Srpen 2003

Na východ od západu. Jak by měla vypadat česká zahraniční politika po vstupu do EU

Tomáš Pojar

Jsme v NATO a do roka budeme i v Evropské unii. Zakotvení v transatlantickém prostoru bylo po léta prvořadým cílem naší zahraniční politiky. Bylo to tak správné. Koneckonců to kromě zdejší stalinistické komunistické strany a národně sociálních sládkových republikánů nikdo příliš nezpochybňoval. Nastal ale čas položit si otázku, jak by naše zahraniční politika měla vypadat po vstupu do EU.

Všechno a nic

Samotná unie představuje tak různorodé prostředí, že se na její zahraniční politiku nemůžeme spoléhat. Pokud totiž vůbec nějaká existuje, je tradičně bezzubá nebo je jejím hlavním rysem vymezování se vůči Spojeným státům. Zahraniční politiku si tak chtě nechtě i nadále budeme muset vytvářet sami. Stejně tak budeme muset i nadále zdůrazňovat nutnost americké přítomnosti na evropském kontinentě. Vstup do NATO a EU a události po 11. září však staví debatu o českých zahraničněpolitických prioritách do nového světla. Ať už si to přejeme či nikoli, přímo se nás dotýkají i události odehrávající se na vzdálenějších místech planety. Jsme stále častěji nuceni na krize reagovat a formulovat vlastní postoje. A to pak někdy bývá opravdu smutný pohled.

Zahraniční politiku tvoří kromě diplomatů také premiér a potažmo celá vláda. O slovo se hlásí i prezident, představitelé parlamentu včetně členů zahraničních výborů a nejrůznějších delegací. Vyslání vojáků do ciziny stejně jako důležité mezinárodní smlouvy musí parlament projednat, takže se nakonec v řadě případů dostane i na všechny zákonodárce. Pokud nastane krizová situace doprovozená patřičným mediálním zájmem, mají všichni aktéři obrovské nutkání cosi moudrého dodat. Obvykle z toho pak vzniká taková hezká česká patlanice.

V našich mdlých krajích se zřídkakdy dopátráme nějaké odvážné vize. Chybí nám pochopení mezinárodněpolitických souvislostí a realistické scénáře. Mezi naše priority patří obvykle všechno, což ve skutečnosti znamená nic. Výsledkem je rozpolcený, nesourodý a rozplizlý konglomerát. Nepatříme ani k jedné straně a vždy máme nějaká ale. A nedej bože abychom přišli s nějakou vlastní iniciativou. To se pak zcela jistě jedná o katastrofu. Stačí vzpomenout na Česko-řeckou iniciativu, Baudyšův balkánský mírový plán nebo opakovanou nabídku na zprostředkování blízkovýchodního mírového procesu.

Sousedé

S formulováním zahraniční politiky do prostoru mimo oblast Evropské unie a Severní Ameriky jsme měli problém vždy. Dokonce se dá říct, že žádnou takovou politiku vlastně ani nemáme. Náš postoj se dá shrnout do vět typu: situace je složitá, podrobně ji monitorujeme, nebo že vše má být v souladu s mezinárodním právem. Vždy hlásáme, že podporujeme linii OSN nebo že náš postoj koordinujeme s Bruselem. A to i ve chvílích, kdy OSN ani Brusel žádnou politiku prokazatelně nemají.

Položili jsme si někdy otázku, jestli vůbec máme nějaké zájmy třeba v Jižní Americe, subsaharské Africe nebo v jihovýchodní Asii? Debatovali jsme o tom, jaký si přejeme Blízký východ? Nebo co pro nás znamená příklon Běloruska, Ukrajiny a Moldávie směrem k Moskvě? A co třeba stagnace, chudoba a konflikty Střední Asie? Jsme malá země a neměli bychom mít přehnané ambice. Je však nejvyšší čas začít si klást otázky po směřování naší zahraniční politiky týkající se oblasti mimo transatlantický prostor.

Zaměřme se proto výhradně na bezprostřední sousedy rozšířené unie, na Blízký východ a na Střední Asii. Je pro nás přece životně důležité, aby Bělorusko, Ukrajina a Moldávie zůstaly samostatnými zeměmi, aby byly vnitřně stabilní, aby se ekonomicky rozvíjely a právními zvyklostmi a politickou kulturou se přibližovaly k Evropě. Jedině takový vývoj nám může zaručit zkrocení ruských imperiálních sklonů. Stejně tak je jasné, že se nikdy nemůžeme vyhnout nestabilitě a dopadům ozbrojených konfliktů na Blízkém východě. Nestabilita a rozvrat zemí Střední Asie včetně Afghánistánu nás ohrožuje prakticky stejnou měrou.

Musíme se proto v rámci svých skromných možností snažit doplňovat a ovlivňovat zejména americkou politiku s cílem podporovat kroky vedoucí k posílení umírněných představitelů a demokratických reforem na Blízkém východě i ve Střední Asii. Stejným směrem musíme tlačit politiku celoevropskou. Naše zahraničněpolitické aktivity vůči jiným regionům lze výrazně potlačit. Latinská Amerika, Afrika nebo třeba Čína jsou příliš daleko, než abychom tam mohli sehrát významnější roli. Jejich neblahý vývoj pro nás navíc neznamená bezprostřední bezpečnostní riziko.

Kam s pomocí

Mrhat silami ani prostředky není žádoucí, zaměříme-li se na postsovětský prostor a Blízký východ, plně nás to vytíží. Proudí k nám odtud drogy, korupce, mafie a další kontraband. Tamní nepříznivý ekonomicko-politický vývoj nám přináší jednoznačná bezpečnostní rizika. Přes první z těchto oblastí jsou dodávány zbraně pro nejrůznější Západu nepřátelské režimy. V případě druhé se jedná o oblast působení nejvýznamnějších teroristických skupin. Obě jsou relativně blízko a mají potenciál pro ekonomický rozvoj, máme šanci se v nich ekonomicky uchytit. Obě by měly být preferovány jako příjemci naší rozvojové pomoci, v obou bychom měli aktivně podporovat představitele umírněných sil, demokratické opozice či disentu. Jejich na demokratických principech založená stabilita a prosperita znamená i naši stabilitu a prosperitu. Je v našem zájmu, aby v nich transparentně vládli umírnění politici a aby se na řešení tamních problémů podílely jak Spojené státy, tak Evropská unie včetně jejích jednotlivých členských zemí.

Proč se máme angažovat právě tam a nikde jinde, by měli vědět členové vlády i parlamentu, stejně jako prezident. To by se však o zahraniční politiku museli dlouhodobě zajímat.

(Respekt)