Srpen 2003

Sto padesát dní Václava Klause

Bohumil Doležal

Uplynulo zhruba sto padesát dní od toho, kdy se Václav Klaus ujal nové, prezidentské role. Je tedy možné pokusit se o jakési zhodnocení. Protože na pojednání svých předností má pan prezident vlastní squadru, omezím se na slabiny, jsou ostatně daleko důležitější.

Václav Klaus udělal všechno pro to, aby potvrdil, že většina banálních výtek, které doposavad na jeho adresu zazněly, není vůbec vycucaná z prstu.

První a nápadná věc je Klausova neobratnost v zahraniční politice. Počíná si jako ryba na suchu, a to je u tak šikovného a prohnaného politika opravdu překvapivé. Problém je nejspíš v tom, že stejně jako je český prezident pevně přesvědčen, že veškerá politika se odvíjí od ekonomiky, domnívá se, že zahraniční politika je dobrá jen k tomu, aby podpírala jeho vnitropolitické postavení a aktivity a pokud možno také neomezovala rozsah toho, co je v domácí politice možné. Toto přesvědčení má jakýsi reálný základ: tomu, kdo se nedokáže prosadit vlastní silou doma, zahraničně politické úspěchy příliš nepomohou. Klasickým příkladem je Klausův předchůdce v úřadě.

Jenže Klausovi má podle jeho představ zjevně zahraniční politika sloužit jen k tomu, aby se prosadil doma. A protože Klausova politika doma byla a je postavena na čirém populismu, snaží se rozvíjet jen takové zahraničněpolitické aktivity, které jsou - aspoň podle jeho názoru - v souladu s většinovou vůlí veřejnosti. Výsledky jsou katastrofální: zahraniční politika je autonomní oblast, jejímž cílem je zajistit národní bezpečnost, to znamená vytvořit prostor pro to, aby vůbec nějaká vnitřní politika byla možná. Klausovy dosavadní výsledky jsou víc než tristní.

Klaus se v souladu s většinovým názorem české veřejnosti rozhodl nepodpořit USA v iráckém tažení. Myslím, že to vyhovovalo jeho letoře, český plebejec nevidí rád, když silnější tluče slabšího (povolené konflikty jsou tedy ty, kdy si začne slabší; je zajímavé, že Češi tuto zásadu vyznávají jen teoreticky, i když měli sto a jednu příležitost si ji vyzkoušet v praxi). Svou roli tu sehrála asi i tradiční rivalita s jeho předchůdcem a sokem, který se v závěru svého prezidentování jednoznačně postavil na americkou stranu . Klaus se kvůli tomu dostal do nesmyslného konfliktu s americkým velvyslancem, jehož důsledky evidentně nezvážil. Stal se v Bílém domě nežádanou osobou, ačkoli pro své evropské plány (zajištění suverenity ČR proti EU) by se mu Američané velmi hodili, a současná americká vládní reprezentace je jeho doktríně podstatně bližší než evropští “socialisté”.

Vyklizený terén pak s činnou americkou pomocí obsadili jeho úhlavní nepřátelé, Špidla se Svobodou. Zjevným protitahem byla blesková Klausova návštěva v Paříži. Český prezident by ale byl musel z taktických důvodů aspoň dočasně slevit něco ze své dogmatické kritiky evropského “superstátu”, a to se mu ani trochu nepovedlo. Když připočteme ještě skandál, který ztropil v Le Figaro, nezbývá než konstatovat: na tomto poli a v tuto chvíli vede Špidla 2 : 0.

Druhou dávnou Klausovou slabinou je vztah k médiím. Český prezident je bytostně přesvědčen, že jejich úlohou je politický lobbying, a že pro každého politika se mediální tábor dělí na dvě vyhraněné a jasně oddělené skupiny: na přátele a nepřátele. Přátele si v duchu této vykutálené teorie Klaus formuje sám. To, co se mu postupně podařilo shromáždit – od Viktora Krejčího po Petra Žantovského – není nic moc. Navíc čestný předseda ODS přitahuje nestydaté vrtichvosty jako elektrická lampa noční motýly. Zdá se, že jimi pohrdá, ale nedokáže se jich zříci a podporuje je. Běda tomu, skrze koho přichází pokušení! Zato novinář, který není ideově zakotven v Klausově ideologické sektě, se v jeho očích stává “levicovým intelektuálem”, tedy něčím srovnatelným s lochneskou příšerou.

Přes všechny dosavadní vesměs katastrofální výsledky se Klaus vždy znovu pokouší jednat s tiskem a médii z pozice síly. Když se tak děje doma (pokus prosadit personální změny v ČTK, který ředitel jeho tiskového odboru zároveň popřel i přiznal), může to snad ve střednědobé perspektivě přinést jakési výsledky. Agresivní chování v zahraničí (viz zmíněný konflikt s reportérkou Le Figaro), tam, kde má demokracie a tisková svoboda hluboké kořeny, dopadne nutně strašně.

Klausova averze k “pisálkům” plyne z přesvědčení (nepochybně správného), že právě oni výrazně přispěli k pádu jeho vlády v roce 1997. Jenže ten pád byl nevyhnutelný a v řádu věcí, v nepořádku bylo jen to, že byl proveden krajně nekorektním způsobem. Za to pisálci nemohou, to zařídili Klausovi někdejší kamarádi z vlády, Hradu a ODS. Zjevně i tento citový podtext se podepsal na tom, že Klausovy útoky na média se svou úporností i neproduktivností podobají útokům mouchy proti okenní tabuli. Václav Klaus se zjevně této zahraniční a mediální politiky nedokáže vzdát. Jaké mohou být její důsledky?

Za prvé: Klaus neudělal žádné velké štěstí ve Washingtonu ani v Paříži. Nabízí se sama od sebe třetí možnost: Moskva. Putin ho rád podpoří v ochraně národní suverenity, jde mu vlastně o totéž. Jenže Putinova suverenita pro Rusko vůbec neznamená Klausovu suverenitu pro ČR. A kromě toho, bude za to něco chtít.

Klaus se nepochybně pokusí prosadit své pojetí role médií v demokratické společnosti. Předpoklad je ovšem, že se k vládním křeslům dostane jeho duchovní dítko, ODS. Dřív to asi nepůjde.

K obojímu bude potřebovat účinnou pomoc KSČM, a té se mu nepochybně dostane. Obojí je totiž také v komunistickém zájmu. Tato politika kopíruje politiku dr. E. Beneše za války a po válce. Znamená ve svých důsledcích nesmírné nebezpečí pro českou demokracii. Čekají nás perné chvilky.

(www.bohumildolezal.cz)