Srpen 2003

Východoněmecké povstání

Petruška Šustrová

Letošní červen byl měsíc padesátého výročí vzpoury východoněmeckých dělníků, kteří protestovali proti komunistické moci. Demonstrace a stávky proběhly v polovině června 1953 a zdálo by se tedy, že patřičná doba připomenutí východoněmeckého povstání byla 15., 16. nebo 17. června, že teď už je trochu pozdě. Jenže k tomuto povstání patří ještě jedno smutné výročí, které bychom si měli připomínat 28. června.

Napřed si ale připomeneme, co se vlastně stalo. Východoněmecká vláda zvýšila koncem května 1953 pracovní normy a ukázalo se, že dělníci nejsou tak uvědomělí, jak by si bylo vedení komunistické strany a státu přálo. A 15. června proběhla v Berlíně demonstrace, které se zúčastnilo na pět tisíc lidí. Hesla, která demonstranti provolávali a nesli na plakátech, zněla: „Požadujeme snížení norem!“ a „Nejsme otroci!“ Západoněmecký rozhlas o demonstraci informoval a další den zastavilo práci asi čtyři sta tisíc pracujících ve dvou stech padesáti východoněmeckých městech. V Berlíně kolem poledne vyšlo do ulic sto tisíc lidí, kteří začali strhávat ukazatele mezi oběma částmi rozděleného města, v němž tenkrát ještě nestála pozdější zeď, zapalovali novinové stánky a dobývali se do sídel stranických výborů. Pětadvacetiletý Horst Valentin dokonce vylezl na Brandenburskou bránu a shodil odtud rudou vlajku.

Něco takového ovšem nemohlo dopustit ani komunistické vedení, ani Rudá armáda, která zemi od války okupovala. Do centra Berlína se rozjely sovětské tanky a velitel sovětského sektoru východního Berlína vyhlásil od třinácti hodin výjimečný stav. Byly zakázány veškeré demonstrace, jakékoli shromáždění více než tří lidí. V noci platil zákaz vycházení.

Sovětským vojákům se pochopitelně podařilo povstání rychle potlačit, neozbrojení a neorganizovaní dělníci proti nim neměli šanci. Kolem sedmé hodiny večer byl nastolen klid. Ne však na dlouho – ještě 17. června se střílelo, zahynulo několik set lidí a víc než šest tisíc východoněmeckých občanů putovalo za mříže. A byly zahájeny stranické čistky – vůdce komunistické strany Walter Ulbricht usoudil, že chce-li upevnit svou moc a stát se neotřesitelných, musí se zbavit všech, kdo pochybují a mohli by se stát zárodkem nějaké další vzpoury.

Existuje i verze, podle níž červnové povstání z roku 1953 nebylo spontánní vystoupení, nýbrž řízená provokace. Nad východoněmeckými komunisty se totiž na jaře 1953 stahovala mračna. Šéf ministerstva vnitra Lavrentij Berija, který se chopil moci po Stalinově smrti, docela vážně uvažoval o tom, má-li rozdělení Německa smysl. Na jedné poradě dokonce prohlásil: „Potřebujeme především přátelské Německo. A jestli tam bude socialismus nebo ne, to není důležité.“ Němečtí komunističtí vůdcové o tom samozřejmě věděli, a nebylo by tedy divu, kdyby jejich služebníci z tajné policie oprávněnou dělnickou nespokojenost ještě popíchli, jen aby dokázali, že sovětskou pomoc naléhavě potřebují.

A teď už se dostáváme ke zmíněnému výročí. Stalo se totiž, že osmnáct vojáků a nižších důstojníků z třiasedmdesátého pluku, umístěného u Magdeburku odmítlo střílet do německých vzbouřenců. Neuposlechli tedy rozkazu, byli postaveni před vojenský soud a 28. června 1953 popraveni. Rozhodli se zůstat i v Rudé armádě lidmi a stálo je to život. V Západním Berlíně byl na jejich počest odhalen památník.

Socialistické dějiny tuto událost vždy zamlčovaly a archivy, kde by bylo možné se o ní dozvědět něco podrobnějšího, jsou dosud uzavřeny. V ruském sborníku o komunistickém režimu a odporu proti němu stojí jen strohá informace: „Mezi zastřelenými byli Nikolaj Ťuljakov, Alexandr Ščerbina a Vasilij Ďjatkovskij. Jména ostatních jsou neznámá.“

O pohnutkách těch osmnácti sovětských vojáků se můžeme jen dohadovat. Nechtěli z třídní solidarity střílet do dělníků? Nebo se prostě nemohli odhodlat střílet na neozbrojené lidi? To se už nikdy nedozvíme. Přesto bychom však na ty, kdo si v hluboké totalitě zachovali lidskost i za tak strašnou cenu, neměli zapomenout.

(Čro 6)