Srpen 2003

Donquijoterie českých politiků. Argumenty proti klientelismu v česko-sudetoněmeckém dialogu

Jaroslav Šonka

Blížící se vstup do EU vyvolal po úspěšném referendu a závěru práce konventu další křeče českých politiků, kteří stále jako by vycházeli z toho, že EU rovná se Německo. Premiér Špidla načrtl nekompromisní linii v otázce zacházení s bývalými krajany. A poslanec Zahradil vrhl na česko-německé vztahy pokřivený stín domněnkou o desetitisících sudetských Němců, kteří připravují žaloby o majetek. Vstup do unie totiž otevře pole pro činnost Evropského soudního dvora. Tyto poměry zasluhují realistický pohled na situaci i možnosti české politiky.

Neslušně jednoduché požadavky

Politický dialog mezi Českou republikou a Německem se odehrává přehazováním nečistě svázaných balíčků. Reprezentanti vyhnanců a jejich ochránci (hlavně bavorský premiér Stoiber, který je uprostřed volebního boje) balí komplex jednoduchých sdělení voličům. Balíček obsahuje nečisté nadpisy ("zrušte Benešovy dekrety"), ač citlivější přístup je již dávno možný a notoricky známý. Jen tak však lze okupovat rozhodující vteřiny v televizním zpravodajství a obsloužit volební klientelu. Je-li však v jednom z dekretů vedle pomsty (či "spravedlivé" odplaty) na Němcích obsažena i anulace nacistických arizací, požadavek na zrušení dekretů prostě není slušný. Pohazování celým komplexem k cíli nevede.

Neslušně jednoduché odezvy

Jak si však oddychne česká reprezentace, má-li takové partnery. Takový neslušný návrh lze paušálně (a podobně neslušně) odmítnout a neptat se po detailech. Opět: politik uklidní svou klientelu a nic neřeší. Balíček letí zpět. Ve vřavě zdánlivého konfliktu zaniká fakt, že jde vlastně o naši věc: Co si budeme povídat o vlastní historii a o zacházení se spoluobčany, byť i problematickými, o tom, jak moc jsme se lišili od nacistů? A co řeknou naše děti, až si srovnají, že si dnes v Praze bez protestů může otevřít kancelář každý vekslák, ale ne sudetoněmecká organizace? To, co pan Zahradil jinak o Evropské unii říká, ukazuje, proč je pro právo veta. Vše, čemu by tento snad budoucí ministr zahraničí nerozuměl nebo co by neuměl svým voličům vysvětlit, by pak asi vetoval - místo hledání argumentů. Kdo jsou ti soudci, kteří budou jednat o sudetoněmeckých žalobách? Rozšíříme množinu svých deklarovaných nepřátel i na zúčastněné britské či portugalské soudce, jen protože sudetský sedlák zažaluje českého? A co uděláme, kdyby rozsoudili a nám se to nelíbilo? Je pak evropská integrace špatná? Prospěch z Evropské unie i rozvoj národních zájmů můžeme s takovou náladou na vlastní straně zabalit. Co si myslet o prorokovi, který varuje před právním systémem proto, že by se mu nelíbil rozsudek? Ale snad právní situace není tak špatná, abychom potřebovali páně Zahradilovy lamentace a jeho ochranu.

Identita a cizí peří

V předpolí Evropské unie u nás vznikla obzvláště hloupá debata o národní identitě. Zatím ji nikdo v Evropě neztratil, ale my ji musíme bránit (alespoň se nabízejí ochránci). Zběsilou ochranou "katedrály", Krumlova, becherovky, krnovských varhan, Franze Werfela však chráníme identitu, na jejímž vzniku se podíleli naši bývalí spoluobčané. Máme toto rodinné stříbro vyhodit za nimi a nechlubit se zdánlivě cizím peřím? Vždyť ani oni na něj nemají patent! Spíše by se vyplatilo udělat si ve dnešním domově pořádek a se všemi zúčastněnými, i se sudetskými Němci, podebatovat o hrdosti na vlastní, a často tedy společné výkony. Vrátit sudetský domeček jistě nepůjde a je možné to sdělit jasně. Ale debata nefunguje bez pravdy. Její přiznání není ústupek s důsledkem fatálního přitvrzování požadavků, jak tvrdí pan Zahradil. Pravda podmiňuje hrdost a přímost, se kterou pak snad i paní Steinbachové vysvětlíme, že na jejích pozicích je leccos špatně. Nekompromisní formulace se špatným svědomím, které již tolikrát vrátily nečistě sbalený balíček sudetským Němcům bez další úvahy zpět, brání našemu dalšímu rozvoji a vnitřnímu klidu, který potřebujeme na budování uvnitř země, v bilaterálních vztazích i v multilaterální hře Evropské unie.

(Lidové noviny)