Srpen 2003

Dršťky z velkých zvířat perte zvláště pečlivě

Petra Procházková

Už mi ta dvě slova lezou opravdu na nervy. “Prý” a “údajně”. Ještě se mi někdy podaří je zaměnit výrazy “jako by,” “podle jeho slov,” či něčím podobně klišovitým, ale tady moje fantazie končí. Jak vyjádřit, že prezentovaný fakt ve mně vyvolává nejen pochybnosti, ale dokonce, že jsem si skoro jista pravým opakem? Ve zprávě, kde se člověk nemá dopouštět vlastních myšlenek, se o lžích, polopravdách a totálních bludech dá napsat právě jen: “jak pan ministr řekl…” nebo “podle zdrojů z…” Chudák čtenář.

Takhle přesně jsem litovala čtenáře v neděli odpoledne (06.07.2003, pozn. red.), kdy jsem se pokoušela přiblížiti se pravdě při popisu situace u moskevského letiště Tušino, kde… už jsme zase u toho. Chtělo by se napsat, dvě čečenské teroristky vyhodily do povětří samy sebe a dalších třináct mladých lidí. Jenže, jista jsem si ještě tak tím, že tam cosi vybuchlo. Už méně důvěřuji zprávám opřeným o policejní svodky, ještě méně těm, které vypouští instituce s názvem Federální služba bezpečnosti, no a už vůbec se mi nezdá rozumné spoléhat se na informace přicházející zpoza stěn Kremlu. Nemluví ze mně žádná zášť, ale pouhá zkušenost.

V prosinci 1994 oficiální ruská agentura tehdy citovala oficiálního prezidenta země Borise Jelcina, který tvrdil: “Nikdo Groznyj nebombarduje, to jen Čečenci imitují nálety tak, že nechávají explodovat nálože na zemi.” Měla jsem to štěstí pozorovat bomby osobně. Generálové, kteří Jelcinovi nesmysly našeptávali, používají lež jako legitimní nástroj k matení nepřítele. Prý se tahle taktika probírala i v KGB. Špión, rozvědčík, diplomat, prezident a ministr může lhát – má to v popisu práce. Současný prezident Ruska Vladimír Putin nemá Jelcinovu důvěřivost a naivitu, zato má ty správné školy. Nevím, zda ve věci sobotního teroristického útoku padaly lži. Možná, že všecičko byla jen a jen pravda. Jenže, ta moje hloupá zkušenost.

Vladimír Putin byl ve Skandinávii. Já v Grozném. Ruská armáda vypálila na město raketu země-země a trefila tržiště, kde babky prodávaly kapustu a chlapi porcovali ovce. Mezi stovkami stánků byl také jeden věhlasný, kde se dal koupit kalašnikov a domluvit se bylo možné i na pozdějším dodání tanku. Pyšnil se mezi stánky s okurkami, sám, jeden jediný. Když raketa zabila desítky trhovců, pan Putin v daleké cizině prohlásil, že jeho armáda zlikvidovala známý trh se zbraněmi a zabila významné teroristy a bandity. Byla to lež jak věž, hodna přívlastku carská, neboli tak ohromující, že se ani nedala vyvrátit. Pak z mých fotografií trhu těsně před útokem na oficiálních stránkách ruské vlády “Infocentr” tehdejší šéf protičečenské propagandy Michail Margelov vyřezal okurky a namísto zeleniny vmontovat samopaly, řezníky překryl muži v uniformách z místa časově i prostorově dosti vzdáleného a to vše rozeslal i s mým jménem do televizí. Dokonalá manipulace, lež a podvod v jednom, vše řízeno státem. Pan Margelov se díky svým výjimečným schopnostem propracoval až na předsedu výboru pro mezinárodní otázky v Radě federace a v Evropském parlamentu se dokonce nechal zvolit místopředsedou. Nu což, říkám si, nezbývá než věřiti jen tomu, co se odehrává v mé blízkosti nebo v blízkosti těch, kterým mi zase úplně jiná zkušenost věřit velí. Vše ostatní zkoumám ze všech stran, jako špatně vyprané dršťky.

Existuje bájemi opředený pluk “černých vdov”, které se pod dohledem zkušených arabských teroristů učí vyhazovat do povětří ruské nevěřící? Jak mám vyjádřit onu zoufalou nejistotu, když píši, že jedna z Čečenek přijela vraždit do Moskvy s pravými osobními doklady a druhá měla číslo bot 40? Co si myslet o výbuších moskevských domů v roce 1999? Ostatně, ruské tajné služby už se ani nesnaží předhodit veřejnosti obětní beránky a přemluvit někoho, silou či penězi, aby se přiznal. Ve víru dalších výbuchů, únosů a kriminálně-politických afér se přece na hledání viníka a pravdy brzy zapomene.

A tak, mám dnes jednu prosbu, ač neskromnou. Až uvidíte ve zprávě slůvko “prý” a “údajně”, přiložte mu větší význam, než si zaslouží.

(LN)