Srpen 2003

Každá katastrofa má svůj jazyk

Ivana Pustějovská

Michał Głowiński, literární vědec: Nebezpečím literatury o holocaustu je masová kultura. Rozhovor

Polský literární vědec Michał Głowiński pochází ze židovské rodiny, které se podařilo utéci z přestupní stanice k vyhlazení - z varšavského ghetta. Malý Michał přežil v mnoha úkrytech, na konci války jej schovaly jeptišky v klášteře. Svůj příběh vypsal až po desítkách let v knize Černé sezony. U nás ji vydalo Nakladatelství Olomouc.

Dá se zkušenost přežití holocaustu vůbec vypovědět?

Je to složité. Jedna izraelská spisovatelka, která píše polsky, vyprávěla následující historku. V Izraeli ve škole besedovala o holocaustu, který zažila. Děti poslouchaly a pak se jí jedna dívenka zeptala: “Jak často vám v Osvětimi měnili ložní prádlo?” Rozumíte, to děvče si převedlo do normálu cosi zcela nenormálního! Koncentrák byl mimo její představivost. V této souvislosti přemýšlím, jestli to není osud všech takových kolektivních neštěstí. Vezměte si například vyhynutí celých indiánských kmenů v Americe, to si pro změnu my umíme jen velmi těžko představit.

Čím si vysvětlujete, že stále existují autoři, kteří holocaust zpochybňují?

Když vyšla moje kniha, měla úspěch, nicméně odezva byla různá. Reakce mě přivedly k napsání článku o zobrazování holocaustu v polské literatuře. Píše se o něm hodně, ale všelijak. Mě zaujali pravicoví autoři. Jen dodávám, že teď se nebavíme o nejkrajnější pozici, o tezi, že holocaust vlastně nebyl a že to všechno jsou výmysly Židů, aby získali peníze na odškodnění. Jako příklad jsem v tom článku použil jednoho polského emigranta v Americe, novináře, jenž patří k části exilu, kterou v Polsku označujeme za černou sotňu, tedy extrémní pravici. Citoval jsem jeho text, v němž vyslovil jízlivou tezi: Kominterna - holocaust, akciová společnost. Připomněl jsem, že je to vlastně nová verze staré terminologie polského fašismu neboli pojmu židobolševismus. Ten člověk se redakci ohrazoval, že citoval z knihy židovského autora Finkelsteina, který psal i o nepříjemných stránkách chování Židů za holocaustu. To je podle mne charakteristický přístup a snad i odpověď na vaši otázku: z tisíce knížek o židovství čtou antisemité jen tu, která se jim hodí, tu, kterou mohou použít tak, aby dělali antisemitismus rukama Židů.

Jste teoretik jazyka. Jakými slovy lze popsat vyhlazení celého jednoho společenství? A lze to vůbec?

Jsou různé způsoby, někdy vedené těmi nejušlechtilejšími pohnutkami. Například existuje kniha jednoho krakovského autora, Jom Kippur. Vlastně se o ní dá mluvit v superlativech, je psána ve stylu Vojny a míru, s onou epickou vzletností. Ale zdá se mi, že tímto způsobem vyprávět o vyvražďování je nevhodné. Pak existují další pokusy, jedním takovým je knížka Jarosława Marka Rymkiewicze s názvem Umschlagplatz. Té si vážím, protože hledá novou formu, jak mluvit o vyhlazování Židů. Reakce kritiky na Umschlagplatz byla nejednoznačná - jedněm se líbila, jiní ji označili za estetickou hříčku.

Existuje něco jako specifický “tragický” jazyk?

Žádný jazyk obecně použitelný pro tragédie neexistuje. Domnívám se, že jde o něco jiného, o nalezení nějakého vlastního jazyka těch či oněch konkrétních událostí. Hledání jazyka pro holocaust začalo ve stejném čase jako vyvražďování, jak dokazují deníky Židů z varšavského ghetta. Těchto zápisků je mnoho, všechny neznám, protože jsou psány v jidiš, kterou neovládám, ale část je v polštině. Najdeme tam zajímavé věci a můžeme vysledovat, jak se rodí řeč, vyprávění o něčem tak strašném.

Česká literatura se čas od času také vrací k holocaustu. Osvětimský motiv najdeme třeba v Sestře Jáchyma Topola. Znáte ten román?

Četl jsem jej ve velmi dobrém polském překladu Leszka Engelkinga. Osvětimský fragment v Sestře je jedno z nejlepších literárních zpracování tohoto motivu. Udivující tím spíš, že Sestra je román groteskní, v němž ani není tragika v klasickém smyslu. Tragický moment v Topolově knize samozřejmě je, ale je ukryt a zpodobněn jinak. Ale teď mě napadá ještě něco k tomu, o čem jsme hovořili před chvílí. Největším nebezpečím literatury o holocaustu nejsou ti, kteří jej negují, ani profesionální antisemité, ale masová kultura.

Proč?

Protože redukuje sumu faktů a událostí, osudů do podoby akčního filmu, do senzacechtivé polohy, do schematické psychologie a sentimentalismu. A druhé nebezpečí vidím v útěku od opravdovosti.

Můžete být konkrétnější?

Nabídnu poněkud nezvyklý příklad. Jeden Švýcar, který ani podle svého data narození nemohl mít nic společného s holocaustem, sepsal knihu, v níž tvrdil, že se narodil kdesi na Litvě a že vypráví svůj vlastní příběh přežití. Vydal ji pod polským jménem - Wilkomirski; mimochodem, to jméno zvolil podle známé polské houslistky Wandy Wilkomirské. Knihu napsal v němčině, přeložena byla do angličtiny, dosáhla obrovských nákladů, takže na ní vydělal slušný majetek. Nakonec bylo dokázáno, že si vše vymyslel. Považuji to za strašné zneuctění. Koneckonců máte vlastní zkušenosti s literárními podvrhy, viz rukopis Královédvorský.

Je zvláštní, že se tolik let po válce stále ještě objevují témata, která dokážou polarizovat společnost. V Česku jsou to sudetští Němci, v Polsku vzbudila rozruch debata o událostech pogromu v Jedwabném. Proč bylo pro Poláky Jedwabne ranou do živého?

Jedwabne bylo polskožidovské městečko, v němž velkou roli při vyvraždění Židů sehráli jejich polští sousedé. O tom se vědělo, ale nepsalo. Před časem však vyšla kniha Sousedé od Jana Tomasze Grosse, polského historika žijícího v Americe, v níž píše o těchto událostech. Vyvolala obrovskou diskusi. Zatímco pro jedny to byla mimořádně důležitá zpráva, krajní nacionalistická pravice reagovala s neobvyklou zuřivostí. Jejich nejčastějším argumentem bylo, že se o těchto událostech píše pouze proto, aby se očernil polský národ a aby Židé na polské vládě vymohli nějaké odškodnění. A jakýsi publicista se zase divil, že zpráva o Jedwabném, která hýbe Polskem, má jen malý ohlas v Izraeli. Nedivím se. Tyto události mají pro Židy obecně význam nevelký, je to zkrátka ještě jedna zpráva o vyhlazení, ještě jedna informace o neštěstí. Zato má dalekosáhlý význam pro polskou společnost, která se musela pustit do přehodnocování pohledu na sebe sama.

Aktivně jste vystupoval proti komunistickému režimu, mimo jiné jste působil v podzemní univerzitě. S válečnou zkušeností, která se podepsala i na vašem zdraví, se nabízí otázka: Nebál jste se vzdorovat?

Nebyl jsem žádný hrdina. Znal jsem své meze, trpím totiž pokročilou klaustrofobií. Takže kdyby mě na pár hodin zavřeli, mohli by ze mne dostat cokoli. Tudíž jakákoli aktivita v opozičním hnutí nebyla z mé strany ani tak odvaha jako spíše lehkomyslnost. Prostě jsem psal - něco pod vlastním jménem, něco pod pseudonymy - pro podzemní hnutí, měl jsem přednášky v bytech. Vlastně jsem nepsal o politických tématech, ale třeba o jazyku komunistického režimu nebo o tom, jak si tehdejší propaganda poradila s návštěvami papeže v Polsku. Zajímalo mě tehdy třeba i to, jak si socialistická kultura poradila s polským romantismem. To je zajímavá věc. U nás je tohle jiné než u vás. V Polsku je romantismus základním kamenem naší historie. Komunisté nemohli popřít, že existovali velcí romantičtí básníci. Jenže přiznat, že všichni byli protiruští, proticarští a velmi náboženští, byl oříšek. A s ním se musela komunistická propaganda nějak popasovat.

V závěru Černých sezon účtujete s Němci, přemýšlíte, zda jsou to vůbec lidé. To je ostré.

Napsal jsem to tak úmyslně, protože jsem chtěl ukázat můj generační vztah k tomuto problému. Jsem natolik soudný, že když potkám dvacetiletého Němce, sotva ho budu činit odpovědným za holocaust. Bez předsudků poslouchám velké německé skladatele, čtu německé spisovatele. Byl jsem párkrát v Německu i Rakousku. Pravda je, že když potkám starého Němce, prolétne mi automaticky hlavou: Copak jsi asi tehdy dělal? Je to silnější než já.

Věříte, že doba “černých sezon” se už nebude opakovat?

Snad se už nebudou opakovat v té formě, v jaké jsme je zažili. Ale jinak je stále čeho se obávat, a zdaleka ne vždy se to musí týkat Židů.

MÁ PAMĚŤ, MŮJ POHLED. “Úkol, který jsem si dal, byl skromný: zaznamenat vlastní svědectví z časů vyvražďování. Ta knížka měla mít a má čistě osobní charakter,” říká o Černých sezonách Michał Głowiński. Narodil se 4. listopadu 1934 v Pruszkówě u Varšavy. Roku 1955 absolvoval polonistiku na Varšavské univerzitě, v roce 1958 se stal asistentem v Literárněvědném ústavu Polské akademie věd, v němž působí dosud. Spolupracoval na neoficiálních přednáškách a publikoval v podzemních nakladatelstvích. Zabývá se tvorbou kupříkladu Juliana Tuwima, Bolesława Leśmiana či Witolda Gombrowicze.

(MfD)