Srpen 2003

Škoda, že jsme tak málo primitivní

Petra Procházková

V několika zapadlých vesnicích v jihovýchodním Afghánistánu mají zvláštní způsob řízení sama sebe. Volby tady nevedou, referenda, už vůbec ne. Když jsem se pídila po tom, jak se náčelník stane náčelníkem, vysvětlovali mi, že to se tak nějak vyvrbí. Je nejhezčí, nejchytřejší, nejvzdělanější, nejpodnikavější, s tím souvisí i to, že je nejbohatší, má nejpohlednější ženu nebo nejpočetnější harém, prostě je celkově nej a na první pohled o tom není pochyb. Volit ho netřeba, neboť ho do čela rodu vybrala sama příroda. A protože ho lze kdykoliv svrhnout, není se nutné bát, že by začal pěstovat něco jako kult osobnosti, že by trval na tom, aby jeho potrét visel v každé chatrči nebo se k němu na návštěvu chodilo jen za úplňku. Plat nepobírá žádný. Živit náčelníka musí pěkně rodina, ostatně ta dosti strádá, neboť v těchto společenstvích mají jedno pravidlo, které se mi zalíbilo zcela mimořádně. Sami pamětníci že prý slyšeli, že kdesi v Africe a možná na Sibiři nějaké kmeny také toto pravidlo ctí, ale už jsou na vymření.

Takže k tomu pravidlu. Aby si občané pojistili, že změny prosazené náčelníkem budou prospěšné kolektivu, nikoliv jen jedinci či vybrané skupině, dbají na to, aby první obětí nového zákona, nařízení, či vyhlášky byl buď náčelník sám, nebo jeho blízký příbuzný. Například. Je třeba se rozhodnout, zda vesnice vyhlásí válku sousední obci. Rozhodování to je těžké, zvláště, máte-li se podle výše zmíněného pravidla do čela bojového oddílu postavit sám, nebo tím pověřit svého prvorozeného syna. A což teprve daňový systém. Nejvíc samozřejmě odvádí náčelník. Starci se mi dušovali, že během doby, kdy je člověk ve vedoucí funkci, zchudne, rodina je zoufale přepracovaná, chýše volá po opravě a většina osobních úspor padne na obecné blaho.

Referendum je vynález prospěšný a mně se líbí skoro stejně, jako pravidlo osobní zodpovědnosti za rozhodování ve věcech obecních. Dovedu pochopit, že obyvatelé Kostelce nad Orlicí mají plné zuby uprchlíků. Rozhodnout v referendu o jejich osudu je jistě tím nejpoctivějším řešením situace. Jak prohlásil v rozhlase jeden z organizátorů kosteleckého referenda, otevírají v sámoškách marmelády, ochutnávají je prstem a když se jim nezdají, dávají je zpět.

Referendum dopadlo jednoznačně. Obyvatelé Kostelce žádné pobytové centrum v sousedství nechtějí a pokud nebude vyhověno jejich požadavkům, půjdou demonstrovat. Osobně jsem ochotna se vsadit, že incident s marmeládou se odehrál jednou a jeho zobecnění vede teď k představě, že uprchlíci jsou barbaři, sotva seskošivší ze stromu. Že džem se šroubovacím uzávěrem viděli poprvé v životě a pod tepláky stále nosí bederní roušku. Musím podotknout, že jsem zahlédla mnoho českých i západoevropských dětí, jak nekontrolovatelně berou z regálu bonbóny a ještě před zaplacením si je zcela protiprávně kladou do úst. Jen české dítě ve zbožím přecpané samoobsluze, dnes supermarketu, má co dělat, ať už si strká co chce kam chce, čečenské nikoliv, i kdyby si nestrkalo vůbec nic vůbec nikam.

Referendum ukázalo, jak jsme prosti oné osobní zodpovědnosti za rozhodnutí, jež mohou ovlivnit životy stovek lidí. Je obtížné představit si sama sebe v situaci, že klepu na bránu nějakého království a dav mě metlou žene pryč. Tedy, bylo by to těžké, kdyby davy Čechů před několika lety neklepali na různá vrata, aniž by jim doma hořela střecha nad hlavou. Také o nás si jistě v oněch vyspělých kapitalistických obcích vyprávěli, že strkáme v supermarketu pazoury do marmelády, krademe jogurty a v noci rušíme neznámou, primitivní řečí, jež se chvílemi podobá zvířecímu hýkání. A také jsme neprchali vždy před oprátkou či politickým útlakem, ale mnozí z nás jen chtěli vyměnit trabanta za plechové vozidlo. Podle pravidla osobní zodpovědnosti za taková rozhodnutí, které předvedl Kostelec, by občané teď měli poslat na letní prázdniny své děti na Kavkaz. Pardon, my nejsme primitivní kmen z jihovýchodího Afghánistánu. Taková pravidla tady už dávno neplatí.

(LN)