Srpen 2003

Masový vrah mezi námi. Karol Pazúr nechal v roce 1947 postřílet tři stovky nevinných karpatských Němců

Ivana Pustějovská

Na starých mužích, kteří si občas sednou na lavičku a krmí holuby, vlastně nemusí být nic zajímavého. Snad jen že některý z nich může být největším československým masovým vrahem. Karol Pazúr, který nechal měsíc po válce chladnokrevně povraždit 265 německých civilistů, může být opravdu kdekoli. Po vyhlášeném funkcionáři Svazu protifašistických bojovníků, který se nikdy nepřestal holedbat postřílením téměř tří stovek „fašistů“ (nejmladšímu bylo šest měsíců), se po roce 1989 slehla zem. Možná si užívá penze v Košicích, prý ho viděli v Americe, možná leží s kamenem na krku v některém slovenském jezeře.

Smrt číhá na kolejích

Stalo se to v Přerově. Na nádraží zastavil v poledne 18. června 1945 vlak, jímž se z Čech vraceli na rodné Slovensko karpatští Němci. Shodou okolností o chvíli později na vedlejší koleji zabrzdila také souprava, kterou se z přehlídky vraceli domů slovenští vojáci. Někteří přitom pocházeli ze stejného regionu jako karpatští Němci. Slovo dalo slovo a vojáci své sousedy nařkli ze spolupráce s nacisty. V tu chvíli se na scéně objevil důstojník Obranného zpravodajství poručík Karol Pazúr. Vzal si k ruce osvětového důstojníka Bedřicha Smetanu a začali vyvolávat Němce z vlaku. Od velitele pluku, štábního kapitána Eugena Surovčíka, si pak Pazúr nechal přidělit samopalníky se střelivem a večer ještě zašel do nedalekých Lověšic, kde požádal předsedu místního národního výboru o muže, kteří by vykopali jámu pro mrtvé koně.

Sedmadvacet chlapů se s krumpáči a lopatami v místech, kterým se říká Švédské šance, činilo do jedné ráno. Příslušníci 17. pěšího pluku z bratislavské Petržalky pak na místo přivedli k smrti vyděšené Němce a začali je chladnokrevně střílet. Starce, ženy, děti. Někteří byli na místě mrtví, jiní jen zranění. Když byli kati v půl páté ráno hotovi, zasypali jámu hlínou. Když krvavou zakázku dokončili, rozdělili si vojáci cennosti čerstvých nebožtíků. O „zbytek kořisti“ se pak o den později postarali místní: podle pamětníků se řada z nich vydala k jámě v naději, že mrtvolám ještě zůstaly alespoň zlaté zuby…

Čo s nimi?

Už pár hodin po masakru, ráno 19. června, se o událost začali zajímat místní funkcionáři, četníci a dokonce i sovětský velitel Přerova. Když však Pazúra požádal, aby se legitimoval, ukázal mu podle svědectví poručík jakýsi průkaz a Rus beze slova odešel. Vojáci pak v klidu odjeli vlakem. Zadržen nebyl Pazúr kupodivu ani později, a to navzdory tomu, že na něj byl vydán zatykač. Historici dnes spekulují o možnosti, že celou akci řídil vysoký armádní důstojník a pozdější komunistický pohlavár Viliam Šalgovič a Pazúr byl agentem NKVD.

Zákony agilního poručíka dostihly až o dva roky později, když byla ustavena parlamentní vyšetřovací komise, která měla vyšetřit poválečné excesy vůči Němcům a Maďarům. Událost ze Švédských šancí se tak znova dostala na světlo a Vrchní vojenský soud v Bratislavě Pazúra odsoudil na sedm a půl roku. Nepomohlo mu ani odvolání – vyšší instance mu totiž trest zvýšila na rovných dvacet let.

Ve vězení se však masový vrah moc neohřál. Brzy po nástupu si totiž někdejší aktivní člen Hlinkovy gardy, který se sám dobrovolně přihlásil na práci do Německa, začal klestit cestu ven. Podepsal spolupráci s politickou policií a stal se jejím konfidentem. Odměny se dočkal záhy: Klement Gottwald mu obratem snížil trest na polovinu a v roce 1952 jej pak amnestoval úplně. I díky tomu se pak Karol Pazúr v 60. letech stal zasloužilým funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků. Vrah, který přiznal, že ženy a děti nechal zabít proto, že „nevedel, čo si s nimi počať, keď mužský budú za-strelený“, se tak přes noc proměnil v bojovníka proti fašismu.

Nepřipadá v úvahu

Minulost se však nakonec Pazúrovi vymazat nepodařilo. Především díky úsilí přerovského historika a ředitele tamního muzea Františka Hýbla, který se po téměř padesáti letech vydal po jeho stopách. Když se po listopadu otevřely archivy, začal v nich vytrvale pátrat a trpělivě zpovídal svědky. Když se mu po mnohaletém úsilí podařilo z útržků vzpomínek, svědectví a dokumentů slepit obraz celé tragédie dohromady, požádal na sklonku roku 1999 přerovské okresní státní zastupitelství o nové prošetření masakru. „Hlavní viníci totiž vyvázli buď úplně bez trestu, nebo jen s malou újmou,“ vysvětluje historik Hýbl svou aktivitu. „Věděl jsem sice, že již dříve podal trestní oznámení ve stejné věci Vladimír Just, a bylo odloženo. Podařilo se mi však objevit další dokumenty a také důležitého svědka, který žije v Bratislavě a stále si ještě spoustu věcí pamatuje,“ dodává.

A výsledek? „Karol Pazúr byl odsouzen k dlouholetému těžkému žaláři. Odsouzen k 12 letům byl i Bedřich Smetana, i když v jiné trestní věci. Pokud jde o trestní postih Eugena Surovčíka a dalších, jejich trestní řízení skončilo rozhodnutím o zastavení trestního postihu. I když lze v tomto směru vyslovit pochybnosti o důvodnosti těchto rozhodnutí, vzhledem k tomu, že šlo o rozhodnutí v jejich prospěch a jde vesměs o osoby již zemřelé, obnovení trestního stíhání nepřichází v úvahu,“ uzavřel prozatím záležitost úřednickým jazykem ministr spravedlnosti.

Vraždil, aby se zalíbil, říká historik František Hýbl

Podaří se ještě najít odpovědi na otázky, které přerovský masakr stále vyvolává?

Mnohá tajemství asi skrývají ruské archivy, třeba o podílu Viliama Šalgoviče. Určitě se mnohé ukáže i ve starých soudních spisech. Chystám se na Slovensko, kde je chci prostudovat.

Mužem, který se pokusil napravit už na konci čtyřicátých let bezpráví, byl vojenský prokurátor Anton Rašla, který Pazúra obžaloval. Vy jste s ním strávil desítky hodin, jaké byly jeho osudy?

V polovině padesátých let se z něho stal vězeň, režim ho poslal do Leopoldova. Vyprávěl mi, že se s Pazúrem potkali na konci šedesátých let na oslavě SNP v Sušici. Pazúr měl na sobě plno vyznamenání. Když viděl doktora Rašlu, podával mu ruku se slovy: „Čo bolo, to bolo, ja vam odpúšťam – to bola vtedy taková doba.“

Našel jste při svém hledání jasnou příčinu toho, co se v Přerově stalo?

Na počátku všeho byla velká náhoda – dva vlaky se potkaly v Přerově. Hlavní důvod byl Karol Pazúr, který si chtěl po válce udělat alibi. Chtěl zabít jakékoli Němce. Důkazem je, že vojenský vlak byl v Přerově dříve než vlak s karpatskými Němci a Pazúr se už ráno 18. června vydal na zdejší ONV a chtěl, aby mu předali nějaké kolaboranty nebo Němce, že je zlikviduje.

Kolik lidí masakr přežilo?

Nebylo jich víc než pět, mimo jiné dvě ženy, které šly nakupovat do města.