Srpen 2003

Noví Evropané

Petruška Šustrová

Češi jsou skeptický národ, rádi o vážných věcech vtipkují, anebo je glosují z poklidu zátiší nad pivem. A tak ani výsledky referenda o vstupu České republiky do Evropské unie neprovázely celonárodní ovace. Prezident Václav Klaus se na rozdíl od polského prezidenta Alexandra Kwaśnievského nejen nedal po vyhlášení výsledků referenda do tance, ale dokonce ani společnosti nešel příkladem vstříc: neřekl, jak hodlá hlasovat, ani jak hlasoval. Je to o to paradoxnější, že to byl právě Klaus, kdo jako předseda vlády přihlášku podával, a kdo si nenechal ujít příležitost jet podepsat přístupový protokol.

A přece bylo české referendum velkou historickou událostí, stejně jako jí už půl století je proces evropského sjednocování. Česká opatrná nechuť k patosu a velkým slovům ovšem není jen zavrženíhodná, záleží totiž na tom, v jaké náladou ji hodnotíme. Hlavně ale záleží na tom, co bude dál. Velká slova a okázaly jásot totiž neobstarají to, co česká společnost potřebuje, aby se do Evropy zařadila jako rovnocenný partner.

Vyznačujeme se totiž některými rysy, kterých bychom se měli zbavit. Nejen kvůli Evropě, dokonce ani ne v první řadě kvůli Evropě, ale kvůli sobě samotným. Potřebujeme se zbavit představy, že všechno vymyslíme sami a nejlíp – není totiž potřeba znovu objevovat kolo. Je řada pravidel, které můžeme prostě převzít, neboť se osvědčila jinde. Ušetří nám to námahu a energii, které často vkládáme do vlastního řešení problému, který je dávno uspokojivě vyřešen jinde.

Naopak bychom vynalézavost a schopnost improvizace, kterou opravdu vynikáme, měli uplatnit tam, kde je jí potřeba. Ano, jsme šikovní a umíme si poradit ve složité situaci, na kterou jsou dosavadní pravidla krátká. Proto můžeme být dobrými partnery, kteří v potřebné chvíli umějí najít východisko z nouze.

I schopnost improvizace je však mince o dvou stranách: známe přece dobře z komunismu, že není-li ke koupi nějaké zboží, dá se získat pod rukou nebo třeba u známého v práci. Tenhle ohavný zlodějský zvyk bohužel v české společnosti přežívá, i když zboží už dávno na trhu je. Rádi obcházíme zákony v naději, že když to nikdo nevidí, tak zase tolik neděje. I to má svou souvislost s komunismem: tehdy přece byla skoro čest podfouknout úřady, vyvěsit vlaječky a myslet si svoje.

Zatím jsme si nedokázali vytvořit patřičný vztah ke státu, stále ho mnozí z nás pokládají za cizí, ba nepřátelský útvar, kterému je potřeba čelit, a to co možná nějak pokoutně. Budeme-li takový přístup aplikovat v orgánech Evropské unie, možná nám to jednou, dvakrát projde. Pak si ale všichni všimnou, že s námi nemohou jednat jako rovný s rovným. Pro člověka, který vyrostl ve zdravé společnosti, je stěží pochopitelné, obchází-li někdo pravidla, která sám pomáhal vytvářet a se kterými souhlasil.

A znovu: nejde na prvním místě o to, co si o nás pomyslí druzí (ať v Evropské unii nebo kdekoli jinde), ale o to, jak se bude žít nám samotným a našim dětem. Ve společnosti, kde nevládne důvěra, se těžko podniká a obchoduje. Společnost, kde si každý hraje na svém písečku a snaží se ostatní podfouknout, je společnost nemocná, společnost, která si sama ubližuje. Začíná to u maličkostí: úřady neodpovídají na dopisy, lidé chodí na domluvené schůzky pozdě. I to stačí, aby se solidní zahraniční partner dvakrát zamyslel nad tím, má-li se s takovými lidmi dávat do spolku, a zda by nebylo výhodnější najít partnera někde, kde vládnou civilizovanější mravy. Odhlasovali jsme si, že do evropského partnerství vstoupit chceme. A teď je na nás, abychom se podle toho chovali.

(Listy)