Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Srpen 2003


Ukecané uklízečky a jejich prezidenti

Petra Procházková

Opravdu nejnudnější rozhovory se mi během mé novinářské kariéry povedly s prezidenty, ministerskými předsedy, šéfy parlamentů a snad úplně nejstrašnější zážitek, z novinářského hlediska samozřejmě, je setkání s diplomatem. Nic podstatného nesmí býti vyřčeno, protože pak by diplomat přestal být diplomatem a stal se pavlačovou bábou. Jako taková by nepobíral diety, nežil by si v rezidenci a neměl by řidiče, takže raději mlčí. Stejně tak politici. Proto s prezidenty a ministry nedělám rozhovory ráda, naštěstí oni se mnou také ne, což svědčí o kvalitě obou.

Výjimkou mezi opatrnými byl Boris Jelcin. Toho se poradci dokonce obávali pouštět samotného na toaletu, aby se tam s někým nepotkal a něco mu nevyzradil. Diplomatická faux pas byla jeho koníčkem, ale naštěstí neuměl žádnou cizí řeč, takže tlumočníci ho překládali nejen do cizího jazyka, ale i tak, aby nevypukla další válka nebo prostě, aby si o hlavě jejich státu nemysleli, že je vůl. Současná hlava Vladimír Putin naopak používá ta správná slova ve správnou chvíli. Tak například, že bude čečenské teroristy “dodělávat na hajzlu” (přeloženo doslova) řekl před lidmi, kterým se tento druh komunikace líbil. Když ovšem mluví s německou delegací, má vlasy pečlivě ulíznuté ke straně, hovoří jasně a stroze, sem tam nějaký intelektuální vtípek, podobně jako když jedná s Brity. Na rozdíl od Putina má americký prezident George Bush s upovídaností maličko problém. Kdyby byl uklízečka v Bílém domě, vadilo by to o něco méně, i když i ona by měla být vázána alespoň ústním slibem, že smetí, co v prezidentském kabinetě zamete, nebude roznášet po ulicích Washingtonu. Jenže Bush není uklízečka. A tak by například neměl prohlašovat, že studentské demonstrace v Íránu jsou moc fajn a O. K. a že to ten režim už dávno potřeboval, aby ho někdo svrhnul. Bush už předtím podobně vkusně označil Írán za součást osy zla a zavřel tak definitivně dveře k jakémukoliv jednání.

V Íránu se demonstruje o sto šest a celý svět čeká, jak to dopadne. Někdo drží palce a nenápadně pomáhá studentům, někdo islámským klerikálům, někomu to je jedno. Většina státníků však taktně mlčí nebo konstatuje jen něco totálně bezzubého, jak to má v popisu práce. Pravda, ona také většina politiků vůbec neví, o co v Íránu ve skutečnosti jde, protože o této zemi je známo jen to, že buduje jadernou elektrárnu a USA si myslí, že to je továrna na jaderné zbraně. Že tam ženy musejí chodit zahalené, ale že v posledních letech začínají pomalu ukazovat kotníčky. No a někteří možná tuší, že tam byla jakási islámská revoluce a od té doby je tam korán důležitější knihou, než ústava. Irán je svět sám pro sebe, zajímavý, ale také záhadný. Vyžaduje extrémně citlivý přístup, vrchovatou dávku tolerance a trpělivosti, no a hlavně taktu. Takže tací prezidenti, jakým byl Boris Jelcin, by například vůbec neměli být na jednání s Íránci zváni. Jenže americký prezident Bush už tuší, že se mu v oblasti rodí další spřátelený režim a aby si ho do budoucna pojistil, pouští si pusu na špacír. Studentské protesty podle něj znamenají počátek hnutí “za osvobození Íránu”. Možná, že má pravdu, jenže, jak už bylo zmíněno, Bush není uklízečka. Jeho slova mohou rozpoutat války, nastolit mír, vytvořit nesnesitelnou atmosféru nebo ohrozit na životě tisíce lidí. Lid prostý má úředně povoleno šťourat i do věcí, kterým nerozumí, neboli počítačový expert hodnotí ministryni přes loutková divadla a instalatér rozebírá politiku odboru pro asistovanou reprodukci šneků. To je legitimní, jsme voliči, bez větší státní odpovědnosti, takže se můžeme vyjadřovat k problémům planetárního významu, aniž větší, vesmírného významu, způsobíme. Jenže prezident je prezident a tak by mu armáda poradců měla občas říci, že mlčeti..., no alespoň stříbro.

(LN)



Zpátky