Srpen 2003

Dostál mě zase dostal

Milan Hulík

Pan ministr Pavel Dostál se ocitl v právním sporu se svým přítelem Petrem Uhlem. Petr Uhl se totiž, byť šlo o cizáckou restituci, postavil na obranu právního státu a nezávislosti justice. Pan ministr reagoval svým článkem nazvaným “Uhlet Petra Uhla.” Jistě se proto nebude zlobit, když učiním s názvem svého článku podobně, protože jeho jméno je v dané souvislosti téměř nomen omen.

Pavel Dostál se knížecí kause F. O. Kinského pilně věnuje. To není ironie, to je pochvala za to, jak se snaží vniknout do tajů civilního práva. Jeho pravicoví oponenti Nečas a Langer se s ním nemohou měřit, z jejich vystoupení v TV je zřejmé, že o této věci nic nevědí a že svými tvrdými nacionalistickými výroky jen chtějí sbírat politické body.S posledními (a novými ) právními argumenty přišel Pavel Dostál ve svém interview v LN v sobotu 12.7. nadepsaným “Řídím se zákonem, ne morálkou.”

Národnost

Jeho prvním argumentem je tvrzení, že F. O. Kinský jun. byl Němec a proto byl jeho majetek bez dalších důvodů konfiskován dekretem č. 12/1945 Sb. Prosím, připusťme, že z devítiletého Kinského v r.1945 jeho čs.občanství Čecha neudělalo a že kdyby žil v r.1929 nebo při nějakém dalším sčítání lidu, tak by se k německé národnosti přihlásil, aby se stal pronacistickým kolaborantem jako jeho otec. Právě toto přihlášení se k německé národnosti v uvedeném období bylo zařazovacím kritériem pod ustanovení § 1 dekretu č.12/1945 Sb. Jak známo, jablko nepadá daleko od stromu. Ostatně jeho licousy připomínají pohádkového čechožrouta Trautenberga a jak se bude chovat ke svým příštím českým poddaným, mu již nyní kouká z očí. Jenže naše knížátko bylo v r.1938 dvouleté a nebylo by schopno vyplnit sčítací arch, kdyby se v jeho době sčítání konalo.Ale pro zjednodušení věci předpokládejme, že se k německé národnosti přihlásil.

Jenže Němec nebo Neněmec, je to jedno. Ke konfiskaci podle dekretu nestačil dekret sám, ale na jeho základě musel být vydán konfiskační výměr, který předpoklady zařazení konfiskované osoby pod ustanovení dekretu konkretizoval. Náležitostmi takového úkonu se již zabýval bývalý nejvyšší správní soud v r. 1945, např. v rozhodnutí č. 337/45 a po něm řada dnešních soudů, od nejvyššího po krajské soudy. To bylo učiněno i u našeho Kinského - Trautenberga. Ovšem takovým způsobem, který z daného právního aktu učinil paakt, tedy akt nicotný, neexistující.Jeden výměr označil za konfiskovaný subjekt Ferdinanda Oldřicha Kinského sen., tedy osobu zemřelou, subjekt proto neexistující. Další vyhláška konfiskovala majetek osobě nazvané O. F. Kinský, ačkoliv nezletilý syn se jmenoval František Oldřich Kinský. Byla to zřejmě ironie osudu, která vedla ruku úředníka - visionáře, protože iniciály O. F. se proslavily mnohem později jako Občanské fórum, které vytvořilo předpoklady k tomu, aby jednou kníže obrácených iniciál F. O. mohl vůbec se svými majetkovými nároky přijít. Takže máme výměr s obrácenými iniciálami křestního jména a můžeme se dohadovat, kdo tím byl myšlen. Pro posouzení správnosti právního úkonu státu to má velký význam.

Lex specialis

Pan ministr a paní profesorka Marie Kalenská z právnické fakulty (PRÁVO 12.7.) uvádějí i další důvod, proč přece jen nemá Kinský pravdu. Speciální zákony mají přednost před obecným zákonem, tedy kdo nežádal zpět majetek podle restitučních zákonů, nemůže jej pak již žádat podle občanského zákoníku. Za jistých okolností by to mohla být pravda, ne však u posuzování vadnosti právního aktu. To bylo již vícekráte judikováno. Naposledy Krajským soudem v Praze č. j. 22 Co 116/2003: “při převzetí věci bez právního důvodu stát vlastnické právo nenabyl (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.8.1997 č. j. 2 Cdon 117/96). “Převzetím nemovitosti bez právního důvodu došlo pouze k tomu, že vlastníku nemovitosti byla odňata možnost nemovitost držet, užívat ji,požívat její plody a užitky” (rozsudek NS ČR ze dne 17.9.1998 č. j. 3 Cdon 1202/96). “Pokud tedy žalobkyně nepozbyly vlastnictví k předmětným nemovitostem ke dni účinnosti restitučních předpisů, nelze ze skutečnosti, že nadále mohly uplatnit i restituční nárok, dovozovat, že pozbyly vlastnictví a nemohou uplatnit právo na ochranu svého vlastnického práva podle předpisů obecných” (rozsudek NS ČR ze dne 3.5.2001, č. j. 22 Cdo 2163/2000).”

Z těchto rozsudků vyplývá a krajský soud to jasně vyjadřuje, že ani restituční nárok a restituční předpisy nezbavují žalobce práva na ochranu vlastnického práva podle předpisů obecných. Jak soud pokračuje, “bylo by proti logice, aby přijetím restitučních předpisů, jejichž účelem je zmírnění majetkových křivd, došlo k odnětí možnosti ochrany vlastnického práva nepodléhajícího promlčení. Nelze ani akceptovat tvrzení, že se vlastníkem okupovaných věcí stává stát jen proto, že věc nebyla vydána podle restitučních předpisů.”

Právně–politické obavy projevuje Zdeněk Jičínský, který se k této problematice vyjadřuje ve stejném čísle PRÁVA jako Marie Kalenská. Obává se totiž, že některými rozhodnutími soudů by mohlo dojít k “erozi obsahu zásadního rozhodnutí polistopadové demokratické moci o tom, že v průběhu vytváření demokratických pořádků a právního státu dojde i k nápravě určitých nespravedlností a křivd ze starého režimu, k nimž došlo po 25.2.1948.” Tedy jen některých křivd a vzniklých jen po 25.2.1948. Pan profesor ale nebere na vědomí, že rozsah nápravy křivd se postupem doby zvyšoval a magická hranice r.1948 byla prolomena dalšími restitučními zákony č. 243/92 Sb. a 116/94 Sb. Stejně tak byl později rozšířen okruh oprávněných osob, když ústavní soud zrušil podmínku trvalého pobytu. A není vyloučeno, že v budoucnu dojde k dalšímu extenzivnímu posunu. Pokud k tomuto posunu dochází judikaturou soudů, lze to jen uvítat. Tvrzení Zdeňka Jičínského, že tak ústavní soud změnil obsah vůle parlamentu, je již přímým atakem na principy právního státu. Obsah vůle parlamentu je totiž proměnlivý, může se měnit po každých volbách, kdežto principy právního státu zůstávají neměnné. Pokud Zdeněk Jičínský lituje, že nebyly jednoznačně stanoveny zábrany proti obcházení restitučního zákona cestou určovacích žalob a požaduje za předpokladu nesjednocení soudní praxe ochranu hranice r. 1948 přijetím zvláštního zákona o nepřekročitelnosti této hranice, vrátil se k výkladu direktivního práva, jak to sám činil před jinou magickou hranicí – rokem 1968.

Obdobně jako u Jičínského a Kalenské vyznívají posudky znalců z PF UK Pavlíčka a Mikuleho.

Vydržení

Poslední a zároveň novou námitkou v kause Kinský je námitka vydržení jeho majetku státem. To je vskutku nejpůvabnější námitka. Stát, který vinou neschopného úředníka namísto aktu vydal paakt, byl tedy ve smyslu § 130 občanského zákona “se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří a byl tak držitelem oprávněným.” Dodejme, stát totalitní, který tuto “dobrou víru” měl u všeho ukradeného majetku, na kterém založil svoji existenci. Stejně dobrou víru o trvání socialistického státu na věčné časy měli jeho představitelé po celou dobu jeho existence. Připustíme-li však i tuto dobrou víru, pak je zde ustanovení odst. 2 § 134 občanského zákona, že vydržením “…nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob.” A to půda jak známo být nemohla, (jen její zbytky v rukou odumírajících soukromých vlastníků) a proto socialistický režim vynalezl pro občany institut tzv. “osobního užívání.” Stát ale samozřejmě mohl půdu vlastnit ve “všelidovém státním vlastnictví.” Pokud ji však již vlastnil, tak nemůže uplatňovat námitku vydržení oprávněného držitele a samotným oprávněným držitelem z důvodů výše uvedených také nemůže být. A vlastnit ji nemohl, protože v důsledku vadného právního aktu na něj majetek nepřešel. Pro neprávníka jistě trochu složité, pan ministr se však v tom jistě vyzná.

Kdo má právo, ať hodí argumentem

Co mě na zpolitizované kause F. O. Kinského nejvíce zajímá? Že se historie měří dvojím metrem, jak je u nás ostatně obvyklé. A že mezi dvojakými měřiči jsou ti, kteří se na křivdách minulosti nebo jejich obhajobě v minulosti sami podíleli. Ano, F. O. Kinský sen. na rozdíl od svých příbuzných z jiných větví rodu, byl kolaborant a jako stoupenec Henleinovy SdP přispěl ke zničení demokratické a samostatné ČSR v r.1938. O 10 let později to stejné učinila jiná strana, která kdysi byla rodnou stranou všech shora citovaných měřičů. Ta zničila demokratické právo a vytvořila poměry, pro které se nakonec muselo restituovat a vést učené právní spory, komu a co vrátit. A hlavně kolik, což nejvíce naše měřiče zajímá. Proto lze právem pochybovat o jejich nepředpojatosti v kauze F. O. Kinského.