Srpen 2003

Vercors

Milan Hulík

Dalo nám to práci, než jsme “Zvonokosy” našli. Na mapě nebyly a tak jsme se museli ptát. Francouzština, stejně jako i jiné jazyky, je srozumitelnější tím víc, čím je její autor vzdělanější. Francouzština sedláků, kterých jsme se ptali, nebyla ale vybroušená, dokonce taková, že jsem jí nerozuměl. Do Clochemerle jsme nakonec po všech okreskách a oklikách dorazili. Tedy do městečka Vaux, o kterém autor románu prohlásil, že je měl na mysli, když “Zvonokosy” psal. Městečko Clochemerle totiž nejen na mapě, ale i ve skutečnosti neexistuje. Našli jsme i onen slavný záchodek, zde ovšem postavený jen pro turisty. Pro pány i dámy. Záchodek, jehož plánovaná stavba rozdělila obyvatele městečka na “záchodobijce” a “záchodomilce” a ze kterého se nakonec zbláznila stará panna Eulálie Čubíková, je zde připraven k použití.

Neváhám a používám. Je to slastný pocit. Dvojnásobně. Vyčurat se v tak literárně slavném prostředí se mi naposledy podařilo na WC kavárny “ U dvou opic” na náměstí Saint Germain des Pres. Jinak jsou Zvonokosy obyčejné francouzské městečko. Na hledání pamětní desky po jejich autorovi Gabrielu Chevallierovi není čas. Jeho humoristický román z tohoto provinčního kraje se však rozletěl do světa a stal se knihou-legendou. Čas máme jen na posezení v bistru nedaleko nejslavnějšího francouzského WC a červené stolní víno si dávám potřetí jen proto, abych měl ještě jednou příležitost si na něj zaskočit.

Ze Zvonokos jedeme za jiným literátem. Přesněji do pohoří, podle kterého si zvolil svůj literární pseudonym. Vercors, vlastním jménem Jean Bruller (nar.1902) se stal známým svojí novelou “Mlčení moře” (Silence de la mer). Nebyla o skutečném moři, ale o moři hrdého mlčení odpovídajícího ubytovanému nacistickému důstojníku v době okupace. Vercors byl spisovatelem résistance, francouzského hnutí odporu, které vzniklo právě v pohoří Vercors. Jeho nejslavnějším dílem tohoto žánru byly “Zbraně noci” (Les armes de la Nuite) a mimo heroizace odboje se ve svých knihách zabýval filozofováním “co je člověk, kdy jím začíná a kdy přestává být”.V tom se podobal svému velkému kolegovi, Antoine de Saint-Exuperymu, který tyto meditace činil mezi nebem a zemí ve svém letadle. Vrcholem této tvorby je kniha “Nepřirozená zvířata” (Les Animaux dénaturés) z r.1952.

MUSEUM JE VYSOKO

Abychom se do Vercorsových hor dostali, musíme zpátky na Lyon. Kolem tohoto jednoho z nej... francouzských měst, jedeme už po několikáté. Již v době gallo-románské bylo přirozenou křižovatkou obchodních cest a také v jeho staré části jsou památky na tuto dobu zachovány. Řeky Saôna a Rhôna se zde slévají vždy do ramene té druhé řeky a vytvářejí z pohledu shora geometrický obrazec ne nepodobný křížení dálnic. Obě řeky právě v této části vstoupily smutně do historie. “Lyonský kat”, neblaze proslulý Napoleonův ministr vnitra a intrik Joseph Fouché, předtím revolucionář a později vévoda Otrantský, na nich v děravých lodích nechával topit svázané povstalce, aby se i těmito svéraznými popravami zapsal do historie. Co v tom Lyoně ještě je, ptal jsem se Bernarda, ještě než jsme vyjeli do Nancy? Hořčice, mávl rukou, jenom hořčice. Pamatuji si ji ještě z hluboké totality, prodávala se v Tuzexu a byla to jedna z příchutí Západu, kterých jsme si mohli čas od času líznout. Tehdy jsem si takové líznutí považoval, dnes dám přednost pravé české kremžské! Kolik těch lyonských hořčic vlastně je a s jakými příchutěmi se dělají, můžete zjistit na dálnici v prodejně “produits regionaux”. Ani tentokráte se v Lyonu nestavíme, ale jeho prohlídka nám jednou neujde. Víme, že je tam středověká čtvrť sv. Jana (Quartier Saint Jean) s Museem historie a Museem loutek a že v Lyonu najdeme i Museum tiskárenství a bankovnictví. K historii toho prvního patří, že zde poprvé vyšla slavná Rabelaisova satirická epopej: “Gargantua a Pantagruel”. Nešť, (musím zjistit, jak toto slovo vzniklo), do centra Lyonu nejedeme, podle ukazatele najíždíme na dálnici A 7 pod ním a pokračujeme směrem na Valence.

Bernard s Betty mě na mapě zakroužkovali místo, kde najdeme Museum résistance. Mysleli jsme, že uděláme jenom malou zajížďku z naší trasy, která stejně vede na jih. Vždyť Lyon, to byl přece konec oné legendární “Route de Napoleon”, kterou budeme sledovat z konce na začátek. Jo, kroužek na mapě byl sice hezký, ale málo pozornosti jsme věnovali tomu, že mapa byla kolem něj zelená, což nám mělo signalizovat hory. Nebudu zdržovat, ve Valence jsme opustili dálnici, za Chabeuil jsme začali trochu bloudit, ale velká cedule “Musée de la Résistance” se šipkou ve směru jízdy nás uklidnila. Jistě to bude za rohem. Nebylo ani za dalším. Teprve za třetím jsme narazili na plechový barevný poutač s postavou napoleonského vojáka anoncující malé vojenské museum. Naše zklamání je větší než celá musejní upoutávka. Museum je zavřené, klíč je prý v boulangerii vedle. Tam to sice krásně voní, ale Francoise, odpovědný za museum tady není. Asi bude v hospodě, říká fešná prodavačka, ale to nejdůležitější nám říká hned potom. Ne, toto minimuseum není naším hledaným museem, musíme prý dále a ukázala rukou nahoru. Co tím myslela, jsme zjistili zanedlouho. Přesněji řečeno potom, co jsme začali kralovat serpentinám. Vassieux se jmenuje místo, kam bychom si měli zaskočit do toho pravého musea, zjišťuji v mapě. Ta dvojitá klikatá linka v mapě sice něco napovídá, ale zdaleka nevypovídá o tom, kolikrát budeme točit volantem. A točili jsme ! A také poznávali relativitu vzdálenosti na mapě a ve skutečnosti. Bylo to horší než loňský autohorolezecký “výšlap” na hřeben Pyrenejí cestou do Andory. A také delší. Sem tam restaurace, sem tam chambre d‘hotes, malá parkoviště, ale my jsme stále přesvědčeni, že museum nemůže být přece až na hřebenu. A bylo! Po třech hodinách vyjíždíme na rozlehlou horskou pláň obklopenou ze všech stran oblými vrcholy hřebenů a kolem nás zavoní omamný horský vzduch. Začínáme si tykat s mraky, které se líně povalují po kamenech vedle nás. To museum, kam jsme chtěli zaskočit, se ukázalo být svojí polohou i jedním z nejproslulejších bojišť ve Francii - srdce Vercors, kam jsme právě přijeli, bylo totiž místem tvrdých střetů bojovníků odporu s německými vojáky a malou horskou vísku Vassieux potkal nakonec osud našich Lidic.

MALÝ PRUVODCE VELKOU SLÁVOU

Co tomu předcházelo? Po obsazení Paříže 14.června 1940 požádal dne 17.6. maršál Petain o příměří a o den později promluvil v radiu BBC v Londýně generál de Gaulle svoje slavná slova o Francii, která neprohrála válku, ale jenom bitvu. Dne 6. července1940 rozdělili Němci Francii na dvě části, na přímo okupovanou severní část a na “Svobodnou zónu” ve správě kolaborantské vichystické vlády.Rozdělení na severní a jižní část nebylo ale geograficky přesné. Při západním pobřeží sahal úzký pás Němci obsazeného území až daleko za Bordeaux, prakticky až ke španělské hranici.Mimo tato území byla východní část Francie, Alsasko a Lotrinsko připojeno přímo k Německé říši a nárazníková část za nimi, proslulá svými bojišti a pevnostmi z minulých francouzsko-německých bojů spolu s pobřežím severní a západní části Francie byla zakázaným pásmem. Navíc severozápadní část Francie, oblast kolem města Lille spadala pod německé velení v Bruselu a pás území podél východní hranice s Itálií byl obsazen italskou armádou. V oblasti Vercors probíhala hranice severně od tohoto pohoří na linii Chalon sur Saone - Moulins - Vierzon. Ti, kteří se nesmířili s touto situací, začali vytvářet první organizace tajného odporu a stejně jako v okupované ČSR se odbojáři začali rekrutovat z vojáků a důstojníků francouzské armády. Napomohlo tomu i to, že dohoda o příměří povolila režimu ve Vichy udržovat 100 000 tisícový vojenský sbor s příslušnými důstojníky a poddůstojníky. Mnozí z těchto vojáků se stali zároveň i příslušníky “l‘ Organisation de la Résistance Armée” (O.R.A.) Patřili k nim i vojáci z oddílů umístěných v Severní Africe, Alžíru a odbojáři ze severní části obsazené Francie. Vedle této vojenské části odboje vznikly i civilní odbojové organizace, jako byly “Liberation”,”Combat” a “Franc- Tireur”. Nesnadno dostupné pohoří Vercors poskytovalo v této části Francie ideální podmínky pro úkryt a formování odbojových skupin, které měly podporu místního obyvatelstva a znaly terén. Vercors tedy sehrálo podobnou roli jako slovenské Tatry nebo moravské Beskydy. Vzdor informátorům Gestapa a kolaborantské Milice, vznikají ve Vercors základny bojovníků odporu, jejichž síly se zvětšují o Francouze uprchlé z nucených prací v severní části nebo z Německa, o italské dezertéry a o později legendární postavy résistance jako jsou Jules Grimaud, Pierre Point, Marc Coquelin nebo Jean Moulin. Velitelem vojenské oblasti Vercors se stal generál Delestraint. Ten padl zradou do rukou Gestapa 9.7.1943, aby byl později několik dní před osvobozením Američany zavražděn v Dachau. Ještě před svým zatčením však dne 15.5.1943 sjednotil všechny odbojové organizace Vercors do jednotného hnutí “Le maquis du Vercors”. V následujících měsících si “makisté” mohli vyzkoušet svoje síly, když v říjnu téhož roku na jejich základnu na vrcholu Vercors zaútočilo přes 300 mužů SS, kterým se podařilo pouze zaujmout několik vesničanů a odeslat je do Buchenwaldu. Němci potom nasadili své specielní jednotky, ale ani brigádě horských myslivců se nepodařilo vytlačit makisty z Vercors. Následovaly další útoky - myslivci, jednotky SS, parašutisté a vichystická milice útočili ze vzduchu i ze země, výsledkem byly ale zase jen veřejné exekuce místních vesničanů a zajatých makistů. Týden po týdnu se vedou boje o plošinu Vercors, podle “Plan Montagnard” proměňují bojovníci résistance Vercors v pevnost a navazují spojení s generálem de Gaullem a jeho pověřencem Soustellem. Po vylodění Spojenců v Normandii 6. června se Vercors stává důležitým opěrným bodem ve vnitrozemí a Němci zintenzivňují své úsilí o jeho likvidaci. Na Vercors padají nejen německé bomby, ale i kontejnery z amerických letadel. Na pomoc seskakují parašutisté de Gaulla, jejich američtí kolegové a jeden z nich nese nám povědomé jméno Bennes. Němci však vědí, že s přibližováním fronty se s pevností Vercors v zádech dostávají do kleští. Proto posílají další jednotky, kterým již omezené síly makistů nemohou čelit. Agonie Vercors nastává koncem července 1944 a přináší horské vísce Vassieux osud Lidic. Pro Němce je to však Pyrrhovo vítězství. Spojenci postupují nyní i z jihu Francie a Vercors je jimi obsazeno již 5.8.1944. Ve 26 obcích Vercors však najdou 130 obětí z řad místního obyvatelstva, 326 z bojovníků résistance a protože i nepřítel má právo na hrob, tak i 88 hrobů německých. V dějinách résistance Vercors zaujímá tak místo nejpřednější. Na takovém místě je i hřbitov obehnaný nízkou zdí, kterou místy nahrazuje pás zelených keřů. Stovky kamenných křížů stojí na vrcholu obdélníků z kamenných obrub, uvnitř vysypaných červeným pískem. Tady spí svůj věčný sen hrdinové z Vercors. Z hřbitova s malou kaplí a památeční síní jedeme k obnovené vesnici Vassieux, která byla znovu postavena, stejně jako Lidice. Na jejím okraji, v budově vypadající jako venkovská hospoda je Musée de la Résistance. Jako v jiných jsou v něm.figuríny vojáků v dobových uniformách s příslušnou výstrojí a zbraně, zbraně... Zvláště jedna mě zaujala - ve vitrině vystavený francouzský předválečný samopal MAS 38. Je u něj napsáno, že právě jím byl zastřelen Benito Mussolini a zbytek nábojů vyndaných ze zásobníku má dokumentovat počet těch chybějících, jejichž kulky Duceho zasáhly. Věděl jsem ale, že to bylo jinak. Veliteli italských partyzánů Valeriovi se tento samopal zasekl a proto popravu diktátora a jeho milenky Clary Petacciové provedl pistolí. Zásobník jeho samopalu tedy musel zůstat plný! Hlásím to správci musea, který se mě podezřívavě ptá, odkud to vím. Představuji se jako český historik a říkám, že by tuto nepřesnost měli opravit. Prý se na to musí zeptat v Paříži. Na druhé straně musea, přiléhající k zemědělskému dvorci, objevujeme prodejnu “regionálních produktů”, kde si kupujeme chleba, sýr a mléko. Jsme na venkově, tak jíme zdravě.

Ten pravý památník však stojí na protější straně planiny. K jeho monumentální budově připomínající americký truck docházíme z malého parkoviště pěšky, zvědavi, co v tak dlouhé a velké budově může být. Mezi její přední a zadní hnědou částí s vystupujícími sloupy je světlá obdélníková budova vypadající jako projekční plocha širokoúhlého letního kina. Hned po vstupu do Mémorial de la Résistance du Vercors slyšíme sonorní hlas generála de Gaulla z jeho slavného londýnského projevu: … “La France a perdu une bataille. Mais la France n´a pas perdu la guerre !” V památníku není dokumentována jen historie francouzského hnutí odporu ve Vercors, ale i celá okupace Francie. Na velké kovové plaketě je vyznačena demarkační linie oddělující okupovanou část Francie od vichystické, seznamujeme se s problematikou zásobování obyvatelstva potravinami a tehdejšími komunikačními prostředky, s pronásledováním židů, s deportacemi na nucené práce, s policejními raziemi a vyšetřováním, s uměleckým životem ve stínu hákového kříže, se smutnou kapitolou kolaborace nebo s tehdejší protipožární ochranou. Video, laser, diapanorama, makety, všechny tyto moderní znázorňovací prostředky v sedmi sálech evokují Francii v letech 1940-1945. Jen v Cherbourgu jsem viděl tak rozsáhlou expozici o této době.

DOLE JSME SAMI

Nelitujeme cesty nahoru. Tady vysoko v horách, nízko pod oblaky, je konzervována čest a sláva Francie, jež nakonec převážila nad zradou, zbabělostí a kolaborací. Cestou dolů se začíná smrákat. Proto odbočujeme u první cedule “chambre d‘ hotes”. Na pozadí modrých hor a na zelené louce s prohlédajícím kamením stojí statek z neomítnutých kamenů. Na mé klepání a pak i bouchání u dveří nikdo nereaguje. Na spaní je ještě brzo, ale pro sehnání krav je tak času akorát. Nikdo neodpovídá. Stejně dopadneme v dalším statku. Se ztrácející se výškou ztrácíme i naději, že přenocujeme v horách. I když šero houstne, je cesta dolů příjemnější, přibývají domy a hospody, až dojedeme k prvnímu kempu. ”Installez ou vous voulez”, odpovídá sympatický správce s knírkem, vyhlížející jako dvojče herce Rocheforta a rozmachuje se rukou po kempu. Teprve po “instalování” zjišťujeme, že jsme v celém kempu sami. Sezóna je zde už pryč, ale kemp funguje až do konce září. Umývárny, kuchyň a WC tedy patří jenom nám.

MONASTERE DE LA GRANDE CHARTREUSE

Ráno plují po obloze mraky, rozmýšlející se, pustí-li nebo nepustí-li vodu. Nám je to jedno, my jedeme za něčím lepším. Za slavným likérem, za “šartréskou”! Nejdříve ale musíme do Grenoble.

Do Grenoblu přijíždíme dálnicí A 49. Toto středisko zimních sportů znám ještě z dob, kdy jsem nemohl cestovat. Na sportovní přenosy v socialistické TV se přece mohl dívat každý. Znám ale jen sjezdovky kolem a podle průvodce bych si měl prohlédnout i románský kostel sv. Laurenta z 11. století, slavný “La site de pont” nebo jeho středověkou čtvrť. Ale ani na “Musée de Peinture et de Sculpture” s Matissovými a Picassovými obrazy není čas. Musíme totiž najít cestu, kterou se podle mapy dá vyjet do Massif de la Chartreuse k proslulému karteziánskému klášteru, jehož mniši dodnes vyrábějí onen legendární likér. Najít ale onu na mapě vyznačenou zelenou okresku byl problém. Po několika marných nájezdech, objezdech a konzultacích, to dokážeme. Jedeme zase nahoru, Fordu se zřejmě vrcholové túry líbí, protože si spokojeně přede a při pohledu do zpětného zrcátka s ním začínáme solidarizovat, vždyť nemáme nadarmo na sobě žlutá trička, když jedeme v čele celého peletonu aut. Tedy do té doby, než nám to bouchlo a škublo volantem. Praskla pneumatika. Kolona zastavuje a vylézám z auta. Na pravé přední pneumatice je deseticentimetrová díra.