Srpen 2003

Události (16.06. – 21.07.2003)

Bohumil Doležal

Pondělí 16. června

Noviny dnes žijí ohlasy na páteční a sobotní referendum. Mimořádně hloupou úroveň má příloha Referendum v Mladé frontě Dnes, Respektování (od týdeníku Respekt, poznámka redakce) se konečně probilo na celostátní úroveň. Zdá se, že boj proti bulvarizaci českého tisku se vyplatil, máme tu idylu skoro rudoprávní.

Rustikální momenty vnáší do oslav předseda ODS Topolánek: “Až budou mít představitelé těch takzvaných proevropských stran tolik příznivců pro vstup do Evropské unie jako ODS, tak mohou něco kecat…” Takhle se za mých mladých let veřejně nevyjadřovali ani Novotný či Hendrych.

Václav Klaus nevidí sebemenší důvod, proč bychom měli zkoumat každého člověka, jak hlasoval. Jistěže, každého ne, ale zrovna prezident je trochu specifický případ, zejména prezident–uhejbák, který národu nechce prozradit, jak hlasoval. Kdyby se nedal za prezidenta zvolit, měl by ovšem daleko víc práva na soukromí než takhle.

V US-DEU se obnovil spor o to, má-li strana nyní, po úspěšném referendu, vystoupit z koalice. Stranu by mohl zachránit nějaký odvážný a riskantní krok, netroufám si soudit, zda vystoupení z vládní koalice takovým krokem je, ale zdá se mi, že US-DEU k ničemu podobnému nedorostla.

Úterý 17. června

Předseda ODS Topolánek kritizuje Klause za to, že nedal před referendem voličům jasný signál. Vzhledem k tomu, že prezidentovo stanovisko je podle Topolánka stejně jako jeho proevropské a antifederalistické, tak učinit mohl. Předseda ODS má samozřejmě pravdu a je dobré, že to řekl nahlas. Pro spravedlnost je třeba říci, že ČT zjevně selhala a neumožnila Klausovi, aby se vyjádřil aspoň po referendu. Nabídli mu prý účast v nedělní diskusi předsedů politických stran, to je zároveň nedůstojné a taky nepatřičné, prezident má právo na samostatnou prezentaci svého stanoviska a zároveň je krajně neblahé stavět ho na roveň předsedů politických stran, posílí to v něm nemravné choutky plést se do každodenní praktické politiky. Poté, co nedostal příležitost, odjíždí pan prezident na jakousi konferenci do amerického Colorada. Vzhledem k tomu, že podle českého tisku jde o slet neokonzervativních příznivců prezidenta Bushe a řeč má být o staré a nové Evropě, dá se očekávat, že pan prezident dostane po zásluze do kožichu.

Senátor Zieleniec chystá založit pravicovou proevropskou akternativu, která má kandidovat do Evropského parlamentu. pozoruhodný pokus o samoresuscitaci politické mrtvoly. Tentokrát je třeba obejít český politický dvorek ne apelem na “občanskou společnost”, ale pokusem probít se rovnou do Štrasburku. Vyhlídky jsou zhruba stejné jako u podobných iniciativ v bezprostřední minulosti, tj. žádné.

Středa 18. června

Lékaři budou zítra stávkovat (přesněji řečeno LOK, sdružuje něco přes osminu českých lékařů). Piloti ČSA naproti tomu svou stávku odvolali, dohodli se s vedením podniku. Požadavky LOK, jak je uvádí (jako jediné) Právo, by chtěly okomentovat a vysvětlit. Veřejnost většinou vnímá lékařské stávky jako bezohledné vydírání pacientů kvůli nenáležitým platovým požadavkům. Podepsal se na tom kdysi dr. Rath svými neomalenými výroky, ale je tomu dnes opravdu tak? Rozhodně bychom asi neměli podléhat emocím. Pokud mají lékaři zejména z nemocnic oprávněné požadavky, jak je mají prosazovat? Když si pan Dušek vzpomene, podaří se mu pomocí pár set lidí zablokovat železnice na celém území ČR. A nikdo ho nestaví na pranýř tak, jako stávkující lékaře.

Spor mezi ČT a Václavem Klausem pokračuje. ČT podle slov jejího mluvčího Klausovi nabídla, aby vystoupil desetiminutovém vstupu buď na počátku nebo na konci nedělní debaty předsedů politických stran, nebo sám v pořadu Špona. Hrad zvažoval druhou možnost (první a třetí je na první pohled nepřijatelná) a pak ji odmítl, myslím, že v tomto případě z dobrých důvodů. Bez ohledu na to, zda považujeme prezidentovo stanovisko za problematické nebo ne, ze své funkce by měl mít právo se k tak významné události zcela samostatně vyjádřit.

Místopředseda ODS Nečas chce, aby Hradní stráž byla po sérii legračních skandálů včleněna do armády. Proč ale má úřad prezidenta hlídat armáda? Vládne u nás snad vojenská junta? Kdyby si česká veřejnost tolik nepotrpěla na marnivé a směšné fangličkářství, snad by pak i pan Nečas zapomněl na tento populismus a nazřel by, že na střežení Hradu postačí pár (normálně) uniformovaných policistů.

Podle ministra Svobody se České republice ve spojení s dalšími malými zeměmi (neřekl kterými) a proti vůli Německa podařilo dosáhnout toho, aby se návrh euroústavy neprojednával podrobně na summitu v Soluni, kde budou nové země ještě jen jako pozorovatelé, ale až na podzim na mezivládní schůzi v Římě, kde už mají mít hlasovací právo. Je-li tomu tak, byl by to úspěch české diplomacie, rozhodně podstatně větší než demonstrativní odchod pana Zahradila z Konventu.

Podle expertů na EU dosáhneme průměrného HDP na obyvatele Evropské unie za třicet devět let a za stejnou dobu i výdělku průměrného v zemích EU. Prognózy tohoto typu jsou úplně nesmyslné, je to jako kdyby někdo dnes předpovídal jaké bude v Čechách počasí 23. října 2005. Počítá s tím, že se během třiceti devíti let ve světě a v Evropě nic zásadního nezmění. Stačí vzít vážně jednu maličkou zprávu, kterou přinesly dnešní noviny: Britská MI 5 předpovídá, že teroristický útok zbraněmi hromadného ničení proti některému západnímu městu je jen otázkou času. Stačí, aby proběhlo takových pět šest úspěšných útoků, a všechno bude jinak (napadeným městem může samozřejmě být i Praha).

Vicepremiér Mareš předloží vládě návrh omluvného gesta a odškodnění pro občany ČR německé národnosti (žádné “neodsunuté sudetské Němce”, jak s oblibou píše Právo!), postižené v letech 1945-8. Má jít o uznání vysokoškolských diplomů získaných po uzavření českých vysokých škol, srážky z platů, nasazování na nucené práce. Návrh je chvályhodný, i když, jak se zdá, nepostihuje největší křivdu, která se našim občanům německé národnosti stala, totiž částečné vyloučení z restitucí. S vyhnanými sudetskými Němci ovšem vůbec nesouvisí a nemůže být považován za jakousi náhražku řešení jejich problému. Navíc bohužel nemá nejmenší šanci na to, aby prošel proti hlasům silného nacionálně socialistického křídla ČSSD a šovinistům z ODS (to jsou tam v podstatě všichni).

Zahraniční rubrika Mladé fronty dnes opět zatápí americkým imperialistům. V podrobné zprávě o jakémsi průzkumu, který provádělo BBC, se triumfálně sděluje, že respondenti v Jordánsku (!), Indonésii (!), Rusku (!!!), Brazílii a Jižní Koreji považují USA za nebezpečí. Pan Pravda zase se zjevným potěšením konstatuje, že Američané sice hladce vyhráli válku, ale teď mají problémy. Pokud jde o boj proti největší imperialistické velmoci, v listu se toho od roku 1988 mnoho nezměnilo.

Čtvrtek 19. června

Václav Havel se vrací, takže česká politická scéna nezůstane ochuzena o jeho nechutné tahanice s Klausem, které ji zdobily v minulých více než deseti letech. Při přebírání Národní ceny v Berlíně kritizoval sice (dosti opatrně) vyhnání sudetských Němců, s o to větší smělostí se zato pustil do “ekonomických šejdířů a politických šíbrů”, “politických mafiánů a s nimi svázaných politiků”. Dělá to sice dnes už jen jako designovaný velvyslanec dobré vůle, kterého si přizval ministr Svoboda na pomoc proti novému prezidentovi, ale verva je stejná. Kdyby si založil vlastní stranu a usiloval se prosadit na politické scéně, nebo kdyby se angažoval v nějaké stávající straně, měl by moc práce s formulací nějakého pozitivního programu a na prestižní osobní výpady by mu nezbyl čas.

Po úspěchu euroreferenda uspořádal premiér Špidla o poznání méně úspěšnou eurooslavu, jakési setkání papalášů, kteří se zasloužili o náš vstup do unie, v Betlémské kapli (co má Evropská unie společného s husitstvím?) Přišla zhruba třetina pozvaných, prý hlavně komunisté. Podařené.

Eva Pilarová se v Mladé frontě Dnes vyznává, že ji za totality nutili zpívat ruské věci a ona se tomu naštěstí vždycky vyhnula. Pamatuji se na televizní záběry z jejího koncertu kdesi v Rusku poměrně brzy po rozpuku normalizace. Klaněla se tam až k zemi a pronášela s dosti špatnou výslovností “Balšoje spasíbo”. I osoba s poměrně nízkým IQ musela tenkrát vědět, že na Rus se nejezdí (lidé, kteří udělali za německé okupace o hodně méně než paní Pilarová za ruské, byli po válce štváni jako zvěř). Mrzelo mne to tenkrát, protože se mi – v době Semaforu - líbily písničky, které zpívala, i to, jak je zpívala. Teď by mi stačilo, kdyby o takových věcech, o kterých v MfD mluví, proboha aspoň mlčela.

Pátek 20. června

Asociace samostatných odborů se při včerejší pražské demonstraci nijak zvlášť předvedla. Veliký nedostatek účastníků (na Staroměstském náměstí jich prý bylo asi dva tisíce, podle fotografií v novinách to vypadá ještě na míň) vynahrazovaly silácké výroky jejich mluvčích. Vyznamenal se zejména předseda LOK Kubek: “Politik, který hrabe, že mu čtyři ruce nestačí, mlaská a chrochtá, nemá říkat občanům, ať si utahují opasky.” Ať už si např. o premiéru Špidlovi myslíme cokoli, takové paušální obvinění je sprosté a hnusné. Zřejmě se u nás pomalu vžívá představa, že odborářská demonstrace je pro účastníky totéž,co kdysi byla pro různé hulváty stěna na veřejném pisoáru. Odpovídá to stavu české politické kultury: jaký národ, takové odbory. Se svou troškou do mlýna (nikoli na demonstraci, ale v souvislosti s ní) přišel, jak jinak, i předseda ČLK dr. Rath: “Pokud nedojde k rychlému řešení situace, lze očekávat další eskalaci nespokojenosti zdravotníků, která spolu s kritickou finanční situací resortu přímo ohrozí péči o nemocné”. Přes vyčůranou zmínku o finanční situaci to znamená také: pokud budou zdravotníci nespokojení, ohrozí své pacienty. To je přinejmenším šíření poplašné zprávy.

K Benešovým dekretům se vyjádřil kancléř Schröder, k událostem po skončení druhé světové války česká vláda poněkud překvapivě v prohlášení k referendu o vstupu do EU. Schröder opět připomenul fyzikální teorii příčiny a následku, vláda tezi Václava Klause a českých historiků, že to, co bylo v roce 1945 normální, je už z dnešního hlediska nepřijatelné.

Vicepremiér Mareš říká k návrhu na odškodnění českých občanů německé národnosti: nechci pro Němce víc, než měli nuceně nasazení Češi. Je třeba vidět, že odškodnění by se týkalo pár lidí (mluví se o stovkách, nanejvýš o zhruba tisíci). Je to pochopitelné, i lidé, kterým je dnes hodně přes šedesát, byli v roce 1945 malé děti, a řada našich německých spoluobčanů využila relativního uvolnění v šedesátých letech k tomu, aby se se svou macešskou zemí bez zbytečných formalit rozžehnala. Ti, kdo tak učinili, jsou dávno německými občany a nedostanou nic. Iniciativa Petra Mareše je užitečná. V případě českých občanů německé národnosti jsou ovšem hlavním problémem restituce: ve srovnání s českými spoluobčany byli restituováni jen neúplně, což odporuje Listině základních práv a svobod, která zakazuje národnostní diskriminaci. Myslím, že za dvacet – třicet let se česká politika prokouše k tomu, že to přizná. Škoda, že se toho už nedožiju, bude to pěkná fraška.

Petr Uhl kárá českého velvyslance u NATO Kovandu za to, že kritizoval nesmyslný belgický zákon o trestní zodpovědnosti těch, kteří kdekoli na světě spáchali zločiny proti lidskosti, před belgickými soudy, a upozorňuje, že i český trestní zákon (“zákon na ochranu míru”) umožňuje takové stíhání.

Soluňský summit EU dnes rozhodne o tom, zda návrh ústavy EU, který připravil Konvent EU, bude vrácen k přepracování nebo vzat za základ pro další jednání. Zdá se, že v části kontroverzních návrhů (europrezident) jde o poměrně nevinné věci, jiné jsou spíš nesmyslné (“ministr zahraničí”). Evropa ještě nedozrála k federalizaci a hned tak k ní nedozraje.

Exprimátor a předseda Evropských demokratů Jan Kasl projevil na českého politika nezvyklou míru sebekritiky, když se v rozhovoru pro ČTK sám prezentoval jako brouk Pytlík. Pravdivost příměru vzápětí nechtěně potvrdil, ukázalo se totiž, že si spletl brouka Pytlíka s Ferdou Mravencem.

Marek Čejka zveřejnil v LN dosti nesmyslný článek o maďarském regentovi Miklósi Horthym (v tomto čísle CS-magazínu, pozn. red.). Autor patrně čerpal z německých pramenů, maďarsky nejspíš vůbec neumí (uvádí regentův šlechtický titul z nepochopitelných důvodů německy jako “von Nagybanya”, lokalita se ovšem maďarsky jmenuje Nagybánya a titul zní Nagybányai Horthy Miklós). Prohlašuje Horthyho za diktátora, to je naprosto nepřesné: Horthy měl sice via facti větší pravomoce než hlava demokratického státu, ale Maďarsko bylo až do německé okupace v březnu roku 1944 i fakticky konstituční monarchií s pluralitním politickým systémem včetně opozičních politických stran (např. sociální demokracie). Zakázáni byli jen komunisté. Faktickou hlavou exekutivy byl ministerský předseda zodpovědný parlamentu. Systém měl ovšem obrovské mouchy. ale mluvit o diktátorovi je víc než přehnané. Když Čejka uvádí všechny maďarské zábory od roku 1938, zapomíná dodat, že na většině zabraných území (s výjimkou zbytku Podkarpatské Rusi, anektované v březnu 1939) měli většinu Maďaři, a to (zase s výjimkou rumunského území, připojeného po tzv. druhé vídeňské arbitráži) většinu drtivou. To anexi jistě neospravedlňuje, ale neuvést to je demagogické.

V poslední době se rozmohl mezi českými publicisty, a to i těmi, co mají k vyhnání Němců kritický vztah, zvláštní alibismus. Kdykoli píšou o tomto tématu, považují za svou povinnost nejprve si opucovat boty “protivnou stranou”. Tento postup zvolil i Jaroslav Šonka v dnešních Lidových novinách (Donkichoterie českých politiků – v tomto čísle CS-magazínu). Myslím, že reformní návrhy pro sudetské Němce jsou v první řadě věcí sudetských Němců a my se jimi můžeme zabývat až tehdy, když si uděláme pořádek ve svých věcech a vyjmeme břevno z vlastního oka. Pan Šonka se domnívá, že požadovat zrušení Benešových dekretů je “necitlivé”. Proč? Ex nunc mohou být ty nejostudnější zrušeny okamžitě a taky by zrušeny být měly.

“Podnikatelé skupují zámky a tvrze v Česku”, varuje Právo. Titulek obsahuje podprahové sdělení, když je zviditelníme, zní: “Podnikatelé, ty svině, skupují zámky a tvrze v Česku”. Situace je o to tragičtější, že jsou mezi nimi, byť i jen v malé míře, také cizáci, vztahující takto svou chtivou ruku na majetek všech našich pracujících. Z článku ovšem vyplývá, že část obcí je s novými vlastníky spokojena, protože jí poskytují různé finanční obnosy. Čili: podnikatelé, chcete-li vlastnit zámek nebo tvrz, připravte se na to, že budete obci v níž se objekt nalézá, platit jakési výpalné. Jinak s vámi Právo zatočí.

Ale co bychom se zbytečně rozčilovali: na podzim nás čeká spásná událost, která svým v pravdě kosmickým významem zastíní všechny tyhle drobné trable: přijede dalajláma!

Sobota 21. června

Malé evropské státy (včetně ČR) prosadily proti Francii, Německu a Itálii, že o návrhu “euroústavy” se bude ještě jednat na zasedání EU v Římě. Ukazuje se, že spolupráce menších zemí a hlavně těch postkomunistických (viz tolik vysmívaný a pohrdaný Visegrád) bude pro naši budoucnost v EU velmi důležitá.

V tisku tolik kritizované usnesení Spolkové rady, kde jsou mj. zmíněny Benešovy dekrety, vůbec netvrdí, že dekrety jsou na překážku vstupu ČR do EU, jen upozorňuje jedním odstavcem na to, že problém přetrvává i po vstupu ČR do EU. Ke stanovisku Spolkové rady se už bleskově ze své cesty v USA vyjádřil Václav Klaus (má tam totiž tentokrát trochu víc času, protože americký prezident se s ním odmítl bavit): prohlásil s jemnou ironií, že Spolková rada měla výzvu vydat ještě před českým referendem, naši občané by to zohlednili. Samozřejmá drzost, s níž český prezident předpokládá, že náš vstup do EU znamená terno pro EU a především pro Německo, je ohromující.

Předseda pražského městského soudu Jan Sváček odmítl funkci ministra spravedlnosti ve Špidlově vládě s tím, že má jinou koncepci soudnictví než vláda (chtěl by převést většinu organizačních a řídících pravomocí do rukou soudců). Uvědomuje si rovněž, že jeho představa by nenašla podporu v parlamentu. Už předtím odmítl nominaci na soudce ústavního soudu. Soudce Sváček je jak vidno zásadový člověk, nadto jeho koncepce soudcovské nezávislosti je nepochybně správná.

Obyvatelé Nových Heřmínovů na severní Moravě (vesnice leží mezi Bruntálem a Krnovem) se bouří proti tomu, že mají být kvůli stavbě přehrady vystěhováni. Přitom někteří žijí v obci už padesát let. Chápu jejich pocity a vůbec mě nenapadá být škodolibý. Jen z věcných důvodů podotýkám, že předtím tam pět set let žili jiní, kteří byli taky vystěhováni, a ještě rázněji a bezohledněji. Podobný osud jako Nové Heřmínovy postihl před nedávnem i Albrechtice na Mostecku, musely ustoupit těžbě uhlí. Snad by to mělo nynější obyvatele těch vesnic (a pak i jiné) vést k tomu, aby měli aspoň trochu pochopení i pro ty, co tam bydleli před nimi.

S Bobříkem vyčuranosti máme v poslední době trable: jen ho udělíme, vynoří se další víc než důstojný kandidát. Tentokrát je to senátor Štěch, šéf ČMKOS. V rozhovoru pro Lidové noviny prohlásil, že se neostýchá spolupracovat s komunisty, protože komunistická strana nebyla zločinecká, nýbrž jen “monopolní”. Kdyby totiž byla zločinecká, rozhodně by pan senátor do ní nebyl v roce 1978 vstoupil. Svůj vstup vysvětluje jednak mladickou nerozvážností (nebylo mu v té době ještě ani třicet let!) a jednak doslova takto: “Ta strana tady fungovala,a když mi ve fabrice nabídli jistou funkci, tak jsem do strany vstoupil. Tehdy to bylo běžné. Spousta mladých lidí, kteří to dneska kritizují, by se nerozhodla jinak.”

Takže to přece musí každý nejen pochopit, ale přímo odsouhlasit. Jinak si pan předseda dnes už nepřeje, aby se ta doba vrátila, i když dnes se “spousta lidí bojí víc než za komunismu”. Můžeme tedy doufat, že chystaná odborová demonstrace příští týden nepřeroste plynule v komunistický puč.

V souvislosti s návrhem evropské ústavy čeští novináři unisono fixlují s “Bohem” v její preambuli. Ze čtení českých novin musí mít čtenář dojem, že by podle představ některých tmářů (např. polský prezident Kwaśniewski) měla začínat jako súra Koránu slovy “Ve jménu Boha milosrdného, slitovného”. Tak tomu ovšem není. Nejde vůbec o Boha, ale o to, zda má být mezi duchovními zdroji evropské politiky zmíněna evropská křesťanská tradice. Ta by zmíněna být měla, prostě proto, že tuto úlohu sehrála.

Pondělí 23. června

Právo (ve věcech týkajících se sociální demokracie zpravidla dobře informované) přináší zprávy o tom, že se v přítmí jihomoravských vinných sklípků opět formuje Zemanovo křídlo ČSSD: patří prý k němu exministři Fencl a Grégr, Valtr Komárek, Zdeněk Jičínský, místopředsedkyně poslanecké sněmovny Kupčová, ministr Škromach a předseda ČMKOS Štěch. Plánují snést vládu při hlasování o finanční reformě (stačí jeden neposlušný poslanec ČSSD) a pak vytvořit menšinovou vládu ČSSD s podporou komunistů. Tedy jakousi tentokrát nepochybně kabinetní a podstatně hrůznější variantu tolik proklínané opoziční smlouvy. Program spiklenců zní: vyšší daň pro bohaté a registrační pokladny. Je ovšem otázka, zda by Zeman dostal v parlamentu většinu, stačilo by jedenáct neposlušných sociálních demokratů a vláda by nevznikla. Pak ale hrozí předčasné volby, v tuto chvíli zlý sen každého sociálně demokratického poslance. Na ty se naopak chystá ODS, zvažuje “duhovou koalici” i zkrácení volebního období. K tomu druhému ovšem potřebuje ústavní většinu. Zajímavé bude, zda chaos po případném pádu Špidlovy vlády sociální demokracii sjednotí za Zemanem, nebo naopak roztrhá.

Jan Kasl byl na sjezdu Evropských demokratů potvrzen ve funkci předsedy. Strana hodlá integrovat pravici: začne tím, že bude integrovat Josefa Zieleniece. Tím získá jednoho ambiciozního intrikána a možná dva-tři voliče. Další adepti na integraci s ED jsou Cesta změny, Liberální reformní strana, Nezávislí (co to je?), Volba pro město. Týmy ambiciózních politických vojevůdců bez vojska, jen Volba pro město snad disponuje lokální domobranou v Hradci Králové. ED si úspěchem v pražských komunálních volbách vytvořili slušnou nástupní pozici. Takhle ji velmi rychle prošustrují.

Petr Mareš se prý ve vlastní straně potýká s odporem proti návrhům na odškodnění českých občanů německé národnosti. Vytýkají mu, že strana je moc slabá na to, aby si mohla dovolit dát na stůl tak kontroverzní téma. Pokud se strana, jíž hrozí zánik, bude bát kontroverzních témat, může to rovnou zabalit. Strana zaniká tehdy, když na ni není vidět, a vidět na ní není tehdy, když není ani kontroverzní, ani nekontroverzní, když je, jak před mnoha lety říkával Václav Havel “nic proti ničemu”.

Václav Klaus se na svém výletě do USA letmo setkal s viceprezidentem Cheneym. Udělil světu a specielně USA několik hraběcích rad (na obou stranách Atlantiku by bylo třeba ubrat na rétorice) a načrtl novu linii pro zahraniční politiku ČR vůči USA: je třeba spolupracovat ne s USA jako celkem, ale s jednotlivými jejími státy, které jsou často srovnatelné velikosti s ČR (a tedy “naší váhové kategorie”, jak by řekl jeho věrný podkoní Zahradil). Budeme zkrátka, jak říkával (v jiné souvislosti) někdejší Klausův spolupracovník, strýc Jozef Zieleniec, USA “rozřeďovat”. Je to strašný pocit, když se v čele státu octne člověk, kterému chybí pud sevezáchovy.

Úterý 24. června

Demonstrace ČMKOS se nepovedla o mnoho lépe než ta minulá, konkurenční. Odboroví lídři, poučeni neúspěchem svých předchůdců, tentokrát lid nevyvedli na Staroměstské náměstí, kde by mohl být snadno zaměněn za skupinu mimořádně nevychovaných turistů a taky poměrně snadno spočítán. V stísněném prostředí před Úřadem vlády naproti tomu vypadá i početnější turistická skupina jako odborová demonstrace. Odboroví předáci, kteří nedokáží někde v Česku splašit deset tisíc rozlícených kverulantů, nejsou hodni toho jména. Navíc si povolali k zodpovědnosti ministry, které pak nepustili na tribunu, a premiéru Špidlovi sice dovolili promluvit, ale pro jistotu mu vypnuli mikrofony. Opravdu demokratické.

Britský premiér Blair podpořil protesty íránských studentů. Opatrní pozorovatelé na Západě to považují za “kontraproduktivní”, protože toho íránští fundamentalisté proti studentům zneužijí. Všeho se dá zneužít. V každém případě podpora intelektuálů ze Západu (i některých zvlášť vyhlášených od nás) není v této věci příliš slyšet, a jde o přitom o záležitost politicky důležitější než represe na Kubě.

Pro odškodnění českých občanů německé národnosti se vyslovil i předseda Pražské židovské obce Tomáš Jelínek. Je to od něho opravdu hezké, není mi jen jasné, proč v té souvislosti říká, že mají být odškodněni z hlediska občanského principu a ne proto, že jsou Němci. To by snad nikoho nenapadlo, Němci, kterým se nic nestalo, odškodněni přirozeně nebudou – u nás se bohužel jedná asi jen o ty, co se narodili někdy po roce 1953.

Belgie hodlá omezit svůj zákon na stíhání genocidy jen na činy spáchané belgickými občany a osobami trvale usazenými na belgickém území. Možná, že ji k tomu nevede jen americký tlak, ale praktické výsledky aplikace zákona. Zatím byli najeho základě odsouzeni pouze čtyři občané Rwandy za podíl na genocidě. Žaloby byly ovšem podány mj. proti prezidentu Bushovi, jeho otci, Colinu Powellovi (hned dvakrát, za obě války v zálivu), Rumsfeldovi, Wolfowitzovi, Riceové, Blairovi, Šaronovi, Arafátovi, Castrovi, Saddámovi Husajnovi a nejnověji i proti belgickému ministru zahraničí Michelovi za vývoz zbraní do Nepálu. Úctyhodný seznam. Nic nedokáže zmenšit vážnost práva víc než stupidní a nevymahatelné zákony.

Středa 25. června

Právo vytáhlo jako kompromitující informaci proti Janu Kaslovi a Evropským demokratům to, že jeden z jejich sponzorů chce na Pankráci na místě nynější tržnice vybudovat velké nákupní středisko. Tím se prý v lokalitě zhorší životní prostředí a odpadne možnost levného nákupu. Boj proti stavbě vede Občanská iniciativa Pankrác. Navrhuji založit občanskou iniciativu pro podporu výstavby nákupních středisek. Jsou čistší, modernější, lépe vypadají a nekrade se tam tolik. Miluji nákupní střediska a jsem rád, že jsem se dožil éry, kdy jen kvetou.

Že se odchod z politické scény může podobat výskoku z rozjetého rychlíku, se nyní přesvědčuje exministr Tvrdík. Na jeho místo by měl totiž zasednout Špidlův úhlavní nepřítel prof. Jičínský, na němž se nová sociálně demokratická garnitura loni dopustila ukrutného bezpráví tím, že ho poslala do bohatě zaslouženého politického důchodu. Jičínský ujišťuje své kolegy svou loajalitou ke straně: Nejsem Marvanová! To tedy ne, paní poslankyně je o hodně hezčí.

Čtvrtek 26. června

Ministr Svoboda prý blokuje účast nového ministra obrany Kostelky v delegaci do USA. Mezi ministerstvem zahraničí a ministerstvem obrany existuje údajně již delší dobu napětí, protože ministerstvo obrany se etablovalo u Američanů jako v pořadí první český partner a tento vztah se ještě upevnil během války v Iráku. Svoboda coby ministr zahraničí chce teď upevnit svou pozici. Přítomnost ministra obrany v delegaci je významná vzhledem k tomu, že prezident Bush by rád osobně poděkoval české armádě za přítomnost v zóně konfliktu. Odhlédněme teď od toho, že děkovat není zač: přes neopochybně dobrou vůli armádních špiček včetně bývalého ministra obrany (a taky nepochybně dobrou vůli ministra Svobody) jsme v konfliktu, jak známo, zároveň byli i nebyli. Nicméně pokud jde o účast nebo neúčast ministra Kostelky, bylo by dobře nějak zohlednit i záměr hostitele, tj. prezidenta Bushe. Kočkování o americkou přízeň by si oba resorty mohly nechat na nějakou pozdější, vhodnější příležitost.

Komunistický záměr prosadit v poslanecké sněmovně zrušení lustračního zákona skončil fiaskem: pro hlasovalo kromě komunistů jen třináct sociálních demokratů. Z hlediska momentální situace a prakticky vzato je dobře, že komunistický návrh neprošel (jeho obránci ho chápou jako jakousi všeobecnou rehabilitaci agentů, milicionářů, partajních funkcionářů atp.). Na druhé straně na nesmrtelnosti lustračního zákona je taky něco divného. Proč ho vlastně ještě potřebujeme, lidé, proti nimž se obrací, už přece dávno neměli být nebezpeční? A přitom nebezpeční pořád jsou! Petruška Šustrová zveřejňuje v LN seznam všech třinácti sociálně demokratických poslanců, kteří hlasovali pro zrušení zákona. To je denunciace, i když jistě v tom nejlepším slova smyslu. Proč se nejzarytější odpůrci komunistů tak rádi připodobňují svým úhlavním nepřátelům?

Soud rozhodl vrátit Františku Oldřichu Kinskému jeden a půl hektaru nějakého pozemku. Tím se ovšem otevřela cesta k splnění ostatních, poměrně velkých nároků restituenta. Ministr Dostál se domnívá, že český soud opakovaně zpochybnil dekrety prezidenta Beneše a chce iniciovat společné stanovisko politické reprezentace na téma: dekrety platily, platí a budou platit. Zástupci všech parlamentních stran projevili ochotu se takové schůzky zúčastnit, ale dokonce i komunisté si nemyslí, že by politici mohli zasahovat do rozhodování soudů jinak než zákony. Proto předseda US Mareš iniciativně navrhuje zaručit zákonem, možná i ústavním, že poválečné majetkové poměry jsou neměnitelné. Petr Nečas, člověk emocionální, mele něco o tom, že soudy zešílely. Čeští politici se svým šovinismem a populismem vmanévrovali do neřešitelné situace: z populistických důvodů kdysi vyšli vstříc hamižnosti české populace a přistoupili na ideu restitucí. Pak z nich museli vyjmout restituce německého majetku, zkonfiskovaného po válce (byly neproveditelné), jenže tím znovu požehnali poválečné násilí. Od té doby se k němu periodicky hlásí, přičemž to přihlašování rok od roku sílí a je čím dál tím hysteričtější. Schválením restitucí, ale jen pro Čechy, se podstatně oslabila právní jistota v ČR a udržují se šovinistické nálady ve veřejnosti, které z této nejistoty plynou. V ČR (resp. v ČSFR) se nikdy restituovat nemělo.

Další směšné a nedůstojné divadlo se v poslanecké sněmovně odehrálo kolem blahořečení Edvarda Beneše, které navrhli komunisté (zajímavé, před rokem 1989 mu nemohli přijít na jméno) a ČSSD. Zákon konstatující, že se zasloužil o stát, prošel do druhého čtení, proti bylo jen 11 poslanců. Poslanec Janeček z KDU-ČSL, jeden z těch, kteří nesouhlasili, navrhl, zjevně aby komunisty uchlácholil, aby byl Benešovi místo toho zbudován pomník. To pěkně dokumentuje zmužilost a intelektuální úroveň těch, kterým Beneš přece jen nejde úplně pod vousy.

Premiér Špidla se prý na summitu v Soluni postavil proti Chirakovi a zasloužil se o prosazení poměrně ostré rezoluce, v níž EU naléhavě zkoumá možnost širší akce proti financování radikální palestinské organizace Hamas. (Zlí jazykové tvrdí, že k donátorům patří i Francie). Podpořili ho údajně britský a nizozemský premiér a rezoluce prošla. Pokud je tomu tak, třeba zaregistrovat, že si Špidla trochu spravil reputaci pošramocenou jeho nemožným postojem k válce v Iráku. Že to tak ale bude brát široká česká veřejnost, je víc než pochybné.

Pátek 27. června

Miloš Zeman vyhlásil křížové tažení proti Špidlovi. Cílem je “humánní utracení” českého premiéra a předsedy ČSSD. Vytýká mu mj., že trpí komplexem méněcennosti a že si vybírá spolupracovníky méně schopné než on sám (v tom případě žádná velká změna od Zemanových dob). Jen tak mimoděk označuje ještě senátorku Gajdošíkovou za “lehce mentálně zaostalou”. To vše v jakémsi pokoutním plátku, který vydává organizace ČSSD v Praze 2, lépe řečeno bývalý ministr zdravotnictví David. Problém Miloše Zemana je, že se předvedl jako žabař. Ne ve srovnání se Špidlou, ale ve srovnání s Klausem. Lépe řečeno Klaus realizoval úspěšně to, co se Zemanovi nepovedlo: dobyl Hrad a má spoustu neformálních instrumentů, jak ovlivňovat situaci ve straně, kterou předtím dlouho vedl. Že výsledky symbiózy prezident Klaus - ODS jsou velice tristní, je jiná věc. Zeman utrpěl potupnou porážku a jeho návrat do velké politiky je nepravděpodobný. Svým nynějším počínáním trochu připomíná Nikitu Chruščova, který se prý v srpnu 1968 pokoušel protlačit k Brežněvovi, aby mu mohl poradit.

Vrchní soud definitivně osvobodil Miloše Jakeše a Jozefa Lenárta, obviněné z vlastizrady a přípravy rozvracení republiky. Vinu se nepodařilo prokázat. Byl vůbec rok 1968, ruská invaze a všechno to hnusné, co pak následovalo? Nebo se nám to všechno jen zdálo? V zemi, kde po roce 1945 bylo možné odsoudit člověka za to, že se za okupace podle svědectví svých kolegů z práce nechoval dost vzdorně k Němcům, dnes nejde odsoudit lidi, kteří před pětatřiceti lety prodávali tuhle zemi Rusům a pak jim dvacet let věrně sloužili. Nemám důvod nevěřit soudcům, kteří předložené důkazy neshledali z formálního hlediska přesvědčivými. Rozestup mezi formálně právní a faktickou odpovědností je však v tomto případě tak velký, že to děsí.

Mezi cizinci, kteří u nás způsobují dopravní nehody, vedou Němci, píše Právo. Jak by ne, většina cizinců u nás jsou Němci, mají to k nám nejblíž (na druhém místě jsou Slováci).

Zdá se, že místopředseda Mareš to se svým návrhem na odškodnění českých občanů německé národnosti vůbec nebude mít lehké, i když se ho snažil předložit v co nejmírnější podobě (má odškodnění z Česko-německého fondu smíření znamenat to, že ho ve skutečnosti zaplatí Němci?). Premiér Špidla v odpovědi na interpelaci Jana Zahradila uvedl a) že v žádném případě nepůjde o nějaké odškodnění, ale o humanitární gesto, b) že se bude týkat jen individuálních a prokazatelných případů, c) a že příjemci gesta mohou být občané, kteří se nikdy neprovinili proti čs. státu a nebyli odsunuti. Zbývá doufat, že provinilost bude posuzovat lidový soud pod vedením pp. Grebeníčka a Zahradila tentokrát podle velkého retribučního dekretu a neprověření budou dodatečně “odsunuti”.

V US-DEU vzniká nová platforma, tentokrát podnikatelská. Představují ji podnikatelé Hana Marvanová a Robert Kolář. Platforma chce prosazovat, aby vláda vytýčila jasné mantinely pro svou účast ve vládě. Bude úzce spolupracovat s pravicovou platformou v téže straně. Odtud lze vyvodit další pravidlo pro vývoj pravicových stran: čím menší strana, tím více platforem. Konečné stadium, v němž strana může odhodlaně vstoupit jako plnoprávný subjekt do procesu tzv. integrace pravice, je, když má pouze tři členy (předseda, místopředseda, tajemník), z nichž každý zároveň představuje jednu platformu.

Sobota 28. června

Zdá se, že Miloš Zeman politickým kšaftem z Vysočiny na své vlivné spolustraníky moc velký dojem neudělal. Přihlásila se k němu jen věrná duše Volfová, kdežto jeden z úhlavních škůdců ČSSD, místopředseda Gross, přednesl něco na způsob řeči Marka Antonia nad Césarovou mrtvolou: velmi si Zemana váží za vše, co učinil pro stranu i pro vlast, ale teď expředseda strany a vlády úplně nezvládá situaci. Gross se ho ale neodvažuje kritizovat, protože sám neví, jak by se na jeho místě v takových nesnázích (rozuměj kdyby případně politicky zkrachoval) zachoval. Stanislav Gross má před sebou velkou budoucnost.

Exministr Tvrdík se zjevně na naléhání spolustraníků rozhodl, že rezignuje na poslanecký mandát k 26. červenci, aby se mohl zúčastnit prvních parlamentních jednání o reformě veřejných financí. Kolem jeho odchodu z politiky se vede spousta hloupých řečí (tuží se zejména výsadek Pravdy a Lásky v MfD). Vydávají ho za příklad váhavosti v odchodu z politické scény, ačkoli jeho váhání trvalo 48 hodin. Jiní váhali celá léta a nikdo se nad tím nepozastavoval).

Barrandovské terasy, toto české rodinné stříbro, se poté, co je paní Havlová prodala, podle ujišťování našich novin nedostanou do chtivých pracek cizáků. Většinový podíl v akciové společnosti získali tři echt čeští podnikatelé z Liberce: Michalis Dzikos, Jan Luxemburg a Růžena Holmanová. V případě pana Luxemburga sice nejde o potomka slavného českého krále, ale taky to není nejhorší odrůda cizáka, tzv. cizák německý: už se totiž prokázal osvědčením o tom, že jeho otec je Řek, takže se na něho na rozdíl od hraběte Kinského nevztahují Benešovy dekrety. Něco podobného musí učinit ještě paní Holmanová, zatímco v případě Michalise Dzikose je věc jasná na první pohled: už samo jméno prozrazuje, že jde o potomka původního slovanského osídlení Liberce ještě z doby před německou okupací v třináctém století.

Ministru Dostálovi došla trpělivost s nevěstkou babylonskou (=katolickou církví) a chce církevní agendu předat místopředsedovi vlády Marešovi. Nápad je to dobrý, čím více agendy předá ministr Dostál jiným, tím lépe pro českou kulturu. Nebude to však jednoduché, postavila se za něho občansko-demokraticko-komunistická opozice, protože podle jejích (společných) představ hájí národní zájmy. Jan Zahradil si pochvaluje, že Dostál “nechtěl privilegované postavení pro jednu z církví” (rozuměj katolickou), jak o to usilují jisté politické kruhy. Nechápu, proč protestantské církve trpí, aby různí pohrobkové Václava Kopeckého stejně jako v padesátých letech stavěli je a katolíky proti sobě, cožpak nevidí, že to zase dělají jen proto, aby je pak mohli popořadě lépe zmáknout. Pokud se proti tomu neozvou, hlásí se k nové hromádkovštině. Otázka charitativní činnosti a církevních sňatků se přece týká i jich.

Možná, že se ministr Dostál chce zbavit této zátěže také proto, aby se mohl plně věnovat boji proti restitucím zrádné šlechty. V současné době je nejaktuálnějším případem navrácení majetku rodu Kinských. Problém je v tom, že majetek v roce 1945 podle Benešových dekretů zabavili otci restituenta, který byl v té době ovšem už sedm let mrtvý. Restituentovi bylo tehdy devět let a celou válku strávil s matkou v Argentině. Jeho advokát uvádí, že tedy vlastně nejde o restituci. Dostál chce nárokům čelit novelou občanského zákoníku, která znemožní vracet majetek, který byl v rukou státu do 1. ledna 1990, jinak než restitucí. Ještě předtím obvinil matrikářku na Praze 1 Talmanovou, že vydala Kinskému osvědčení o českém občanství “z hlouposti nebo za úplatek”. Šetřením policie i inspekce ministerstva vnitra se zjistilo, že paní Talmanová postupovala podle zákona. Nechápu, proč drzého ministra nežaluje. Ostatně restituce byly, jsou a budou nesmysl.

Když se má k tématu jako jsou Benešovy dekrety a právo vyhnaných na vlast vyjádřit státem pověřený úředník (v tomto případě Tomáš Kafka v dnešních Lidových novinách, příloha Orientace), vznikne v nejlepším případě úplně nesmyslná švejkovina, jejímž účelem je zamlžit všechno, co se zamlžit dá. Text nedává dohromady žádný smysl a jasné je jen to, že je psán česky.

Pondělí 30. června

Vladimír Špidla prohlásil na Evropském fóru v dolnorakouském Göttweigu, že politování české strany nad poválečnými křivdami, obsažené v Česko-německé deklaraci, se samozřejmě vztahuje i na ty, co byli “odsunuti” do Rakouska. Formálně vzato je k takovému prohlášení kompetentní jen parlament (ten deklaraci přijal), na druhé straně je těžko představitelné, že by Špidlovo tvrzení někdo věcně napadl. Problém je, že česká strana vykládá deklaraci jinak než německá, a tak i tohle Špidlovo vyjádření je dvojznačné. K “odsunu” prý Špidla řekl: “V dnešní Evropě však takový způsob řešení konfliktů již nesmí mít žádné místo. Máme upřímný zájem mít se všemi sousedy pokojné soužití.” Z toho plyne, že sousedy nevyženeme. Všechny ostatní jsme už vyhnali. Nyní se bude vyhánět už jen individuálně. Co znamená to “však”? Text Špidlova vystoupení dosud není na stránkách úřadu vlády. Špidla uznává morální, nikoli právní odpovědnost za “události” z poválečného období. Právně jde o uzavřenou věc (odvolává se na výsledky odborných analýz, které dal pořídit Evropský parlament). Česká válečná legislativa (chtěl snad říci poválečná?) prý nemůže být zrušena, protože představuje kontinuitu naší státnosti v době nacistické okupace. To je typické české švejkování s dekrety, jde o zrušení asi deseti poválečných dekretů, tedy jen nepatrného zlomku tehdejší “legislativy”. Špidla dále ohlásil zmírnění “individuálního bezpráví” na českých občanech německé národnosti. Ježíši Kriste, co to znamená? Zjevně půjde o zmírnění toho, co se zaručeně stalo jen jednomu Němci. Jakmile se to stalo dvěma, už je to bezpráví kolektivní. Vladimír Špidla, široce rozkročen mezi Marešem a Laštůvkou, vydává prohlášení postrádající jakýkoli smysl. Uděláme gesto, ale předem zaručujeme, že bude docela prázdné. A zahraniční partneři jsou uneseni: “Neví, co pýš k ní zpěvem dí, slyší však, že to libě zní”, praví básník Christian Morgenstern. Tak kancléř Schüssel dojatě poděkoval Špidlovi za ujištění, že poválečná legislativa se dnes už nemůže uplatňovat. Pan Špidla ovšem lže, jednak se uplatňuje v řadě restitučních sporů a jednak on sám před časem bojovně prohlásil, že dekrety platily, platí a budou platit. Trochu jednoznačněji se premiér vyjádřil ke vztahům mezi Evropou a USA, tady asi odpor Spolku nepřátel USA v řadách ČSSD po iráckém debaklu ochabl.

Když mluví o sudetoněmeckých záležitostech ministr Svoboda, začíná vždycky velmi bojovně výčtem toho, co je třeba sudetským Němcům zamítnout, odepřít a zakázat. Například dneska v Mladé frontě Dnes: “Tady je třeba znovu zopakovat, že sudetským Němcům se nebude vracet žádný majetek, nebude se jim dávat žádné odškodnění. Ale musíme si uvědomit, že někteří Němci tu zůstali, ničím se za okupace neprovinili, dokonce někteří byli v antifašistickém hnutí. A přesto na nich bylo spácháno bezpráví. Tito lidé, je jich jen hrstka, se dovolávají nějakého gesta vůči nim. Jaké gesto to bude, je otázka debaty. Ale já se skutečně nebráním myšlence, že se těmto lidem nějaké odškodnění dá.” Drtivá většina těch, kteří směli zůstat, se provinila (nebo neprovinila) stejně jako ti, co museli odejít. Nebyli to “antifašisté”, ale nepostradatelné a často kvalifikované pracovní síly. Pan ministr nyní zjevně musí zřídit revoluční tribunály, které budou zjišťovat, kdo z našich německých spoluobčanů se provinil a kdo ne.

Protesty proti chystané reformě veřejných financí mezi sociálními demokraty prý utichly. Přiznávají, že se bojí voleb, protože v nich by prý vyhrála ODS a udělala pak reformu daleko tvrdší. ODS v minulosti dokázala zcela přesvědčivě, že radikální reformy umí dělat jen ústy. A sociální demokraté se nebojí voleb z filantropních důvodů (obavy o zvýšené vykořisťování pracujících), nýbrž hlavně proto, že nejméně polovina jejich poslanců by si pak musela hledat jinou práci.

Stínový ministr financí Tlustý přichází s návrhem radikální reformy sociálních plateb. Počínaje osmnáctým rokem by napříště všichni občané dostávali cca 4000.- Kč měsíčně. Z tohoto příspěvku by si hradili nemocenskou, sociální dávky a šetřili by si na důchod. Kdo by neušetřil, dostával by pak zase jen 4000.- Kč. Zároveň by se zavedlo jednotné 15% zdanění příjmů. To je jednoduchý recept, jehož aplikace by vedla k tomu, že nejpozději v roce 2040 by byla naše země zabydlena statisíci senilních asociálů, do nichž by pak pokračovatelé pana Tlustého stejně museli investovat. Není důvodů předpokládat, že pokušení půjčovat si z budoucnosti, které sociální demokraté (ale před nimi zrovna tak ODS) s chutí využívali, by v tomto případě nezachvátilo širokou veřejnost. Takže pro pana Tlustého platí: běda tomu, skrze něhož přichází pokušení!

Nepříčetnost není českým specifikem. Zemská ministryně kultury v Bádensku–Würtembersku před časem rozhodla, že jakási učitelka, věřící muslimka, nesmí nosit v době vyučování šátek, protože je to “demonstrativní symbol víry”, jemuž se prý děti nemohou rozumně vyhnout. Učitelka neuposlechla, vyhodili ji, soud vyhazov potvrdil. Nyní se nešťastnice odvolala k Spolkovému ústavnímu soudu. Konflikt připomíná svou přízračnou blbostí spor o křesťanství v evropské ústavě. Chtějí v Německu zakázat ve školách taky kříž? Snášenlivost není v tom, že si navzájem symboly své víry zakážeme, ale že je vedle sebe sneseme. Šátek na hlavě, stejně jako kříž na stěně učebny nikoho tyransky netlačí k tomu, aby se stal křesťanem nebo muslimem, a konec konců, drzému úřadu a státu by nebylo nic ani do toho, kdyby si učitelka nasadila na hlavu krabici od bot.

Zbývá mi zmínit se o dvou polemikách, které se týkají mých článků. Daniel Anýž (Pravda o iráckých zbraních, Mladá fronta Dnes 26. června) se domnívá, že jsem v článku Příliš mnoho popela na hlavě Západu (MfD 10. června 2003) chtěl ospravedlnit lhaní jako politický prostředek. Ve skutečnosti jsem napsal, že ačkoli Bush nebo Blair nemluvili pravdu (ostatně to, že lhali, to znamená nemluvili pravdu vědomě, by se jim muselo dokázat), pokud jde o zbraně hromadného ničení, nemění to nic na legitimnosti zásahu v Iráku, která je založena v něčem jiném. Pan Anýž by měl pořádně číst články, s nimiž nesouhlasí. Nenapsal jsem taky (a mám podezření, že pan Anýž to velmi dobře ví), že zranitelnost soupeře je sama o sobě dostatečným legitimním důvodem k zásahu proti němu, nýbrž že je jedním z důvodů, z nichž se skládá legitimita zásahu proti Iráku. To znamená např., že když máme před sebou pět nelidských a nebezpečných režimů, je docela v řádu věcí, když si z nich v dané chvíli jako soupeře vybereme ten nejzranitelnější. Pokud jde o neúspěšného publicistu a neúspěšného ministra kultury Pavla Dostála (jeden čas vykonával neúspěšně obě profese dohromady), budeme mu v Událostech napříště věnovat soustavnější pozornost, zaslouží si to. Dnes polemizuje v MfD (Licence zůstane, i když půjde porno místo pohádky) s mým článkem Odpolitizujme mediální trh (MfD 19. června 2003). Jeho pozornost mému curriculum vitae je soustavná a zdokumentujeme ji zvlášť. Jinak si ve svém textu vlastně jen naříká nad tím, jak je odnětí licence komplikované. Zaplať pánbůh za to, jinak by už Nova i Prima o licenci dávno přišly. To, že je to komplikované, neznamená, že to nejde. Chce to jen trochu trpělivosti a během toho, co se v trpělivosti cvičíme, můžeme ještě neposlušné televize pronásledovovat pokutami. Věnovat oběma textům další pozornost považuji za nepřiměřené. Howgh.

Úterý 1. července

Karel Srba byl za pokus o vraždu novinářky odsouzen k osmi letům vězení. Říci o tomto případu, že je nejasný, je slabé slovo. Protagonisté chystaného zločinu se vesměs chovali jako úplní idioti. Je také zajímavé, jaká spousta nesympatických lidí se kolem něho zatím stačila shromáždit - od obžalovaných přes soudce, státního zástupce až po Srbova obhájce Kříženeckého. Je velice pravděpodobné, že pan Srba je podezřelé individuum a nejspíš se dostal tam, kam patří. Mám jen obavu, že se tam dostal za něco, v čem je buď úplně nebo skoro nevinně. Soudce Cirhan nechal během procesu přehrát záznamy telefonických hovorů Srbova obhájce s manželkou obžalovaného, v nichž se advokát vyjadřuje neslušně o státním zástupci Liškovi. Co to má společného s případem samým? Něco takového nedělali ani komunisté.

V Právu polemizuje profesor Jičínský s Petrem Uhlem o zásluhách prezidenta Beneše. K článku se, pokud nám to čas dovolí, ještě vrátíme, je neuvěřitelný. Zatím jen malá ukázka: "To, co se stalo v době Mnichova, po válce i v době únorových událostí 1948", píše pan profesor, "bylo výsledkem působení mocných dějinných sil vnitřních, především však mezinárodních". Formulace připomíná teorie Karla Gotta o iluminátech, které jsme tu na jiném místě citovali. Prezident Beneš nic, jeho spolupracovníci nic, komunisté nic, nýbrž "mocné dějinné síly vnitřní a hlavně mezinárodní". Pozoruhodné je též, že to, co se nám jeví jako únorový komunistický puč, jsou po pana profesora, který se akce nepochybně účastnil, byť i jako docela mladý člověk, pouhé "události" (vzor "maďarské události z roku 1956").

Osud vládní koalice závisí od toho, porodí-li poslankyně Marvanová v pravý čas, tj. v době, kdy se bude v poslanecké sněmovně hlasovat o rozpočtu na příští rok. Poslankyně Marvanová totiž nezvedne ruku pro rozpočet se schodkem větším než 100 miliard korun, kdežto ministr Sobotka jiný rozpočet než se schodkem větším než 100 miliard korun nepředloží. Špidlův tým by měl ve spolupráci s gynekologickými poradci hlasování citlivě načasovat, jinak se nám místo potomka paní Marvanové zrodí duhová koalice.

Karel Hvížďala kritizuje v MfD (jistě právem) Zahradilův útěk z Konventu Evropského parlamentu. Srovnává ho s pasivní rezistencí českých poslanců v sedmdesátých letech minulého století a mj. píše: "Ministerský předseda Eduard Taafe nám z Vídně vzkázal: přijeďte a vybojujte si své nároky". Čeští politici to prý odmítli. To ovšem není pravda. Taafe byl ministerským předsedou poprvé v letech 1868-70, tedy ještě před jednáním o Fundamentálních článcích, po jehož ztroskotání se Češi odhodlali k pasivní rezistenci. Podruhé v letech 1879-93, a tehdy Čeští politici jeho výzvy poslechli (Mladočeši a moravští poslanci se do Říšské rady vrátili dokonce ještě dříve).

Zemřela Katharine Hepburnová. V době, kdy její umělecká dráha vrcholila, museli jsme se jako děti v biografu dívat na nenávistné ruské sračky typu Setkání na Labi nebo Tajné poslání. První film, v němž hrála a který mi bolševik dovolil shlédnout, byla Africká královna: bylo mi asi šestnáct a připadalo mi trochu odpudivé, že se na plátně předvádí milostný vztah takových starých lidí. Leopardí ženu jsem viděl až v sedmdesátých letech, když bdělost bolševických ochránců ideové čistoty poněkud ochabla. Herce jako Garyho Coopera, Katharinu Hepburnovou nebo konec konců i nedávno zesnulého Gregoryho Pecka jsme prostě minuli.

Středa 2. července

Süddeutsche Zeitung zveřejnily obsah dopisu, jímž někdy začátkem května odpověděl spolkový ministr zahraničí Joschka Fischer Edmundu Stoiberovi na jeho žádost o podporu sudetských Němců. Fischer navrhl odškodnění zvlášť těžce postižených vyhnanců s tím, že by peníze na odškodnění měly být vyplaceny z česko-německého fondu a měly by představovat úhrnem asi desetinu toho, co dostaly české oběti nacismu. Fischer upozornil, že s odškodněním by musela souhlasit i česká strana. Česká strana je k souhlasu méně než odhodlána a více než neochotna. Špidla prohlásil, že to (“my”) nepodporujeme, Laštůvka, že tyto problémy jsou překonány, místopředsedkyně PS Němcová ironicky, že s tím měli Němci přijít před referendem o EU, aby Češi věděli, co členství v EU obnáší (drzost politiků ODS, s níž po vzoru svého čestného předsedy na pražském Hradě předpokládají, že vstupem do EU děláme EU pomyšlení, je prostě omračující). Süddeutsche Zeitung Fischera kárají, že narušuje křehké česko-německé vztahy ve chvíli, kdy Špidla právě prosadil obtížná usmiřující gesta (proboha, jaká?). Německá vláda má ale se sudetskými Němci trochu problém, přece jen je musí trochu považovat za své lidi a tu a tam se jich zastat. Kancléř Schröder nastavil laťku nezájmu dosti vysoko tím, jak v podstatě přistoupil na všechny české argumenty ohledně “odsunu”. Nespokojenost českých politiků nijak neuchlácholil, naopak, dá se říci, že roste: viz přípravy k přijetí Lex Beneš, viz Dostálovy iniciativy kolem restitucí Kinských. Jako by Němce přesvědčovali o platnosti (mírně obměněného) úsloví “Čiň Čechu dobře, peklem se ti odmění”.

Ministr Dostál se pustil do obhajoby Benešových dekretů, které prolamuje zpupná cizácká šlechta. Chce přimět parlament, aby přijal zákon, který prolamování jednou provždy zabrání. Dodatečné přistřihování práva podle politických potřeb už u nás proběhlo už jednou (v souvislosti s případem Walderode, psali jsme o tom), nový pokus je podstatně mohutnější. Pokud by se to povedlo, jako že se to povést může, vznikl by dalekosáhlý precedens. K věci se v každém případě vrátíme.

Ministr Palas odmítá privatizovat budějovický Budvar, neboť prý hrozí nebezpečí, že se české národní (nikoli rodinné!) stříbro do nakonec vždycky dostane do rukou firmy Anheuser-Busch. To je poněkud marxistická představa (model: koncentrace kapitálu) a kromě toho, proč ne, pokud by firma zaručila, že bude v pivovaru dál vyrábět to, co se tam doposud vyrábí, a ne tu chemikálii, kterou vydává za pivo.

Mají si kuřáci doplácet na své léčení? Na tuto sugestivní otázku odpověděl v dnešní MfD velmi rozumně prof. Pafko: “Je mnoho onemocnění, jež si lidé způsobí sami, třeba i taková obezita. Ale rozlišit míru viny je velmi obtížné. Zeptal jsem se kdysi finského kolegy, zda transplantují játra lidem, kteří si je sami propili. Odpověděl mi: Samozřejmě, pokud momentálně abstinují. Ale mohli bychom jít ještě dál: co sportovní úrazy? Co s motocyklovým závodníkem, který se zmrzačí a pak jezdí dál? Odstupňovat nějakou spoluúčast těchto lidí na léčení by bylo velmi složité.” Zato dr. Rath jako obvykle nezklamal, doporučuje zavést u cigaret a alkoholu zdravotní daň (měla by být dostatečně vysoká, dodávám já, aby z ní bylo možné dorovnat platy lékařů na úroveň EU). Prosil bych, aby alkohol byl ušetřen: v zemi, kde předsedové Lékařské komory prezentují veřejně takovéhle názory, není možné se občas neopít.

Sbor trpajzlíků pod vedením Jindřicha Šídla tiskne v MfD nadšené zpravodajství o spravedlivém potrestání zpupného čarodějníka Srby, který chtěl otrávit semtextem sněhurku Slonkovou. Opakuji: nepochybuji o morálním profilu pana Srby, ale měl by být potrestán za to, co udělal (myslím že je toho dost). Případ s vraždou Slonkové je mírně řečeno nejasný. A nechápu, jak může pan Šídlo nechat bez povšimnutí nehorázný postup soudce Cirhana, který citoval z odposlouchaného telefonátu Srbova advokáta věci s meritem případu vůbec nesouvisející (nezdvořilé hodnocení státního zástupce) – přesněji řečeno tiše s ním souhlasit.

Čtvrtek 3. července

Poslanecká sněmovna schválila zákon o služebním poměru, na jehož základě dostanou mj. výrazně přidáno policisté, hasiči, celníci a dozorci ve věznicích. Teoreticky je to v pořádku, jedná se o náročná a nebezpečná povolání, navíc se částečně sníží nebezpečí korupce v policii. Smysl úpravy se projeví (nebo neprojeví) v tom, změní-li se od nynějška chování policie, která v mnoha ohledech jako by vypadla z oka té husákovské.

Evropskou scénou zmítá skandál, který způsobil při svém vystoupení v Evropském parlamentu italský premiér Silvio Berlusconi, Nabídl německému socialistickému poslanci Schulzovi, který ho kritizoval, roli kápa v nějakém italském filmu o německých koncentrácích. Ve všeobecném pobouření úplně zaniklo, že Schulz Berlusconiho předtím nechutně provokoval: podle Práva vyslovil obavy, aby Berlusconiho předsednictví nekopírovalo smutnou italskou předválečnou historii (tj. Mussoliniho režim). To je nechutná a sprostá narážka. Zdá se, že v Evropě dnes platí složitá nepsaná pravidla, kdo může komu co vyčítat. Italský pravicový premiér nesmí vytýkat nacismus německému socialistovi. Zjevně by ho směl vytýkat německému konzervativci. Německý socialista smí italskému konzervativci vytýkat italský fašismus. Zjevně by si to nesměl dovolit vůči italskému postkomunistovi. A už vůbec by si to nesměl dovolit německý konzervativec. A český postkomunista, neřku-li komunista, je na tom nejlépe: ten smí za žehnání dalších vítězů druhé světové války vytýkat fašismus italským levičákům i pravičákům a německým socialistům i konzervativcům.

Německé ministerstvo zahraničí horlivě likviduje malér, který způsobila zpráva o Fischerově dopise Stoiberovi. Podle Fischerova mluvčího ministr vůbec nenavrhl odškodnění, ale vyslovil jen souhlas s “humanitárním gestem” zvlášť těžce postiženým, ovšem jen v případě, že by s tím souhlasila česká strana. (Jaký je rozdíl mezi “humanitárním gestem” a odškodněním – “humanitární gesto” je pokrytecké označení pro odškodnění, které má vyhovět českým mindrákům). Česká strana dala už předem najevo, že s něčím podobným nesouhlasí ani trochu. Ministr Svoboda po svém zvyku křičí, že sudetské Němce neodškodníme, Topolánek zase lišácky prohlásil, že když nám Němci zaplatí válečné reparace, budeme milostivě o nějakém odškodnění uvažovat. Čeští politici jsou na základě dosavadních zkušeností pevně přesvědčeni, že s Německem mohou jednat z pozice síly. Asi je to pravda. Jen Petr Mareš naznačil, že o požadavku je možné jednat. Podle ministerstva zahraničí je podobný návrh neslučitelný s posláním a stanovami Fondu budoucnosti. To je drzost až na půdu: do Fondu dalo čtyři pětiny finančních prostředků Německo, jednu pětinu Česko. Čeští potentáti se teď tváří, jako by ty čtyři pětiny dostali od Německa darem a chtějí vlastně zabránit tomu, aby byly z německých prostředků odškodněny německé oběti českého násilí.

Frakce CDU-CSU v Bundestagu chtěla prosadit, aby usnesení o přijetí nových zemí do EU bylo doprovázeno dodatkem ohledně zrušení Benešových dekretů (dodatek pochopitelně neprošel, s vládními stranami se spojila i FDP).

ODS a KSČM ve sněmovním podvýboru pro státní vyznamenání zabránily tomu, aby na státní vyznamenání byl navržen Pavel Wonka, zavražděný komunistickou justicí a policií těsně před převratem. Prý proto, že se jeho jméno vyskytuje v Cibulkových seznamech. Je zajímavé, jak komunisté najednou berou vážně Cibulkovy seznamy. Samozřejmě, komplici vrahů nebudou nikdy pro pocty zavražděnému. ODS se přidala a vlastně to navrhla jako strana hájící zájmy počestných a hodných lidí, kteří tenkrát nic neviděli, nic neslyšeli. Malá demonstrace toho, že obě strany patří k sobě. Navrhli místo něho Švehlu – mohli také Jana Lucemburského nebo praotce Čecha, byl by o tom v národě ještě větší “konsensus”. A navržen je taky Zdeněk Mahler, bojovník za navrácení kostelů všemu lidu a ztělesnění kýčovitého českého šovinismu (viz jeho televizní slátanina o Masarykovi).

Rovněž povyk kolem restitucí Františka Oldřicha Kinského nabírá obrátky. Premiér Špidla prohlásil: “Nelze přijmout myšlenku, že výsledky druhé světové války budou erodovány prostřednictvím nějakých složitých právnických triků.” Když jde o “národní zájem”, na nějaké právní kličky se nehledí. To se osvědčilo v roce 1945, proč by se to neosvědčilo dnes. Pokud se toto odhodlání podaří uvést v čin, bude to znamenat kvalitativní změnu našeho politického uspořádání. Nepochybně nezůstane omezena jen na restituce a Benešovy dekrety – stejně jako v druhé polovině čtyřicátých let nezůstalo násilí omezeno na vyhánění Němců a Benešovy dekrety. V čele tažení stojí ministr kultury (správně by mělo být “kultury a informací”, aby bylo možno navázat na tradici Václava Kopeckého) Pavel Dostál. K tématu se podrobněji vrátíme.

Rada ČT zvolila tajným hlasováním sedm finalistů na ředitele České televize. Ze složení kandidátů i z jejich pořadí (podle obdržených hlasů) je zjevné, že ve složení rady došlo ke kvalitativní změně. Z někdejších žhavých kandidátů prošla do výběru s odřenýma ušima jen paní Kasalová. Minulý výběr nebyl ideální, tenhle není ideální zase na druhou stranu, asi by se měla “veřejnoprávnost” české televize zajistit jinak, rozhodující vliv momentální parlamentní většiny na obsazení řídících funkcí v ČT bil do očí za Zemana a zjevně tomu tak bude i nyní. Poslanecká sněmovna k dovršení všeho schválila “Kodex české televize”, stanovící mj. i etické zásady, jimiž se mají řídit její zaměstnanci. Nelíbí se mi paušální chrapounská kritika “politiků” jako bytostí po všech stránkách suspektních, ale dělat z českého parlamentu arbitra elegantiare ve věcech morálky, to je i na mne moc.

Ministr zahraničí Svoboda nevyloučil, že by z Fondu budoucnosti mohli být odškodněni němečtí občané ČR, protože “tito lidé se v extrémní situaci, jako byla okupace, osvědčili”. Ve skutečnosti jde v drtivé většině o lidi, které český nacionalistický a socialistický režim po roce 1945 nutně potřeboval k tomu, aby udržel v chodu rozsáhlé průmyslové podniky v německé oblasti Čech a Moravy, a když je přestal potřebovat, vyhánění se už přežilo (Rusové a jejich čeští přisluhovači už nedělali rozdíly mezi českými a německými mužiky). Nenamlouvejme si, že vycházíme vstříc “antifašistům” (a tedy že vyhnaní byli “fašisté”). Jde v obou případech – v případě těch, co byli vyhnáni, i těch, co směli zůstat - v drtivé většině o stejně nevinné a stejně nespravedlivě postižené lidi. Nechci přitom zpochybňovat to, že si naši němečtí spoluobčané pořádné odškodnění zaslouží (jde tu o dodržení zásady rovnosti před zákonem, a ta byla porušena především v případě restitucí). Něco neuvěřitelného napsal v souvislosti s návrhem na odškodnění českých občanů německé národnosti Robert Schuster v dnešních Lidových novinách: “Marešův návrh je o to záslužnější, že až dosud s něčím podobným nepřišli ani političtí patroni vyhnanců, kteří našli po roce 1945 nový domov v Německu anebo v Rakousku. Důvodů pro to bylo asi celá řada, ale přední místo zaujímal jistě i fakt, že s hlasy Němců, kteří zůstali v Československu, se nedalo počítat ve volbách.” Jednak patroni vyhnanců jsou patroni vyhnanců a ne patroni těch, kteří zůstali. Jednak si jistě i pan Schuster dovede představit ten řev, kdyby se třeba Stoiber takhle “vměšoval do našich vnitřních záležitostí”, jak s oblibou od dob komunismu říkáme. A konečně je zajímavé, že když nějaký český publicista chce trošičku vyjít vstříc našim německým spoluobčanům (ať už bývalým nebo současným), musí si přitom opucovat boty landsmanšaftem nebo Bavorskem, případně Německem. Je to hnusné.

Pátek 4. července

Vzhledem k tomu, že takřka zároveň se sporem o poslední soudní rozhodnutí ve věci Kinský byl zveřejněn dopis ministra Fischera Stoiberovi, v němž se staví za požadavek “humanitárního gesta” vůči zvlášť těžce poškozeným vyhnaným Němcům, rozpoutalo se v nejvyšších patrech české politiky skutečné běsnění. Špidla uspořádal schůzku šéfů parlamentních stran a politických klubů, samozřejmě opět za účasti komunistů, jejímž cílem je najít způsob, jak zabránit “prolamování dekretů”. Klaus dokonce volá po jakémsi upevnění národní jednoty (bude třeba nasadit policii a mučidla?). Ministr Fischer se sice po německém způsobu polekal (používám sice slušnějšího, ale méně vhodného výrazu) podobně jako křižáci, kteří se kdysi v bitvě u Domažlic rozprchli hned poté, jak zaslechli zpěv Božích bojovníků, vůbec prý nechce žádné odškodnění, nicméně trvá na “humanitárním gestu” (které ovšem s odškodněním nemá nic společného; myslím, že tohle odlišení bude vítané nejen Čechům, ale i sudetským Němcům, protože se jedná asi o 2000 lidí, kteří mají dostat po 80 000 Kč, celková suma představuje tedy cca 160 000 000 Kč z Fondu budoucnosti, do něhož Němci vložili přes dvě miliardy korun, Češi 375 milionů, tedy převážně z německých peněz). Aby vykompenzoval svou smělost, odmítl ministr Fischer při jednání v Bundestagu velmi rezolutně požadavek opozice, aby ke smlouvě o rozšíření EU byl připojen dodatek požadující zrušení Benešových dekretů, a označil ho za ultimátum. Těmto událostem se budeme pochopitelně věnovat podrobněji.

Zjevně aby se zviditelnilo velmocenské postavení ČR vůči Německu, oznámil pražský primátor Bém, že Praha bude usilovat o uspořádání olympijských her v roce 2016 nebo o 4 roky později. Je to oznámení předběžné (závazně je třeba kandidaturu podat někdy v roce 2008), ale přesto nesmyslné. Ze všech dotázaných “osobností”, je ovšem správně pojmenoval Jaromír Jágr, do kterého bych to nebyl řekl. Klaus dobře ví, že je to blbina (náklady kdosi odhadl asi na dvě stě padesát miliard korun, je ve hvězdách, kolik by se jich vrátilo), ale nechce svému lidu kazit radost: když nebude na chleba, musí být aspoň na hry (v tomto případě olympijské). Možná, že bychom mohli náklady uhradit z německých válečných reparací, až je Topolánek z Němců vytříská. Při nynějším stavu Německa a EU není vyloučeno, že se mu to povede.

Spanilý zjev našeho prezidenta ozdobil čtvrteční recepci v zahradě amerického velvyslanectví, konanou u příležitosti Dne nezávislosti. Vrkal tam jako holoubek o transatlantické spolupráci a o tom, jak český stát, tj. on, bude pomáhat Američanům v boji proti terorismu. Není divu: v tuto chvíli by se nejen rád protlačil na návštěvu do Bílého domu a prosadil tak doma svou autoritu proti té Špidlově, ale hlavně získal opět americkou podporu proti zpupným německým sousedům a jejich domácím přisluhovačům. Je na něho dosti nechutný pohled a velkou reklamu nám to nedělá. Ať byl Havel jaký chtěl, do takové situace jako Klaus se nikdy nedostal, a takhle potupně se nikdy nechoval.

Lidovcům prý chybí v ústavě odkaz na Boží autoritu, tvrdí Právo. Vzhledem k tomu, že to tvrdí Právo, mělo by se to vyjasnit. Pokud jde o Boží autoritu jako takovou, byl by to nesmysl, pokud jde o křesťanskou tradici jako základ evropské liberální demokracie, bylo by to úplně v pořádku.

Pavel Rychetský v rozhovoru pro Právo vyjádřil politování, že ČR jako jediný evropský stát kromě Ruska a Běloruska neratifikovala římský status mezinárodního trestního tribunálu. Pokud ne, zaslouží si pochvalu, jde o nebezpečný utopický, polobolševický a všestranně zneužitelný projekt. Na jeho základě budou ti, co regule cynicky nedodržují, soudit ty, co budou chtít je dodržovat. V zájmu věci by bylo třeba také zdůraznit, že ho neratifikovaly ani USA, a to z dobrých důvodů.

Pondělí 7. července

Dvě čečenské teroristky zabily v Moskvě při sebevražedném atentátu přinejmenším 15 lidí (při ruské technice poskytování informací - tóčnoje vrémja dvěnádcať časóv, maximálno trinádsať – jich může být i daleko víc. Rusové mají na neblahém vývoji čečenského konfliktu svůj podíl, ale při jeho rozvoji byli spíš v defenzívě: Čečenci chtěli zcela nerealisticky úplnou samostatnost na Rusku (nechtěli být ani v SNS) a vehnali tak Rusy do slepé uličky, protože nechtěně zpochybnili územní integritu Ruské federace. Navíc sami odstartovali druhé kolo války pokusem o její eskalaci do sousedství (sousedům Čečenska se to vůbec nelíbilo). A nehledě na to, atentáty vůči civilistům jsou hnusné zvěrstvo, i kdyby důvody k nim byly svaté – jako že v tomto případě nejsou.

Ministr Dostál v rozhovoru pro Právo potvrdil své rozhodnutí předat církevní záležitosti místopředsedovi Marešovi. Je to první rozumné rozhodnutí, které ve svém úřadě učinil. Zároveň ovšem tvrdí, že problémy dělají jen prožluklí katolíci, s ostatními církvemi problémy nejsou, ba s některými představiteli těchto církví má pan ministr vysloveně přátelský vztah. Cožpak ostatní církve necítí, že je používá jako zástěrku ke svým útokům na katolíky? Až si to s nimi vyřídí, přijdou na řadu ostatní, upřímně řečeno o hodně slabší. Hromádkovština v ČR opět na vzestupu.

České politice se dostalo významné podpory z Polska. Polští extrémisté z Ligy polských rodin a kuriózní strany pod názvem Právo a spravedlnost (obě toho času zastoupeny v Sejmu) žádají, aby Sejm odhlasoval solidaritu ČR ve věci Benešových dekretů. Máme docela fajn spojence. Škoda, že už v parlamentu nesedí Sládek, mohl by s nimi provozovat družbu.

Slovensko má případ obdobný našemu “Lex Beneš”. Matice slovenská se rozhodla, že v Komárně, kde drtivá většina obyvatel jsou maďarské národnosti, vztyčí sousoší slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, aby Maďary na Slovensku pořádně nadzvedla. Teď se o tom popotahuje s místní samosprávou. Jediný rozdíl od ČR je, že na Slovensku tuto akci vláda asi nepodporuje.

Úterý 8. července

ODS znovu mocně duje na fujaru národních zájmů. Tentokrát jde samozřejmě o případ Kinský a to, co s ním údajně souvisí. ODS se zjevně rozhodla vládu svrhnout, a je jí v tuto chvíli dobrý každý prostředek, který může tomuto účelu posloužit. Nehledě na to, že strana není zamořena nahlodanými intelektuály a je jí blízká nelomená národní (rozuměj mladočeská) tradice. A tak podle usnesení výkonné rady “s obavami sleduje vývoj kolem kauzy Kinský, stejně tak jako sílící požadavky související s majetkovým odškodněním odsunutých sudetských Němců”. Předseda Topolánek byl na tiskovce ohledně těch obav konkrétnější: “Při těch posledních jednáních jak u předsedy poslanecké sněmovny Zaorálka, tak v úřadu vlády u premiéra Špidly měli velké výhrady k jakémukoli serióznímu řešení právě lidovci a Unie svobody, takže o těchto stranách je řeč.” Žalobníček žaluje, pod nosem si maluje. Pan předseda není sám, zapojilo se celé jeho bratrstvo kočičí pracky. Pan poslanec Tlustý: Na české politické scéně jsou strany, které považují majetkové poměry, které vznikly po druhé světové válce, za neměnné a nezpochybnitelné bez ohledu na hledané formy takového zpochybňování (a to jsme, milý voliči, my, přátelé českého lidu: totiž my a KSČM, nacionálně komunistická fronta) a na druhé straně partaje, které zpochybňování považují za možné.” Prvenství dosáhl nepochybně poslanec Nečas: největší útok proti Benešovým dekretům vedou poslanci Evropské lidové strany a ty české strany, které se chtějí stát její součástí, mají máslo na hlavě.” To je výzva k tomu, aby se KDU a US taky koukala přihlásit k národnímu praporu, jinak bude zle. To není špatně spočítané, Karel Kühnl se hned zaklíná, že Unii i KDU jde taky o řešení případu Kinský, který unionisté “silně vnímají”. Místopředseda KDU Kasal ujišťuje, že KDU nepodporuje žádnou “revizi poválečného uspořádání” – a je třeba ocenit, že se vyjádřil k této věci, ačkoli je momentálně velmi zaměstnán něčím podstatně vážnějším, totiž nemožným a směšným návrhem jeho strany na přenosné hlasovací právo nezletilců.

Místopředseda nejvyššího soudu Kučera shrnul v rozhovoru pro Právo podstatu problému navracení majetku, zabaveného bezprostředně po roce 1945, takto: buď se bude přezkoumávat, zda byly majetky, konfiskované podle Benešových dekretů, zabaveny právem nebo ne, nebo se rozhodneme majetek konfiskovaný před rokem 1948 nevracet, bez ohledu na to, zda při jeho konfiskaci došlo ke “křivdám a nespravedlnostem”. Osobně se domnívám, že křivdou a nespravedlností byla už sama plošná konfiskace německého a maďarského majetku. V zásadě by však neměl být vracen právní cestou, protože to předpokládá opětnou aplikaci Benešových dekretů. Byly použity právem nebo ne? Takže: když má někdo osvědčení o národní spolehlivosti, je zjevné, že nelze dodatečně ověřovat, zda ho dostal po právu nebo ne. Prostě ho dostal a má na majetek nárok. Pokud osvědčení nemá, má prostě smůlu. Důsledky křivd (“zmírnění následků některých křivd”), k nimž došlo po roce 1945, nelze řešit cestou práva, ale jedině politickou dohodou. Benešovy dekrety by měly být zrušeny, ale ex nunc, s tím, že právní akty, které se na jejich základě uskutečnily, zůstávají v platnosti. Problémy jsou tu “jen” dva: bylo naprosto politicky neprozíravé provést v tomto zaminovaném terénu restituce českého majetku tím způsobem, jak se to po roce 1989 stalo, a za druhé, ta slavná neprolomitelná hranice byla už prolomena zákonem ČNR. 243/1992 Sb., který umožnil částečně restituovat české občany německé národnosti, jimž byl majetek zabaven na základě dekretů. Bude víc než obtížné vyhnout se obvinění z nedůslednosti.

Národní vášně mají i svou komickou stránku. Rozhořela se aféra kolem reklamy na minerálku, kterou odvysílali na TV Nova. Jakýsi chlapec tam opéká buřta a k tomu zní komentář: výročí Husova upálení slavíme jednou za rok, ale Korunní můžeme pít každý den. Reklamní spot nevyniká duchaplností ani vkusem, ale dělat z něj zneuctění památky kostnického mučedníka a hnát autory před reklamní inkvizici má haškovskou dimenzi (viz např. pěkná povídka našeho národního klasika o nešťastníkovi, který se na vlasteneckém výletě omylem vydělal pod Žižkovým dubem). A mimochodem, Hus byl důsledný a statečný člověk a nebál se postavit sám se svou pravdou proti přesile. Na rozdíl od těch, kteří dnes z parlamentních křesel hecují rozlícený dav, aby si vylepšili preference.

Nemiluji populistické štvanice na údajné politické (zejména poslanecké) zazobance. Přesto mne na zprávě o poslaneckých vedlejších výdělcích zaujala jedna informace: poslanec Langer je na tom fiančně tak bídně, že si musí přivydělávat jako advokátní koncipient! Ke zprávě se ještě vrátíme.

Středa 9. července

Předseda KDU-ČSL Svoboda údajně prosazuje do funkce prezidenta NKÚ svého bratra – dvojče Josefa. Stalo se tak prý na zasedání předsednictva KDU (po jeho skončení kandidauturu předsedova dvojčete s maximální možnou zlomyslností oznámil Svobodův hlavní rival Kasal). Nejmenovaný poslanec KDU to označil za nehoráznou drzost, ve stranických špičkách prý panuje jistá nevole. Svět dnes žije tím, že siamská dvojčata z Íránu nepřežila operaci, které se podrobila. Přežije tuto operaci (politicky) Cyril Svoboda?

Sociálně demokratičtí poslanci Laštůvka, Šplíchal a Hojdar si prý kladou podmínky, za nichž jsou ochotni hlasovat pro reformu veřejných financí. Je to předběžná analýza sociálních dopadů reformy, zvýšení platů ve školství a zdravotnictví a konečně možnost podávat během projednávání pozměňovací návrhy. Požadavky vesměs populistické, ale možná, že je to jen divadlo pro veřejnost. Zásadním a tvrdošíjným odporem by pánové mohli způsobit pád vlády a znejistit tak svá křesla a případně i další prebendy. Řekl bych, že si to pořádně rozmyslí.

Politolog Miroslav Mareš v souvislosti s propadem extremismu jemně upozorňuje na to, že “témata, která extremisté otevírají, nelze bagatelizovat. Svědčí o tom i to, že některá si rozebírají politické strany. Mám na mysli třeba tvrdou protidrogovou politiku, té se chytili lidovci, nacionalismus, kterému se věnují ODS a komunisté, nebo třeba další oblíbené téma KDU-ČSL: potraty. Řekněme to naplno: vykřičení extrémisté nemají šanci ve společnosti, kde významné části jejich programu bez rozpaků přebírají zavedené tzv. demokratické strany. Opakuje se to, co se stalo Sládkovi: v loňské volební kampani, v níž dopadl jako sedláci u Chlumce, si trpce stěžoval, jak ČSSD a ODS vykradly jeho volební program.

Čtvrtek 10. července

“Špidla zvažuje Němce na spravedlnost”, zní hrozivý titulek Práva. Že by se český premiér coby vlastenecký historik odhodlal zkoumat ledví odvěkého nepřítele, a shledá-li Němce lehkými (spravedlnost je jim, jak je českým vlasteneckým historikům odedávna jasné, bytostně cizí), zavelí všem třem našim nadzvukovým stíhačkám (nebo už jsou jen dvě?), aby provedly další zničující nálet na Drážďany? Pečlivý čtenář se při důkladném ohledání textu a po zjištění, že nenese značku “kov”, přece jen uklidní. Nejde o nenáviděné Germány, ale o ministra Němce, který má být vykopnut do výšky na křeslo ministra spravedlnosti, aby se pro sociální demokracii uvolnilo ministerstvo pro místní rozvoj, kde se údajně točí velké peníze. Milujte se a množte se!

Vláda se zřejmě rozhodne poté, co výše zmíněné ruské nadzvukové letouny doslouží (tedy za dva roky) nové nekupovat, nýbrž si za výhodných podmínek zapůjčit od bohatších spojenců v NATO. Od Holanďanů by to prý možná šlo zadarmo. Nebylo by úplně nejlevnější stíhačky někde ukrást?

Dlouho očekávaná schůzka nejvyšších ústavních činitelů u prezidenta Klause za účelem národního sjednocení skončila trochu méně velkolepěji, než by se dalo očekávat. Naši papaláši na jedné straně vyzvali politickou reprezentaci k jednotě a zachování postojů ke krizovým obdobím (měli by jednat “navenek i dovnitř” jednotně a preferovat celospolečenský zájem), na druhé straně napomenuli politickou scénu, aby se zdržela zbytečných, nervózních a nepřiměřených reakcí”. Soudci by už měli být dostatečně zastrašeni, tak k čemu zbytečný kravál, ještě si ho všimne někdo zvenku. Ke zprávě se vrátíme.

Rakouská národní rada se usnesla, že "spolková vláda má zajistit, aby v dalších rozhovorech s Českou republikou o vyhnání sudetských Němců se zapojením organizací zastupujících zájmy dotčených skupin bylo nalezeno řešení slučitelné s lidskými právy". Tedy ještě ostřejší formulace než v usnesení německé Spolkové rady. Proti byly obě opoziční strany (SPÖ a Zelení). Na druhé straně kancléř pěl ódy na “velkolepá gesta” Vladimíra Špidly, “který před půldruhým týdnem navštívil Göttweig při vnitropoliticky těžké situaci. Tento muž má se svou koalicí v parlamentu většinu jednoho hlasu a komunisté se snaží nejrůznějšími návrhy zákonů usmiřovací proces podminovat”. Zdá se, že účelová heroizace českého premiéra má zastřít skutečnost, že se rakouskému kancléři zatím v jednání s českou stranou nepodařilo dosáhnout vůbec ničeho.

Naši noví západní partneři v EU o sobě vysílají do světa zajímavé signály. Nejdřív německý socialista urazil italského premiéra (a evropský tisk to svorně zamlčel). Pak na oplátku italský premiér urazil německého poslance. Vzápětí se do věci vložil italský státní tajemník pro turistiku (!) a vyslovil se o Němcích obecně (Itálie má z německých turistů nezanedbatelné zisky) způsobem, který je u nás trestný. (Zdá se, že se v jeho případě stal kozel zahradníkem). Nato německý kancléř zrušil svou návštěvu v Itálii. Jakýsi dánský majitel pizzerie si zase (kvůli postoji francouzské a německé vlády k irácké krizi) vyvěsil na restauraci ceduli, že Francouze a Němce neobsluhuje a v jednom případě to taky realizoval. Dánsko je ovšem zjevně po všech stránkách civilizovaná země, a tak dostal pokutu jako hrom.

300 členů DEU (z celkových asi 2 500) opouští US. Chtějí založit vlastní stranu. Klasický příklad procesu integrace pravice. Aby integrace byla co nejúspěšnější, musí být integrujících se subjektů co nejvíce. Proto se napřed musí co nejvíce subjektů vytvořit, nejlépe tím, že se ty stávající rozštěpí. Hybnou sílou dezintegrace, která je předstupněm integrace, jsou zpravidla fundamentalismus a osobní ambice. Subjekty, které takto vzniknou, jsou bohužel integrace neschopné. To je paradox integrace pravice.

Pátek 11. července

Reforma Armády české republiky spočívá podle českého tisku v tom, že bude mít napříště 23 tisíc vojáků a třicet tanků. (Pro srovnání: maďarská armáda má 50 tisíc vojáků, slovenská 35 tisíc, belgická 41 tisíc). Experti se prý přou, má-li něco takového ještě vůbec smysl. Pocit bezpečí, který vede českou vládu k uskutečňování takových hazardních plánů, je nepochopitelný. V našem geopolitickém regionu nebyla nikdy nouze o nečekané a nebezpečné konflikty, zato se velmi často nedostávalo spolehlivých spojenců. Nejen nám, všem. A začít se na ohrožení připravovat teprve tehdy, až skutečně nastane, je trochu pozdě. Plán mi připadá velmi přehnaný a velmi riskantní.

Petr Pithart v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes chlácholí čtenáře: potřebujeme hlavně uklidnění, nikdo nechce měnit právo nebo ústavu, je třeba se vyvarovat všeho, co by se dalo vykládat jako nátlak na soudy, soudy musí být nezávislé. A to všechno prosím v rámci “společenského konsensu”, o nějž je sice “možno se přít” (co je to pak za konsensus?), ale který existuje a je vyjádřen v česko-německé deklaraci.

Pavel Opočenský, který už má zase problémy se čtrnáctkami (dívky pod 15 lety. pozn. red. CS-magazínu), dal nahlédnout do svého životopisu. V roce 1979, kdy podepsal Chartu 77, měl prý na vybranou: buď spolupracovat se Státní bezpečností, nebo jít do vězení, v lepším případě živořit na okraji společnosti. “Vybral si úplně jinou cestu. Vedla přes železnou oponu do Německa. Hodně riskoval. V kapse měl totiž falešný pas.” Pokud je tohle pravda, prožil jsem léta 1948-98 na Marsu. Z komunistického Československa nebylo možné odcestovat na pas, dotyčný potřeboval taky výjezdní doložku a na hranicích by podvod snadno odhalili.

Na Slovensku mají problém s novelou potratového zákona. Ten problém je zjevně jiný a vážnější než spory o potraty u nás (čeští katolíci jsou proti slovenským páriové a fundamentalisté představují jen část z nich). Slovenští politologové se však, jak se zdá, neliší příliš od českých intelektuálů, jsou taky ještě v zajetí osvícenství. Podle jednoho z nich “vstupujeme do EU, jejíž státy jsou založeny na liberálně-občanské, nikoli na křesťanské bázi”. “Liberálně občanská báze” má ale křesťanské základy a je bez křesťanství nepředstavitelná, i když si to dnes díky komunistickému zamlžení evropské historie jen málokdo uvědomuje.

Sobota 12. července

Proces odškodňování českých obětí nacismu je provázen velmi zvláštními nářky a stížnostmi odškodňovaných: protože zatím dostali jen první splátku a druhá bude vyplacena do jara příštího roku, ptají se podle slov Oldřicha Stránského tito lidé sami sebe, “...zda je svět neopustil. Život jim krátí utrpení z vleklého čekání na morální satisfakci jejich nespravedlivého osudu”. Přitom jde o odškodnění finanční, nikoli morální. Někteří odškodňovaní trpěli tak, že když si šli vyzvednout odškodné na poštu, zemřeli rozčilením. Situace je bezvýchodná, protože zase podle pana Stránského “žádné peníze nemohou takové utrpení nikdy odčinit”. Člověk by mohl nabýt dojmu, že odškodnění je vlastně jen další příkoří a ponížení, které musejí odškodňovaní snášet. Nebylo by tedy lépe je odmítnout?

Premiér Špidla se chystá do Velké Británie a pak do USA, kde jej přijme i prezident Bush. Mimo jiné chce seznámit americké politiky s reformou české armády. Aspoň si Američané užijí trochu legrace.

V poslanecké sněmovně se rodí protinávrh proti zákonu zakazujícímu potraty. Navrhovatelé (přesněji řečeno navrhovatelky) chtějí snížit počet potratů tím, že umožní matkám porodit v nemocnici dítě, aniž musejí prokázat svou totožnost. Dítě zůstane v nemocnici a bude ihned k dispozici pro adopci. Zákon zároveň podporuje asociální jednání matek a zvětšuje počet nešťastných dětí vyrůstajících v různých výchovných ústavech (protože sotva budou adoptovány všechny). Navíc se může stát, že “anonymní” matka bude mít po porodu velmi vážné zdravotní potíže nebo dokonce zemře. Co pak? Bude pochována do neoznačeného hrobu? Tenhle nápad není o mnoho lepší než fundamentalistický zákaz všech potratů.

Hrad se podle Lidových novin obrátil ústy ředitele Hájka a mluvčího Klvani na ČTK, aby nahradila dosavadního “hradního” zpravodaje ČTK Jana Vavrušáka přijatelnější osobou. Důvodem je zajistit, aby “zpravodajové, kteří referují o nejvyšším ústavním činiteli, byli profesionálně na výši”. Je to další a velmi výrazný krok tím směrem, kterým se Václav Klaus vydal soustavnou péčí o svou “prezidentskou” známku. Členové Rady ČTK prý považují hradní požadavek za nestoudný (to je celkem přesné označení), ale netroufli si to říci nahlas. Nicméně vedení ČTK výměnu zatím odmítlo provést. Zatím. Klausův tiskový protokol nato odhlásil servis ČTK. Prý to se sporem o zpravodaje nesouvisí, tvrdí obě strany. Obchodně to ČTK asi nepoloží. Celá tahanice může ovšem mít dost velký, i když nenápadný “morální” účinek na agenturu.

Pondělí 14. července

Václav Klaus využil potřeby vyměnit většinu členů ústavního soudu, který v minulosti způsobil ODS nejednu potíž, k důkladné perestrojce. Odešly vůdčí postavy havlovské lobby (Klokočka, Čermák, Procházka, Cepl), to, co přichází, je leckdy (Václav Pavlíček) ještě o něco horší. K dosavadnímu složení ÚS prý Klaus před časem řekl Právu: "První ústavní soudci vznikli v rané postkomunistické fázi. Myslím, že byli složeni buď z lidí, kteří mohli vykázat jakés takés charakteristiky v životopise, buď tím, že stihli něco usoudcovat, uadvokátit do února 48, to byla ta starší skupina soudců, anebo se nachomejtli u listopadového politického zvratu. Obě tyto skupiny podle mého názoru byly v lecčems nestandardní, v lecčems netypické a nereprezentovaly to, co já bych si představoval, že je standardní životopis." To je ovšem dosti nehorázné: napříště bude člověk k výkonu nějaké významnější funkce potřebovat zjevně “standardní životopis”. O tom, co je standardní životopis, rozhoduje pan prezident.

Šéf dozorčí rady ČKS Praha Holding Ladislav Bátora dozoruje zjevně nejen podnikání v ČKD, ale celou naši zemi a nás všechny. Z toho důvodu udal výtvarníka Davida Černého pro hanobení českého národa. Jedná se patrně o rozhovor z Lidových novin, otištěný 4. 7., jehož závěrečné řádky zní: “LN: Když popisujete prototyp Čecha, zní to strašidelně. "Nepromíchaná, nezajímavá, lehce zknedlíkovatělá, nevopálená hmota. Spíš zemědělec, kterej je hrabivej a vychc... Současně je to trochu posera". Černý: A ta hmota je ještě nasáklá pivem. No tak tohle by mohla být ta národní identita, ne? Tak to bude fakt průser, jestli ji ztratíme.” Policie udání prověřuje. V rozhovoru je Černý velmi kritický (možná nespravedlivě) vůči Klausovi a spravedlivě velmi kritický k řediteli Národní galerie Knížákovi. Možná že to kapitána průmyslu podnítilo k tomu, aby ho, jak říká lid, prásknul. Pokud by měl být Černý skutečně vyšetřován a souzen, je s naší policií a s našimi zákony něco v nepořádku, byl by to velký a neospravedlnitený zásah do svobody slova. A leckdo by si mohl říci: vida, přece se po Listopadu něco změnilo: dříve nás udávali komunisté, teď podnikatelské špičky. Dříve platila červená knížka, dnes naditá portmonka.

Václav Klaus touží po přijetí v Bílém domě jako patnáctiletá dívka po tom, aby se octla v posteli s Jaromírem Jágrem. V Leningradě, pardon Petrohradě, já už si nezvyknu, se nechal podloudně a bez vědomí druhé strany vyfotit s prezidentem Bushem – šlo o památné setkání, které trvalo čtyři minuty a točilo se jak známo kolem dotazu amerického prezidenta, jak se vede jeho příteli Stapletonovi. Americký velvyslanec nevidí ovšem Klausovy vyhlídky růžově: “Zatím neexistuje žádný plán návštěvy pana Klause v Bílém domě. On však má řadu přátel ve spojených státech a jsem si jist, že při některé ze svých návštěv Washingtonu bude mít možnost se setkat s některými našimi vysokými státními činiteli.” Např. s ministrem zemědělství nebo veřejných komunikací.

Ivo Slavík píše v Mladé frontě Dnes o Benešových dekretech. Chce je zrušit, což ho šlechtí, ale domnívá se, že byly “reakcí na německé přepadení a následné násilí. Důvod pominul, a tudíž by se měla objevit naše dobrá vůle.” Nelze ovšem nezmínit, že ta reakce byla naprosto nepřiměřená a nehodná civilizovaného národa. V tom je podstata problému. Nejde o to, že bychom měli být velkodušní, ale že bychom měli udělat to, co je naší povinností, tj. podívat se pravdě do očí.

V Lidových novinách obhajuje ředitel tiskového odboru KPR Hájek svůj postoj v konfliktu s ČTK. Jde o věc významnější, než jak se na první pohled jeví, proto se k ní ještě vrátíme.

Úterý 15. července

Předseda Ústavního soudu ČR Holeček využil posledního dne svého předsedování a soudcování k tomu, aby v podstatě otevřeným dopisem vyzval místopředsedkyni ÚS Wagnerovou k rezignaci. Wagnerová totiž loni 14. března, když senát schválil její nominaci do ÚS, prohlásila v BBC, že nebude hlasovat ve věci zákona o soudech a soudcích (stížnost podal tehdejší prezident Havel), protože se cítí být podjatá. Za tři měsíce,18. června, ovšem hlasovala ve prospěch prezidentovy stížnosti. Je samozřejmě pravda, že měla udělat buď jedno, nebo druhé, a ne po řadě obojí. Nicméně: při projednávání stížnosti loni v červnu prohlásil před ÚS poslanec Langer, který tam zastupoval PS, že Wagnerová (a ještě soudci ÚS Cepl a Duchoň) jsou podjatí. Holeček se tehdy Wagnerové zastal. Teprve včera, v poslední den svého účinkování v ÚS, vyzval Wagnerovou k demisi. Wagnerová je v tuto chvíli jedinou místopředsedkyní ÚS (předsedu ÚS teď nemá) a nepatří zrovna ke Klausově lobby. Holeček všechno zaranžoval jako spektakulární akci, dopis rozeslal Klausovi a oběma předsedům parlamentních komor, údajně proto, že jde o strany zainteresované ve věci zákona, o nějž tenkrát šlo. Načasování zdůvodňuje tím, že se o všem dozvěděl teprve teď. Tomu lze uvěřit: ale žádá si to dosti nadlidského úsilí, protože daleko jednodušší výklad je, že se odehrává další kolo zápasu o ústavní soud, v němž v tuto chvíli, jak to ani nemůže jinak být, je v ofenzívě nynější prezident a jeho staří i noví věrní.

Ministr informací ČR Pavel Dostál nechce odvolat tajemnici Úřadu pro věci církevní Řepovou, která podala demisi, protože nechce sloužit klerikálovi Marešovi (který by ji nejspíš vyhodil). K převodu církevních záležitostí do kompetence místopředsedy Mareše je třeba novelizovat kompetenční zákon. Proti budou nepochybně komunisté, nejspíš taky skoro celá ODS (Zahradil už dal najevo výhrady) a asi i pár sociálních demokratů. Věc tedy zdaleka není hotová a Dostálovi by se nepochybně hodilo daleko víc, kdyby Řepovou propustil až Mareš. Vyhodit někoho je vždycky nepopulární. Svaz bojovníků za svobodu a “Sdružení domácího odboje a partyzánů ČR” vyzvaly Dostála, aby se svých kompetencí nevzdával, protože Mareš vyjde katolické církvi vstříc jak v otázkách majetku, tak pokud jde o její politický vliv. Bojovat za svobodu znamená zjevně bojovat proti katolíkům. Partyzánské formy boje jsou vítány.

Ministru informatiky (nikoli informací) Mlynářovi zaplatil pobyt na Karlovarském festivalu český Telekom, o jehož privatizaci pan ministr spolurozhoduje. Ministru životního prostředí Ambrozkovi zase ČEZ, provozovatel Temelína. Ministr Ambrozek je na tom však relativně lépe – ČEZ mu uhradil jen “zlatou kartu” pro vstup na filmové projekce a navíc mu údajně předhodil “hostesku v barvách firmy ČEZ”. Pan ministr Ambrozek, takto KDU-ČSL, je jak vidno bytost renesanční, skoro jako Césare Borgia. Co tomu asi řekne jeho manželka? V obou případech prý nejde o střet zájmů. Ve skutečnosti teď už zbývá jen, aby na festival přijel kardinál Vlk, sponzorován tentokrát samotným Belzebubem.

V Komárně na průčelí budovy Matice slovenské (Komárno je skoro úplně maďarské) odhalili pomník slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Je to něco trochu podobného, jako kdyby v Havlíčkově Brodě odhalili pomník Alexandra Bacha. Slavnost, které se zúčastnil populista Fico, někdejší předseda KDH Ján Čarnogurský a další (vládní činitelé se omluvili) byl zpestřen pochodem mladíků v uniformách Hlinkovy gardy. Předsedkyně Matice slovenské pak vyjádřila radost nad tím, jak se mladí tuží, chovali se prý v těch uniformách “velmi slušně”. Navíc uniformy byly pouze “stylizované”. Slovenská policie dělá mrtvého brouka. Zdá se, že pokud jde o agresivní nacionalismus, je mezi Čechy a Slováky rozdíl spíš ve formě než v obsahu. Kromě toho je pro nás slovenský příklad inspirativní: Slováci měli Gardu Hlinkovu, my zase Gardy revoluční. Zdá se, že tuto tradici zanedbáváme. Až Bojovníci za svobodu a partyzáni zachrání ministra Dostála, měli by se věnovat jejímu rozvíjení.

Nastupující poslanec ČSSD Zdeněk Jičínský podrobuje v Právu drtivé kritice ministra zahraničí Svobodu – kvůli tomu, že se v Izraeli nesešel s představiteli Palestinců. A uzavírá: “Ve srovnání s horlivým amatérismem současného ministra zahraničí kontrastuje profesionalita jeho předchůdce. Organizované mediální kampaně proti Janu Kavanovi však běžnému čtenáři tento rozdíl zamlžují.” Měli bychom panu Jičínskému poděkovat. Nechtě nás upozornil na to, že od deseti k pěti přece jen nejde úplně všechno. K ministru Svobodovi je možné mít tisíc a jednu výhrad, ale sotva kdo může popřít, že je lepší než jeho předchůdce.

Na tom, co píše v MfD Karel Hvížďala o totalitním myšlení (v souvislosti s kauzou Kinský) je samozřejmě hodně pravdy. Uzavírá ovšem, že “někteří historici se dnes domnívají, že námi porušená nedotknutelnost soukromého majetku po roce 1918 byla i jedním z rozhodujících momentů, proč se v době mnichovské krize zvláště Anglie k nám otočila tak lehce zády”. Anglie se k nám mohla a měla otočit zády v době, kdy k porušení došlo, to znamená na počátku dvacátých let. V roce 1938 se otočila zády k nám a čelem k Hitlerovi, který průběžně porušoval nedotknutelnost soukromého majetku – a nejen toto! - způsobem podstatně brutálnějším.

A konečně Lidové noviny. Psychiatr a někdejší senátorský kandidát Petr Weiss se vyjadřuje k případu Opočenský. Sugestivní titulek jeho článku zní: Snížit věkovou hranici (pro povolený sexuální styk)? Ne, zlepšit sexuální výchovu! Obávám se, že na sexuální výchovu pana Opočenského je už trochu pozdě.

Středa 16. července

Zatímco se premiér Špidla setkal v Bílém domě s prezidentem Bushem, navštívil Václav Klaus Francii. Bylo to navzdory? Prý nešlo o státní návštěvu, ačkoli byl prý přijat se všemi poctami. Poobědval s prezidentem Chirakem a předtím stačil udělat skandál v Le Figaro, pochopitelně kvůli špatně položeným otázkám. Reportérka se ho ptala na to, jak vnímá své zvolení mj. i komunistickými hlasy (poté chtěl český prezident odejít), a podruhé ho nadzvedla otázkou po jeho postojích před referendem o EU a po něm. Zatímco Špidlova návštěva u Bushe se o patnáct minut protáhla, Chirac byl s Klausem hotov o patnáct minut dříve, než se čekalo. Na tiskovku po setkání přišel Klaus sám. Klaus to má těžké: rád by “vyvážil” svůj někdejší proamerikanismus v situaci, kdy se s ním Američané kvůli jeho indolenci nechtějí bavit, ale právě kvůli své indolenci si nemůže úplně získat ani Chiraka. Jejich postoje k budoucí podobě EU jsou zcela rozdílné a přemostit by tuto skutečnost dokázal jen někdo podstatně méně nadutý a arogantní než český prezident. Je jen otázkou, kdy Klausovi konečně dojde, že jeho jediným autentickým partnerem v Evropě a na světě je Putin. Tím definitivně vstoupí do šlépějí svého předchůdce v úřadě, dr. Edvarda Beneše. Pak se před talentovanými lidi, co mají život před sebou, vztyčí kategorický imperativ: sbalit kufry a pryč! A kromě toho: u nezaujatého pozorovatele nemůže podivuhodná časová shoda obou setkání, ve Washingtonu i v Paříži, nevzbudit dojem, že to ČR hraje na obě strany.

Kolem Ústavního soudu ČR se odehrávají prapodivné věci. Odcházející předseda Holeček nejprve veřejně vyzval svou kolegyni Wagnerovou k rezignaci. Poté, co v té věci mj. napsal Klausovi, Zaorálkovi a Pithartovi, si to ale rozmyslil a prohlásil, že si musí prostudovat zápisy z neveřejných jednání ÚS. Za Wagnerovou se postavilo osm jejich kolegů (z toho šest už bývalých). Ona sama tvrdí, že jí nápad s podjatostí rozmluvili, jenomže když o něm hovořila na veřejností (do BBC), bylo už na rozmlouvání pozdě, nad jejím jednáním se opravdu tyčí jakési otazníky. Zdá se, že kolem uvolňování a obsazování křesel v ÚS zuří politický boj, který účastníky vede k tomu, aby se chovali zcela iracionálně. To se ovšem dalo čekat.

Kníže Kinský žaluje kromě státu i 15 soukromých osob. Prý za majetky, které nabyly po roce 1990 (s těmi, kteří k jeho konfiskovanému majetku přišli před r. 1989, se soudit nechce). Nikdo mi nevymluví, že soukromý majetek, nabytý v dobré víře, ať už před rokem 1989 nebo po něm, rok 1989 tu nehraje žádnou roli, je nedotknutelný, a jeho konfiskace by byla nejen nezákonná, ale přímo protiústavní. Kinský může v takovém případě dostat nanejvýš nějaké odškodnění od státu. Není tedy třeba propadat hysterii a uvažovat o čtvrtém odboji.

Zemřel Stěpan Červoněnko, jedna z mála osob, u nichž Události nehodlají dodržovat zásadu “o mrtvých jen dobré”, odporný ruský gubernátor, který v roce 1968 zařizoval ruskou invazi a koordinoval následnou degradaci českého politického a společenského života. Nyní ho v Rusku úředně ocenili jako “schopného diplomata”, pod jehož “vedením vyrůstala plejáda sovětských a ruských diplomatů, kteří byli a jsou nositeli těch nejlepších tradic naší národní diplomacie”. Je dobré vědět, co Putinovo Rusko považuje za nejlepší tradice své diplomacie, a bylo by dobré vědět, zda nynější velvyslanec Ruské federace v ČR Igor Savolskij patří taky do této skvostné školy.

ODS navrhuje ústy svého experta Petra Nečase variantu k vládnímu plánu na likvidaci české armády. Návrh je národní formou a internacionální obsahem: pokud budou zbytkové české jednotky nasazeny v zahraničí, měli by jim velet Britové a Američané (jen proboha žádní Skopčáci!). Spolupracovat musíme hlavně se Slovenskem, v duchu těch nejlepších národně socialistických, čechoslovakistických tradic (přitom bychom mohli nepozorovaně Slovensko obsadit a obnovit tak ČSR, ČSFR nebo ČSSR). Zároveň citlivě reaguje na přání veřejnosti: posádky v Táboře, Náměšti a Přerově zachovat! Nepochybně tam stoupne počet voličů ODS.

Petra Procházková v Lidových novinách protestuje proti tomu, aby se čeští diplomaté při návštěvě Izraele vyhýbali Arafátovi: “Ve slušné společnosti se s Arafátem prý nebaví, říká izraelské vedení. A dává nás za příklad celé Evropě. Jistě to pro nás bude výhodné. A my se tváříme, jako kdyby jít na čaj s palestinským vůdcem bylo stejně potupné jako dívat se na Majora Zemana po boku s Helenkou Vondráčkovou.” Tady je třeba se paní Vondráčkové vehementně zastat: ať je jaká je, nikdy nebyla teroristka. Zdá se, že dlouhé pobývání v Čečensku zastřelo paní Procházkové cit pro jisté nuance.

Čtvrtek 17. července

Ředitelem České televize se stal moderátor Událostí Jiří Janeček. Tím byla dovršena cesta k jakési televizní samosprávě, nastoupená televizní revolucí před třemi roky. Je otázka, nakolik ředitel, který nemá odstup od televizního prostředí, může provést některé razantní kroky, které ČT potřebuje. Na druhé straně ředitel, který přichází zvnějšku a nemá podporu osazenstva (hlavně zpravodajství a televizních odborů), narazí na nepřekonatelný odpor. Nepopulární ředitel se může rovněž dožít toho, že mu rozbijí hubu na záchodě, ovšem až poté, co bude odvolán. V České televizi se samy od sebe zavedly velmi zvláštní pořádky. Mají jakýsi socialistický šmrnc – je to snad už jediné místo v ČR, kde si tak říkajíc pracující vládnou sami. Tento způsob sebevlády se zatím ještě nikdy nikde neosvědčil: vždycky byl nakonec jen zástěnou pro uzurpaci moci nějakou zájmovou skupinou.

Jakási revoluce probíhá zjevně i v ústavním soudu. Expředseda Holeček obnovil po krátkém zaváhání svou výzvu k místopředsedkyni Wagnerové, aby odstoupila. Prý se podle žádných oficiálních záznamů nezmínila při jednáních ÚS o své možné podjatosti. V Senátu PČR museli zase kandidáti na soudce (a dosavadní soudci) ÚS Güttler a Holländer vysvětlovat, proč nepodepsali stanovisko, bránící Wagnerovou. Nastává jakési přetahování mezi senátem a prezidentem, přičemž senát tahá za kratší konec (může vybírat jen z toho, co mu prezident předloží). Wagnerová měla kdysi ještě jako předsedkyně nejvyššího soudu výhrady k Burešovu návrhu zákona o soudech a soudcích, a to výhrady dosti oprávněné (pod záminkou doškolování se soudci stávali závislými na ministerstvu spravedlnosti, tj. na exekutivě). Nesrozumitelné je jen (a) proč se Wagnerová zavazovala, že pro podjatost nebude v ÚS o zákonu hlasovat, (b) proč pak přesto hlasovala, (c) proč to Holeček vytáhl rok poté, co se to stalo. Osobně se domnívám, že Wagnerová udělala jedinou chybu, a to tu, že v rádiu zbytečně slibovala nehlasovat. Jako důvod k rezignaci se mi to nezdá být dost silné. V nominaci soudců ÚS ostatně hrají politické důvody velmi důležitou roli: Senát neschválil Klausova kandidáta Pejchala proto, že zastupoval stát v restitučních sporech s církví. Ministr Dostál běsní. Vůbec si nejsem jistý, zda je možné používat proti advokátovi jako argument kauzy, v nichž se angažoval.

Zámek v Opočně, který vysoudili Colloredo-Mannsfeldové, jim byl formálně předán. Památkáři se o něj chtějí dál soudit. Spor je ohledně jakési žádosti o říšské občanství, kterou měl za protektorátu předat tehdejší majitel, a která se údajně ztratila ze soudního spisu. Pokud mu ovšem bylo po roce 1945 vystaveno osvědčení o státní spolehlivosti, mělo by se to brát tak, jak to je. (Minulost přece nelze přehrávat, jak tvrdí pan prezident Klaus). Právo upozorňuje na to, že Mansfeldové získali majetek po Bílé hoře. To mne naplňuje hlubokými obavami: já jsem svůj velmi skrovný nemovitý majetek získal hodně pozdě po Bílé hoře. Zatímco opočenští už podlehli, zloničtí se ještě brání útoku jiného artistokrata, knížete Kinského. Problém je podle Práva v tom, že v zámku, který žádá zpět, bydlí lidé, a ti prý přijdou o střechu nad hlavou. Nechápu, proč by na tom měl být pan Kinský v tomto případě jinak, než kterýkoli český majitel domu s nájemníky. Jinak než po dobrém je ze zámku nedostane.

Senátor Mejstřík se stydí za všechny polistopadové vlády, poslance a senátory, protože nenašli odvahu zajistit pro krajany dvojí občanství, restituce i volební právo korespondenční cestou. Já se už delší dobu (vlastně od televizní revoluce a Děkujeme, odejděte) zase stydím za senátora Mejstříka, toto mé stydění vykazuje značnou progresi a nyní právě vrcholí: co kdyby si pan senátor uráčil všimnout českých občanů německé národnosti, kteří byli při restitucích vzati na hůl? A co ti naši krajané, které jsme hnali svinským krokem v letech 1945-6? Pan senátor je, pokud jde o teatrální, falešnou zásadovost, provázenou obrovskou měrou vyčuranosti, jakýmsi mužským pendantem paní poslankyně Marvanové. Byl by z nich hezký párek.

Pátek 18. července

Václav Klaus se včera na Pražském hradě sešel s rakouským prezidentem Klestilem, který tu byl na jednodenní pracovní návštěvě. Po jednání prohlásil na dotaz ORF, že necítí nutnost mluvit s Rakušany o usmíření: je to prý nadsazené slovo, on sám se v Rakousku nikdy nesetkal s nikým, kdo by nebyl usmířen. Setkal se Václav Klaus už vůbec někdy s někým, kdo by nebyl usmířen? A existují vůbec ve světě Václava Klause lidé, kteří by nebyli usmířeni? Kromě usmíření je další choulostivé slovo Benešovy dekrety. Vyslovit je v přítomnosti českého prezidenta je něco podobného jako používat při konverzaci v tanečních oplzlá slova. A delegace z choulostivé oblasti jsou hodnoceny podle toho, zda se o nich zmíní nebo ne. Klestil dopadl výborně: neřekl “dekrety” ani jednou.

Dědův odkaz: odcházející ministr Rychetský po sobě podobně jako Mojžíš zanechává desatero přikázání. Mezi nimi i představu, že by členy kárných senátů, které mohou odvolávat soudce z funkce, měli být i státní zástupci, advokáti a “lidé z právnických fakult”. Pro dokonalost by bylo by dobré seznam doplnit ještě o funkcionáře strany, která je právě u vládního kormidla.

Sedmdesát pět osobností z Česka, Maďarska, Německa, Rakouska a Izraele (mj. místopředseda vlády Mareš, místopředseda Senátu Ruml a Karel Schwarzenberg) se vyslovili proti záměru německého Svazu vyhnanců zřídit v Berlíně Centrum proti vyhánění. Vydali k tomu jakési prohlášení. K věci se ještě vrátíme.

V souvislosti s touto událostí přinesly Lidové noviny článeček s titulem “Nad památníkem pro oběti holocaustu váhají Němci už třináct let”. Z jeho obsahu vyplývá, že projekt je schválen a má být vybudován do roku 2005. Když tak, měl titulek správně znít “váhali”. K tomu připomínáme: když u nás loni (třináct let po okamžiku, od něhož je u nás o vyhnání sudetských Němců a všem co s tím souviselo, možno jakž takž mluvit) postavili malý pomníček několika z desetitisíců zavražděných sudetských Němců, nejdřív ho vlastenci dvakrát poničili a pak se ho pokusili vyhodit do vzduchu.

V souvislosti s aférou kolem firmy Yukos ruské vedení ujišťuje, že nehodlá revidovat výsledky divoké privatizace, která v zemi proběhla. Proč taky, takhle je to pro vládu výhodnější, má novopečené podnikatele v hrsti. Každý z nich má hroudu másla na hlavě, a kdo nebude poslouchat,dostane po mordě. Naproti tomu hodní a poslušní podnikatelé budou v pohodě. Metoda, která se osvědčila za bolševismu v Rusku i v jeho koloniích.

Sobota 19. července

Václav Klaus vetoval zákon o zvýšení DPH, ačkoli před dvěma měsíci vládě vzkázal, že v tomto případu o vetu neuvažuje. Jako důvod uvedl, že podstatné věci se do zákona dostaly pozměňovacím zákonem a že ho neprojednal senát (senát využil svého práva a k projednání si ho nevyžádal). Navíc se odvolal na četné dopisy pracujících, též pracujících podnikatelů (nová kategorie v postkomunistickém univerzu). Ve skutečnosti se veto hodí jako přívažek do frontálního střetnutí ohledně reformy veřejných financí, v němž půjde asi o přežití vlády. Koalice bude muset totálně mobilizovat a dát dohromady všech 101 hlasů. ODS a Klaus se rozhodli ke konfrontaci. Jsou na tom dobře, nemají co ztratit. Když neuspějí teď, nic se neděje, zkusí to znovu na podzim při hlasování o rozpočtu.

Premiér Špidla zakončuje svou úspěšnou návštěvu USA. Pohovořil mj. též o vztazích ČR s Ruskem. Česká republika by podle něho měla být vděčná “ruské elitě a ruskému lidu” za to, že se jim podařilo dovést existenci SSSR ke konci bez války a dobré vztahy s Ruskem jsou příkazem politické rozvahy. To je velmi hezké. Je třeba jen dodat, že při tom při všem je si třeba na základě našich dlouholetých zkušeností dávat na Rusko velký pozor. Např. slova, jimiž ruská úřední místa doprovodila úmrtí Stěpana Červoněnka, by pro naše politiky měla být výrazným mementem. Ruský medvěd se velmi rád kamarádí s malými králíčky, kteří bezstarostně dovádějí v jeho blízkosti. Když se mu v nestřežené chvíli nějaký kamarád neprozřetelně octne příliš blízko kolem čumáku, zpravidla ho bez velkých cavyků sežere.

Pondělí 21. července

Poslankyně Marvanová zahájila další kolo svého zviditelňování: nechce podpořit vládní návrh rozpočtu a nebude prý hlasovat ani pro zákon o změně DPH, který prezident vrátil poslanecké sněmovně. Je to jakási politická koketérie, stavět se proti věcech, na nichž nakonec tolik nezáleží (změna daně se dříve nebo později udělat musí a každý sestavovatel rozpočtu je mezi dvěma mlýnskými kameny, z čehož plyne, že nějaký všeobecně spásný krok se od něho nedá očekávat). Paní poslankyně si přitom ovšem dává velký pozor na to, aby ani nezavadila o opravdu choulostivá témata, např. o zatím dosti skrovné iniciativy Petra Mareše ohledně sudetoněmeckého problému nebo o fanatické tažení ODS, KSČM a ministra Dostála proti katolíkům. To by se do jejího směšného baletu, jehož podstatou je simulování politické odvahy, jaksi nehodilo. Mohla by při tom dostat do kožichu a ten se jí riskovat ani trochu nechce.

Spisovatel Pavel Kohout, kdysi první bard českého stalinismu, oslavil pětasedmdesátiny. Konec konců, proč by nemohl oslavovat, ale ta paráda, která se kolem nich dělá, by měla být nějak věcně ukotvena. Život Pavla Kohouta by se totiž dal nazvat českým údělem: od stalinismu k Chartě 77, vším jsem byl rád. A nikomu to nepřipadá divné. Naše historické vědomí trpí všeobjímající tolerancí. Ovšem jen když jde o našince, jako je Pavel Kohout. Se sudetskými Němci je to jiné.

Ministr Svoboda prohlásil před novináři v Houstonu, že se dnes sejde Národní bezpečnostní rada a redefinuje českou bezpečnostní doktrínu. ČR má napříště podpořit i jiné mechanismy k řešení mezinárodních krizí, než je OSN: především spolupráci v NATO a na koaličním základě. Špidla se vyjadřoval opatrněji, ale i on zmínil význam transatlantických bezpečnostních struktur. OSN potřebuje podle českého premiéra reformu, to je velmi ohleduplně řečeno. Plánovaná změna je chvályhodná, je jen otázka, co jí řekne Přítel národa na pražském Hradě, bylo by velmi divné, kdyby neodporoval. (Ministr Svoboda je v Mladé frontě Dnes vyfotografován v texaském širáku. Fotka je pozoruhodná, pan ministr na ní vypadá jako typický padouch z amerického westernu.)

Poslankyně ODS Němcová prohlásila v Sedmičce na Nově, že nezvolení dr. Pejchala soudcem ÚS zorganizovala v senátu katolická církev. I kdyby tomu tak bylo, odhlasovali to senátoři, kteří mají svaté právo nechat se organizovat katolickou církví, katolická církev není žádné protiústavní spiknutí a může u poslanců lobbovat stejně jako jakýkoli spolek, jak by řekl guru paní Němcové, Václav Klaus. Nevím, co si ODS a Dostál slibují od tohoto vousatého jiráskovského zaujetí (u pana Dostála je to asi problém pro psychiatra). Vím, co si od toho slibuje KSČM. A nevím, co si ODS slibuje od ideové spolupráce s KSČM. Oponentka paní Němcové, trojnásobná držitelka Bobříka vyčuranosti Hana Marvanová se zapřísahala, že se US-DEU nedohodla s KDU-ČSL na vzájemné podpoře v zablokování Pejchala a Pavlíčka. Proč by se na tom nemohli dohodnout, bylo by to ostatně chvályhodné: u Pejchala je problém, zda má být advokát hodnocen podle kauz, které zastupuje (pak by nikdo nechtěl hájit např. profesionální zločince, protože by si tak “kádrově” ublížil), ale škoda ho nebude. Zablokovat Pavlíčka by mělo být pro slušného politika příkazem číslo jedna.

Ředitel tiskového odboru kanceláře prezidenta Petr Hájek tvrdí, že jeho šéfa mučí nepřesnosti, jichž se novináři v souvislosti s jeho osobou dopouštějí. Jinak je prý jeho vztah k médiím neutrální: asi jako vztah psů ke kočkám (to je typická nepřesnost, příměr jsem dodal já).

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky