Srpen 2003

Evropa bude buď jednotná, nebo slabá

říká bývalý šéf americké diplomacie Henry Kissinger, podle něhož svět prochází obdobím revolučních změn

Evropa se musí sjednotit a najít společnou identitu. Jinak se bude muset smířit s tím, že bez jednoty bude hrát menší roli. Něco takového však není cílem americké politiky, tvrdí legenda americké diplomacie Henry A. Kissinger. Bývalý ministr zahraničí USA je čestným členem MOV (Mezinárodního olympijského výboru, pozn. red.), jehož pražské zasedání minulý týden navštívil. Při této příležitosti poskytl rozhovor skupině českých novinářů.

Jak hodnotíte válku v Iráku, zejména z hlediska současné nestabilní situace?

Myslím, že hlavních cílů se podařilo dosáhnout. Nyní je před námi především úkol vyřešit dlouhodobé problémy. Vyžaduje to restrukturalizaci Iráku, tedy země, která žila 30 let v diktatuře a jež je rozdělena mezi nejméně tři hlavní etnické skupiny a dva náboženské směry. Dosáhnout toho v situaci, kdy se vše nečekaně zhroutilo, je obtížné. Armáda se nevzdala, ale zmizela, stejně jako správa země. Je to třeba dotáhnout až do konce, ale nelze to učinit za jeden měsíc. Jsem přesvědčen, že se nám nakonec podaří překonat všechny potíže. A každý, kdo zná našeho prezidenta tak, jak jsem ho v posledních dvou letech poznal já, ví, že vytrvá tak dlouho, jak bude potřeba a nevzdá to.

V únoru vystoupil v Radě bezpečnosti OSN ministr zahraničí Colin Powell s důkazy o iráckých zbraních hromadného ničení. Jak je možné, že USA dosud v Iráku žádné nenašly?

Předtím, než ministr Powell vystoupil v únoru v Radě bezpečnosti OSN, se konala v Pentagonu schůzka všech důležitých lidí - prezidenta, ministrů, náměstků, šéfů tajných služeb a navíc čtyř nebo pěti bývalých členů vlády včetně jednoho demokrata. Všichni s Powellovými závěry souhlasili. Navíc během všech diskusí v OSN, s Německem a Francií žádný Evropan nikdy neřekl, že v Iráku zakázané zbraně nejsou. Evropané potvrzovali, že ty zbraně má. Rozcházeli jsme se jen v názoru, jak se k tomuto problému postavit. Nevím, co se s nimi stalo. Irák je mohl skrýt, zničit nebo někomu předat. Ale je jisté, že je měl. A rozhodně se nestalo, že by prezident žádal tajné služby: prosím, vymyslete mi pěknou historku, kterou mohu vyprávět v televizi.

Neohrožuje skutečnost, že zbraně nebyly nalezeny, důvěryhodnost Bílého domu nebo tajných služeb?

Ne. Nikdo nepochybuje, že prezident upřímně věřil, že ty zbraně v Iráku jsou. V USA prezidentova důvěryhodnost rozhodně neklesla, nebo určitě zatím ne. Ve světě, jak známo, jsou lidé, kteří nejsou z prezidenta Bushe nadšeni a vždy si najdou důvod ho kritizovat. A toto se stalo jen další součástí arzenálu kritiky různých aspektů americké politiky. Například dvě záležitosti, které se v Evropě vždy zmiňují: Kjótský protokol a Mezinárodní trestní soud (ICC). Ze všeho nejdřív je třeba říct, že to jsou špatné dohody. Prezident Clinton podepsal Kjótský protokol v roce 1997 a nikdy ho nenechal ratifikovat Kongresem. ICC také podepsal a nikdy ho nepředložil k ratifikaci. A pak prezident Bush řekl: tohle je nesmysl. Je přímočařejší, ale s touto politikou nepřišel on, ta již tu byla dřív. A je správná.

A vy osobně si myslíte, že Kjótský protokol je k ničemu?

Ochrana životního prostředí je závažný úkol. Osobně jsem se spíše věnoval úvahám o ICC, ale jeden můj přítel vypracoval analýzu, podle které by aplikace Kjótského protokolu způsobila v USA větší pokles hrubého národního produktu, než způsobila jakákoli recese v dějinách vyjma hospodářské krize z roku 1929. A Kjótský protokol nemůže bezvýhradně aplikovat prakticky žádná země. Myslím, že je třeba zahájit zcela novou diskusi o realistickém postupu v ochraně životního prostředí, který by země světa byly ochotné přijmout.

Americké jednotky jsou nasazeny v Afghánistánu, Iráku, na Balkáně, uvažuje se o jejich vyslání do Afriky. Existuje nebezpečí, že by USA na sebe vzaly příliš závazků?

Ano, toto nebezpečí skutečně existuje. Nemyslím si, že by případné vyslání malého počtu jednotek do Libérie významně změnilo situaci. Ale starosti nám dělá Írán a Severní Korea - jde o problém, který máme společný s Evropou kvůli zbraním hromadného ničení. Jde o hrozbu celému lidstvu, nikoli jenom Americe. Ale vojenské možnosti USA jsou samozřejmě omezené.

Narážíte na možné budoucí konflikty. Irácká krize byla vyřešena bez mandátu OSN. Na jakém principu by se podle vás měly řešit další podobné krize?

Od roku 1945 povolila Rada bezpečnosti OSN použití síly jen dvakrát. Poprvé to bylo v době korejské krize v roce 1950, což bylo jen náhodou, protože Sovětský svaz RB bojkotoval. Podruhé to bylo před první válkou v Perském zálivu v roce 1991. Všechny ostatní krize od vzniku OSN byly vyřešeny bez RB, takže mezinárodní mechanismy existují. Mám dojem, že v případě problémů s Íránem a Severní Koreou existuje vážná snaha řešit vše v mezinárodním rámci. V případě KLDR se soustředíme na spolupráci s Japonskem, Čínou a Jižní Koreou. V případě Íránu myslím, že je velmi nutné dosáhnout porozumění s našimi evropskými spojenci. Faktem je, že nebezpečí zbraní hromadného ničení spočívá v tom, že nelze čekat, až budou použity. Je třeba předcházet jejich vývoji. A proto je v moderní zahraniční politice přítomen prvek prevence. Vsadil bych se, že v další fází zahraniční politiky se bude hodně přemýšlet o tom, jak definovat principy prevence tak, aby se krize neřešily případ od případu. Jedno poučení, které z irácké krize plyne, je, že RB nemá projednávat záležitosti, o nichž nepanuje porozumění mezi zeměmi s právem veta.

Má tedy podle vás rada bezpečnosti smysl?

Je třeba si pamatovat, že v posledních padesáti letech jsme prošli několika obrovskými krizemi a našli mezinárodní mechanismy na jejich řešení. To jen v posledních měsících se tvrdí, že všechny tyto problémy musí řešit rada bezpečnosti. Je třeba se také podívat na strukturu RB, která byla vytvořena v roce 1945 a není v ní zastoupeno mnoho významných zemí jako například Indie.

Myslíte, že irácká krize oslabila soudržnost NATO?

NATO je klíčovým prvkem transatlantického spojenectví, které považuji z globálního hlediska za zásadní. Do budoucna bychom měli více využívat mechanismy NATO k politickým konzultacím, abychom se vyhnuli vzájemným konfliktům a našli rámec pro spolupráci. Jinou věcí je pochopitelně vztah USA a Evropské unie. Při jednáních v rámci NATO hovoříme s jednotlivými vládami, které mají byrokratickou strukturu a tak můžeme jednat na různých úrovních. Při jednáních s EU máme jediný protějšek - předsedu Evropské komise. Je třeba najít cestu k mnohem širšímu dialogu.

Mohou nové členské země EU jako Česko takovému dialogu pomoci? Jinými slovy, mohou pomoci napravit roztržku v transatlantických vztazích?

Pořád někde čtu, že tyto nové členské země jsou něco jako americký trojský kůň a že by měly v Evropě hájit americké zájmy. Já patřím k realistické škole zahraniční politiky a věřím, že každá země by měla jednat ve svém národním zájmu. Neočekávám, že budou hájit zájmy USA. Myslím ale, že země střední a východní Evropy si díky své historii a zeměpisné poloze velmi dobře uvědomují důležitost vztahů se Spojenými státy. Přirozeně a v souladu se svými národními zájmy proto budou usilovat o zlepšení transatlantických vztahů. Postkomunistické země ale nelze nutit, aby si vybraly mezi USA a Evropou, ať už by je nutila Evropa, nebo my. Zároveň je ale důležité, aby se Evropa nedefinovala jako protiklad Spojeným státům. Evropa by se měla chovat podle svých zájmů, a myslím, že tyto zájmy jsou souběžné s našimi. Nikoli identické, ale souběžné.

Jak bude podle vás vypadat svět za padesát let?

Tyhle otázky mě vždycky dostanou do potíží... Všude se píše, že Amerika je jedinou supervelmocí. USA jsou jistě nejsilnější vojensky, ale škála problémů, které lze řešit čistě vojensky, je omezená. V ekonomické sféře jsme také velmi silní, ale Evropa či Japonsko také, a stále silnější je i Čína. V ekonomickém smyslu již žijeme v multipolárním světě. Tvrzení, že existuje jediná supervelmoc, která chce vnucovat svou vůli světu, je smyšlené. Američané chtějí řešit problémy, které vyvstávají, ale vojensky působit v zahraničí nijak zvlášť nechtějí. Žijeme v době, kterou budou historici studovat jako éru revolučních změn. Nevím o žádném významnějším historickém období, kdy by se souběžně měnilo tolik věcí v tolika částech světa. Když se na svět podíváte z pozice amerického prezidenta nebo ministra zahraničí, zjistíte, že oblast severního Atlantiku žije v 21. století, Asie je z hlediska evropské historie světem 19. století a Blízký východ jako by žil v dobách třicetileté války, jde o svět 17. století. A sladit všechno dohromady je neobyčejně obtížné. A co z toho tedy vzejde? USA budou za 50 let stále velice silnou zemí. Evropa se buď sjednotí a najde společnou identitu, nebo se bude muset smířit s tím, že bez jednoty bude hrát menší roli. Ale taková situace není cílem americké politiky. Čína, pokud se bude nadále rozvíjet stejným tempem, bude mít obrovský vliv, ne nutně vojenský, ale jistě hospodářský.

Před více než 30 lety jste prý prohlásil, že "Moc je nejlepší afrodisiakum". Souhlasíte s tím i dnes?

V osmdesáti letech jsem si už zvyknul na to, že mi je připisováno mnoho prohlášení, a všechna si je beru za své. Tímto jsem ale tehdy chtěl říct, že když jsem býval profesorem, byly mé společenské obzory mnohem omezenější, než když jsem se stal poradcem pro národní bezpečnost.

Ptal se Radek Honzák

(Lidové noviny)