Srpen 2003

Rozhovor Jindřicha Šídla s Vojtěchem Ceplem. Řád je důležitější než vláda většiny. S ústavním soudcem o tom, co se dá napsat do zákona, o politice jako fotbale a o šťastné společnosti

Deset let patřil k nejvýraznějším figurám historicky první sestavy českého ústavního soudu. Teď ve své funkci definitivně končí: profesor Vojtěch Cepl.

Ústavní soud má za sebou deset let existence. Pochvalte se: v čem vidíte jeho největší přínos?

U nás naprosto převládá představa, že v řeči práva lze vyjádřit veškeré lidské chování. Ale to přece nejde. Jenže spousta inteligentních lidí na to dokonce věří. I moji známí lékaři mi říkají: Proč to nenapíšete přesně? Proč v tom máte díry? Ale právo není matematika. Proto soudci musí mít velkou volnost výkladu práva, musí je sami dotvářet. Tohle náš soud dělal. Ale to je přesně v rozporu s místní tradicí.

Přece jen: zákony jsou normy chování, na nichž se společnost, často velmi složitě, dohodla. A pak přijdou ústavní soudci a řeknou: Tenhle zákon se nám nelíbí, ten podle nás odporuje ústavě - a zruší ho.

Každý soudce už narazil na to, že někdy, když přesně dodržujete pravidla, můžete zničit člověka, i když je nevinný. Právo je nedokonalá soustava, vždyť je to výsledek hádek v parlamentu nebo dílo vládních úředníků, kteří přes noc s prominutím namastí nějaký zákon, protože ráno jde pan náměstek do vlády a musí to být hotové... To je suma rozumu a pravdy? Proto musí být instituce, která umožňuje použít pojistnou záklopku zdravého rozumu. Obecní soudci slibují při nástupu do funkce, že budou dodržovat zákony. Ústavní soudci slibují, že budou spravedliví.

Na to vám laik namítne...

... že je to pěkná cochcárna, že jo? Bohužel nemohu sloužit jinak, pane. Lidi nevymysleli nic lepšího. Lidská řeč je nejednoznačná a právníci musí používat živý jazyk. Kdyby byla uskutečnitelná utopie, že všechny varianty lidského chování lze předem naplánovat, nahradily by soudce automaty na rozsudky.

Ty názory však nelze smést jen tak ze stolu: nikým nevolený sbor soudců zruší během odpoledne zákon, na němž se demokratická většina dohadovala dlouhou dobu...

Ano, i v Americe je tenhle názor hodně rozšířen. Opakuje to celá levice, je to dokonce pevně zabudováno v marxismu. Veškerá moc vychází z lidu! Já ale musím pořád volat: Důležitá jsou pravidla, řád. Ústavní soudci jsou strážci práva a řádu společnosti, což je nejdůležitější korektura vlády většiny.

Po deseti letech jako ústavní soudce končíte. Bude se vám stýskat?

Vůbec ne. I když teď nastává šance, aby se konečně ústavní soud začal zabývat ústavněprávními kauzami a nefungoval v nadsázce řečeno jako nejvyšší restituční soud. Bohužel, hlavní smysl ústavního soudu, tedy soudní přezkum ústavnosti, je ohromně kritizován mocnými politiky. Respektive: oni prostě nesouhlasí s tímto principem. Většina našich politiků dává přednost vládě parlamentarismu před vládou práva. V západní Evropě ten názor též existuje, ale u nás to nikdo neřekne otevřeně.

O kterých mocných mluvíte?

Levice to má přímo v programu, protože mentálně vychází z omylů Francouzské revoluce. Myslí si, že soudci mají být úředníky, kteří provedou přesně to, co parlament napíše v legislativě... Jak napsal Montesquieu: Soudce je ústy zákonodárce. Ta víra v to, že se dá všechno napsat v zákoně! A na pravici je zas nechuť k soudcům, podceňování práva, víra, že všechno vyřeší trh...

Kteří politici tyhle názory mají?

Když začnu říkat jména, někam se to celé posune. Aby bylo jasno: myslím, že všichni naši politici ohromně podceňují právo jako obor lidské činnosti.

Soud nebyl jednobarevný

K nejtvrdším kritikům ústavního soudu patřil vždy Václav Klaus. Tvrdil, že soud je “jednobarevný”. Viděl jste to zevnitř stejně?

Ale soud nebyl jednobarevný ani politicky, ani ve smyslu právní filozofie.

V čem se tedy lišily politické názory soudců?

Většina společenských problémů má levou a pravou podobu: zdravotnictví, školství, nájmy. V tomhle smyslu byl soud poměrně vyrovnaný. Politika ale hrála až druhou roli.

Byly tyhle politické sympatie poznat při rozhodování o konkrétních případech?

O partajní politiku podle mého podezření šlo vlastně jen jednou: když se rozhodovalo o vrácení Lidového domu ČSSD.

Ten jste vrátili. Souhlasil jste s tím?

Jestli v duchu toho rozhodnutí budou následovat i další obdobné případy, asi to správné bylo. Kdyby se někdy v budoucnu řeklo, že skauti stejně jako ČSSD - měli kontinuitu, pak by se jim měl vrátit zámek Štiřín. Tento názor si dovoluji vyřknout, protože už se nebudu účastnit rozhodování, pokud ta kauza dorazí do ústavního soudu, pro podjatost.

Ptal jsem se hlavně na zákony, které jste rušili a velmi tím rozčilovali politiky, zejména v časech opoziční smlouvy: volební zákon, zákon o politických stranách, o centrální bance... Tehdy Klaus se Zemanem tvrdili, že hrajete politickou roli.

My jsme hájili ústavní systém. Jestli tohle je politika, tak jsme hráli politickou roli. Proto je potřeba říci: Ústavní soud je politický soud, ve smyslu hodnotových soudů o věcech veřejných. V některých zemích už se vyučuje disciplína Politické právo. V Česku se obvykle politikou myslí ta stranická, což je zápas, v němž už mužstva jako ve fotbalu nehrají o ideály, ale jen o vítězství a moc.

Bylo těžké shodnout se na stanovisku, kterým jste zrušili volební zákon připravený ODS a ČSSD?

To byla hodně odborná věc. V téhle zemi rozumí volebním systémům asi čtyři lidé, z toho dva byli v ústavním soudu. Proto to nebylo tak těžké.

Václav Klaus to viděl jinak: tvrdil, že jste šli na ruku Václavu Havlovi, protože jste byli třetí komorou parlamentu, kterou sám Havel jmenoval.

Tenhle bonmot současného pana prezidenta usvědčuje z neporozumění. Preferuje parlamentarismus jako pouhou vládu většiny. My jsme vyhráli volby, jak kdyby šlo o tenis, máme mandát, budeme vládnout. Moderní teorie neliberální demokracie, která je na vzestupu, tvrdí, že pouhá vláda většiny nepostačuje. Bělorusko a Slovensko to dokázaly: Lukašenko a Mečiar byli svobodně, férově zvolenými diktátory.

Jaké bylo podle vás nejdůležitější rozhodnutí během těch deseti let?

Pro mě je to zrušení regulace nájemného.

Vzala to politická elita vážně? Když se podíváte na zákon, který teď ČSSD a KSČM tlačí sněmovnou a podle nějž by nájmy mohly růst o deset procent ročně?

Dělá to na mne dojem, že vláda nebere vážně odůvodnění nálezu ústavního soudu, ve kterém je zevrubně vysvětleno, proč zmrazení nájmů nepřipadá v úvahu. To je to, co mě vůbec nejvíc znepokojuje: kultura respektu k rozhodnutím soudů se u nás nepěstuje. Uvažoval jsem, že na protest rezignuji, ale teď před koncem by to vyznělo pateticky.

Sním o společnosti bez voleb

Jak se vám líbí nová sestava ústavních soudců?

No, je to čím dál horší, ale víc se k tomu nechci vyjadřovat.

Mají do ústavního soudu přecházet politici?

Pouze výjimečně. Ale všude v Evropě se to děje.

V čem je chyba?

Protože politici zpravidla tlačí zájmy, ne principy. Ústavní soudci jsou strážci principů.

Nedokážou se bývalí politici v nové roli proměnit?

To je zajímavá otázka. Pokud jsou to silné osobnosti, nejsou bez šance.

Vláda ještě pod taktovkou zřejmě budoucího ústavního soudce Pavla Rychetského chystá rozsáhlou změnu ústavy. Vy jste jedním z hlavních autorů současné ústavy...

... Já jsem se angažoval jen při psaní první části. A Pavel Rychetský je tvůrcem té druhé části, Listiny základních práv a svobod. Jak říká nový kandidát na ústavního soudce, profesor Pavlíček, bytový právník dělal naši ústavu. Nevím, koho z nás tím myslel.

Vy se s Pavlem Rychetským dobře znáte už z dob komunismu.

Ano, a už tehdy jsme se přátelsky hádali. Tenkrát šlo o ty byty. On byl pro bytová družstva, já pro osobní vlastnictví... Jaký to symbol, že. Mnohé články listiny jsou spíš programem do budoucnosti než reálně vymahatelným právem. Bylo by zajímavé, kdyby některý občan z Ústí nad Labem žádal soud, aby vymáhal jeho ústavní právo na zdravé životní prostředí.

Vláda navrhuje omezení práva prezidentských milostí. Souhlasíte?

Teď je velká móda kritizovat bývalého prezidenta, že dal pár milostí a skutečně zabránil mnoha křivdám a tvrdostem. Všechny právní řády tyhle pojistky v sobě měly. Panovníci měli tohle právo vždy. Vláda s prominutím strká nos do všeho. Teď chce, aby měl premiér právo spolupodepisovat milosti. Výkonná moc má vždycky chuť expandovat.

Vláda však navrhuje i rozumné věci. Třeba zúžení velmi široké imunity zákonodárců. Proč jste ji vlastně do ústavy napsali v téhle podobě?

S tím odjakživa vřele a rád souhlasím. Takto pojatá imunita byla chyba, která se stala ve chvatu. Platilo, že když se na něčem experti s poslanci nedohodnou, bude to tak, jak to bylo za první republiky.

Jste znám tím, že se vám nelíbí ani přímá volba prezidenta. Proč?

My jsme si přece najali své zástupce, aby za nás hlasovali o důležitých věcech, mimo jiné i o hlavě státu. Ale upřímně řečeno, mě to vaše oblíbené téma voleb už příliš nezajímá. Ke stáru si teď pro sebe vytvářím různé modely společnosti, kde je základem vláda práva a ochrana lidských práv. O různých funkcích se tam rozhoduje losem. A je to velmi prosperující a šťastná společnost.

VOJTĚCH CEPL (65) absolvoval práva na Karlově univerzitě, koncem 60. let pak studoval v Oxfordu a v Michiganu v USA. Do roku 1989 přednášel na Právnické fakultě UK. Po revoluci vstoupil do ODA, na podzim 1992 se stal jedním z hlavních autorů české ústavy. Od června 1993 je ústavním soudcem. Mandát mu končí za měsíc, chce se vrátit zpět na univerzitu. Přednáší na univerzitách zejména v USA.

(MfD)