Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Srpen 2003


Medvědí služba

Bohumil Doležal

Německo-české vztahy vězí hluboko ve stereotypech. Nejdřív prohlásí spolkový kancléř před českými a německými žurnalisty, že tzv. Benešovy dekrety jsou reakcí na německý přepad Československa. Vyhnání bylo sice bezprávím, ale jeho příčiny je třeba hledat v Německu. Přitom se odvolává na Česko-německou deklaraci, v níž se praví: “Obě strany jsou si zároveň vědomy, že společná cesta do budoucnosti vyžaduje jasné slovo o minulosti, přičemž příčina a následek ve sledu událostí nesmějí být opomíjeny.” Schröder vyšel vstříc oficielnímu českému stanovisku tak daleko jako ještě žádný německý politik před ním.

Krátce nato schválila poslanecká sněmovna českého parlamentu v prvním čtení zákonnou předlohu, skládající se z jediné věty: “Edvard Beneš se zasloužil o stát.” Jeden sociálně demokratický poslanec přitom argumentoval tím, že Češi musí hájit své národní zájmy a nesmějí si nechat vnutit názory z Mnichova.

4. 7. stálo v komentáři Frankfurter Rundschau, že Češi potřebují čas, aby se vyrovnali s porušováním lidských práv vůči sudetským Němcům. Ministerský předseda Špidla ví údajně o názorech, jaké panují mezi lidmi, a musí postupovat opatrně. Radikální požadavky německých politiků z CDU/CSU jsou tedy kontraproduktivní.

Není třeba si dělat zbytečné iluze. Oficiální české stanovisko se od poloviny 90. let nepohnulo ani o milimetr. Obsahuje tvrzení, že mezi německou okupací Československa a vyhnáním sudetských Němců je vztah příčiny a následku. Vyhnání bylo podle toho dějinnou nutností, my Češi jsme neměli žádnou jinou možnost. Vyhnání je nepřijatelné “z dnešního hlediska” To znamená: je přijatelné, jen z dnešního hlediska to vypadá jinak. Věta, že dějiny nelze přepsat, přeložena do češtiny znamená: každý pokus zmírnit následky křivd nebo udělat humanitární gesto je předem vyloučen. Prohlášení prezidenta Klause k výročí německé okupace, které v Německu tak nadšeně přivítali, stanovisko české vlády k výsledkům referenda o EU a nejnovější Špidlovy výroky v Rakousku se drží přísně této linie.

Němci předpokládají u českých politiků podobnou pluralitu názorů, jaká panuje v Německu. Trochu to připomíná optimistické předpoklady o rozdělení sil v ruském politbyru ze sedmdesátých let minulého století: na jedné straně konzervativní nacionalisté, na druhé reformista Špidla, jemuž bychom to neměli dělat ještě těžším. Důsledek je, že populisté se stávají ještě drzejšími, zatímco ti, kteří nechtějí změnit vůbec nic, se vymlouvají: musíme být krajně opatrní. Nezaujatý český pozorovatel se ovšem stydí, že Němci jednají s Čechy jako s nebezpečným šílencem nebo s rozmazleným malým dítětem.

Někteří němečtí politici a historici si bezvýhradně osvojili zvláštní teorii o příčině a následku, podle níž se lidé v dějinách pohybují mechanicky jako kulečníkové koule. Dějiny jsou však výsledkem rozhodování lidí, kteří jsou schopni osvobodit se z tlaku “příčin”. Proto jsou za to, co učinili, zodpovědní a podléhají soudu dalších generací. Rozumět dějinám znamená dějiny soudit. Je zvláštní a pro nás trochu ponižující, když Němci, kteří si toto pojetí v minulých padesáti letech ve vztahu k nacionálnímu socialismu vzali k srdci, v českém případě přistupují na pseudohistorický alibismus.

Tento zdánlivě rytířský postoj k slabšímu má pustošivý vliv na českou společnost. Byli jsme v minulosti schopni vyrovnat se vlastními silami s předsudky nacionalismu a antisemitismu. V české veřejnosti probíhá málo okázalý, ale úporný boj o spravedlivé pojetí dějin. Je politováníhodné, že se v tomto boji němečtí politici, intelektuálové a novináři fakticky staví na stranu těch, kteří chtějí dějiny zfalšovat, zodpovědnost zatlouci a svobodu potlačit. Nechci zpochybňovat, že Němci dělají tuto chybu v dobrém úmyslu. Neměli by se ovšem divit, když jim pak český intelektuál vzkáže: kdybyste aspoň byli mlčeli!

(www.bohumildolezal.cz)



Zpátky