Srpen 2003

Za jakou cenu. Oželíme pro 40 miliard nezávislost soudů?

Ondřej Neff

Všechny řeči o tom, že "Benešovy dekrety jsou vyhaslé", byly pouhou bublinou, která praskla při prvním závanu větru reality. Jsou reálné jak tříska v oku a je skoro jisté, že budou vadit a bolet ještě víc, než vadí a bolí, neboť politici se hodlají v celé věci šťourat. K nebývalé aktivitě je vyburcoval výsledek soudního sporu, v němž František Oldřich Kinský vyhrál pět soudních sporů o majetek zabavený po válce. Zabavený neprávem na základě interpretace a manipulace s dekrety, jak rozhodly nyní naše konečně už nezávislé soudy. Vladimíra Špidlu, Pavla Dostála a jiné předáky ale zajímá víc fakt, že "bohatec se dostal k majetku, jenž mu byl zabaven ve prospěch lidu". Vzhledem k tomu, že jenom Kinský podal 157 dalších žalob o majetek ve výši 40 miliard korun, politické špičky dospěly k závěru, že soudy by "měly postupovat jednotně". Tedy, jak jinak vykládat úmysl než tak, že by soudy měly dostat direktivu a majetkové žaloby "bohatců" prostě zamítat, závislost nezávislost stranou, zákon nezákon, prostě proto, že si to veřejnost a jí poplatní politici přejí. Čtyřicet miliard, to je slušná cena! Právní experti, kteří se mají na příkaz politiků věcí zabývat, by měli zároveň prozkoumat, jakou cenu má nezávislost soudů. Oddělení moci výkonné, zákonodárné a soudní je vynález starý dvě stě let. Jakou cenu jsme ochotni zaplatit, abychom ho pozbyli? Oželíme ji, abychom si zachovali zámek v Chocni?

Nebezpečné doporučení

Vladimír Špidla se jistě bude bránit nařčení, že chce omezit nezávislost soudů, a někdo důmyslný vymyslí nějaké slovíčko, kulaté, jako byla ta "vyhaslost dekretů". Jenže tak to bývá s těmi slovíčky - jsou nejen kulatá, ale tuze měkká a tenká a realita z nich ježatě trčí. Na "doporučení soudům" by měli být mimořádně citliví občané státu, ve kterém se ještě před půlstoletím na základě "doporučení soudům" věšelo. Aféra má i potěšující rysy - nejvyšší soud, jak se zdá, nejeví chuť tancovat podle politické kapely, kde mezi pištci mimořádně silně vřeští komunisté. A komentáře právníků jsou také víc než skeptické. Poukazují na ojedinělost Kinského případu. Ovšem k podstatě "direktiv soudům" patří to, že na "jednotlivosti" nehledí. Že právě proto jsou tak nebezpečné, by měli pochopit i ti občané, jimž leží v žaludku bohatci, a šlechtici obzvlášť. Do mlýna "direktivního soudnictví" by se časem mohli dostat i oni, mnohý příklad známe.