Srpen 2003

Václav Havel a jeho úděl

Emanuel Mandler

Za celé období svého prezidentství se nedokázal Václav Havel tak zaplést do problémů, které si hlava státu umně nastražila, jako Václav Klaus během několika měsíců. Proto při jedné ze svých rutinních činností, přebírání cen (tentokrát je to německá Národní cena 2003), mohl Havel vynechat nepřímé ataky proti svému dnes poněkud indisponovanému soku. Jenomže i z neúplného znění projevu, který mám k dispozici, je patrné, že to dost dobře nejde. Zvláště zahraniční posluchač, v tomto případě německý, snadno z projevu českého exprezidenta nazře, že po Václavovi Havlovi již nemůže nastoupit člověk, který by byl národu tak prospěšný už tím, jak sám sobě klade mučivé otázky a dospívá k upřímně otevřeným odpovědím: "…jen těžko /se/ mohu vyhnout pokusu odpovědět upřímně sám sobě na otázku, zda jsem dosáhl toho, oč mi po celou dobu šlo a co jsem se snažil nejen v době svého prezidentství prosazovat."

Úvodní otázka navozuje další: co Václav Havel vlastně prosazoval, oč šlo. Šlo o prosazení zvláštní tradice, která je "velmi dobrá. Od Komenského, Havlíčka, Masaryka, Rádla a Patočky přes vnitřní étos Charty 77 sahá až k étosu Občanského fóra, masového a spontánního antitotalitního hnutí, které bylo v čele naší takzvané sametové revoluce a hlavní silou společenských změn po ní." Chybí tu, zdá se mi, nejen Palacký, ale do tradice složené z tak rozdílných osobností by se hodil i Karel IV., Hus a Jan Žižka z Trocnova.

Vraťme se však k tématu. Co, ptá se posléze Václav Havel, získává "v rámci takto daných“ /pozn.: míněno dnešních, demokratických/ „poměrů převahu: politická kultura nezištné služby celku, nebo mafiánského bruslení mezi zákony?" Odpověď je otevřená a vždy otevřená bude. Václav Havel to se svou typicky prezidentskou upřímností doznává: "…to, oč usiluji, nemá povahu dosažitelného cíle, …ale spíš povahu ideálu, k němuž se trvale snažíme přiblížit, ale kterého nemůžeme nikdy dosáhnout."

Lze tedy předpokládat že vnitřní étos Občanského fóra, tak zřetelně navazující na Komenského, bude mít pokračování? Jistě. Už proto nemůže škodit, přičiníme-li k oněm pochvalným výrokům několik kritických poznámek.

1. Masaryk, Rádl, Patočka

Rozmanitá témata a činnosti těchto tří osobností lze nepochybně spojit morálkou. Ale teprve Jan Patočka učinil na sklonku svého tragicky završeného života krok, který měl pro další osudy země takřka osudový význam. Přinucen k tomu tlakem totalitního režimu (do jaké míry to tehdy byla pia fraus, těžko odhadnout) přiřkl vznikajícímu politickému hnutí výlučně morální smysl. Ale politika není morálka, i když, jako ostatně každá lidská činnost ve společnosti, je založena také na morálce, jakožto na souboru příkazů, jimž by měla vyhovět nebo alespoň jim neodporovat. Ve společnosti může morálka nahradit politiku obvykle v dobách převratových a to pak obvykle nedopadne dobře ("lhal jsi? Na šibenici s tebou!" - ne vždy jsou důsledky takto drastické, ale i to se stává, i u nás). V druhé polovině 70. let byl převrat v nedohlednu (i když chartisté se domnívali o opaku), a tak disidentské přijetí záměny morálky za politiku přineslo zcela zvláštní plody.

2. Politika opovržení

Nejvýznačnějším plodem byla Havlova teorie nepolitické politiky. Morálka v ní úplně vymazala "dosavadní" politiku včetně existence politických stran. Většinu představitelů nové, nepolitické politiky tvořili ti, kteří byli zásadně proti normalizačnímu režimu - samozřejmě především reformní komunističtí funkcionáři, vyloučení ze strany. Ti všichni se před perzekucí režimu uchýlili do ghetta, z něhož už prakticky nebylo možno uniknout. Toto ghetto se nazývalo "život v pravdě" a znamenalo přesvědčení o trvalé převaze jeho obyvatel nad národem, který žil "ve lži". Opravdu, kdo z obyčejnských lidí by mohl říci to, co prohlašoval Václav Havel veřejně už v roce 199O: "Budu volit osobnosti, osobnosti, kterým důvěřuji ... Budu volit Jiřího Dienstbiera. Budu volit Petra Millera. Budu volit Václava Valeše ... Budu volit lidi, kteří po léta pracovali v Chartě 77, kteří po léta vzdorovali totalitnímu režimu a kteří se nebáli ani v těžkých dobách říkat pravdu." (Václav Havel 17. 5. 1990). Tyto osobnosti disentu jsou tedy velmi úzce spojeny s pravdou: "...jsem zvyklý říkat pravdu a to i v situacích, kdy by bylo pro mne i mé spoluobčany zdánlivě výhodnější lhát nebo aspoň mlčet. Domnívám se totiž, že výhodu čistého svědomí nemůže zastínit jakákoli výhoda jiná" (V. H. ve Štrasburku 10. 5. 1990).

A co ostatní? Normální smrtelníci nebyli vázáni na kladné životní hodnoty? Nebojovali proti režimu a tak jimi ghetto opovrhovalo.

3. Co tomu řekne cizina

Ghetto disentu, vedené Václavem Havlem, si bylo jisté svou pravdou. Nemýlilo se: teze, že normalizační režim je špatný, byla pravdivá. Ale byla to pravda víc než úzká. A byla nespravedlivá vůči lidem žijícím v dennodenním shonu, kteří uvažovali spíš o tom, jak v tomto režimu přežít. Na druhé straně byla výhodná pro cizinu. V Evropě i za mořem se brzy rozneslo, že v Československu jsou bohatýři, kteří trpí pro pravdu; bylo dobře, že se Západ dozvídal četné informace o režimu reálného socialismu, horší informace, než o sobě šířil on sám. Na druhé straně - a to bylo důležitější - se stále prohlubovala propast mezi ghettem, jehož sláva se šířila po celé Evropě, a obyvatelstvem. A kromě toho až do dnešních dnů přežívá tehdejší, mezi disidenty rozšířené domnění, že zahraničí může být domácímu vývoji víc nápomocno, než je to dáno řádem věcí. Posléze neškodí připomenout, že pozornost, kterou zahraničí věnovalo našim čelným disidentům, napomohla českému premiantství. Ve skutečnosti si české premiantství nevymyslel Václav Klaus. Tehdejší prezident, Václav Havel to byl, kdo už půl roku po sametovém převratu ve Štrasburku suverénně poučoval Radu Evropy, jak to má být s NATO a vůbec s integrací Evropy.

4. Kořeny mafiánství

Listopadový převrat se podle stručného nynějšího vyjádření Václava Havla odehrál jednoduše. "Pokojnou cestou jsme převzali moc z rukou totalitního režimu a zrušili hlavní nástroje, jimiž ovládal společnost…". Tato "pokojná cesta" spočívala v tom, že zatímco davy občanů zaplňovaly česká náměstí a demonstrovaly za demokracii, vedli zástupci Havlem tolik chváleného Občanského fóra tajná jednání s komunisty a spolu s nimi se dohodli nejen na tom, že komunisté zvolí Havla prezidentem, ale vůbec na předání moci, které bylo pro komunisty velmi výhodné. Zůstala jim část jejich majetku, zůstal jim i status politické strany a začali se rychle prosazovat v nových mocenských, politických i hospodářských strukturách. Představitele disentu, kteří po převratu vstoupili ve význačných státních funkcích do veřejného života demokratické politiky, nenapadlo, že by kabinetní politika, kterou tehdy zavedli, nebyla v souladu s demokratickými zásadami. Avšak hluboko v základech této kabinetní politiky tkví přesvědčení o podřadnosti lidu, který nedorostl skutečné pravdy.

V souvislosti s otázkou, zda dnes získává převahu politika nezištné služby celku, nebo politika mafiánského bruslení mezi zákony, položil Havel konečnou otázku: "prohrál jsem svůj zápas, nebo vyhrál?" Bylo by jednostranné říci pouze to, že Občanské fórum od počátku bruslilo mezi psanými i nepsanými zákony a porušovalo morálku, na které si tolik zakládalo (a že tedy Václav Havel "svůj zápas" od počátku prohrál). Skutečnost je složitější. Stejně nepochybné totiž je, že bylo třeba instituce, která by z rukou komunistů převzala moc. Škoda, že Občanské fórum nebylo demokratičtější, kvalitnější (z toho by měl Komenský radost!) a že se vyžívalo v kabinetní politice. Celonárodního hnutí, které by se hlásilo k svobodě a demokracii, bylo tehdy nezbytně třeba. A co z toho všeho vyplývá?

Vyplývá z toho, že politická dráha Václava Havla začala a pokračovala nikoli jako činnost poloboha, ale obyčejného smrtelníka. Na tom nemůže nic změnit ani sebechvála, ani počet vyznamenání a čestných doktorátů. Bohužel ani to ne, že dnes máme prezidenta horšího.

(www.bohumil dolezal.cz)