Srpen 2003

Pozor! přichází nemocniční inspektor

Martina Riebauerová

Reportáž z nemocnice, v níž Američané kontrolovali ukazatele cesty, náladu pacientů a také odpadky

Ústřední vojenská nemocnice usiluje o mezinárodní pečeť kvality. Odstranila nepořádky, postavila personál do pozoru - a pozvala si americké inspektory. A stejně se nestačila divit.

Praha - Že všechny pokoje českých nemocnic ještě nevypadají hezky? Svatá pravda. Ale ono to tolik nevadí. Mnohem víc vadí to, co leckomu přijde úplně normální. Třeba únikový východ, jímž při požáru nikdo neunikne, protože je zamčený. Je půl deváté ráno a dva pracovníci mezinárodní organizace International Joint Commission se vydávají na obchůzku nemocnicí. Doktor Scott Altman je lékař, David Kitchin zkušený administrátor nemocnice, plukovník a zdravotní sestra v jedné osobě. Během tří dnů zamýšlejí projít nemocnici od podzemních chodeb až po střechu a sdělit, co je ještě nutné zlepšit, aby mohla už příští rok mávat certifikátem kvality, což působí na zahraniční klientelu a jednou jistě bude i na tu českou. Oči jim jezdí všude, stručný dotaz střídá další, někdy je to jak u výslechu: Co uděláte, když máte plno a přivezou vám dalšího pacienta? Je vám jasné, že spokojenost nemocných ještě není totéž co kvalita? Co jste pro nemocné udělali loni? Co děláte zrovna teď? Stovky dotazů, při jejichž zodpovídání se sestry budou až zajíkat a primář se zpotí tak, že opomene zaklepat při vstupu do pacientova pokoje. A to je též základní prohřešek.

Kde je vůbec oddělení A?

V českých nemocnicích se pacient občas ztratí. Inspektor na tento nešvar naráží hned na začátku, když se chce vžít do role pacienta vstupujícího na oddělení neurologie. Staniční sestra Marta Želízková se v tu chvíli třese, aby si doktor Altman nevšiml žlutého fleku na stropě. Všiml. Avšak skvrna jej nechává zcela klidným, zato se táže, kde se má jako pacient při příchodu hlásit. V příjmové kanceláři je totiž momentálně liduprázdno. "Pro dočasnou nepřítomnost se hlaste na oddělení A," překládá tlumočník papír přilepený na dveřích. Doktor Altman svraští čelo a rozhlíží se. Kde je oddělení A? Odpověď zní: Tamhle, je to vidět na dveřích. Tedy, když jsou zavřené. Teď jsou bohužel zrovna otevřené. Aha, není to na nich označené vůbec. Personál stáčí trasu ještě před nimi a vede inspektora do sesterny. "Proč jdeme úplně jinam?" brání se Altman. "Prostě se pacient přihlásí u sestry," vysvětlí staniční. "Nemělo by tedy být v kanceláři napsáno: Vyhledejte sestru?" mrkne inspektor okem. Sestra je zaskočená, ale Altman se usmívá: "Nezkouším vás, jen mě zajímá, jak to u vás funguje." Na sesterně psychiatrického oddělení pak pro změnu otevře ledničku s jídlem pacientů. "Jak dlouho tu zůstává?" "Dokud je použitelné," odvětí sestřička. "Třeba několik týdnů?" "To nee." "Existuje na to nějaký předpis?" Na jídlo v ledničce?! Sestřička zavrtí hlavou. A inspektor opakuje to své: "Nezkouším vás, jen mě zajímá..."

Cedulky na postelích - už ne

Ústřední vojenská nemocnice se o akreditaci začala ucházet před dvěma roky. Tehdy poprvé si pozvala inspektory. "Nejprve je to jen samá byrokracie. Všechno musíte dát na papír. Bylo ho několik kubíků," poměřuje názorně ředitel nemocnice Miroslav Bartoš. "Mysleli jsem si, jak všechno děláme dobře, a chtěli jsme to potvrdit. Pak jsme se nestačili divit, kolem čeho dvacet let chodíme a nevidíme to," doplňuje hlavní sestra Lenka Gutová. Příklad: lékaři se běžně bavili o pacientově diagnóze před celým pokojem. Teď musely z pelestí zmizet i tradiční cedulky se jménem a teplotní křivkou. Nebo: pacient při příchodu do nemocnice podepisoval generální pardon ve stylu "souhlasím se vším, pane doktore". I to už se změnilo. "Nejtěžší bylo přinutit personál, aby na informování pacienta začal brát ohled - a také lidi, aby se o to vůbec zajímali," konstatuje sestra Gutová.

Grüss Gott, sire!

Inspektor sonduje i u pacientů, jakkoli ví, že v doprovodu sester a lékařů si na velkou upřímnost netroufnou (nevadí, nemocnice jim umožňuje vyjádřit se v anonymních dotaznících). Pacientka Hana Zikmundová na oddělení rehabilitace je anglicky mluvící návštěvou vyvedena z míry. "Grüss Gott!" pozdraví hlasitě doktora Altmana a na omluvu dodá: "Já umím jen německy." Při odpovědích bedlivě sleduje výraz českých lékařů a sester. "Mluvili s vámi lékaři před operací o tom, že byste třeba nemusela mít celkovou narkózu?" začíná doktor Altman. "Ne, to ne, to se tady nepěstuje!" odpovídá zmatená žena a očima hledá oporu u primáře, který ty své jen obrací v sloup. "Vadí vám tady něco?" pokračuje inspektor. "Ne! To si nedovolím, nezlobte se, já jsem jen laik," vrtí hlavou pacientka a šeptem dodává: "Přece jim nebudu říkat, že je málo sladký čaj..." Ve skutečnosti to s jídlem v nemocnici není tak špatné. Když do nemocniční kuchyně dorazí druhá skupinka vedená inspektorem Davidem Kitchinem a narazí na dokonale nablýskané pracoviště, odmítá uvěřit a otáže se: "To jste uklidili kvůli nám?" Posléze inspektor přece jen ohlásí "úlovek": Pod sporákem je pás rozpraskaných kachliček. "Na to pozor, mohla by se tam usadit plíseň," vezme šéfkuchaře přátelsky za ramena. Na oddělení čelistní a obličejové chirurgie, čisťounkém jak ze škatulky, se o pár hodin později podaří Scottu Altmanovi přivést sestřičku téměř k mdlobám. "Kdy voláte k pacientovi dietní sestru?" zeptá se jen tak. Mladé děvče červená a pobízení staniční sestry ("Tak to řekněte!") nepomáhá. "Promiňte, mám úplné okno a nevysoukám ze sebe ani slovo," zašeptá nakonec. A inspektor opakuje to své nekonečné: "Nezkouším vás, jen mě zajímá..." Další zatěžkávací zkouška přichází o pár metrů dál: únikový východ je zamčený. Kde je klíč? Na sesterně, hned ho přineseme. Leč inspektor není spokojen: Co kdyby začalo hořet mezi únikovým východem a sesternou? Maraton nečekaných otázek znervózní primáře oddělení natolik, že otvírá dveře pokoje pacientů bez zaťukání. "Proboha, klepeme!" vykřikne zoufale hlavní sestra Gutová. A "výslech" ještě nekončí. Scott Altman si nechává předložit jeden z chorobopisů. Je v něm poznámka, že pacient má nadváhu. "Máte pro něj nějaký program?" Ano, pohovor s dietní sestrou. "Už ho absolvoval?" Zatím ne. "Co se tu dělá s obézními pacienty?" (Nedělá se nic, zazní potichu v doprovodné skupince.) A zase ono známé, už skoro protivné: "Nezkouším vás..."

Objev mezi odpadky

"Žádná nemocnice na světě není dokonalá. Mě zajímá jen to, zda o nedostatcích ví a má systém jejich sledování," shrnuje Scott Altman. "Americké nemocnice jsou o něco komfortnější, investujeme mnohem více peněz do designu - ale kvalita péče je srovnatelná," chválí pak české lékaře a sestry. Ostatně, nedělejme si o americkém zdravotnictví iluze. Třeba takové odpadky. David Kitchin vypráví: "Když jsme za likvidaci nebezpečného odpadu začali platit už téměř horentní sumy, vzali jsme odpadky z celé nemocnice za jeden den a vysypali je na jednu hromadu. Celých pětadevadesát procent byl naprosto běžný odpad, který nepotřeboval zvláštní likvidaci! Trvalo však osmnáct měsíců, než jsme personál naučili odpadky třídit."

(MfD)