostal z maléru. To byl ztřeštěný nápad, případ na rektorské radě a kriminální kauza těchto "teroristů" se nedaly srovnávat. Ke všemu mi oficiálně zavolali z vnitra a chtěli údaje o tom, jak žijí někteří studenti; měl jsem dojem - jistě oprávněný - že na mne vnitro vyvine nátlak, abych s ním nějakým způsobem spolupracoval.

Nechybělo mnoho a upřímně bych si zoufal. Ale jako ještě tolikrát potom mi pomohla shoda okolností, tentokrát nepříjemná. Dostal jsem na pracovišti epileptický záchvat. Byl silný, takže mne museli převézt do nemocnice. Pak jsem byl jsem několik dní doma a když jsem přišel na VŠCHT, dozvěděl jsem se radostnou zprávu, že můj kolega ze studií Bedřich Loewenstein odchází do Historického ústavu. Až dosud byl výkonným redaktorem časopisu Dějepis a zeměpis ve škole, který vydávalo Státní pedagogické nakladatelství. Bedřicha jsem dobře znal a nemusel jsem ho přemlouvat, aby se za mne přimluvil; naopak byl rád, že za sebe může nabídnout náhradu.

A tak jsem brzo přišel na obvodní výbor ČSM a požádal soudružku Zemanovou, aby mě co nerychleji pustili z pout svazu mládeže. Tentokrát se ani nepokusila o úsměv. "To jsi nám neměl dělat, Emane," řekla a vykládala mi, jak obtížné bylo prosadit mne do funkce tajemníka ČSM. Nejenže jsem dostal katastrofální posudek, ale soudruzi z ministerstva vnitra nelitovali námahy a osobně navštívili Obvodní výbor KSČ Prahy 6, aby objasnili, jaké jsem kvítko. Ona sama se pro mé přijetí angažovala a - podařilo se. Teď byla z mého odchodu smutná.

Musím se přiznat, že já vůbec ne.

Živé slovo učitele

Prvních čtrnáct dní v novém podniku jsem si ve Státním pedagogickém nakladatelství připadal jako v ráji. Ztratil jsem sice privilegium úřadovat sám v jedné místnosti, ale nelitoval jsem toho. Práce v pedagogickém časopise byla proti tomu, co jsem dělal na VŠCHT vrcholem odbornosti. Samo oddělení pedagogických časopisů, jehož jsem se teď stal členem, sídlilo ve dvou rozměrných místnostech - nejprve v Tomášské ulici, potom na Valdštejnském náměstí. V těchto dvou místnostech pracovalo poměrně značné množství redaktorů, protože každý předmět měl svůj "metodický" časopis; navíc tu sídlila dvoučlenná redakce Učitelských novin - jakási šlechta mezi ostatními redaktory. Učitelské noviny měly zacelovat ideologickou mezeru, která vznikala učitelům předmětů, jejichž metodické časopisy byly příliš "reálné". Obdobné, na chudáky rodiče zaměřené poslání, měla redakce časopisu Rodina a škola. Bedřich Loewenstein měl na starosti dva měsíčníky Dějepis ve škole a Zeměpis ve škole, a já jsem je po něm převzal.

Když jsem se obeznámil s obsahem časopisů, které jsem měl jako výkonný redaktor redigovat, pojala mne hrůza. Bylo zřejmé, že Bedřich Loewenstein pojal svou roli výkonného redaktora jako cosi naprosto přechodného. Pochopitelně: buď by se tomu člověk musel věnovat od rána do večera, nebo mohl nechat obsah časopisů tak, jak jej určila redakční rada, a pouze zajišťovat technickou stránku těchto, jak jsem brzy zjistil, více než problematických periodik. I tak to byl značný obsah práce. Já jsem se rozhodl pro první variantu. Oba časopisy byly plné obludných metodických článků, v nichž se učitelům - se zvláštním zřetelem na aktuální politické hledisko - vysvětlovalo, co a jak mají žáčkům říkat, popřípadě jak je mají zkoušet a jen sem tam se našel populárně pojatý článek odborný. A z nich se mi zase zdála přijatelná jen určitá část, ostatní byly zaměřené podle nejedlovské ideologie.

Říkal jsem si (mládí neoplývá moudrostí), že to nemohu jen tak nechat, chápal jsem, že změnit obsah těchto časopisů bude obtížný úkol, a to jsem ještě neznal jejich redakční rady. V jejich čele stály pozoruhodné osobnosti, oba pracovníci tehdejšího špičkového pedagogického pracoviště, Výzkumného ústavu pedagogického. Ten se kromě dusného ovzduší, které ovanulo příchozího, jen co do VÚP vstoupil, vyznačoval tím, že prosadil takřka každý rok revoluční změnu v osnovách a demoloval tak naše školství.

Dějepis ve škole ovládala dr. Pravdová, mrňavá, zakyslá a nadmíru autoritativní žena, jejíž pohled na dějiny odpovídal - ostatně stejně jako u většiny členů redakční rady - nejspíš páté či šesté třídě, a ještě ke všemu podle trendu ideologického oddělení ÚV KSČ. Obsah časopisu tomu odpovídal. Zeměpis ve škole byl ovládán dr. Josefem Doubravou, osobně příjemným a pracovně schopným člověkem; nejenže dokázal redigovat celý časopis (Loewenstein mi řekl, že je lépe mu do toho nemluvit, a měl pravdu), ale ještě navíc psát nesmírně dlouhé a právě tak nudné metodické články, které číslo co číslo zabíraly značnou část rozsahu časopisu.

Stěží uvěřitelné nudě časopisů odpovídalo členstvo jejich redakčních rad, které jako by kopírovaly personální složení celého pedagogického nakladatelství. Až na výjimky několika mladých lidí se redakce SPN skládaly zejména ze tří druhů lidí: ze zasloužilých učitelů, kteří už byli na škole tak nemožní, že jim poskytli výminek v pedagogickém nakladatelství, dále z komunistických fundamentalistů a posléze z lidí, které prosadil do pedagogického nakladatelství někdo známý, což byl ostatně i můj případ. Není divu, že tato komunita dokázala dát už tenkrát dohromady dějepisné učebnice - dějepisné jsem dokázal posoudit -, které dávaly jediný smysl, a to agresivně ideologický. Dějepis je asi na většině světa postižen ideologií nejvíc. Ale toto byla podle pouček Zdeňka Nejedlého ideologie napůl komunistická, napůl nacionalistická. Faktografie, jak o to ostatně bezděčně usilovali autoři osnov, nestála za nic a skrývala se pod zvýrazněným ideologickým povrchem.

Aby si někdo koncem padesátých let (1958-1960) vzal uprostřed této spouště do hlavy, že bude usilovat o opravdové zlepšení ať již učebnic, nebo časopisů, k tomu musel být mladý, nepříliš zkušený a musel mít značně nepřizpůsobivou povahu. V každém případě totiž postupoval proti koncepcím ideologického oddělení KSČ - lhostejno, zda si to uvědomoval nebo ne. Všechny uvedené parametry jsem splňoval a - pochopitelně - můj konečný výsledek by se snadno dal ohodnotit jedinou známkou: nedostatečně. Ale ještě než stručně vylíčím, jak jsem ve Státním pedagogickém nakladatelství propadl, dovolím si malou odbočku.

Pokud někdo v pedagogickém nakladatelství poctivě pracoval a navíc neodbytně usiloval o novoty a zlepšování daného katastrofálního stavu, brzy musel z SPN odejít. Ale byli také lidé, kteří poctivě pracovali a snažili se přizpůsobit pedagogicko-politickému klimatu pracoviště aspoň do té míry, aby je nevyhodili. Vzpomínal jsem na ně v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy přece ve společnosti bylo takových lidí víc, než si dodnes myslíme, a myslíme si to hlavně proto, že ze společnosti viditelněji vyčnívají drobní zloději, političtí machři a podvodníci než lidé poctiví. Ale také proto, že mnozí intelektuálové jsou dodnes ovlivněni disidentským myšlením, podle něhož normální lidé, tedy především ti poctiví, de facto kolaborovali s komunisty a patří snad ne do očistce, ale rovnou do pekla. V padesátých stejně jako v sedmdesátých či osmdesátých letech (a vždy jindy) samozřejmě platilo, že mladí lidé, kteří vystudovali určitý obor, chtějí v životě uplatnit své znalosti a dovednosti. Pravda, už tenkrát, deset let po komunistickém převratu, tedy koncem padesátých let postupně postihovala naši společnost dezintegrace, což potom po dalších patnácti dvaceti letech…. Tím spíš bychom neměli "normální" lidi, kteří poctivě žili a pracovali v té době, odsuzovat.

Mám-li se vrátit ke svému redakčně pedagogickému osudu, musím předeslat, že jsem k oněm "normálním lidem" nikdy nepatřil. Vždycky jsem měl svou hlavu a vždy jsem si ji natloukl o zeď zdejších poměrů. Inu, každý je nějaký. V pedagogickém nakladatelství jsem tuto samozřejmou poučku uskutečnil tak, že jsem se od počátku nelogicky a netakticky pustil do boje na dvou frontách, na frontě dějepisné i zeměpisné. V dějepise jsem se ovšem cítil mnohem jistější, jenže právě v Dějepisu ve škole to bylo obtížnější. Časopis byl zavalen množstvím příspěvků o tom, jak ideologicky správně vykládat husitství, Jiráska, dělnické hnutí, dějiny KSČ i KSSS. O vypuštění některých z těchto článků jsem bojoval s paní dr. Pravdovou, většinou ovšem marně, u jiných jsem našel věcné chyby, takže i ona je musela odmítnout, a jiné se mi zase podařilo na věky zasunout do redakčního šuplete. Ale proti mně samojedinému stála hrozivá falanga takových článků a autorů a tak se na obsahu časopisu tyto zásahy, které mě značně namáhaly, poznaly jen velmi nepatrně. Až jsem se tomu divil.

Trochu jiné to bylo v Zeměpisu ve škole. Byl jsem laik a chápal jsem sice, že například nesrozumitelný článek, jak vykládat učivo o severní Africe a jak z poznatků o ní zkoušet žactvo, byl v časopise zbytečný, jenomže nic víc bych byl o takovém článku nedokázal říci, vše ostatní zavánělo politickým krchovem. Řekl jsem si, že začnu od dr. Doubravy, s kterým jsme si při prvním setkání báječně popovídali, a zkusil jsem zkrátit jeho housenkovitě dlouhý metodický text. Po pětačtyřiceti letech nevím, o čem byl, ale přesně jsem to nevěděl už tenkrát, jelikož Doubravovy články se podobaly jeden druhému jak vejce vejci. A tak - překvapilo mne to - se mi bez potíží podařilo zkrátit jeho text zhruba o polovinu. Hrdě jsem mu ho předložil.

(pokračování)

(www.bohumildolezal.cz)