Srpen 2003

Hledání spravedlnosti

Petruška Šustrová

„Spravedlnost, nikoli pomstu“ – tak zní název pamětí Simona Wiesenthala, a znělo tak i heslo tohoto židovského „lovce nacistů“, který zasvětil svůj život, zachráněný z nacistického koncentračního tábora, pátrání po nacistických zločincích. Touha po spravedlnosti ostatně tkví i v křesťanských kořenech Evropy: „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni,“ říká verš z páté kapitoly Matoušova evangelia.

Bylo by se možná dalo očekávat, že se po zhroucení druhého z totalitních systémů dvacátého století, komunismu, objeví nějaký „lovec komunistů“, který nebude spoléhat na schopnost státních úřadů a pustí se na vlastní pěst do hledání zločinců, kteří pod rouškou ideologie týrali, mrzačili a zabíjeli lidi. S více než třináctiletým odstupem lze konstatovat, že takový člověk není v dohledu. Proč?

Že by se v těch stamilionech občanů bývalých komunistických států nenašel nikdo, kdo by se zápalem pro věc, mravní integritou a organizační zdatností vyrovnal Simonu Wiesenthalovi, není příliš pravděpodobné, ba je to spíš nemožné. Jistě je v tom množství lidí mnoho takových, které nepotrestané komunistické zločiny pálí a nejsou ochotni se s nimi smířit. A přece musíme konstatovat, že nastolení spravedlnosti zůstalo na orgánech postkomunistických států.

Postkomunistické země zpracovávají minulost po svém a je to proces, který se od poválečného stavu a od způsobu, jímž se Evropa - a zejména Německo - vyrovnávaly s nacistickou minulostí, v mnohém liší, ale zároveň se jim i v mnohém podobají. Není to způsobeno jen tím, že oba režimy nebyly totožné, i když v mnohém podobné byly, ale především délkou doby, po jakou ovládaly společnosti, v nichž se zahnízdily.

Komunismus vládl podstatně déle než nacismus, v Rusku a většině republik Sovětského svazu přes sedmdesát let, v baltských státech padesát let a v podmaněných zemích, z nichž SSSR udělal své satelity, déle než čtyřicet let. Za tu dobu totalitární režim postupně okorával, v různých obdobích procházel etapami liberalizace, až se ke konci značná část ze stovek milionů lidí, kteří v něm žili, poddala tlaku a zvykla si na nenormální poměry. Proto po zhroucení režimu mnozí občané vnímali bezprostřední minulost svých zemí a společností podstatně jinak, než se po válce jevila minulost nacistická.

Ve studené válce se nebombardovalo a střílelo se jen výjimečně. Po prvním krutém období už smrt hrozila jen výjimečně, a těm, kdo se podřídili, nehrozilo skoro nic. Komunistické režimy zejména od sedmdesátých let devastovaly ekonomiku, přírodu i lidské bytosti většinou téměř nenápadně, jen málo mávaly „bičem“, zato stále nabízely „cukru“. Občané nebyli vystaveni nezaměstnanosti, práci měl každý, a mnohdy ani nemusel odvádět žádné převratné výkony. Převratné sice nebyly ani platy, ale na druhé straně existovaly různé možnosti, jak vlastní postavení zlepšit. Výhody se daly získat jednak těsnou kolaborací s režimem, ale také drobným, občas značným, rozkrádáním.

Uvědomíme-li si tyto skutečnosti, nemůžeme se divit, že občané postkomunistických států bezprostřední minulost mnohdy nevnímají jako stav trvalého násilného bezpráví, ale jako slitou šedivou dobu, v níž se to či ono sice nesmělo a žádný „rozumný“ člověk to také nedělal, ale zároveň jako dobu, ve které se dalo bez větších rizik vcelku spokojeně přežívat. Řeči o komunistických zločinech a zločincích a o krvi na rukou? Ty lidé vnímali často jako nadsazené – jejich paměť jim napovídala, že to snad platívalo kdysi, v dávných padesátých letech či ještě dávnějším předválečném Sovětském svazu, ale rozhodně ne v posledních desítkách let. To je jedna příčina, která nepřála zrození „lovce komunistů“.

Samozřejmě ale existovali i lidé, kteří nezapomněli. Nebyli to jen ti, kdo se v minulosti stali obětí totalitárních represí; potřebu nalézat a nastolovat spravedlnost cítili i mnozí jiní, včetně mladých lidí, kteří z vlastní zkušenosti žádné represe pamatovat nemohli.

Studená válka na rozdíl od druhé světové války nevyvrcholila katarzí, jakou byl Norimberský proces. Západní vítězové studené války žádný takový tribunál nesestavili a ponechali nově se demokratizující země, aby se s minulými zločiny vypořádaly po svém. Jak by se asi byly dějiny odvíjely, kdyby se byl Západ analogicky zachoval po druhé světové válce v Německu? Jak by dnes asi Německo vypadalo? Můžeme se jen dohadovat.

Státy východní Evropy přinejmenším verbálně jevily vůli potrestat zločiny, mnohdy posvěcené z nejvyšších mocenských míst. Ukázalo se však, že to vůbec není jednoduché. Můžeme to pozorovat například nejnověji na procesu s Miloušem Jakešem a Jozefem Lenártem, které soud zprostil obžaloby z vlastizrady, neboť jim ani při veškeré vůli nemohl prokázat, že jednali ve snaze poškodit „socialistické státní a společenské zřízení“. Politická provinění nelze soudit podle trestního zákona.

Byly tu však i trestné činy velmi hmatatelné, jako například střelba do dělníků v dole Wujek v Polsku nebo mučení politických vězňů v Uherském Hradišti. A právě za tímto účelem vznikl český Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu a Institut národní paměti v Polsku.

Institut národní paměti (IPN) má vlastní prokuraturu, takže jeho pracovníci mohou vyšetřování a trestní stíhání dovést doslova až před soudní senát. Na rozdíl od podobně zaměřené české instituce se IPN nezabývá jen zločiny komunismu: náplní jeho práce jsou „zločiny proti polskému národu“, rozdělené do tří období – zločiny nacistické, stalinské (do roku 1956) a komunistické 1956-89). Je to nejspíš řešení, které je lepší než české, protože odstraňuje možnou námitku, že jde o instituci, která je nástrojem „vítězů“ na potrestání „poražených“. Do IPN také naprosto přirozeně vplynula komise, která se věnovala hledání nacistických zločinců po celou dobu komunismu. Analogická česká komise takového nástupce nemá. Ani Institut národní paměti však nemá na růžích ustláno, případy, které se jeho zaměstnancům podaří dostat před soudní tribunál, se často dlouho táhnou a není výjimkou, je-li obžalovaný nakonec zproštěn viny.

Asi nejznámější instituce určená k „vyrovnávání se s minulostí“ je takzvaný Gauckův úřad v bývalém východním Německu. Jeho zakladatel i zaměstnanci rádi zdůrazňují, že zákon, kterým byl tento úřad zřízen, svobodně odhlasoval východoněmecký parlament, že to nebyl akt západních zákonodárců. Přesto nelze pominout, že bývalá NDR tíhnoucí ke sjednocení se svým západním sourozencem byla v trochu jiné situaci než všechny ostatní postkomunistické země. Navíc měli Němci s očistou od totality zkušenost už z poválečné doby – a dobře věděli, že škody, jaké totalitární režim natropil v myšlení lidí a celkové atmosféře společnosti, nejsou o nic menší než škody hospodářské. I proto byl Gauckův úřad vědomě koncipován jako osvětová instituce a ke svazkům bývalé východoněmecké tajné policie Stasi měli přednostní přístup novináři, kteří chtěli získat informace o veřejně působících osobnostech.

Potrestání zločinců a nahlížení do svazků komunistické tajné policie jsou dvě věci, které spolu zdánlivě nemají nic společného. Není to tak docela pravda. Můžeme se znovu pokusit srovnat poválečnou dobu s obdobím po roce 1989. A co zjistíme? Že komunistické tajné policie ve velmi mnoha případech převzaly agenty – ba občas i pracovníky - gestapa. V několika ohledech přece šlo oběma režimům o totéž, a fízlování obyvatelstva a hledání tajných nepřátel režimu do této kategorie nepochybně patřilo. A tak československá (polská, maďarská, ukrajinská a tak dále) tajná policie řadu nacistických zločinců, kteří měli na svědomí ztrátu svobody a života mnoha lidí, nepostavila před soud, ale skryla jejich činy a zaměstnala je. To se nemělo po skončení studené války opakovat – a to byl motiv jedné z činností Gauckova úřadu, který ukazuje souvislost otvírání archivů Stasi s potrestáním komunistických zločinců.

Nahlédnout do svazků, ve kterých komunistická politická policie shromažďovala údaje o občanech, získané jejich špehováním, umožnily i Česká republika a Polsko. Český přístup jde v tomto případě dál: každý český občan může nahlédnout do kteréhokoli svazku s výjimkou těch, které jsou z ohledů na bezpečnost státu i nadále utajovány. Není to sice možné ze dne na den a v řadě případů by se daly klást ledasjaké nepříjemné otázky, co se onou „bezpečností státu“ myslí, ale to pro tentokrát nechme stranou. V Polsku IPN umožňuje přístup ke svazku pouze těm občanům, kteří byli oběťmi špehování, a umožňuje jim přístup pouze do jejich vlastního svazku.

Polské úřady se k této otevřenosti propracovávaly dlouho, spor o lustrace jako takové tam byl mnohem tvrdší, než jaký pamatujeme ze začátku devadesátých let v Československu. Také polský lustrační zákon je konstruován jinak než český. Kandidát na funkci, kterou polský lustrační zákon zahrnuje, musí předložit čestné prohlášení o tom, zda spolupracoval s bývalou polskou Bezpečnostní službou, což byla analogie československé StB – nebo, chceme-li, ruského KGB. Uvede-li nepravdivě, že nespolupracoval, a polské tajné služby na to upozorní mluvčího veřejného zájmu, je takový člověk obviněn a může být odsouzen i k nepodmíněnému trestu. Ne za to, že v minulosti spolupracoval s represivní složkou komunistické moci, ale za to, že se v současnosti pokusil obelhat orgány demokratického Polska.

V ostatních zemích bývalého sovětského bloku ani v bývalých republikách SSSR se občanům takové otevřenosti nedostalo. Například v Bulharsku byla v roce 2001 zřízena parlamentní komise, která měla prověřovat minulost politiků a například nových postkomunistických bankéřů, jejichž banky s velkými ztrátami zkrachovaly. Činnost této komise, zvané podle svého předsedy „Andrejevova komise“, se však počítala jen na měsíce a její členové si trpce stěžovali, že jim ministerstvo vnitra, které zůstalo vlastníkem všech archivů bývalé bulharské státní bezpečnosti, poskytuje akta po dlouhém čekání a jen podle vlastní úvahy. Sami do archivů přístup neměli, takže se nemohli přesvědčit, zda nejsou podváděni.

Velmi zajímavě se s touto částí minulosti vyrovnalo Estonsko. První vláda svobodného Estonska prohlásila, že jí sice z materiálů KGB zůstala jen část (ve skutečnosti zbyly jen dokumenty pasové služby), ale že se bývalí spolupracovníci mohou přihlásit a tak se veřejně očistit. A skutečně se přihlásila řada lidí.

Estonsko ostatně nebylo, pokud šlo o nedostatek archivní dokumentace po KGB, v bývalém sovětském prostoru žádnou výjimkou, KGB si akta ze všech sovětských republik odvezl do svého ústředí. (Pro nás je zajímavé, že v této centrále se nacházejí i kopie velkého množství svazků StB, které byly v Československu ve týdnu 1. – 8. prosince 1989 na rozkaz náměstka federálního ministra vnitra Aloise Lorence úředně zničeny.) Proto v bývalých sovětských republikách instituce podobné Gauckovu úřadu prostě nemohly vzniknout. Bez přístupu k jakékoli dokumentaci je ovšem vážně míněné trestní stíhání zločinců prakticky nemožné, a mimo jiné proto se o ně nikde na území bývalého SSSR ani vážněji nepokoušeli.

Část ze zmíněných materiálů, které v Rusku stále existují, patří nástupnickým organizacím KGB, část je umístěna v různých archivech. Začátkem devadesátých let a zejména v první době vlády Borise Jelcina byl přístup do ruských archivů snadný. Zahájila ho zvláštní komise zastupitelů, která měla přístup k aktům KGB, a po ní do ruských archivů přišly řady především západních historiků a publicistů. Během let se otevřené dveře začaly zase zavírat, ale často stačilo zaplatit a šťastný západní badatel (ruští a východní zájemci téměř vždy postrádali potřebné sumy) se dostával k netušeným pokladům. Ani dnes není nemožné v archivech bádat, nicméně přístup je stále obtížnější.

Zejména Rusko však poskytuje velmi názorný příklad další aktivity spjaté s minulostí. Jde o organizaci Memorial, která si vytkla za cíl zmapovat represe a uchovat je v paměti společnosti. Je to instituce nestátní, která však po dlouholeté činnosti disponuje obrovskými archivními fondy. Sovětské represe se vyznačovaly velkým utajováním, a Memorialu dost dlouho trvalo, než se jeho pracovníkům podařilo rozhýbat nevlídnou postkomunistickou byrokracii. Ani dnes není jeho spolupráce se státními úřady příliš hladká, ale přece jen jakž takž funguje.

Memoriály existují i v dalších postkomunistických republikách: evidují údaje o bývalých vězních sovětského Gulagu i mnoha dalších obětech represí, stejně jako Memoriál v Rusku sbírají i ony ústní svědectví, zachycují vzpomínky a pomáhají rodinám najít stopy po ztracených příbuzných. Jsou však do velké míry odkázány na pomoc kolegů z Ruska, protože neochotné ruské úřady na jejich dotazy a žádosti reagují spíš sporadicky. Rozdíl je zřejmý na první pohled – například gruzínský Memorial se pyšní dvěma nevelkými místnostmi v jednom z ústavů Gruzínské akademie věd.

Ve Varšavě působí instituce, která se do jisté míry Memorialu podobá. Nevládní organizace Karta rovněž vlastní veliký archiv, ve kterém shromáždila statisíce dokumentů. Hlavně jde o dokumentaci týkající se Poláků z území, která na začátku války obsadila Rudá armáda a jehož část byla po válce vtělena do Sovětského svazu. Na těchto východních územích docházelo k masovým represím, osudy jejich pronásledovaných obyvatel byly nesmírně pohnuté – a barvité. Desetitisíce lidí byly přesouvány z oblastí v dnešním Bělorusku či na Ukrajině do Kazachstánu, další desítky tisíc pak odcházely do polských armád formovaných na území SSSR po jeho vstupu do války. Varšavská Karta řadu z těchto materiálů zpracovala a vedle časopisu, ve kterém uveřejňuje práce, vzniklé na základě studií ve svých archivech, uveřejnila i řadu samostatných knih a studií.

Osudy Poláků z území, která byla začleněna do Sovětského svazu, mají svou analogii v osudech obyvatel Bessarábie a severní Bukoviny, které se z předválečného rumunského území rovněž staly součástí SSSR. V Rumunsku je sice situace podstatně jiná než v Polsku, odchod od komunismu je tam mnohem složitější a obtížnější, ale nabízí nám pohled na další aspekt problému, jímž se zabýváme.

V nejsevernějším cípu Rumunska v městečku Sighet bylo z bývalého rakousko-uherského vězení vytvořen Památník obětí komunismu a odporu proti němu. I jeho zřizovatelem je nevládní instituce, Občanská akademie, a i ona, podobně jako polská Karta a ruské i neruské memorialy shromažďuje dokumentaci týkající se represí. Památník (mimochodem se rumunsky jmenuje Memorialul) je dobře vybavené muzeum, které návštěvníkům poskytuje hodně názorné seznámení s problematikou rumunského komunismu. Akademie v něm vytvořila skutečně monumentální dílo, přičemž je institucí, která se stále potýká s nedostatkem peněz a jejíž práce stojí a padá s hrstkou lidí.

Přes všechny obtíže však má Občanská akademie ve svém hlavním sídle, které se nachází v Bukurešti, také rozsáhlé dokumentační a vědecké pracoviště, má velké oddělení orální historie a tisíce obsáhlých záznamů a vydala úctyhodnou řadu knih.

Pro pořádek je snad dobré dodat, že muzea najdeme i v dalších postkomunistických zemích. V Maďarsku byl loni otevřen tzv. Dům hrůzy, působivá a výtvarně velmi zajímavá instalace, kterou řadu měsíců obléhaly obrovské fronty zájemců o prohlídku. V litevském Vilniusu sídlí malé muzeum v bývalých vyšetřovnách KGB a prostředí podzemních cel je tak působivé, že nejsou výjimkou lidé, kteří z prohlídky vycházejí v slzách. Snad stojí za to zopakovat otázku, kterou položil český návštěvník maďarského Domu hrůzy: proč nevzniklo takové velké a reprezentativní muzeum i v Česku?

To všechno ale pořád ještě neodpovídá na otázku, proč se nenašel nějaký „lovec komunistů“, jenž by kráčel ve stopách Simona Wiesenthala. Jak už bylo řečeno, lidí, kteří si myslí, že spravedlnosti má být učiněno zadost, nebylo málo. Na českém či přesněji řečeno československém příkladu si můžeme uvědomit, že mnozí takoví lidé – především disidenti, ale ne jen oni – nastoupili po listopadu 1989 do politiky s důvěrou, že spravedlnost bude zjednávat stát. Chtěli, aby zločiny trestaly státní úřady, soudili, že privátního „lovce“ nebude zapotřebí.

Byli ovšem i tací, kteří nově vznikající demokracii a transformujícím se státním úřadům záhy začali nedůvěřovat. Nejznámějším příkladem je patrně Petr Cibulka. Když v roce 1992 na vlastní pěst vydal seznamy spolupracovníků StB, vzbudil nadšení – a také velké pobouření. Dnes už jsou ti, kdo ho tenkrát kvůli vydání seznamů napadali jako pomstychtivého fanatika, nejspíš v menšině. Ani Cibulka se však nestal „českým Wiesenthalem“: jeho zájem se nesl jiným směrem, než trpělivě dokumentovat jednotlivé trestní kauzy a pokoušet se je předložit orgánům činným v trestním řízení.

Role žalobce zůstala státní instituci, Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Jeho zaměstnanci to neměli a nemají jednoduché: společenský tlak na potrestání zločinců nemá dostatečný důraz a zejména v začátcích své činnosti úřad mnohdy profesionálně tápal. Jsou tu ovšem i objektivní problémy: těžké zločiny, týrání a vraždy, se mnohdy odehrávaly beze svědků, svědci, které se přece jen podaří najít nebo kteří se sami přihlásí, stárnou, a kauzy se často neúměrně protahují.

Ani v bývalé NDR to ovšem s tím trestáním nebylo jednoduché a vyskytuje se zde až trochu absurdní paralela. Bývalý východoněmecký pohlavár Erich Honecker unikl odsouzení, které mu hrozilo, odjezdem do Jižní Ameriky, odkud ho ovšem žádný Simon Wiesenthal ani Mossad neunesl, takže mu bylo dopřáno zemřít na svobodě.

A tady narážíme na další překážku zrodu nějakého „Wiesenthala“, který by hledal komunistické zločince a předával je k potrestání. Simon Wiesenthal totiž měl dopadené nacisty komu předat, stát Izrael vnímal nacistické zločiny daleko citlivěji, než západoevropské či dokonce latinskoamerické země, kam se bývalí nacisté uchylovali. Wiesenthal věděl, že existuje společnost a státní struktura, která má pro jeho práci pochopení a na kterou se může obrátit, aby se chopila činu, kterého by sám nebyl schopen. Žádný takový „Izrael“ ovšem postkomunistický svět nemá. A tak se ti, kdo „hladovějí a žízní po spravedlnosti“ musejí spokojit s tím, že sice hlady a žízní nezemřou, ale k nasycení má jejich situace daleko.

(kvintesence tohoto článku vyšla v Respektu)